Narodil jsem se v roce 1973, takže letos jsem oslavil 52 roků života. Kromě toho jsem letos v červnu oslavil kněžské jubileum 20 let od vysvěcení na kněze. Už teda nejsem nejmladší… Někteří spolužáci ze základky jsou dědové a báby…

Odkud pocházím? Z farnosti Náklo u Litovle. Nejdříve jsem se v roce 1990 vyučil nástrojařem v MORA – Mariánské údolí pro ZTS Olomouc. Pak jsem pracoval v železárnách jako brusič a dva roky před nástupem do Kněžského konviktu v Litoměřicích (1998) jako pečovatel na Charitě v Olomouci (1996 – 1998). Z Litoměřic jsem přešel do AKS Olomouc (arcibiskupský kněžský seminář) a na Teologickou fakultu, kterou jsem absolvoval v roce 2004. Rok jáhenské služby jsem „odkroutil“ v Hranicích. Jako kaplan v Drahotuších jsem dohromady prožil 7 roků. Rok v Choryni (2008 – 2009) a dva roky v Kvasicích (2009 – 2011) a posledních deset roků v Jezernici u Lipnika.

V červnu tohoto roku jsem byl generálním vikářem předvolán na Arcibiskupství na pohovor. Tušil jsem nějaké změny, poněvadž se už rok mluví o tom, že deset kněží letos odcházĺ a nikdo nový nepřichází. Řekl mi, že jsem na tom posledním místě už deset let, což by si zasloužilo změnu. A já, přestože jsem posledních pár let přemýšlel o tom, že si vezmu sabatický rok (rok, kdy kněz dělá jinou práci a promýšlí svůj dosavadní a budoucí směr), jsem neměl dost sil, abych tuto nabídku do Kroměříže odmítl.

Vždycky jsem se snažil pomáhat církvi, ale v posledních letech cítím, že jsem to já, kdo potřebuje pomoc od církve. Jsem už dost vyhořelý. Minulý rok jsem přestal vyučovat ve školách náboženství. Už mi to nešlo. Styděl jsem se za to, ale nemohl jsem si pomoci. Děti jsou dnes jinačí než před 20 lety a já jsem taky zestárl. Volal jsem o pomoc, ale nikdo se nenašel. A v tomto roce jsem po letech ukončil službu faráře.

Nejsem vůbec administrativní typ. Mám problém s digitální technikou. Nemám organizační a řídící schopnosti. Moje role je prostě někde jinde. Těžko se mi to říká, ale jak kdosi moudrý napsal: pravda vás osvobodí. Nechci sobě ani vám nic nalhávat. Možná, že se mi v Kroměříži podaří najít někoho v „léčebně“, kdo pomůže vyzrát nad syndromem vyhoření a překlenout tuto moji osobní krizi.

To, co mne poslední rok drželo nad vodou, byla má služba kaplana v Domově pro seniory. Tam mi to všechno dávalo úžasný smysl, zatímco ve farní pastoraci jsem ten smysl začal těžce ztrácet. Chci pomáhat v těch šesti farnostech, které nyní máme na starost, jak jen budu schopen. A prosím zároveň i vás, abyste nám pomáhali, jak můžete. Děkuji vám předem za jakoukoli snahu o dobré vztahy mezi námi, za modlitbu a nabídku svých schopností pro dobro místní církve.

Petr Utíkal, kaplan