Dne 9. ledna 2026 pronesl Lev XIV. řeč k zástupcům diplomatických sborů z celého světa. Jejízkrácenou verzi vám přinášíme.
Před několika dny jsme uzavřeli poslední Svaté dveře, dveře baziliky svatého Petra, které otevřel na Štědrý večer roku 2024 sám papež František. Během Svatého roku se miliony poutníků hrnuly do
Říma, aby vykonaly jubilejní pouť. Každý z nich si přinesl vlastní zkušenosti, otázky a radosti, ale i bolesti a zranění, aby prošel Svatými dveřmi, které jsou symboly samotného Krista, našeho nebeského Lékaře. Tím, že přišel v těle, vzal na sebe naše lidství, aby nás učinil účastníky svého božského života, jak jsme rozjímali při nedávné oslavě Vánoc.
Po tragických událostech vyplenění Říma v roce 410 po Kr. napsal sv. Augustin dílo De civitate Dei. Je to jedno z jeho nejsilnějších teologických, filozofických a literárních děl. Jak poznamenal papež
Benedikt XVI., je to „dílo, klíčové pro rozvoj západního politického myšlení a křesťanské teologie dějin“. Čerpá, jak bychom řekli současnými slovy, z „narativu“, který se tehdy šířil: „Pohané, v té
době stále početní, a dokonce i poměrně dost křesťanů se domnívalo, že Bůh nového náboženství a samotní apoštolové se projevili být neschopní město ochránit. V dobách pohanských bohů byl Řím caput mundi, hlavním městem světa, a nikdo si nedokázal představit, že
padne do rukou nepřátel. Nyní, s Bohem křesťanů, se toto velké město již nezdálo bezpečné.“
Amor Dei a amor sui
Augustin interpretuje události a samotné dějiny podle modelu dvou obcí. Zaprvé je tu obec Boží, která je věčná a vyznačuje se bezpodmínečnou Boží láskou (amor Dei) a také láskou k bližnímu, zejména k chudým. Zadruhé je tu obec pozemská, která je dočasným příbytkem, kde lidské bytosti žijí až do smrti. V současnosti to druhé zahrnuje všechny společenské a politické instituce, od rodiny přes národní stát až po mezinárodní organizace.Pro Augustina byla tato obec ztělesněním římské říše. Pozemská obec se vyznačuje pýchou a sebeláskou (amor sui), žízní po světské moci a slávě, která vede ke zkáze. Nejde však o výklad dějin, který se snaží postavit do kontrastu věčnost a přítomnost, církev a stát, ani o dialektiku role náboženství v občanské společnosti.
Nežádoucí mír
V naší době se již nehledá mír jako dar a žádoucí dobro samo o sobě, ani ve snaze o „nastolení uspořádaného vesmíru, který si přeje Bůh, s dokonalejší formou spravedlnosti mezi muži a ženami“. Místo toho se mír hledá zbraněmi jako podmínka pro uplatnění vlastní nadvlády. To vážně ohrožuje právní stát, který je základem veškerého mírového občanského soužití. Jak poznamenává svatý Augustin, „není nikoho, kdo by si nepřál mír. Neboť i ti, kdo rozpoutají válku, netouží po ničem jiném než po vítězství; touží tedy dosáhnout míru se slávou. Co jiného je vítězství než vítězství nad těmi, kdo se nám brání? A když se tak stane, je tu mír… neboť i ti, kdo úmyslně narušují mír, ve kterém žijí, nemají k míru nenávist, ale jen si přejí, aby se změnil v mír, který jim vyhovuje.“
Svoboda slova
Jedním z hlavních úkolů naší doby je znovuobjevení významu slov. Když slova ztrácejí propojení s realitou a realita sama se stává diskutabilní a nakonec nesdělitelnou, stáváme se podobnými dvěma lidem, o kterých hovoří svatý Augustin: jsou nuceni zůstat spolu, ale ani jeden nezná jazyk toho druhého. Poznamenává, že „hloupá zvířata, i ta různých druhů, si rozumí lépe než tito dva jedinci. I když oba jsou lidskými bytostmi, jejich společná přirozenost nenapomáhá přátelství, neboť rozmanitost jazyků jim brání v tom, aby si navzájem sdělovali své city; takže člověk snáze bude hovořit se svým psem než s cizincem!“
Měli bychom si také všimnout paradoxu: toto oslabení jazyka se často děje ve jménu svobody projevu. Při bližším zkoumání je však pravdou opak, neboť svoboda projevu a vyjadřování je zaručena právě jistotou jazyka a skutečností, že každý termín je zakotven v pravdě. Je bolestivé sledovat, jak – zejména na Západě – prostoru pro skutečnou svobodu projevu rychle ubývá. Současně se vyvíjí jazyk nový, jazyk orwellovského typu, který ve snaze být stále inkluzivnější nakonec vylučuje ty, kteří se nepodřizují ideologiím, jimiž se živí.
Výhrada svědomí
To má další důsledky, které v konečném důsledku omezují základní lidská práva – počínaje svobodou svědomí. V tomto ohledu umožňuje výhrada svědomí jednotlivcům odmítnout právní nebo profesní závazky, které jsou v rozporu s morálními, etickými nebo náboženskými principy, hluboce zakořeněnými v jejich osobním životě. Může se jednat o odmítnutí vojenské služby ve jménu nenásilí nebo o odmítnutí praktik, jako je potrat či eutanazie, ze strany lékařů a dalších zdravotnických pracovníků. Výhrada svědomí není vzpoura, ale akt věrnosti sobě samému. V tomto historickém okamžiku se zdá, že svobodu svědomí stále více zpochybňují státy, a to ty, které o sobě prohlašují, že jsou založeny na demokracii a lidských právech. Tato svoboda však vytváří rovnováhu mezi kolektivním zájmem a individuální důstojností. Skutečně svobodná společnost nevnucuje uniformitu, ale chrání rozmanitost svědomí, brání autoritářským tendencím a podporuje etický dialog, který obohacuje sociální strukturu.
Náboženská svoboda
Podobným způsobem hrozí omezení náboženské svobody. Jak připomněl Benedikt XVI., toto je prvotní ze všech lidských práv, protože vyjadřuje nejzákladnější realitu osoby. Podle nejnovějších údajů narůstá porušování náboženské svobody a 64% světové populace trpí
vážným porušováním tohoto práva. Svatý stolec, když žádá o plné respektování náboženské svobody pro křesťany, žádá totéž i pro všechna ostatní náboženská společenství.
Nelze však přehlížet, že pronásledování křesťanů zůstává jednou z nejrozšířenějších krizí v oblasti lidských práv současnosti a postihuje přes 380 milionů věřících na celém světě. Kvůli své víře trpí vysokou nebo extrémní mírou diskriminace, násilí a útlaku. Tento jev se dotýká bezmála každého sedmého křesťana po celém světě a v roce 2025 se zhoršil v důsledku probíhajících konfliktů, autoritářských režimů a náboženského extremismu. To vše bohužel ukazuje, že náboženská svoboda je často považována spíše za „privilegium“ nebo ústupek než za základní lidské právo.
Zde bych chtěl zejména připomenout četné oběti násilí, včetně nábožensky motivovaného násilí v Bangladéši, v oblasti Sahelu a v Nigérii, jakož i oběti závažného teroristického útoku v červnu loňského roku na farnost sv. Eliáše v Damašku. Nezapomínám ani na oběti džihádistického násilí v Cabo Delgado v Mosambiku.
Rodina
Z křesťanského hlediska jsou lidské bytosti stvořeny k obrazu a podobě Boha, který „tím, že je povolal k životu z lásky, je zároveň povolal k lásce“. Toto povolání se privilegovaným a jedinečným způsobem projevuje v rodině. V tomto kontextu se učíme milovat a rozvíjet schopnost sloužit životu. Tím přispíváme k rozvoji
společnosti a poslání církve
Navzdory svému ústřednímu významu čelí dnes instituce rodiny dvěma zásadním ohrožením. Na jedné straně existuje na mezinárodní úrovni znepokojivá tendence zanedbávat a podceňovat její základní společenskou úlohu, což vede k její postupné institucionální marginalizaci. Na straně druhé nemůžeme ignorovat vzrůstající bolestnou realitu křehkých, rozbitých a trpících rodin, sužovaných vnitřními obtížemi a znepokojivými jevy, včetně domácího násilí.
Povolání k lásce a k životu, které se významným způsobem projevuje ve výlučném a nerozlučném spojení mezi ženou a mužem, implikuje základní etický imperativ – umožnit rodinám přijmout a plně se starat o život nenarozených dětí. To je stále prvořadější, zejména v zemích, které zažívají dramatický pokles porodnosti. Život je neocenitelný dar, který se rozvíjí v oddaném vztahu založeném na vzájemném sebedarování a službě.
Umělý potrat, náhradní mateřství, eutanazie
Ve světle této hluboké ideje života jako daru, kterého si je třeba vážit, a rodiny jako jeho zodpovědné ochránkyně, kategoricky odmítáme každou praxi, která popírá či zneužívá původ života a jeho
vývoj. Mezi ně patří umělý potrat, který ukončuje rozvíjející se život a odmítá přijmout dar života. Svatý stolec vyjadřuje hluboké znepokojení nad projekty zaměřenými na financování přeshraniční mobility, jejichž cílem je zajistit přístup k tzv. „právu na bezpečný potrat“. Považuje
také za politováníhodné, že na potlačování života jsou vyčleňovány veřejné zdroje, místo aby se investovaly do podpory matek a rodin. Primárním cílem musí zůstat ochrana každého nenarozeného
dítěte a účinná a konkrétní podpora každé ženy, aby mohla život přivítat.
Stejně tak existuje praxe náhradního mateřství. Tím, že se těhotenství promění v zasmluvněnou službu, se porušuje důstojnost jak dítěte, které je redukováno na „produkt“, tak matky. Zneužívá se její
tělo a proces plození a narušuje se původní vztahové poslání rodiny.
Podobné úvahy lze vztáhnout i na nemocné a starší osoby nebo osoby žijící v izolaci, které se občas potýkají s hledáním smyslu pokračování života. Odpovědností občanské společnosti a států je reagovat konkrétně na zranitelnost těchto lidí, nabízet řešení lidského utrpení, jako je paliativní péče, a prosazovat autentickou solidaritu, a ne podporovat mylné formy soucitu, jako je eutanazie. Srovnatelnou úvahu lze učinit i ohledně mnoha mladých lidí, kteří jsou nuceni čelit mnoha těžkostem, včetně drogové závislosti.
Výše uvedené úvahy mě vedou k přesvědčení, že v současném kontextu jsme svědky skutečného „zkratu“ v lidských právech. Právo na svobodu projevu, svobodu svědomí, náboženskou svobodu, a dokonce i právo na život jsou omezovány ve jménu jiných tzv. nových práv. To má za následek, že samotný rámec lidských práv ztrácí svůj smysl a vytváří prostor pro sílu a útlak. K tomu dochází, když se každé právo stává sebereferenčním, a zejména když se oddělí od reality, přirozenosti a pravdy.
Sv. František z Assisi
Zatímco svatý Augustin zdůrazňuje koexistenci nebeského a pozemského města až do konce časů, naše doba se zdá být poněkud nakloněna upírat Božímu městu jeho „občanské právo“. Zdá se, že existuje pouze pozemské město, uzavřené výhradně v jeho hranicích. Hledání pouze imanentních dober podkopává onen „klid řádu“, který pro Augustina představuje samotnou podstatu míru, jenž se týká společnosti a národů stejně jako samotné lidské duše a je nezbytný pro jakékoli občanské soužití. Při absenci transcendentního a objektivního základu vítězí pouze sebeláska, až do bodu lhostejnosti k Bohu, který spravuje pozemské město. Přesto, jak Augustin poznamenává, „velká je pošetilost pýchy těch jedinců, kteří si myslí, že nejvyšší dobro lze nalézt v tomto životě a že se mohou stát šťastnými svými vlastními silami.“
Pýcha zakrývá jak samotnou realitu, tak naši empatii k druhým. Není náhoda, že pýcha je vždy kořenem každého konfliktu. V důsledku toho, jak jsem připomněl ve svém poselství ke Světovému dni míru, „ztrácíme smysl pro realismus a poddáváme se částečnému a zkreslenému pohledu na svět, znetvořenému temnotou a strachem,“ a tím dláždíme cestu mentalitě konfrontace, která je předzvěstí každé války.
V říjnu uplyne osm století od úmrtí svatého Františka z Assisi, muže míru a dialogu, všeobecně uznávaného i těmi, kteří nepatří ke katolické církvi. Jeho život jasně září, protože byl inspirován odvahou žít v pravdě a vědomím, že mírumilovný svět se buduje pokornými
srdci obrácenými k nebeskému městu. Pokorné a mírumilovné srdce je to, co přeji každému z nás.
National Catholic Register
přeložil Jan Šindelka
převzato z čsopisu Monitor RCM 3/2026
