Archiv rubriky: Informace z farnosti

informace o dění ve farnosti, připravované akce, poutě apod.

Proč jede papež do Kanady?

Domorodé obyvatelstvo a obytné školy

Federico Lombardi, SJAutor: Federico Lombardi, SJ 19. července 2022

Proč jede papež do Kanady?

Ve dnech od 28. března do 1. dubna tohoto roku odcestovala delegace zástupců původních obyvatel Kanady s některými jejich biskupy do Říma na několik setkání s papežem Františkem. Slíbil, že později v létě osobně odcestuje do Kanady, aby pokračoval v dialogu na jejich „domorodých územích“.

Během závěrečného setkání papež řekl: „Doufám, že naše setkání v těchto dnech naznačí nové cesty, kterými bychom se měli společně vydat, vštípí odvahu a sílu a povedou k většímu nasazení na místní úrovni. Každý skutečně účinný proces léčení vyžaduje konkrétní činy. V bratrském duchu vybízím biskupy a katolickou komunitu, aby i nadále podnikali kroky k transparentnímu hledání pravdy a podporovali uzdravení a usmíření. Tyto kroky jsou součástí cesty, která může podpořit znovuobjevení a oživení vaší kultury a zároveň pomoci církvi růst v lásce, respektu a specifické pozornosti k vašim autentickým tradicím. Rád bych vám řekl, že Církev stojí vedle vás a chce s vámi pokračovat na cestě. Dialog je klíčem k poznání a sdílení,[1]

Na těchto stránkách se pokusíme stručně nastínit kontext cesty pravdy a usmíření s původními obyvateli Kanady , ve které se papež vedle kanadské církve intenzivně angažuje.

Domorodí obyvatelé, debata o „objevech“ a zrození Kanady

Za prvé, kdo a kolik jsou tito původní obyvatelé? Dnes mluvíme o třech odlišných domorodých národech. Zpočátku existují první národy, které zahrnují skupiny nebo kapely, které byly přítomny v těchto zemích před příchodem Evropanů. Termín „první národy“ je třeba chápat ve vztahu k „po sobě jdoucím“ skupinám – francouzštině a angličtině – pro které je požadována stejná důstojnost. Dnes existuje 634 skupin s asi 50 různými jazyky.

V roce 2016 se mezi první národy počítalo asi jeden milion lidí (přesně 977 230). Dále je to skupina Métis („mestici“), která se zrodila ze setkání původních obyvatel a Evropanů, v roce 2016 bylo napočítáno 587 545 lidí. Kanada je jedinou zemí, kde je taková skupina uznávána se svou vlastní specifickou identitou. Třetí složkou jsou Inuité , lidé z nejsevernějších zemí, arktických zemí. V minulosti byli běžně označováni jako „Eskymáci“ a v roce 2016 jich bylo 65 025. Celkem podle sčítání lidu v roce 2016 tvořili 4,3 procenta z celkového počtu obyvatel Kanady, ale jejich počet prudce stoupal a od té doby vzrostl o 39 procent. 2006.

Každá z těchto tří složek má nyní svá vlastní shromáždění nebo zastupitelské orgány s vlastními pravomocemi. Silně potvrzují svou kulturní identitu. Delegace, která přijela do Říma, aby se setkala s papežem Františkem, se ve skutečnosti skládala ze tří skupin, které měly svůj vlastní charakteristický oděv a insignie, z nichž každá měla své vlastní osobní setkání s papežem před společnou závěrečnou audienci, na níž papež oslovil je všechny dohromady.

Původ problémů, které se v posledních desetiletích stále zřetelněji vynořovaly – na národní úrovni i s mezinárodním ohlasem – sahá samozřejmě do doby „objevení“ amerického kontinentu Evropany a do procesu jeho progrese. kolonizace tehdejšími mocnostmi: Španělskem a Portugalskem ve Střední a Jižní Americe, Francií a Anglií na severu. Jaké vztahy byly navázány s národy, které již obývaly Nový svět? Jaké problémy vyvstaly v souvislosti s využíváním zdrojů a „vlastnictvím“ neomezených zemí, kde tyto národy žily od starověku, a s nově příchozími, kteří se sem dostali, aby si vynutili svou přítomnost, protože věřili, že jsou lepší, protože mají k dispozici prostředky, svou kulturu a své náboženské vyznání. víra?

Postoj katolické církve byl dlouho radikálně kritický vůči všem formám kolonialismu. V jejím magisteriu najdeme starodávná a autoritativní potvrzení potvrzující důstojnost domorodých národů, počínaje slavnými Pavla III. v Bulle Sublimis Deus z roku 1537: „Definujeme a prohlašujeme, že výše uvedení Indiáni a všechny ostatní národy, které mohou být později objeveny křesťany, v žádném případě nemají být zbaveni svobody a vlastnictví svého majetku, i když nemají víru v Ježíše Krista. Mohou a měli by svobodně a zákonně užívat své svobody a vlastnictví svého zboží. V žádném případě nemohou být redukováni do otroctví.“ [2]Tato doktrína byla následně opakovaně s autoritou opakovaně potvrzena papeži, včetně papeže Františka. [3]

Nelze však popřít, že již dříve existovala prohlášení – v debatách se odkazuje především na některé papežské buly z konce 15. století a na zásadu vtělenou do terra nullius(„země nikoho“) – která byla používána k ospravedlnění přivlastňování pozemků, zejména „katolickými“ mocnostmi, ve světle vzájemně se prolínajících zájmů evangelizace a kolonizace. Postupem času se začalo mluvit o „Doktríně objevů“ jako o konceptu mezinárodního práva, který byl v 19. století uplatňován v soudních sporech mezi novými státy Americké federace a původními obyvateli. Na straně domorodců je proto naléhavý požadavek na odmítnutí této doktríny a v tomto ohledu se v letech 2009 až 2013 ozvaly různé nekatolické křesťanské denominace. Proto je nadále nutné znovu potvrzovat ušlou historickou, duchovní a koncepční vzdálenost. katolickou církví, aby se postupem času dosáhlo stále jasnější vize a stále rozhodnějšího potvrzení na všech vhodných fórech,

Na této cestě, v dobách nám nejbližších, je třeba připomenout slova a činy svatého Jana Pavla II. při příležitosti některých jeho cest po americkém kontinentu (ale i jinde, jako v Austrálii a na Novém Zélandu) pro jejich skvělé relevantnost. Pokud jde konkrétně o Kanadu, nelze zapomenout na jeho dvě setkání s domorodými národy během jeho cesty do Kanady v roce 1984 a pak zejména na třetí, které se uskutečnilo 20. září 1987. Poté jako doplněk dlouhé cesty do Ve Spojených státech se vrátil do Kanady, aby uspořádal schůzku s domorodými obyvateli ve Fort Simpson v odlehlých Severozápadních teritoriích, která byla před třemi lety zrušena kvůli nebezpečným povětrnostním podmínkám pro leteckou dopravu. Papež se při té příležitosti musel omezit na poselství nahrané na video, ale slíbil, že se vrátí, což také učinil. Pak,

Ale pro Kanadu, stejně jako kdekoli jinde, záležitosti týkající se původních obyvatel dalece přesahují jejich vztahy s katolickou církví nebo jinými křesťanskými církvemi. Kromě období „objevování“ a první fáze kolonialismu ve východních oblastech se v období formování a transformace Kanady během 19. století a s masivní expanzí „bílé“ přítomnosti, aktivit a zájmů vyvinuly nové a obrovské problémy. na západ k pobřeží Tichého oceánu. United Canada se zrodila v roce 1867 jako federální Dominion Britského impéria. V roce 1876 byl indický zákon vyhlášen jako právní a programový referenční dokument kanadské vlády pro řízení „indických záležitostí“, tzn. záležitosti týkající se původních obyvatel v kontextu nové země.

Kanadská politika vůči domorodým národům byla v té době poznamenána přesvědčením, kulturně dominantním v té době mezi „civilizovanými“ regiony, v podřadnost domorodých etnických skupin a kultur a jejich nevyhnutelným zánikem, a tedy tlakem na asimilaci původních obyvatel. do evropské společnosti jako pro ně jediné reálné vyhlídky na budoucnost. Velká buvolí stáda byla v průběhu 19. století vyhubena, a tak se z loveckých národů prérií museli stát zemědělci. Prvním národům byla smluvně přidělena území, kde měly zůstat uzavřeny a do jisté míry chráněny před nájezdy bělochů. Ale nakonec vždy zvítězily zájmy těch druhých. [4]

Spolu s tímto systémem rezerv byl dalším pilířem kanadské politiky pro indiánské záležitosti po dlouhou dobu systém internátních škol, do kterých byly děti a mladí lidé domorodých národů povzbuzováni, a někdy i nuceni, aby se vzdělávali v režimu. zahrnující jasné a záměrné oddělení od jejich rodin, komunit a kultur. Tyto školy prosazovaly přísnou disciplínu, vnucovaly výlučné používání anglického jazyka, učily se činnostem a řemeslům vhodným pro asimilaci do společnosti evropského stylu a křesťanské náboženské praktiky.

Indické obytné školy

Tyto školy byly vyžádány a financovány vládou a jejich řízením byly svěřeny četným představitelům křesťanských církví, které se tradičně zabývaly vzdělávací činností v rámci svého poslání. Byli tak masivně a přímo zapojeni do odpovědnosti za provádění kanadské politiky ohledně původních obyvatel.

Systém rezidenčního školství historicky pokrývá více než století. Celkem existovalo 139 škol rozmístěných po celé zemi, od Atlantiku po Pacifik, od Nového Skotska po Vancouver, i když byly převážně na západních územích a z velké části v anglicky mluvících státech Kanady. V Quebecu jich bylo několik na krátkou dobu a katoličtí měli specifické vlastnosti. [5] Odhaduje se, že tyto školy hostily celkem asi 150 000 dětí, chlapců i dívek, což je jistě velmi velký počet, i když některé studie tvrdí, že byly vždy menšinou ve srovnání s celkovým počtem domorodých dětí. [6]První byla otevřena v roce 1831 (než se Kanada stala politickou realitou), poslední byla uzavřena v roce 1996. V roce 1920 jich bylo asi 80. V roce 1931 zde bylo třikrát více škol než před 50 lety.

Něco málo přes polovinu bylo svěřeno orgánům katolické církve, ostatní jiným křesťanským denominacím, jako jsou anglikáni a metodisté. Ty katolické spravovaly různé náboženské kongregace nebo jiné orgány. Největší skupina byla svěřena oblátům Panny Marie Neposkvrněné, ale bylo zde i několik dalších mužských a ženských řeholních kongregací (např. Milosrdné sestry, Šedé jeptišky, Sestry Nanebevzetí a sestry sv. Anny) a různé diecézí. Počet katolických orgánů registrovaných jako smluvní strany níže uvedené dohody o indických rezidenčních školách byl padesát.

Kritika těchto škol a životních podmínek, které je charakterizovaly, se objevovala od prvních desetiletí 20. století, zejména s ohledem na silně nevyhovující hygienické podmínky, špatnou stravu, rigiditu a tvrdost výchovných metod, odloučení od rodin a prostředí. původu. Úmrtnost byla vysoká; tuberkulóza a další nemoci si vyžádaly mnoho obětí. [7] Na počátku 20. století byla úmrtnost na tuberkulózu mezi prvními národy 19krát vyšší než u běžné populace.

To vše samozřejmě odpovídalo omezeným prostředkům, které byly těmto školám přiděleny. Vládní ministerstvo pro indické záležitosti, na kterém byli závislí a na něž se jejich vůdci obraceli, obviňovalo situaci z omezených zdrojů, které měli k dispozici, a tlačilo na to, aby se školy samy staly co nejvíce soběstačnými. To znamenalo spoléhat se na práci domorodých studentů, kteří se měli vyučit v různých řemeslech a činnostech (např. zemědělství, ruční práce, šití a domácí hospodářství pro dívky). Zkvalitňování těchto škol rozhodně nepatřilo mezi priority tehdejší administrativy. Bylo spočítáno, že výdaje na hlavu u domorodých dětí byly prakticky poloviční než u nepůvodních. Během první světové války, finanční prostředky byly sníženy na podporu značného kanadského vojenského závazku v Evropě. Skutečnost, že těla žáků, kteří zemřeli ve školách, nebyla poslána zpět do vzdálených domovských obcí, ale byla pohřbena na místě, byla v souladu s konkrétním pokynem ministerstva ke snížení výdajů. Tato situace se prakticky nezměnila po celá desetiletí, aniž by byla vážně zpochybňována, neboť odpovídala dominantnímu názoru společnosti odrážejícímu se v politice země. Bylo řečeno, že „až do 80. let by nikdo v pozici autority nepřiznal hluboké selhání rezidenčního systému ani by veřejně nemluvil o jeho obětech“. byl v souladu s konkrétním pokynem ministerstva ke snížení výdajů. Tato situace se prakticky nezměnila po celá desetiletí, aniž by byla vážně zpochybňována, neboť odpovídala dominantnímu názoru společnosti odrážejícímu se v politice země. Bylo řečeno, že „až do 80. let by nikdo v pozici autority nepřiznal hluboké selhání rezidenčního systému ani by veřejně nemluvil o jeho obětech“. byl v souladu s konkrétním pokynem ministerstva ke snížení výdajů. Tato situace se prakticky nezměnila po celá desetiletí, aniž by byla vážně zpochybňována, neboť odpovídala dominantnímu názoru společnosti odrážejícímu se v politice země. Bylo řečeno, že „až do 80. let by nikdo v pozici autority nepřiznal hluboké selhání rezidenčního systému ani by veřejně nemluvil o jeho obětech“.[8]

Postupem času a tím, jak rostlo sebevědomí domorodých obyvatel, se však věci postupně měnily. Již v 50. letech 20. století začal být systém internátního školství obviňován individuálními svědectvími. Poté se tato svědectví, často dramatická, bývalých žáků a jejich příbuzných o utrpení a zneužívání různého druhu – kulturního, ale i fyzického a sexuálního – stávala častějšími a stále častěji se objevovala v tisku. Navíc podmínky původních obyvatel, včetně problémů strádání a sociální marginalizace (alkoholismus, chudoba, zdravotní situace, kulturní potlačování a kriminální chování), byly a stále jsou mnohem závažnější než u zbytku populace, což posiluje povědomí o velmi vážné dlouhodobé důsledky ničení tradičních kultur, [9]ve kterém hrály důležitou roli internátní školy. Domorodé národy se aktivněji organizovaly, vzaly svůj život do vlastních rukou, předkládaly své stížnosti a požadavky. Někdy docházelo k násilným konfrontacím kvůli místním územním problémům (jako je krize v Oka v roce 1990) a vzniku reparačních hnutí (včetně slavného Idle No More, založeného čtyřmi domorodými ženami v roce 2012).

Poté bylo nutné řešit otázky související se situací a nároky původních obyvatel na národní úrovni. V roce 1991 byla založena Královská komise pro domorodé národy, která měla studovat a radit v oblasti vládní politiky ve vztahu k historicky původním národům země. Svou zprávu zveřejnila v roce 1996. Následně bylo podáno několik skupinových žalob domorodými skupinami proti kanadskému státu a institucím křesťanské církve za zneužívání, požadující zaplacení náhrady škody. To vedlo v roce 2005 k dohodě o indických rezidenčních školách, která stanovila závazná odškodnění a intervenční opatření ve prospěch původních obyvatel, a ke zřízení Komise pravdy a usmíření Kanady v roce 2008. Tato komise dokončila svou zprávu v roce 2015,[10] Práce na implementaci těchto doporučení pokračují dodnes prostřednictvím Národního centra pro pravdu a usmíření založeného na Univerzitě v Manitobě. [11]

Jedním z nejvíce zneklidňujících témat, které stále – a ještě dlouho bude – vzbuzovat vlny emocí, je pátrání po dětech, které zemřely v internátních školách, o nichž nejsou vedeny žádné záznamy nebo jejichž hroby nebyly identifikovány. Pátrání po místech dlouho zavedených škol nezřídka vede k nalezení lidských pozůstatků, včetně mnoha dětí. Velmi podrobná zpráva Komise na toto téma pomáhá pochopit tento znepokojivý aspekt. [12]

Stížností je mnoho: někdy byli mrtví žáci pohřbeni na misijním hřbitově, jindy na jiných blízkých hřbitovech nemocnic nebo azylových domů pro chudé nebo na hřbitovech poblíž školy. Během epidemie španělské chřipky bylo úmrtí tak početné, že jednotlivé pohřby byly nemožné. Mnohé z těchto hřbitovů byly navíc postupem času opuštěny po uzavření nebo zničení školy, ke kterému také před časem došlo. Je proto obtížné najít podrobnosti o pohřbech, spoléhat se na paměť jednotlivců. Dosud to bylo provedeno pro více než 3000 dětí. Nikdo nemůže s jistotou říci, kolik mrtvých bylo celkem, ale pravděpodobně jich bylo podstatně více než 3000. Pro domorodé obyvatele je to právem důležitá otázka, takže výzkum v archivech musí pokračovat a nové technologie musí být také použity ke skenování terénu nalezišť. Jak již bylo zmíněno dříve, jedna skutečnost, která je ve zprávě zdůrazněna, je, že zvyk nevracet těla mrtvých dětí jejich rodinám byl v souladu s pokyny federálního ministerstva, aby se zabránilo nadměrným výdajům.

Jde tedy o dlouhý, namáhavý a složitý historický proces přehodnocování a revize celé historie a sociální a politické reality Kanady, který otřásá národním svědomím a nutí si uvědomit důležitost a práva původních obyvatel, kteří byli dlouho opomíjeni a porušeno. Tento proces se nevztahuje výhradně na Kanadu; je součástí celosvětového hnutí, jehož nejvýmluvnějším výrazem a nejuznávanějším mezinárodním odkazem je Deklarace OSN o právech původních obyvatel (2007).

Zapojení církve a žádost papeže o cestu

Jak je do tohoto procesu zapojena církev? Výše zmíněná setkání a projevy sv. Jana Pavla II. ukazují, že církev si byla po desetiletí dobře vědoma proměny kultury a situací spojených s koncem kolonialismu a dominancí evropské kultury ve světě. Univerzální deklarace principů jsou však jedna věc a změny mentality a konkrétní výsledky v životě společnosti a také v životě církve jsou něco jiného.

Křesťanské církve byly hluboce zapojeny do procesu probíhajícího v kanadské společnosti, zejména ze dvou hledisek: 1) vztah mezi činností evangelizace – v tradičním smyslu „konverze ke křesťanství“ – a respektem ke kulturám a přesvědčením domorodé národy; 2) přímá a spoluzodpovědná účast na vzdělávacím systému internátních škol, jejichž řízením bylo svěřeno církevním orgánům. Zejména v této otázce se křesťanské církve a zvláště katolická církev v posledních desetiletích stávají častým terčem velmi ostré kritiky.

Již na počátku 90. let 20. století proto máme od katolické církve důležitá prohlášení k otázce indických internátních škol s výslovným uznáním ohavných selhání a závazkem k solidaritě s domorodými národy při jejich hledání důstojnosti a spravedlnosti. Můžeme si připomenout závěrečné prohlášení Národního shromáždění k problému konaném v Saskatoonu v březnu 1991 [13] a zejména rozsáhlý dokument z 24. července 1991 An Apology to the First Nations of Canada by the Oblát Conference of Canada. [14]Obláti Panny Marie Neposkvrněné, kteří byli řeholní kongregací nejvíce zapojenou do pobytových škol, předložili domorodým národům výslovnou prosbu o odpuštění, jejíž ústřední a nejsilnější prohlášení bylo následující: „Omlouváme se za existenci samotných škol. , [15]uznávajíce, že největším zneužíváním nebylo to, co se stalo ve školách, ale že se stalo samotné školy […], že prvotní pouto vlastní rodinám bylo porušeno jako věc politiky, že děti byly odebrány z jejich přirozených komunit a že, Tyto školy implicitně nebo explicitně vycházely z předpokladu, že evropské jazyky, tradice a náboženské praktiky jsou nadřazeny domorodým jazykům, tradicím a náboženským praktikám. Rezidenční školy byly pokusem o asimilaci domorodých národů a my jsme sehráli důležitou roli v rozvoji tohoto designu. Za to se upřímně omlouváme.“

V roce 1993 Komise pro spravedlnost a mír biskupské konference zaslala výše zmíněné královské komisi rozsáhlý dopis o katolické církvi a domorodých národech pod názvem Nechte spravedlnost plynout jako mocná řeka . [16] Mimo jiné odkazuje na internátní školy a jejich negativní důsledky. Připomíná také, že byly výrazem vládní politiky a že v té době již probíhaly schůzky a konference k naslouchání a léčení pro ty, kteří trpěli následky traumat, která utrpěli ve školách.

V každém případě problémy, které mají hluboké a vzdálené kořeny, vyžadují mnoho času, práce a sdíleného utrpení, aby bylo dosaženo řešení. Proces debaty, reflexe a dialogu s domorodými obyvateli o internátních školách pokračuje. Je zdůrazněna a zintenzivněna, protože v důsledku mnoha žalob o náhradu škody v důsledku zacházení ve školách vznikají složité právní problémy. V tomto ohledu se katolické strany v již zmíněné dohodě o indických rezidenčních školách, uzavřené na národní úrovni v roce 2005, zavazují ke třem velmi obtížným závazkům: 1) přímá platba částky 29 milionů kanadských dolarů (CAD) v hotovosti; 2) realizace specifických iniciativ a služeb „pro léčení a usmíření“ v hodnotě 25 milionů (CAD);3) fundraisingová kampaň po celé zemi na podporu dalších programů se stejným účelem, jejímž cílem je získat 25 milionů (CAD).

V roce 2015 kanadská vláda uznala, že první dva závazky byly dodrženy a že úsilí vynaložené na třetí bylo přiměřené, ačkoli nedosáhlo očekávaných výsledků. Přesto se Biskupská konference velmi pevně zavázala, [17] zaručila příspěvek ve výši 30 milionů (CAD) a vyjádřila přání pozitivně reagovat na požadavky Komise pravdy a smíření týkající se katolické církve v roce 2015. konečná zpráva. [18]

Některé z těchto požadavků se týkají formace kléru, řeholníků a laiků ve vztahu k domorodé kultuře a spiritualitě, spolupráce při znovuobjevení a uctění památky dětí pohřbených bez identifikace a účasti na financování projektů pro domorodou kulturu, jazyky a vzdělávání. Ale první z požadavků Komise se přímo týká papeže a zní takto: „Vyzýváme papeže, aby vydal omluvu pozůstalým, jejich rodinám a komunitám za roli římskokatolické církve v duchovní, kulturní, emocionální, fyzické a sexuální zneužívání dětí z Prvních národů, Inuitů a Métisů v katolických obytných školách.[19]

Biskupové Kanady ze své strany vydali 24. září 2021 důraznou prosbu o odpuštění: „Spolu s těmi katolickými entitami, které byly přímo zapojeny do provozu škol a které již nabídly své vlastní srdečné omluvy, my, Katoličtí biskupové Kanady, vyjádřete naši hlubokou lítost a jednoznačně se omluvte. Dále potvrdili, že jsou „plně oddáni procesu léčení a usmíření“, a v reakci na žádost osobně zapojit papeže Františka do tohoto procesu pozvali zástupce domorodých přeživších, starších/udržovatelů znalostí, aby cestovali s do Říma, aby se setkali s papežem, „aby poznal, jak může podpořit naši společnou touhu obnovit vztahy a jít společně po cestě naděje v nadcházejících letech.[20]

Tím jsme se vrátili k výchozímu bodu našeho článku. Návštěva delegace v Římě proběhla tím nejlepším možným způsobem. Papežovo charisma, evidentní v přivítání a naslouchání, a jasnost jeho slov jeho návštěvníky dojala. Úcta k jejich kulturám a tradicím, odsouzení kolonizačního násilí, rozhořčení a hanba za různé formy zneužívání, které trpěly zejména v internátních školách jako protisvědek evangelia, byly jasně vyjádřeny. Na tiskové konferenci na konci cesty zástupci tří domorodých složek delegace a biskupové, kteří je doprovázeli, vyjádřili spokojenost a důvěru, že papežova slíbená cesta přinese rozhodující ovoce v povzbuzení domorodých obyvatel, aby potvrdili svá práva a realizovat své touhy,

Na závěr nám dovolte krátké zamyšlení. Při posuzování těchto událostí jsme se setkali s velkým množstvím utrpení, především s domorodými obyvateli a mnoha studenty v internátních školách, obětí nesmírného bezpráví a vážného zneužívání, ale také – v pozadí – utrpení tolik lidí, kteří vynaložili mnoho svých sil s upřímným úmyslem sloužit evangeliu a domorodým národům. Nyní se cítí frustrováni velmi tvrdou kritikou, která zahrnuje zevšeobecňování, což také není spravedlivé. Myslíme si, že je to kajícná cena, zdaleka ne zbytečná, kterou je třeba zaplatit na cestě očištění ze strany církve. Doufáme, že přinese ovoce v hlubším, plodnějším a obnoveném – skutečně smířeném – setkání s původními obyvateli a celou kanadskou společností.


DOI: La Civiltà Cattolica, En. Ed. sv. 6, č.8 čl. 1, 0822: 10.32009/22072446.0822.1

[1] . Francis, Projev k delegacím původních obyvatel Kanady , 1. dubna 2022, na www.vatican.va

[2] . K tomuto tématu a diskusi o Doktríně objevování viz důležitý dokument Komise pro spravedlnost a mír Kanadské biskupské konference a dopis, který jej předkládá:
www.cccb.ca/wp-content/uploads/2017/11 /katolická-odpověď-na-nauku-objevení-a-tn.pdf

[3] . František, Apoštolský list Querida Amazonia , č. 18. Závazek církve vůči domorodým národům v současném pontifikátu byl zvláště patrný na synodě pro Amazonii a na setkání papeže s amazonskými národy v Puerto Maldonado v Peru (18. ledna 2018).

[4] . Navíc samotná povaha těchto smluv byla mezi koncem 19. století a první částí 20. století vykládána velmi odlišně domorodou tradicí a evropskou mentalitou. S účinným vzorcem bylo řečeno, že pro domorodé lidi byly „uznáním vztahu“, zatímco pro nepůvodní lidi byly „předáním moci“.

[5] . Srov. H. Goulet, Histoire des pensionnats indiens catholiques au Québec , Montreal, Les Presses de l’Université de Montréal, 2016. Podle této důležité studie bylo v Québecu po roce 1950 pouze šest katolických rezidenčních škol provozovaných otci obláty, s přístup, který upřednostňoval zachování původních kultur.

[6] . Srov. Dopis Kanadské biskupské konference Královské komisi pro domorodé národy, 1993: www.cccb.ca/wp-content/uploads/2017/10/let_justice_flow_like_a_mighty_river.pdf/ 19, č. 8.

[7] . Je třeba zmínit první „Zprávu pro ministerstvo indických záležitostí“ Dr. PH Brice z roku 1907 a později jeho knihu A National Crime , 1922, převzatou v posledních letech v JS Milloy, A National Crime: The Canadian Government and the Residential School System, 1879 až 1986 , Winnipeg, University of Manitoba Press, 1999.

[8] . M. Abley, Rozhovor s mrtvým mužem. The Legacy of Duncan Campbell Scott , Vancouver, Douglas & McIntyre, 2013, 67. Tato kniha známého kanadského novináře Marka Ableyho je složena jako dlouhý a výmluvný fiktivní dialog s Duncanem Campbellem Scottem, dlouholetým úředníkem odpovědným za federální ministerstvo o indických záležitostech a významný básník v dějinách kanadské literatury. Abley představuje Scottovi dnešní vážnou kritiku školního systému a indické politiky a Scott se brání ve světle myšlení, dominantní kultury a provozních kritérií své doby. Jedná se o originální a dobře zdokumentované úsilí o kontextualizaci problémů a zároveň předložení pevné kritiky chyb a nespravedlností minulosti.

[9] . Jedním z příkladů ničení tradičních kultur byl odpor nebo zákaz starověkých zvyků, jako jsou oslavy a tance slunce, o letním slunovratu nebo potlatche na pobřeží Tichého oceánu. Misionáři byli obecně proti takovým zvykům, protože měly také aspekty, které nebyly přijatelné pro křesťanskou morálku (jako je zranění nebo neuctivé zacházení se ženami).

[10] . Viz anglický text doporučení na https://ehprnh2mwo3.exactdn.com/wp-content/uploads/2021/01/Calls_to_Action_English2.pdf

[11] . Webové stránky centra jsou: https://nctr.ca

[12] . Podívejte se na Dr. Scott Hamilton, Kde jsou děti pohřbeny? , v https://ehprnh2mwo3.exactdn.com/wp-content/uploads/2021/05/AAA-Hamilton-cemetery-Final.pdf

[13] . Viz „Prohlášení Národního setkání o indické rezidenční škole“ na adrese www.cccb.ca/wp-content/uploads/2017/10/apology_saskatoon.pdf

[14] . Srov. „Omluva prvním kanadským národům od Konference oblátů Kanady“, na www.cccb.ca/wp-content/uploads/2017/10/oblate_apology_english.pdf

[15] . Kurzíva je v původním textu.

[16] . Srov. „Nechte spravedlnost plynout jako mocná řeka“, na www.cccb.ca/wp-content/uploads/2017/10/let_justice_flow_like_a_mighty_river.pdf

[17] . Viz „Kanadští biskupové poskytují aktuální informace o dohodě o urovnání indických rezidenčních škol“ na adrese
www.cccb.ca/indigenous-peoples/indian-residential-schools-and-trc/canadas-bishops-provide-update-on-indian-residential-school -dohoda-narovnání

[18] . Srov. poznámka pod čarou 7. Doporučení pro církev jsou v č. 58-61.

[19] .    Tamtéž. , č. 58. Odkazuje se na Dopis Benedikta XVI. katolíkům Irska, 19. března 2010, a zejména na č. 6 Dopisu: srov. www.vatican.va/content/benedict-xvi/it/letters/2010/documents/hf_ben-xvi_let_20100319_church-ireland.html

[20] . Celé prohlášení biskupů lze nalézt na adrese www.cccb.ca/letter/statement-of-apology-by-the-catholic-bishops-of-canada-to-the-indigenous-peoples-of-this-land

převzato z: https://www.laciviltacattolica.com/why-is-the-pope-going-to-canada/

Diecézní fáze synodálního procesu 

Dopoud nemáme k dispozici výstup z farní fáze synodálního procesu. Nevíme, jaký výstup byl odeslán na arcibiskupství za nás za všechny, nejen za ty co se účastnili setkání farní synodální skupinky. Proto vítáme zveřejnění výstupu z diecézního shrnutí na webu ado.cz. Přinášíme ho v plném znění:

Členové diecézního synodálního týmu předali v pátek 20. května 2022 arcibiskupu Janu Graubnerovi závěrečnou syntézu – desetistránkové shrnutí výstupů z jednání synodálních skupin, aby ji stvrdil svým podpisem. Úplný text syntézy si lze přečíst v přiloženém dokumentu.

Syntéza shrnuje texty 782 výstupních formulářů, na kterých se podílelo celkem 5 350 členů skupinek ve farnostech i jiných společenstvích. Ti za východisko synodality označili osobní vztah k Bohu, který se uskutečňuje ve společenství církve. K jeho posílení navrhují klást ve farnostech větší důraz na vzdělávání a duchovní doprovázení v oblastech života ve víře, Písma svatého, liturgie a schopnosti vést malá společenství nebo třeba podporovat růst neformálních „prostor“ farnosti, kde se může odehrávat diskuze.

V péči o lidi na okraji účastníci synodálního procesu upozorňují na množství těch, kterým církev odsunutím působí zranění, a oni se proto necítí být plnohodnotnými členy: lidí rozvedených a znovu sezdaných, homosexuálů nebo osob nežijících předmanželskou čistotu, ale také všech sympatizujících, hledajících nebo nově přistěhovaných, kteří dosud nemají vazby na komunitu. Na začlenění všech, kdo se mohou cítit na okraji života farnosti a jimž se dosud věnovala jen malá pozornost, kladou účastníci synodálního procesu skutečně veliký důraz: častěji než dosud se k nim má přistupovat individuálně a je třeba nebát se je oslovovat.

Největší část syntézy se pak zabývá tématy souvisejícími s fungováním církevního společenství, účastí na jeho životě, spoluzodpovědností věřících za fungování farnosti a synodalitou. O farnosti mluví jako o provázané síti malých společenství, vzájemně si nekonkurujících, nýbrž doplňujících a povzbuzujících se. Účastníci synodálního procesu volají po týmové spolupráci a otevřenosti, v níž jsou farníci dostatečně a srozumitelně informováni o všem, co se jich týká, nebo po probuzení zájmu věřících o nejrůznější služby: nejen při liturgii, ale také při péči o nemocné nebo přípravě na svátosti. Většího zapojení se podle nich má dostat ženám a navrhují také myšlenku farního sněmu jako praktického příkladu synodality ve farnosti.

Důležitým nástrojem spoluzodpovědnosti má podle synodálního souhrnu být pastorační rada farnosti, od níž očekávají nejen hojnější zapojení věřících, ale také zlepšení komunikace s knězem. Za největší problém v tomto ohledu označují účastníci synodálního procesu autoritativní styl vedení ze strany kněze, který má podle nich nahradit spíše lidsky zralá komunikace a blízkost věřícím. K tomu je ovšem mimo jiné třeba, aby duchovní nebyl přetížen starostmi o správu kostelů a administrativu, ale měl prostor a čas věnovat se farníkům a vést je.

Vedle toho se účastníci synodálních skupin zabývali také ekumenismem nebo liturgií, v níž požadují například změnu přímluv při bohoslužbě, aby lépe odrážely aktuální dění ve společnosti i farnosti, dále srozumitelnější a radostnější homilie nebo častější slavení křtu během nedělní mše svaté.

Celý text závěrečné syntézy ve formátu pdf lze stáhnout zde.

Svatý Josef

Dne 19. 3. slaví církev slavnost sv. Josefa, snoubence Panny Marie, patrona církve. Svátek sv. Josefa byl přijat do římského breviáře v roce 1487. Později papež Klement XI. předepsal jeho svátek na 19. 3. Úcta k tomuto světci se objevila nejprve ve východní církvi a postupně se prohlubovala i na Západě. Dnes je to liturgicky doporučený svátek a toto jméno je vůbec jedním z nejčastějších mužských jmen.

Roku 1847 zavedl papež Pius IX. svátek Ochrana sv. Josefa (Patrocinium), který se slavil třetí středu po Velikonocích, a v roce 1870 prohlásil Josefa, snoubence Panny Marie a pěstouna Ježíšova, za patrona církve. Je možné, že sv. Josef zemřel v Ježíšově přítomnosti, proto byl připomínán i jako patron dobré smrti. Východní církev slaví sv. Josefa spolu s Pannou Marií o Vánocích, přesněji 26. prosince, jako Sbor sv. Josefa a Přesvaté Bohorodičky.

Na rozdíl od méně častých jmen se svátek jména Josef považuje za den, který je málokdy opomíjen. Proč se svátek sv. Josefa slaví právě 19. března? Je možné, že z důvodu blízkosti slavnosti Zvěstování Páně (Zvěstování Panny Marie), která následuje 25. 3., anebo zde mohly sehrát roli i pohanské zvyky.

1. května si připomínáme svátek sv. Josefa Dělníka. V neděli po Božím Hodu vánočním se slaví svátek Svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa. Jak napovídá liturgický název svátku, týká se samozřejmě i sv. Josefa. Církev ho předkládá mužům jako vzor otce, který je v křesťanské rodině nezastupitelný.

Tento svátek lze považovat za svátek mužů, jednak kvůli častému výskytu jména Josef, jeho deminutiv a familiárních podob, a také s ohledem na „josefský“ historický, literární a veškerý umělecký kontext. Známé byly josefské poutě a taneční zábavy.  

Dokument o sv. Josefovi Redemptoris custos

převzato z cirkev.cz

Zápis z farní rady dne 24. 02. 2022

Přítomni: O. Bohumil, Vlaďka Kapounková, Jiří Stodůlka, Marie Štěpančíková, Mgr. Pavel Motyčka, Pavel Dvořák

  1. Svícen v kostele – na zkoušku necháváme
  2. Postní doba – Popeleční středa, den přísného postu – 2. 3. 2022 – den modliteb za Ukrajinu, mše sv. v 8.00h, v 10.00h pro CZŠ, v 18.00h, adorace před Nejsvětější Svátostí od 12.00h do 17.00h – tichá,, od 17.00h společná adorace za ukončení války a mírové řešení konfliktu na Ukrajině
  3. Svátek sv. Josefa – 19. 3. 2022 – sobota, po večerní mši sv. setkání mužů na faře
  4. Velikonoční triduum: ve Svatém týdnu příprava Božího hrobu – p. František Valer, květinová výzdoba pí Kubíčková, je potřeba 12 mužů na obřad umývání nohou – seznam pro zájemce bude včas v sakristii, velikonoční berani objednaní, p. Laurenčík – domluvit upečení – dovézt ve středu 13. 4. 2022 /Pavel Dvořák /, vinařství Váňa – košer víno – 1 láhev Kč 120,-
  5. Farní pouť – 7. 5. 2022 – sobota – televize Noe v Ostravě, mše sv., exkurze
  6. 11. 5. 2022 – středa – adorační den farnosti – materiály k adoraci budou k dispozici
  7. 17. 4. 2022 – Velikonoční neděle – Zmrtvýchvstání, po mši sv. v 10.30h rozdělování pečeného beránka a vína košer
  8. 1. svaté přijímání – v neděli 22. 5. 2022 v 10.30h
  9. Svatodušní vigilie – v sobotu 4. 6. 2022
  10. Kněžské svěcení – v sobotu 25. 6. 2022 v 9.30h v olomoucké katedrále – br. jáhen Pavel Fiala – autobus zajištěn
  11. Primice v neděli 3. 7. 2022 v 15.00h v Křtomile, autobus zajištěn

Příští setkání farní rady 19. 5. 2022 v 18.00h

Zapsala: Štěpančíková Marie, v Kroměříži 24. 2.2022

Postní aktivita 2022

Milé děti,

od této neděle jsme pro vás připravili postní aktivitu, která bude trvat až do neděle 24. dubna. V kostele je opět tabule, na kterou si každý z vás připevní jednoho beránka, připraveného v košíku pod ní. Toho si podepíšete a každý týden si na něho za splněné úkoly nakreslíte křížek. Úkoly budou každý týden jiné, vždy je vyhlásíme v neděli a dáme i na nástěnku. Jsou inspirovány „blahoslavenstvími“ z tzv. Horského kázání Ježíše Krista, rozděleny pro malé děti, školáky, mládež, ale mohou se inspirovat i dospělí. Křížek si můžete udělat i za každý dobrý skutek. Čím více dobrých skutků, tím více radosti na světě.

V Horské řeči Ježíš Kristus popisuje vlastnosti toho, kdo patří do božího království a přitom ukazuje, jak je takový člověk šťastný, tedy blahoslavený. A tak pojďme si letošní postní dobu prožít společně a tvořme lepší svět.

Tamara Suchánková

8. týden – Milosrdenství je „klíčem k nebi“ (papež František)

( neděle 17.4. Zmrtvýchvstání Páně)

„Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.“ (Mt 5,7)

Úkol pro všechny:  Buďme ke všem milosrdní a usmívejme se na sebe.

7. týden – JEŽÍŠ JE NÁŠ VYKUPITEL (neděle 10.4. Květná neděle)

„Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.“

(Mt 5,10)

Úkol:

Malé děti: Zazpívám si píseň o Ježíši. Školáci: Nebudu se stydět říct spolužákům, že chodím do kostela. Mládež a dospělí: Rád odpovím kolegům na otázky ohledně mé víry.

6. týden – UČÍME SE POKOŘE (neděle 3.4.)

„Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ (Mt 5,5)

Úkoly:

 Malé děti: Nebudu o druhém mluvit škaredě. Školáci: V klidu řeknu, co mi vadí, nebudu se hádat. Mládež a dospělí: V klidu řeknu, co mi vadí, nebudu se rozčilovat.

5. týden – CHCEME MÍT CITLIVÉ SRDCE (neděle 27.3.)

„Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“ (Mt 5,4)

Úkoly:

 Malé děti: Dám si pozor, abych druhým při hraní neubližoval. Školáci: Budu mluvit tak, aby to druhé nezraňovalo. Mládež a dospělí: Nebudu druhým připomínat jejich staré chyby.

4. týden – ODKRÝVÁME PRAVÝ POKLAD (20.3. – dětská mše)

„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“ (Mt 5,3)

Úkoly:

Malé děti: Poprosím a poděkuji. Školáci: Poděkuji těm, kdo mi pomáhají a snažím se i já pomoci druhým.

 Mládež a dospělí: Budu si vážit obětavosti druhých, poděkuji jim.

3. týden – ZÁLEŽÍ NÁM NA DRUHÝCH (neděle13.3.)

„Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“

Úkoly:

Malé děti: Dobroty nesním sám, ale něco nechám ostatním. Školáci: Dám někomu přednost ve frontě, pustím sednout. Mládež a dospělí: Při dosahování svých cílů budu brát ohled na druhé.

2. týden – CHCEME MÍT ČISTÉ SRDCE (neděle 6.3. – dětská mše)

 „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt 5,8)

Úkoly:

Malé děti: Udělám někomu radost. Školáci: Budu s někým kamarádit doopravdy, ne jen tehdy, když se mi to hodí. Mládež a dospělí: Dobré skutky budu konat upřímně a nezištně.

1.týden – TVOŘÍME POKOJ MEZI LIDMI (neděle 26.2. před popeleční středou)

„Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.“ (Mt 5,9)

Úkoly:

Malé děti: Poslechnu dospělého, nebudu odmlouvat. Školáci: Budu poslouchat, když mi druzí něco říkají, nebudu odmlouvat. Mládež a dospělí: Budu druhým naslouchat a snažit se je pochopit.

Zvláštní úkol pro všechny: Pojďme se modlit za všechny děti Ukrajiny!!!

Zápis z farní rady dne 27. 01. 2022

Přítomni: O. Bohumil, Tamara Suchánková, Vlaďka Kapounková
Jiří Stodůlka, Marie Štěpančíková, Mgr. Pavel Motyčka, Pavel Dvořák

1/ Farní zabijačka dne 12. 2. 2022 – sobota
od 16.00h může veřejnost nakupovat produkty ze zabijačky
2/ Svátek sv. Josefa – 19. 3. 2022 – sobota
po večerní mši sv. setkání mužů na faře
3/ Farní pouť – 7. 5. 2022 – sobota – pravděpodobně televize Noe v Ostravě mše sv., exkurze
4/ Postní doba – Popeleční středa, den přísného postu – 2. 3. 2022
postní příprava na velikonoce – úkoly pro předškolní děti, školáky i dospělé, křížové cesty – jednotlivá společenství, v pátek v 17.20h, v neděli v 15.00h
5/ Velikonoční triduum ve Svatém týdnu příprava Božího hrobu – p. František Valer, květinová výzdoba pí Kubíčková, je potřeba 12 mužů na obřad umývání nohou – seznam pro zájemce bude včas v sakristii
6/ Adorační den farnosti – středa 11.5. 2022 – zveme všechny famíky k hojné účasti, stačí půlhodinová adorace, materiály k rozjímání budou k dispozici
7/ Noc kostelů – v pátek 10. 6. 2022 z programu – koncert, výstava kostelních skvostů – komentář bratr jáhen Pavel Fiala /nesmí se fotit/ prohlídka varhan
8/ Neděle Zmrtvýchvstání – 17.4.2022 pečený beran a víno košer po mši sv. v 10. 30h
9/ 1. svaté přijímání – v neděli 22. 5. 2022 v 10.30h
10/ Svatodušní vigilie – v sobotu 4. 6. 2022
11/ Kněžské svěcení – v sobotu 25. 6. 2022 v 9.30 h v olomoucké katedrále – br. jáhen Pavel Fiala – autobus zajištěn
12/ Primice v neděli 3. 7. 2022 v 15.00h v Křtomile autobus zajištěn

Příští setkání farní rady 24. 2. 2022 v 18.00h

Zapsala: Štěpančíková Marie, v Kroměříži 21.1.2022

Písničky ze štedrovečerní mše sv.

Nabízíme k poslechu záznam provedení vánočních skladeb Adama Michny z Otradovic v úpravě Martina Gřivy, které zazněly jako hudební doprovod letošní Štědrovečerní mše svaté.

Zpěv vícegenerační scholy doprovodil klavír (O. Hubáček), smyčcový kvintet (Kamil Žvak, Miriam, Pavlína a František Kordíkovi, Hana Křemečková) a klarinet (A. Janeček), dirigoval a nastudoval Martin Gřiva.

Vánoční roztomilost
Narodil se Kristus Pán
Vánoční noc
O narození Pána Krista
Vánoční hospoda
Item jina o narozeni Pana Krista
Vánoční rosička

Úvaha konvertity nad synodální cestou

22.12.2021, RC Monitor 24/2021

Jsem konvertita. Přiznávám, že na počátku mého života z víry nestálo žádné dramatické obrácení, ale obyčejná lidská potřeba sdílení a porozumění. Zkrátka jsem doufala, že ve společenství věřících najdu lidi chápavější a hodnější, než tam „venku“. Během let klopýtání a hledání jsem pochopila, že i v církvi jsou jen lidé, ale že stojí za to v ní žít, protože je něčím daleko víc než jen lidskou institucí. Že je dílem Trojjediného Boha, který ji sytí láskou Svého Syna, a oživuje Svým Duchem. Přijala jsem Ježíše Krista jako Pána svého života a církev jako svůj domov.

Po sedmnácti letech, které více než radostnou pouť připomínaly křížovou cestu, rozpačitě a s trochou lítosti stojím nad dokumenty Synody o synodalitě, a přemýšlím, zda se stále ještě jedná o tu církev, kterou jsem si navzdory všem bolestem i slabostem zamilovala. Čtu slova jako „naslouchání, dialog, změna, inkluze, sdílení, spoluzodpovědnost…“ a paměť se neodbytně vrací ke všem schůzím a konferencím minulosti, dnes módně zaměněným za vzdělávací akce, mýtinky, teambuildingy či eventy. Slovník synody (a možná nejen on) je jim nápadně podobný…

Stačí zaměnit několik slov a z materiálů k synodnímu procesu se stane jeden z miliónů motivačních programů, školení či dotazníků spokojenosti jakékoliv nadnárodní společnosti. Kde zůstal obyčejný a zdravý lidský rozum? Chápu-li správně význam slova „synodalita“ jak ho předkládá Vademecum k synodě, není to snad něco, co přirozeně vyplývá z podstaty církve a co přirozeně každý věřící dle svých možností žije? Není snad základní buňkou synodality rodina? Nežijeme ji snad v plnění svých každodenních povinností, ve výchově dětí, v péči o staré a nemocné, v obyčejné modlitbě za druhé? Skutečně potřebujeme příručky a metodiky k tomu, abychom správně diskutovali? A potřebujeme vůbec diskutovat? Vždyť jsem-li věřící křesťan, první, s kým „diskutuji“, koho se ptám a komu naslouchám, je přece Bůh! A snažím-li se naslouchat poctivě a „buď vůle Tvá“ není jen bezmyšlenkovitě vyslovenou frází, pak nepotřebuji žádnou metodiku k tomu, abych věděla, jak a kde své křesťanství žít. Ne ve skupince, ale u sebe musím začít. V setkání s Kristem ve svátostech či v tiché adoraci, v osobní modlitbě, ve zpytování svědomí…V tom všem se tvoří a upevňuje můj osobní vztah s Bohem a skrze něj rozpoznávám svůj úkol i potřeby těch, se kterými se na své cestě potkávám.

To je ale jen jeden rozměr mého synodálního znepokojení. Ten další je možná závažnější, protože se dotýká něčeho hlubšího, co tiše a nenápadně zaznívá v řadě otázek navržených pro synodální diskuse. Namátkou jen několik z nich: „Existují mezi námi předsudky ohledně toho, kdo „má právo mluvit“ nebo „komu se má naslouchat“? Ano, existují, a já doufám, že nadále existovat budou! A sama za sebe si ráda dovolím „předsudek“, že v otázkách pravdy víry nechci naslouchat komukoliv. Že ten, kdo mne povede ke Kristu, kdo jasným „ano ano – ne ne“, odpoví na mé otázky, nebude kdokoliv, ale Pánem povolaný a pomazaný kněz. Jistě i on je hříšný člověk, ale z moci svého svěcení, které nemůže odložit po pracovní době, má něco navíc. Je druhým Kristem, jediným, kdo mi Krista může zprostředkovat ve svátostech. A protože věřím v jedinečnost a svátostnost kněžství, troufám si říct, že v mnoha situacích je a vždy bude kněz ten, kdo má právo mluvit, a já jen naslouchat.

Dnes tolik oblíbené a zdůrazňované „všeobecné kněžství pokřtěného lidu“ v sobě nese veliké nebezpečí v tom, že smete výlučnost služebného kněžství a z přehnaného strachu z klerikalismu přetvoří kněze na pouhé „automaty na svátosti“. To ostatní přece (inspirováni nejbližšími sousedy) zvládneme sami!

Dále: „Naslouchá kněz ve farnosti názorům všech?“ Je mnoho momentů, kdy nelze naslouchat všem. To by nevedlo k ničemu jinému, než anarchii a chaosu. Církev je instituce nadpřirozená, přesto ale hierarchická, tvořená lidmi, kteří vedou a kteří potřebují vést. A mají skutečně mít všichni podíl na rozhodování? Stojí o to vůbec? Nemá větší cenu tichá důvěra, pokora a mlčení? Možná daleko víc, než na hlasitých diskutérech a výrobcích pastoračních aktivit a zážitků, stojí církev na pokorné modlitbě a věrném plnění každodenních povinností těch „obyčejných“. Těch, kteří nejsou a ani nechtějí být slyšet…

S tím souvisí další synodální otázka, která mě znepokojuje: „Přemýšlíme v naší farnosti o nových formách aktivního zapojení všech do liturgie?“ Proč?

Chápeme-li mši svatou jako zpřítomnění Kristovy kalvárské oběti, věříme-li v jeho reálnou přítomnost v Eucharistii a přijímáme-li ji jako největší a nedocenitelné Boží sebedarování, potom je naše aktivní zapojení zřejmé. Spočívá přece v usebraném a vědomém sjednocení se s eucharistickým Kristem, ve vnitřním dialogu díkůvzdání, pokání a proseb, v aktivním nesení křížů svých i svých bližních do oběti na oltáři. Co je víc důležité, než v usebranosti prožitá mše svatá? K ní přece nepotřebuji zapojit se do všeho, co se na oltáři děje, nepotřebuji řešit genderovou vyváženost lektorů nebo vymýšlet nové kreativní prvky. Ženy, nechť mi prominou, ale proč mnohé z nich usilují o to, aby byly vidět u ambonu? Proč přemýšlí o nové úloze ženy v církvi a dobrovolně se tak připravují o jedinečnost svého povolání? Otázka o nových formách zapojení do liturgie totiž u ambonu nekončí. V mnohých probudí potřebu jít dál a jaksi mimoděk nastolí v současnosti tak módní úvahy o svěcení žen či dobrovolném celibátu. Ne, my ženy nejsme povolány ke kněžství či vysokým úřadům v církevním aparátu. Nenechme si vzít jedinečnou úlohu manželek a matek, o kterou se nás celospolečenský trend prosakující do církve, snaží připravit. Dívejme se na Marii, tichou a pokornou služebnici Páně, která se modlila, obětovala a uchovávala v srdci. Tam, kde žena zůstane Marií, zůstane i Boží pokoj a radost a nikdo nebude vyloučen.

Tuším, že mé úvahy jsou radikální a pro mnohé nepříjemné, nelze je ale vytěsnit, protože do hloubky zasahují celou mou bytost, smysl života. Uvěřila jsem totiž, že smyslem života je následování Krista. Toho, který žil jako člověk na tomto světě, za mé hříchy krutě trpěl a zemřel, Toho, který byl vzkříšen z mrtvých. Toho, který mě zve ke službě Jemu a bližním, který mě vyzývá, abych hlásala a hájila výlučnost Jeho pozvání ke spáse. Nevěřím, že návod k takovému životu najdu v synodálních diskusích. Naopak se ptám, kdo po tu dobu, co celá církev bude naslouchat sobě, sdílet a reflektovat, bude hlásat Evangelium? Kdo bude učit, že jen v Pánu Ježíši je spása? Kdo bude hájit církev před sekularizací, relativismem a vyprázdněním? Kdo zaručí, že do bezbřehé společné cesty nevstoupí hereze a hřích? Jdeme spolu, ale jdeme skutečně s Kristem? Ptáme se, doopravdy a upřímně: kde chceš Pane, abych byl, jak ti mám sloužit, jaký je Tvůj plán s mým životem? Na takové otázky skutečně nedostaneme odpověď ve skupinkách či na sněmech, na ně se musíme s otevřeným srdcem a kající duší ptát v tichu před svatostánkem.

Jolana Jaczenková
absolventka Teologické fakulty JČU

Synoda v naší farnosti

Bratři a sestry,

ráda bych Vás informovala o průběhu Synodální cesty v naší farnosti. V pondělí 15. 11. 2021 jsme se setkali po mši svaté na faře.

Po úvodních slovech jsme se společně s naším otcem Bohumilem a jáhnem Pavlem, pustili do výběru jednoho z 10 zajímavých témat, která nám byla nabídnuta. Bylo docela těžké vybrat jen jedno. Možná je to dobrá inspirace a námět k zamyšlení, k případnému pokračování setkávání, či vzniku nového společenství  po skončení synody, kde bychom mohli debatovat o všech tématech dále. Společné téma jsme nakonec vybrali, a to s názvem: 

1. NA SPOLEČNÉ CESTĚ: V církvi a ve společnosti jdeme jeden vedle druhého po stejné cestě.

– Jsem křesťanem pro sebe, anebo s druhými?

– Jak si k sobě navzájem v našem společenství můžeme být blíže?

– Usiluji ve společenství o jednotu, anebo podporuji v církvi spíše mentalitu polarizace, rozdělení, „sektářství“?

– Co/kdo mi vyvstane na mysli, když se řekne „církev“? A co farnost/„místní církev“?

– Může se někdo v našem místním společenství církve cítit, že není součástí farnosti/místní církve? A proč je ponechán na okraji?

–   Jakou představu mám o místní církvi, tj. o naší farnosti – co mi tam chybí, co hodnotím pozitivně-negativně? Možná jaký je můj „sen o Církvi“?

Na dalším setkání, které se uskuteční v pondělí 6. 12.  po mši svaté v 19:00 hod. opět v ministrantské místnosti na faře, bude již naše pozornost zaměřena na vzájemné sdílení (naslouchání a promlouvání) ke zvolenému tématu. Pokud Vás zaujalo vybrané téma a otázky, které se k němu vztahují, můžete přijít a připojit se.  Prosíme Vás o modlitbu za průběh synody nejen v naší farnosti, kde se zapojila i některá společenství, ale v celé naší zemi i v celém světě.

S přáním Božího požehnání Tamara Suchánková
katechetka a koordinátorka Synody v naší farnosti

Modlitba za průběh synody 

Zde jsme, před tebou, Duchu Svatý,
shromážděni ve tvém jménu.
Provázej nás ty sám,
vstup do našich srdcí
a vytvoř si v nich domov.
Ukaž nám cestu, kterou se máme vydat,
uč nás, jak na ní vytrvat.
Jsme zde s přetěžkým břemenem
svých slabostí a hříchů.
Nedopusť, abychom propadli zmatku,
nedopusť, aby nás nevědomost svedla na scestí,
nedopusť, aby předpojatost ovlivnila naše činy.
Dej, ať v tobě nalezneme naši jednotu,
abychom věčnému životu kráčeli vstříc společně,
abychom nesešli z cesty pravdy
a neodchýlili se od toho, co je správné.
To vše žádáme od tebe,
jenž jsi při díle na každém místě a v každém čase,
a ve společenství s Otcem i Synem
na věky věků.

Amen.