Před týdnem jsme oslavili misijní neděli a za týden vstupujeme do Dušiček. Vzpomněl jsem si na příběh, který obě témata propojuje. Vyprávěl nám ho jeden muž v Novém Hrozenkově, kde jsme kdysi dávno byli s bohoslovci na pastoračním pobytu.
Malá devítiletá Maruška se přestěhovala s rodiči do Vsetína. Dostali byt v jednom věžáku. Začala obcházet partaje a zvonit na zvonky s tímto říkáním: „Dobrý den, jmenuju se Maruška, chodím do třetí třídy a budu teď bydet s vámi v tomto domě.“ „No ty jsi ale hodná, Maruško, a proč ji nám to přišla říci?“ Maruška na to: „Protože paní katechetka v náboženství říkala, že když spolu lidé jsou, tak se mají představit.“ „No to je od tebe milé, počkej, tady máš aspoň oplatky.“
Maruška obcházela tímto způsobem všechny dveře bytů a všude jí mile překvapení lidé řekli hezká slova a něco jí dali. V jednom bytě ji však varovali: „Maruško, ale tady k sousedovi nechoď, je to starý nervózní pán, ten by ti vynadal.“
Maruška se nedala odradit a na starého pána zazvonila. „Co chceš,“ vyhrkl na ni. A Maruška spustila své povídání jako kolovrátek. „Co je mi do toho,“ zavrčel pán. Jenže než se nadál, Maruška se protáhla škvírou mezi dveřmi a už byla v předsíni. „Jů, vy tady máte nepořádek!“ A hned mu začala uklízet a v kuchyni skládat hromadu nádobí. Pán byl tak překvapený, že se nezmohl na slovo. Brzy mezi starým pánem a Maruškou vzniklo přátelství. Chodila k němu s nákupem a pomáhala s lehčím úklidem.
Po nějaké době se však Marušky nedočkal. Musel si zajít pro nákup sám, ptal se sousedů: „Neviděli jste tu malou cérku Marušku? Slíbila, že dnes přijde, a nepřišla.“
Sousedé se podivili: „Vy to nevíte? Marušku odvezli do nemocnice, je vážně nemocná.“
Pána to zneklidnilo a vydal se do nemocnice, aby ji navštívil. Ale nepustili ho za ní. Tak čekal doma, až se uzdraví a vrátí se. Jenže se jí už nedočkal. Maruška těžké nemoci podlehla…
V den pohřbu byl kostel plný. Spousta přátel, spolužáků, učitelů, přišla i paní katechetka a všichi z věžáku. Každý se chtěl rozloučit s malou hvězdičkou. A ve frontě u zpovědnice stál i starý pán, který se po mnoha desítkách let vracel do církve.
Kéž bychom i my byli těmi plamínky a svítili v temnotách našich dnů!
P.Petr Utíkal