V sobotu opět začal týden, v němž jsme zváni k intenzivnější modlitbě za jednotu křesťanů. Přestože si náš dobrý Pán ví rady i s nepřesnostmi našich proseb, je vhodné si připomenout, jak se to s tou jednotou myslí:
Nabízí se představa, že to znamená spojení jedné instituce s druhou, a i to je věc, ve kterou máme doufat – spíše s důvěrou v srdci než s diářem v ruce. Obraz, který jako hospodáři vynášející ze svého pokladu nové i staré (srov. Mt 13, 52) připomínají otcové II. vatikánského koncilu, pak předkládá kruhové schéma: jediným středem je Kristus a všichni jsou obráceni a směřují k němu. Ano, katolická církev věří, že se nachází ve vnitřním kruhu. To však nemění nic na tom, že ti, kdo touží po dobru v kruhu a kruzích vzdálenějších i skutečně vzdálených, jsou právě tak obráceni ke Kristu a směřují k němu. Patří sem všichni – i ti, kteří jsou tak daleko, že Krista ještě ani nezahlédli. A pokud jde o nás, pokřtěné, budeme-li se věrni svému povolání blížit ke Kristu, nutně se budeme přibližovat také k sobě navzájem.
Je bezpochyby vhodné a užitečné, dějí-li se společné modlitby křesťanů různých konfesí, kteří mezi sebou také vedou diskusi. Kruhy se však nemají blížit jen k sobě navzájem. Podstatné a rozhodující je tedy být stále blíže Bohu blízkému (jak o něm mluvíval pan kardinál Vlk, velký přítel a aktér ekumenismu).j. Pavel Černuška
Kdo tu už byl ví, jak promodlená hora to je a kolik tisíc lidí tu přináší svá trápení, prosby i díky. A ten výhled. Hluboký prožitek si odvážíme z Komunity Cenakolo, z místa, kam přichází lidé s mnoha závislostmi, zavržení a ztracení v životě. Přesto, že o komunitě slyšíme i u nás, je dobré navštívit a prožít osobně. Svědectví dvou mužů, kteří prošli touto komunitou, bylo strhující a tlačilo slzy do očí. Závěrečná návštěva Gorana Čurkoviče, který přišel až za námi do penzionu, od něhož kousek bydlí (byl i u nás v Kroměříži v kostele Panny Marie), byla jen třešničkou na závěr a důkazem, že nad nikým nemáme „lámat hůl.“
