V posledních dnech rozvířil vody zákaz přednášky prof. Andrey Grilla na poutním místě Lomec.
Mezi některými mými farníky to vyvolalo emoce – @grilloreba nesleduji, ale musí být bezpochyby kapacitou, neboť je jedním z nejvlivnějších liberálních teologů současnosti a měl blízko k papeži Františkovi. Neměl jsem původně v úmyslu na jeho nahranou přednášku (Ženství jako překážka? kterou představuje svou novou knihu na toto téma a jež vyšla v nakladatelství Doron) reagovat, protože by to bylo jen opakování známých argumentů v akademické debatě, která nikam nevede. Nemá vítěze, jen vývoj. Udělám výjimku.
Přiznávám: jsem z jiného světa. A přesto se snažím věřit, že se (slovy sv. Pavla) oba snažíme, abychom se „všem stali vším, abychom získali aspoň některé“. Všecko to děláme pro evangelium, abychom na něm měli podíl (1 Kor 9,22–23). Někdy se říká, že Církev odpovídá na existenciální otázky, které si nikdo neklade. V této oblasti Církev na existenciální otázky sice odpovídá, ale její odpovědi mnohým nevyhovují.
Já se potřebuji vždy opřít o nějakou skálu. Jan Pavel II. v apoštolském listu Ordinatio sacerdotalis (1994)1 nepoužívá k obhajobě svěcení mužů sociologické ani psychologické argumenty, ale staví na teologické antropologii a vůli Zakladatele:
1. Příklad Krista (Suverénní svoboda) – Pán Ježíš si vybral dvanáct apoštolů výhradně z řad mužů. Nešlo o podlehnutí dobovým předsudkům (v jiných ohledech jednal vůči ženám revolučně), ale o Jeho svobodné a suverénní rozhodnutí, které je pro Církev normativní.
2. Chybějící pravomoc Církve – není to o tom, že Církev „nechce“ světit ženy, ale že k tomu nemá od Boha pravomoc (potestas). Církev se cítí vázána způsobem, jakým Kristus ustanovil svátost kněžství. Toto je klíčový právně–ontologický bod.
3. Funkční rozdíl vs. rovná důstojnost – zásadní je postava Panny Marie. Přestože byla důstojnější a svatější než všichni apoštolové, Kristus jí nesvěřil apoštolskou moc. Nepovolání žen ke kněžství není známkou jejich nižší důstojnosti (muž a žena jsou si rovni, imago Dei), ale důkazem odlišného povolání.
4. Ikonická reprezentace – v navazujících dokumentech se rozvíjí myšlenka, že kněz při eucharistii jedná in persona Christi. Protože se Kristus stal mužem, musí být toto znamení (vztah Ženicha a Nevěsty) zachováno i v tělesnosti toho, kdo Jej zastupuje.
Na všechny tyto argumenty podává prof. Grillo smysluplné protiargumenty. Avšak pro něho není prohlášení sv. Jana Pavla II. o definitivním učení platné. Mrazí mě z lehkosti, se kterou navrhuje opustit to, co vatikánské komise i po letech zkoumání stále potvrzují (např. aktuální zpráva Petrocchiho komise2). Existuje však i pohled, který nalézá vnitřní logiku skrze povahu lidské tělesnosti:
Tělo jako znamení
Moderní symbolická antropologie tvrdí, že tělo mluví. Mužství a ženství jsou „jazyky“, které vyjadřují různé aspekty vztahu k Bohu. Žena může být dokonalou ikonou Církve (Nevěsty), ale nemůže být přirozeným svátostným znamením Krista jakožto Ženicha.
Svatební tajemství (Nuptiální logika)
Ve slavení eucharistie, která je „svatební hostinou“ Beránka, musí být přítomen mužský prvek, aby byla zachována symbolika Krista (Ženicha) dávajícího život své Nevěstě (Církvi).
Ontologická komplementarita
Muž a žena nejsou zaměnitelné jednotky. Svěcení žen by v tomto pohledu nebylo „rozšířením“ kněžství, ale změnou jeho významu – zničilo by to symbolický obraz Krista, který stojí „naproti“ své Církvi jako dárce.
Titulek článku jsem nazval Střet tří světů. Přednáška se zaobírá dvěma světy, avšak celá diskuse je pro „třetí svět“ – ten současný, který se stává genderově nevymezeným – pohoršující. Je v něm totiž stále řeč o „starých“ formách bytí (muž– žena), které tento svět už odmítá uznat za dané. Prof. Grillo se v tomto světle projevuje jako tradicionalista.
Chápu otce biskupa, že tyto akademické diskuse odkázal na akademickou půdu, protože jsou matoucí i pro mě, prostého kněze z Mount Hosín. Já tedy zůstávám u své „skály“, i když mi hrozí nálepka zpátečnické konzervy. Přiznávám barvu. Je to možná místo méně intelektuálně rozletité, ale je to místo, kde čerpám sílu a o které se můžu v bouři opřít.
Ora est.
P. Tomas van Zavrel
P. Mr. Mgr. Tomas van Zavrel
administrátor farností
Hluboká
převzato za časopisu Monitor RCM4/2026
- Prohlášení sv. Jana Pavla II. o definitivním učení se týká otázky svěcení žen. V apoštolském listě Ordinatio sacerdotalis z roku 1994 papež Jan Pavel II. prohlásil, že církev nemá žádnou pravomoc udělovat kněžské svěcení ženám, a že toto rozhodnutí mají všichni věřící považovat za definitivní. ↩︎
- Studijní komise pro přezkoumání otázky možnosti diakonátu žen vedená kardinálem Giuseppem Petrocchim zveřejnila zprávu, podle níž není možné přijmout ženy k jáhenství chápanému jako první stupeň svátosti svěcení. Současně ale zdůrazňuje, že v této chvíli nelze vydat definitivní závěr, jaký církev učinila v případě kněžského svěcení. Komise naopak doporučuje vytváření nových pastoračních služeb podporujících spolupráci mužů a žen. ↩︎