Chvála Kristu!
Zdravíme Vás – Simona a Natálie, dvě kamarádky, které se společně vydaly na krásnou pouť do Santiaga de Compostela ke svatému Jakubovi Většímu.
Kdo jsme?
Jsme dlouholeté kamarádky od dětství. Společně jsme prošly mateřskou, základní, střední i vysokou školou. Obě jsme úspěšně dokončily obor všeobecná ošetřovatelství a získaly bakalářský titul. Po letech společného putování životem jsme se rozhodly vydat i na opravdovou pouť – jako vyjádření vděčnosti, touhy po duchovní obnově a společném dobrodružství.
Proč jsme se rozhodly jít na pouť?
O cestě do Santiaga de Compostela jsme se dozvěděly díky známým, kteří ji sami absolvovali. Jejich nadšení a silné zážitky nás okamžitě zaujaly. Rozhodnutí bylo spontánní, tak jsme si ze dne na den koupily letenky a začaly jsme plánovat. Toužily jsme na chvíli zpomalit, vystoupit z každodenního rytmu a vydat se na cestu, která není jen o kilometrech, ale hlavně o duchovním prožitku.
Jak jsme plánovaly a kudy jsme šly?
Celková doba pouti byla od 10. – 24. května, včetně samotného putování do Santiaga, letu a návratu domů.
Naší výchozí destinací bylo portugalské město Porto. Z katedrály Sé do Porto jsme si pořídily poutnický pas – tzv. credenciál, do kterého jsme po cestě sbíraly razítka. Ta slouží jako potvrzení, že jste trasu skutečně prošli, a především jsou nezbytná na posledních 100 kilometrech cesty, pokud si chcete v Santiagu vyzvednout oficiální Compostelu – certifikát poutníka.
V Caminhe, městě na severu Portugalska, jsme se rozhodly pro centrální trasu. Ta vede podél řeky přes město Valença, odkud se přechází do španělského Tui. Existuje i pobřežní varianta, která sleduje Atlantské pobřeží – ta je ale o 20–30 kilometrů delší, takže jsme zvolily kratší a klidnější trasu vnitrozemím.
Celkem jsme ušly přibližně 260 kilometrů během 10 dnů – každý den jiná krajina, jiná vesnička, nová setkání a vnitřní posuny, které si poneseme dál.
Porto
První den po příletu jsme si vyhradily na poznávání Porta a rozhodně to doporučujeme každému. Město má spoustu krásných zákoutí a historických památek, které stojí za to vidět. A samozřejmě nesmí chybět ochutnávka místního portského vína a tradičního žloutkového koláčku – pastel de nata, bez kterého by návštěva Portugalska nebyla úplná.
Jaká byla cesta?
Počasí nám většinou přálo. Teploty se pohybovaly mezi 20 až 28 °C a po většinu dnů nás provázelo slunce. Jen dva dny nás překvapil déšť, ale ani ten nás neodradil.
Trasa byla velmi dobře značená žlutými šipkami, takže orientace byla snadná a zabloudit se prakticky nedalo. Denně jsme ušly zhruba 25 až 30 kilometrů, někdy s lehkostí, jindy s větším úsilím.
Lidé v Portugalsku byli nesmírně milí a vstřícní. Jsou na poutníky zvyklí, zdravili nás s úsměvem a přáli nám „Buen Camino“ – dobrou cestu. Také poutníci, které jsme potkávaly, byli velmi přátelští. Na pouti jsme se potkávaly s lidmi z různých koutů světa, ale nejvíce nás obohatila setkání s krajany. S několika českými poutníky jsme si tak lidsky sedly, že z toho vznikla přátelství, která pokračují i po návratu domů. I to je jedno z velkých darů této pouti.
Cesta ale nebyla jen procházka růžovou zahradou. Simča měla před odjezdem obavy, zda to zvládne po fyzické stránce a jestli nepřijdou zdravotní komplikace, a nakonec všechno proběhlo bez větších potíží. Natálie naopak žádné obavy neměla… dokud nepřišly. Puchýře, bolest kolene a achillovky nám daly zabrat. Občas jsme vážně pochybovaly, jestli dojdeme až do cíle. Ale rozhodly jsme se, že to nevzdáme – i kdybychom měly dojít po kolenou. Vedla nás víra, síla Ducha svatého, a možná i pokušení, které jsme potřebovaly překonat.
První tři noci jsme spaly v poutnických ubytovnách – Albergue – bez rezervace. Platilo pravidlo: kdo dřív přijde, ten spí. Jak jsme se však blížily k Santiagu a počet poutníků přibýval, začaly jsme si raději ubytování rezervovat předem. Překvapilo nás, kolik lidí se na cestě nachází – šli pěšky, jeli na kole, přicházeli ve skupinkách i jednotlivě. Poutníků bylo opravdu mnoho.
Zajímavostí pro nás bylo i zjištění, že někteří poutníci využívali služby převozu batohů taxi službou. Nechápaly jsme, jak se jim vešly všechny věci do malých batohů – až když jsme zjistily, že hlavní zavazadla jim převáželo auto, bylo jasno.
Příchod do Santiaga
Poslední den jsme měly naplánovaných 18 kilometrů. Vyrážely jsme už v 6:30 ráno a přesně ve 12:00 jsme dorazily před katedrálu svatého Jakuba – právě ve chvíli, kdy začaly znít slavnostní zvony. Emoce byly obrovské. Slzy dojetí, radost, úleva… i vděčnost. Všude kolem panovala nádherná atmosféra – poutníci se navzájem objímali, gratulovali si, tleskali a oslavovali dosažení cíle.
Ten pocit se těžko popisuje slovy. Byly jsme šťastné, že jsme došly až sem, že jsme to zvládly. Zároveň nás však přepadl i zvláštní smutek z toho, že je cesta u konce. Uteklo to tak rychle. Ale co zůstalo, je hluboký vnitřní zážitek, který si poneseme s sebou ještě dlouho.
Co nám to dalo?
Na cestě se člověku změní pohled na svět. V každodenním životě řešíme spoustu věcí, které se na pouti najednou zdají nepodstatné. Najednou je důležité jen to, kde složíme hlavu, jestli stihneme nakoupit něco k jídlu a zda bude ve sprše téct teplá voda. Vrátily jsme se domů s větší pokorou a vděčností, protože jsme si uvědomily, že ke štěstí stačí opravdu málo.
Pouť nám také přinesla hlubší vědomí Boží přítomnosti. Každý den jsme cítily, že nás vede Pán, byl s námi ve chvílích radosti i v náročných momentech. Byly jsme vedeny k větší důvěře, že On ví, proč jsme na této cestě.
Naše přátelství se během pouti nejen utvrdilo, ale i prohloubilo. Uvědomily jsme si, jak moc jsme si navzájem blízké. Po návratu jsme v častějším kontaktu, a není dne, kdy bychom si nenapsaly nebo nezavolaly.
Uvědomily jsme si, kolik úžasných lidí kolem sebe máme – rodinu, přátele, kteří nás celou dobu podporovali, modlili se za nás a byli s námi i na dálku. A za to vše jsme vděčné Bohu.
Závěr
Pokud teď přemýšlíte, jestli se na pouť vydat, neváhejte. Je to zážitek do konce života s nádhernýma vzpomínkami plné modliteb.