Archiv rubriky: informace ostatní

zprávy z jiných webů týkající se života církve a křesťanů

Poslední pastýřský list arcibiskupa Graubnera arcidiecézi

Drazí přátelé,

když jsem před 30 lety přijímal úřad olomouckého arcibiskupa, řekl jsem tehdy v nástupní homilii:

Slavíme mši svatou za církev, za místní církev této diecéze, která dostala nového biskupa. My nejen prosíme za církev, my ji prožíváme. Shromážděni v této starobylé katedrále zakoušíme radost společenství bratří a sester spojených v Ježíšově jménu. V srdci mi znějí slova svatého Petra: „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“; nebo Pavla: „Jste Boží chrám a bydlí ve vás Boží duch“; nebo svatého Jana ve Zjevení: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovou… a ukázal mi svaté město… jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností.“ Zažívat radost z církve znamená zažívat radost z Boha přítomného v církvi, v našem společenství, v nás samých.

Církev jako viditelný chrám Boží, naplněný Duchem Svatým, tajemné Kristovo tělo, složené z nás jako údů a proniknuté Svatým Duchem, je působivé znamení pro svět. Je jako svátost, která pomáhá lidem hlouběji se spojit s Bohem i mezi sebou navzájem, jak říká Druhý vatikánský koncil. Posvátná liturgie hovoří o „vznešené církvi, městě postaveném na návrší, vidí ji všichni a ona osvěcuje všechny, v ní září Beránek jako nehasnoucí světlo a ozývá se vděčný zpěv blažených…“

Mohli jsme si připadat jako zamilovaní, kteří se zasnili, a pak pociťuji lítost, že realita není tak zářivá. Jistě, církev má plno chyb, a dokonce se v ní řeší i skandály. Ale jak by neměla chyby, když jsem v ní já a vy, lidé chybující a hříšní. Ano, je to pravda, říkáme jako realisté, ale přesto se nesmíme bát zahledět do krásy církve, abychom dostali chuť a odvahu do budování právě takové podoby církve, jakou ukazuje sám Pán.

Tehdy jsem mluvil o své vizi biskupské služby. Chtěl jsem spolu se svými spolupracovníky a se všemi, kdo byli ochotní se zapojit, být stále zahleděný do krásy Božího města, dívat se na Boží plány tohoto města a realisticky hodnotit současný stav stavby církve na kousku staveniště, kterým je naše diecéze. Její základy u nás jako zkušený stavitel kdysi kladl svatý Metoděj a po něm mnozí další. V posvátné úctě k dílu našich předků, které nás zavazuje, jsme chtěli budovat svůj díl stavby.

Děkoval jsem všem kněžím, řeholníkům i laikům, kteří žili a žijí své křesťanství opravdově, takže Boží milost může skrze ně působit. S velkou úctou jsem se díval na všechny, kteří jednali podle svého svědomí a zachovali věrnost církvi i v těžkých zkouškách, na všechny, kteří nepodlehli kompromisům a dokázali dávat Boha a jeho přikázání na první místo, na všechny, kteří měli odvahu i v těžkých okolnostech budovat církev náročným apoštolátem, ale i na ty, kteří přes své pády a bloudění poctivě hledali pravdu a dokázali dělat pokání. Poukázal jsem na místa zvlažnělá a odcizená Bohu, na lidi, k nimž evangelium ještě neproniklo, protože se nenašli ti, kdo by je hlásali srozumitelnou řečí.

Dnes mohu děkovat Bohu za církevní školy, charity, obnovená společenství různých skupin a spiritualit i nové kostely. Boží milost působí stále. Působí taky skrze vás a já dnes, kdy děkuji Bohu za milost tak dlouhého působení v této diecézi, děkuji taky vám. Jestli se něco podařilo, bylo to díky Boží milosti a úsilí mnohých, díky široké spolupráci. Duchovní chrám, ve kterém jsme jako živé kameny každý na svém místě, se může stavět jen společně.

Kde se v této stavbě nachází kdokoliv z nás, to připravil Boží plán, ale na nás záleží, jestli jsme kameny pevné, spolehlivé, dobře napojené na své sousedy, opracované podle Božích představ a oživené Duchem Svatým. Čím ochotněji přijímáme Boží slovo a čím rozhodněji mu říkáme své ANO, aby se mohlo vtělit do našich skutků, tím více odpovídáme Boží představě o našem životě, otevíráme se působení Ducha Svatého, stáváme se realizovanými křesťany a máme větší význam pro duchovní chrám, který společně stavíme.

Jako se nemůže skrýt město ležící nahoře, jako se rozsvícené světlo nestaví pod kbelík nebo pod postel, ale na svícen, aby všichni v domě viděli, jako dary Ducha Svatého nejsou dány jednotlivci pro jeho osobní užitek, ale proto, aby jimi sloužil druhým, tak je naše společná práce na budování místní církve službou společnosti, ve které žijeme. Nikdo z nás nemůže odsuzovat ty, kteří – řečeno slovy Písma – sedí ve tmě, ale musíme se ptát: Je tato temnota zaviněná jen jejich slepotou, nebo je spíš vinen ten, kterého Ježíš určil, aby byl světlem, a on dost nesvítí?

A tady musím přiznat nejen vlastní chyby, ale i mnoho našich společných dluhů, protože velikost úkolu byla silně převyšující. Prosím o odpuštění Boha i vás. Úkol, který vám zůstává, je stále přesahující, ale nebojte se ho. Jde o dílo Boží.

Já dnes odcházím na jiné pracoviště, kam mě, jak věřím, posílá Bůh. Vy zůstáváte a vaše poslání trvá. Modlete se, aby vám Pán brzy poslal nového biskupa, který vás povede, ale nezapomeňte, prosím, že záleží na vaší spolupráci s ním, na každém z vás, a budujte krásný Boží chrám diecéze společně. Pamatujte v modlitbě i na mě, abych své nové poslání zvládl. Já vám budu nadále každodenně žehnat.

+ Jan Graubner,
emeritní arcibiskup olomoucký

Pastýřský list k ukončení diecézní etapy synody o synodalitě


Milé sestry a bratři,
především chci v této chvíli upřímně poděkovat všem, kteří přijali výzvu papeže Františka a zapojili se do práce synodních kroužků. Zvláštní poděkování patří diecéznímu týmu za velkou práci, kterou odvedli ve skvělé kvalitě.
Mám radost, že se do práce v synodálních kroužcích zapojilo tolik lidí, kteří udělali zkušenost synodality, která je duchovní skutečností, protože jde o společnou modlitbu a společné naslouchání Božímu hlasu, o společné hledání Boží vůle. Mnozí jste udělali zkušenost s působením Ducha Svatého, který vytváří církevní společenství z těch, kteří se jím nechají vést. Za tento veliký dar děkuji Pánu Bohu a právě v něm vidím velikou naději pro naši diecézi.
Chladné statistiky ukazují poměrně smutná čísla, například za poslední léta klesl v diecézi počet účastníků na bohoslužbách ze 115 tisíc v roce 2000 na 75 tisíc v roce 2017, klesl počet pokřtěných i počet dětí u prvního sv. přijímání. Počet biřmovanců klesl z 2 tisíc na 1 tisíc. Kněžský seminář je téměř prázdný. Vidím únavu mnoha kněží, kteří často přes všechnu svou námahu nevidí plody své práce, které by přinášely radost.
Vedle toho vidíme mnoho plodné námahy v řadě farností, které se krásně rozrůstají, úžasnou práci církevních škol a obdivuhodný rozvoj církevní Charity.
Do synodální práce se zapojilo přes pět tisíc lidí a potěšitelné je, že největší věková skupina účastníků byla od 30 do 60 let. V tom vidím velkou naději.
Syntéza jednotlivých výstupů z kroužků poukázala kriticky na řadu skutečností, ale taky ukázala velkou sílu touhy a ochoty nasadit se pro obnovu církve, či se aspoň připojit. Pro správné přijetí syntézy je zásadně důležitý postoj lásky, která se nebojí kritiky, ale dívá se
do textu jako do zrcadla diecéze.
Ne všechno se týká konkrétní farnosti nebo konkrétního kněze. Nesmíme všechnu kritiku vztahovat na sebe, ale ani nesmíme říkat, že všechno se týká jen jiných, nýbrž v pokoře se ptát, jestli se něco z řečeného netýká aspoň z části také mě. Nejednou se ukáže, že kněží i laici volají po stejné věci, ale chyba je někde v komunikaci či způsobu vidění. Zásadní je otázka: Co ode mě žádá Bůh? Co bych z mé strany mohl udělat pro zlepšení? Musím trpělivě počítat s postupnými kroky a hledat spojence.
Musíme rozlišit, co je řešitelné ve farnosti, co v diecézi, co patří na světovou úroveň. Některé věci můžeme začít ve farnosti řešit hned. Na společném setkání synodních kroužků, nebo jejich zástupců, s duchovním správcem a farní radou projevit ochotu ke společné otevřenosti vedení Duchem Svatým a ke spolupráci na jeho díle. Nesmíme při tom zapomenout, že metodou synodality se chceme řídit při všech dalších krocích, že nejde o demokracii, o názor většiny či vlivných lidí, ale o společné, stálé a pokorné hledání Boží vůle.
Jednotlivé farnosti se od sebe někdy hodně liší, proto se budou lišit i jejich priority.
Společným cílem je pro všechny živé společenství, které vydává svědectví o živém Kristu. Někde už na cestě k takovému cíli urazili kus cesty a krásně rostou. Jinde se ukazuje, že kvůli objektivním příčinám, například velkému vystěhovalectví z obce, nemohou být plnohodnotným farním společenstvím, protože nemají žádné děti ani rodiny, a v budoucnu bude třeba hledat řešení ve spojení farností. Přesto už dnes, i když tam jde jen o několik starých lidí, mohou vytvářet živé společenství lásky, modlitby a spolupráce. Pán Ježíš řekl: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“
Neřekl, kde jich bude sto či tisíc, ani neřekl, že musí jít o mladé a schopné lidi. On počítá s každým. Vedle toho musíme počítat s lidskými předpoklady jako například, že děti a mládež k zdravému rozvoji své víry nutně potřebují společenství vrstevníků. Podobně je důležité pro křesťanskou rodinu mít společenství věřících rodin.

Nemálo farností však má podmínky pro vytvoření živého společenství, a přesto tam není. Tam je třeba se dívat na současnou situaci jako na velkou výzvu a hledat odpovědi.
Vzhledem k rozdílnosti situace bude třeba v různých farnostech začít z jiného konce, ale všude může jít o stejnou povznášející zkušenost spolupráce s Duchem Svatým na budování živé církve.
Některými tématy se už zabývám s kněžími. Nejprve já s děkany, pak děkani s kněžími v děkanátech. Zabývali jsme se například návrhem zavést povinné pastorační rady ve farnostech. Zatím jsme udělali rozhodnutí, že v příštím roce se při vizitaci farnosti vizitátor setká s farními radami.
Některé úvahy ukazují, že při hledání správných řešení budeme muset jít do daleko větší hloubky. Mnozí volají po radostnější bohoslužbě, což je dobře, ale k velikonoční radosti se jde přes Kalvárii, a o oběti se nedá mlčet. Kristus bez kříže by nebyl Spasitel.
Někteří chtějí snížit mravní nároky, ale ty nestanovili lidé, nýbrž Kristus. Mnozí kritizují kněze, ale nikdo rodiny, a přitom kněží jsou takoví, jak je vychovaly rodiny. Někteří myslí, že svěcení ženatých mužů na kněze vyřeší nedostatek kněží. Hlubší rozbor však ukazuje, že základním problémem není celibát, ale nedostatek chuti žít pro druhé, či chybějící smysl pro službu a oběť, že mládež vyrůstající v blahobytu a hledající kariéru se těžko rozhoduje pro povolání, které není atraktivní ani oceňované. Smysl pro službu druhým či schopnost vycházet s druhými se pěstuje od dětství v rodině. Bez zkušenosti s dobrým otcem v rodině se mladík těžko učí být duchovním otcem a budovatelem
farního společenství. Teď není prostor k hlubšímu studiu tohoto tématu. Uvádím ho jen jako příklad problému, jehož řešení bude vyžadovat mnoho odvahy a široké spolupráce, abychom nezůstali jako bezradní v začarovaném kruhu.
Velké zapojení věřících středního věku i mladých lidí do práce synodálních kroužků mi dává velkou naději, protože dobré výsledky se mohou ukázat jen tehdy, když začnou všichni najednou. Když totiž mladí rodiče přijmou více dětí a dobře je vychovají, když mladí muži ukáží velkorysost a odvahu nabídnout se Bohu do kněžské služby, když kritici raději pomohou a farníci převezmou svůj díl odpovědnosti za služby ve farnosti či údržbu kostela, když kněží s pokorným vědomím svých chyb a nedostatků budou ukazovat trpělivost a vyzařovat radost z Boha. Když se všichni rozhodnou začít u sebe.
Některé návrhy prozrazují, že ne všichni věřící vědí o některých věcech, které dávno v diecézi fungují. To volá po vysvětlující informaci.

Navrhuji lépe využít diecézního časopisu Oldin, udělat z něj hlavní informační kanál ke sněmovním kroužkům a všem, kteří
mají zájem o život místní církve. Budou se v něm podávat žádané informace ve větší míře, odpovídat na dotazy a taky sdělovat zkušenosti dobré praxe z farností. Tak úsilí jedněch může povzbudit druhé. Povzbuzení a dobrých příkladů není nikdy dost. Stručné zpracování písemných výstupů z kroužků najdete v Oldinu i na webových stránkách arcidiecéze.
S vděčností žehná každému z Vás

arcibiskup Jan
Psáno o Neděli Dobrého pastýře 2022. Přečtěte v neděli 19. 6. 2022.

Pravdu nelze pohřbít navěky

Když, opět lapen do sítě, jsem narazil na webové stránky branmecesko.cz, napadla mne téměř kacířská myšlenka, jakou že to smůlu měli představení vyvoleného národa v době Ježíše Krista. Po tři roky veřejného Ježíšova života se snažili přesvědčit lidi o tom, že Ježíš s tou svou „bandou rybářů a jiných zoufalců“ je jenom podvodník a vodí lidi za nos. A po jeho smrti, kterou tak úspěšně zosnovali, v tom jeho podvodu pokračovali jeho učedníci, kteří využili únavy a nepozornosti strážných a jeho tělo v noci ukradli. Tolik asi k tehdejší oficiální pravdě o prázdném hrobě.

Jednalo se vlastně o příklad, že oficiální pravda, která má potírat fakenews a hoaxy může být sama hoaxem a falešnou zprávou. Naštěstí se tato oficiálními místy šířená „pravda“ neuchytila a my dnes můžeme věřit, že Ježíš je Boží syn a Vykupitel. A při tom měli velekněží výhodu, tu největší v Pilátově podpoře a další v užitečných idiotech. Vždyť i sv. Pavel, když byl ještě Šavel byl jedním z těch, kterým se dnešním jazykem říká elfové, tedy jakýsi oficiálními místy potvrzený strážce pravdy.

Jenže, špatně se bojuje proti dezinformacím, když se jejich hlasatelé rozprchnou po celé říši a zakládají další skupinky dezinformátorů tím, že na ně vkládají ruce a při tom jim i sám Hospodin pomáhá. A tak oficiální velekněžská pravda je dnes proti dezinformacím Ježíše a jeho učedníků zcela marginální vyprávěnka, které už dnes věří minimum posluchačů.

Měli to halt oficiální přednostové židovského národa v době, kdy média byla v plenkách nelehké. Dnes by to byl jistě jiný fičák; zástupy elfů, weby s vládní podporou, stránky tištěné i webové, rádio a televize…

Jenže veškerá námaha by byla stejně marná. Pravdu totiž nelze navěky pohřbít, stejně jako Boha. Třeba to s pomocí médií jde lépe a na déle. Ale navěky rozhodně ne.

P. Evermod Jan Sládek, O.Praem.

převzato z RC Monitor 10/2022

Prosím vás o štědrou pomoc, píše arcibiskup Graubner

Drazí bratři a sestry,

vím, že někteří nemáte rádi, když píši o církevních penězích. Já se k vám v této postní době však obracím s pokornou prosbou o pomoc.

Víte, že stát vrátil církvím některé majetky a za některé dává finanční náhradu. Za to postupně přestává dávat církvím peníze na platy. Letos je to už jen 60 %. Některé nekatolické církve si zavedly pravidlo, že farnosti si musí zaplatit své duchovní samy. Jiné zavedly povinnost svých věřících odvádět církvi deset procent ze svých příjmů. My to nechceme dělat příkazem, ale musím vás poprosit o štědrou pomoc. To, co zatím odvedou farnosti každým rokem na biskupství, stačí na necelé jedny měsíční výplaty. Další výplaty hradíme z toho, co vydělá hospodaření biskupství zvláště v lesích a v zemědělství. To však stačit nebude.

Od příštího roku zavedeme nový způsob vašeho ekonomického zapojení. Pro letošek jen nahradíme velikonoční sbírku na bohoslovce, kterých je dnes v semináři opravdu málo, velikonoční sbírkou na platy duchovních. Prosím o vaši štědrost. Zároveň nabízím těm, kdo by mohli využít potvrzení o daru církvi ke snížení daně, aby svůj dar odevzdali ne v kostele, ale na farním úřadě, kde jim bude vystaveno potřebné potvrzení.

Děkuji vám za poctivé prožívání postní doby i za vaši štědrost a ze srdce žehnám celým vašim rodinám

arcibiskup Jan

Socha Panny Marie z Fatimy dorazila na Ukrajinu

V kostele Narození Panny Marie bude socha umístěna od 17. března do 15. dubna. Po odletu z Portugalska socha putovala ještě přes polský Krakov a poté do Lvova. Příjezd sochy uvítal místní řeckokatolický arcibiskup Ihor Vozniak, který iniciativu zasvěcení Ukrajiny a Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie navrhl po ruské invazi 24. února.

Socha je jednou ze 13 oficiálních kopií sochy Panny Marie z Fatimy, které putují po celém světě. První sochu vyřezal v roce 1920 sochař José Ferreira Tedin, podle přesných pokynů sestry Lucie, jedné ze tří dětí, které byli svědky mariánských zjevení ve Fatimě v roce 1917. Slavnostně korunována byla 13. května 1947 arcibiskupem z Evory. Od tohoto data cestovala socha při několika příležitostech po celém světě a nesla své poselství míru a lásky. Po pokusu o atentát na papeže svatého Jana Pavla II. v roce 1981 byla jedna z kulek, která zasáhla papeže, zapouzdřena do koruny Panny Marie. Kopie sochy byly vyrobeny, aby reagovaly na stále rostoucí požadavky z celého světa. 

Ředitel oddělení pro liturgii poutního místa ve Fatimě, otec Joaquim Ganhão, při slavnostním odjezdu sochy vyzval věřící, aby se nadále modlili za mnoho nevinných obětí bombových útoků a zdůraznil, že válka nikdy není řešením sporů. „Na válku se nedá odpovědět válkou, na zlo se nedá odpovědět zlem, na nenávist se nedá odpovědět nenávistí,“ uvedl pro Vatican News. „Musíme otevřít dveře a uznat, že ten druhý není náš nepřítel, ten druhý není náš rival, ale je to náš bratr, se kterým musíme budovat historii, budovat mír a je to náročná práce…,“ dodal.

Socha bude na Ukrajině, když v pátek 25. března, na slavnost Zvěstování Páně, papež František zasvětí Ukrajinu a Rusko Mariinu srdci. Papež František provede zasvěcení v bazilice sv. Petra a kardinál Konrad Krajewski, papežský almužník, učiní totéž ve svatyni Panny Marie Fatimské v Portugalsku. Týž den, 25. března 1984, zasvětil i papež Jan Pavel II. Rusko a svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

Rozhodnutí papeže Františka přichází poté, co ukrajinští katoličtí biskupové latinského obřadu začátkem tohoto měsíce požádali papeže, aby veřejně vykonal akt zasvěcení Ukrajiny a Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, jak to požadovala Nejsvětější Panna Maria ve Fatimě.
Rusko je spojeno s fatimskými zjeveními z roku 1917, kdy se Panna Maria podělila o tři tajemství. Druhé tajemství odhalilo, že první světová válka skončí, a předpovědělo další válku, která začne za vlády Pia XI., pokud lidé budou nadále urážet Boha a Rusko nebude zasvěceno Neposkvrněnému Srdci Mariinu.

Sestra Lucia ve svých pamětech připomněla, že Panna Maria požádala o zasvěcení Ruska Mariinu  Neposkvrněnému Srdci a o přijímání reparací o prvních sobotách, aby zabránila druhé světové válce. Vzpomněla si také, jak jí Panna Maria říkala, že „pokud budou její žádosti vyslyšeny, Rusko se obrátí a bude mír; pokud ne, rozšíří své omyly po celém světě a způsobí války a pronásledování církve. Dobří budou umučeni; Svatý otec bude muset hodně trpět; různé národy budou vyhlazeny. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko a ono se obrátí a světu bude poskytnuto období míru.“

V dopise z roku 1989 sestra Lucia potvrdila, že papež Jan Pavel II. vyhověl žádosti Panny Marie o zasvěcení Ruska v roce 1984. Jiné úřady, včetně Kongregace pro nauku víry, také potvrdily, že zasvěcení bylo dokončeno ke spokojenosti sestry Lucie. 

Překlad: Tereza Myslilová

převzato z webu cirkev.cz

Jen jsem pustil koně

Přivázali koně ke sloupu, ale přišel ďábel a vysvobodil ho…Kůň přišel na farmářovo pole a začal ničit úrodu. Majitel pole se naštval, popadl pušku a zabil koně.

Pak se majitel koně rozzlobil, vzal mu pušku a z pomsty zabil farmáře. Viděla to jeho žena a zabila majitele koně. Pak se syn majitele koně naštval a zabil vesničanovu ženu. Sousedé vesničané toho syna zabili a zapálili mu dům…

Lidé se ptali ďábla: Proč jsi to všechno udělal? Ďábel odpověděl: Neudělal jsem nic špatného, ​​jen jsem pustil koně…

Ďábel dělá jen jednoduché a nevinné věci, zbytek děláme sami. Ví, že zlo je v našich srdcích. To je důvod, proč byste si měli vše dobře promyslet, než začnete jednat nebo mluvit…

Pastýřský list pro 1. neděli postní 2022

Sestry a bratři,
vstoupili jsme do doby postní, která nás má připravit na Velikonoce, na svátky Vykoupení. Nežijeme v lehké době. Bojujeme s pandemií, s inflací i drahými energiemi a spoustou dalších problémů. Roste mezinárodní napětí a bojíme se o mír. Svět rozbitý na spousty představ a osobních priorit je v pokušení se hádat a bojovat. Vybudování něčeho pozitivního však nelze dosáhnout štěpením a nesmiřitelným bojem, ale jen spoluprací. Počítačová kultura nás svádí
k vytváření uzavřených skupin a k nesmiřitelným postojům k těm, kteří vidí věci jinak. Všichni jsou specialisty na všechno a nepřekonatelné hranice procházejí i některými rodinami.

Spory kolem covidu a očkování jsou jen malou ukázkou daleko hlubších problémů společnosti, jakými je například chápání pravdy, o níž si někteří myslí, že ji vlastní, či dokonce, že ji mohou vytvořit a prosadit mocí své vlastní autority či taktiky. Zatímco pravdu můžeme jen pokorně hledat. A nejlepší cestou k jejímu nalezení je, když ji hledáme společně.

Před léty se uznával jen rozum, a co nebylo vědecké, se posílalo do říše pohádek, jako i celé náboženství. Dnes jsme svědky opačného extrému. Rozhodující je subjektivní pocit. A to dokonce i u některých vědců. A protože každý cítí věci jinak, hledá se těžko shoda. Abychom se pak nehádali příliš, necháme si každý pravdu svou a všechno prohlásíme za relativní, ovšem kromě absolutního tvrzení, že všechno je relativní.

Co je dobro a co zlo, si rozhoduje každý sám, když už vlastní já povýšil
na místo neomylného boha. A protože nejvyšší může být z logiky věci vždy jenom jeden, stávají se všichni ostatní konkurenty či protivníky. Pak chybí přátelé či spolupracovníci. Váznou vztahy. Protože láska či důvěra jsou vztahy, řadí se mezi nedostatkové zboží taky. Bez lásky chybí štěstí. Bez důvěry nefunguje nic.

Základem víry je taky vztah. Obsah víry musí být nesen živým vztahem, který dává obsahu život. Bez vztahu je obsah mrtvý. Žijeme v době obrovské krize vztahů, která je plodem individualismu. Užíváme komunikační prostředky jako nikdy dřív, ale komunikujeme ve svých bublinách a ztrácíme schopnost vytvářet trvalé vztahy. Nejvíce je to vidět na stabilitě a atmosféře rodin. Lidé neschopní pravdivého a trvalého vztahu mají pochopitelně problém věřit. Proto i v našich
farnostech ubývá věřících.

To není zklamané naříkání, ale obraz světa, který potřebuje přijmout vykoupení. Pán Ježíš naši situaci zná, a protože mu na nás záleží, bere všechnu tuto bídu na sebe a nechává se za nás přibít na kříž jako dlužní úpis. Od nás, kteří jsme přijali dar vykoupení už ve křtu, žádá, abychom byli svědky naděje, kterou přináší vykoupení. To ovšem vyžaduje, abychom žili jako lidé, kteří už jsou vykoupeni. Protože to dostatečně neumíme, využijme tyto dny postu k horlivému učení se v Kristově škole a udělejme z postní doby intenzivní kurz života vykoupených.

Vykoupený se především raduje z vykoupení tak, že ani každodenní problémy mu nemohou radost úplně pokazit. Uprostřed všech nejistot má jistotu, že Bůh jej miluje. Žádný problém a žádné trápení nemohou být tak silné, aby mu vzaly všechnu naději. Čím hlubší prožívá smutek, tím víc spoléhá na svého Vykupitele.
Čím větší je soustředění na Spasitele, tím větší je osvobození od vlastního já.

Čím větší je důvěra v Boha, tím rychleji padají mezilidské hradby a roste ochota přijmout Boží myšlení, požadavky a zásady, které Bible shrnuje do jediného přikázání lásky. Tam, kde vládne Boží láska, přichází zázrak uzdravení jednotlivců i společnosti, protože ten, kdo se raduje z odpuštění od Boha, odpouští velkoryse těm, kdo se provinili proti němu. Ten, kdo vidí, jak mu Bůh pomáhá, pomáhá potřebným okolo sebe. Kdo se modlí s důvěrou, že mu Bůh naslouchá, naslouchá těm, kteří mluví k němu. Ten, kdo se raduje z pokladu víry, se
snaží k němu přivést druhé, takže každý šťastný křesťan se stává misionářem.

Vykoupený prostě ví, že nepatří sám sobě, ale Kristu, který si ho koupil za cenu vlastní smrti, a je klidný, protože Kristus se umí postarat o to, co mu patří.

Přiznejme si, že jsme začátečníci a potřebujeme školu evangelia. Dejme si jen dva úkoly: Ráno se rozhodněme prožít den jako Kristovi vykoupení a poprosme o Boží pomoc. Večer spočítejme situace, kdy se nám to povedlo, případně promysleme situaci, kterou jsme dnes nezvládli, abychom další den mohli znovu začít. Kurz bude úspěšnější, když o své zkušenosti budeme často s někým mluvit, třeba v rodině či mezi přáteli nebo na setkání sněmovního kroužku.

Děkuji každému, kdo do postní školy vstoupí, zvláště těm, kteří v minulých týdnech udělali zkušenost sněmovních kroužků a mají chuť společně pokračovat ve svatopostní škole. Přesvědčivý život vykoupených a zkušenosti uzdravení Boží láskou časem vtáhnou další lidi. Ukáže se, že jde o nejlepší cestu k překonání smrtící fragmentace společnosti a beznaděje pramenící ze ztráty důvěry.

Těším se na příchod velikonoční radosti, kterou dá Bůh světu skrze ty, na nichž je vidět, že jsou vykoupeni, a každému z Vás ze srdce žehnám

arcibiskup Jan

Jak zabít autentickou literu koncilu

Mezi ekumenickými sněmy, které se v církvi od čtvrtého století slavily, nenalezneme žádný, který by tolik chválil a vyzdvihoval kněžský celibát, jako právě Druhý vatikánský koncil. Koncilní dekret o službě a životě kněží uvádí: „Stavem panictví neboli celibátem zachovávaným pro nebeské království se kněží zasvěcují Kristu novým a vynikajícím způsobem; snáze jdou za ním s nerozděleným srdcem, svobodněji se v něm a s ním oddávají službě Bohu a lidem, s větší volností slouží jeho království a dílu nadpřirozeného obrození, a tak se stávají schopnějšími ve větší šíři přijmout otcovství v Kristu“ (Presbyterorum ordinis 16).

Tím košatá chvála celibátu v uvedeném dokumentu nezačíná ani nekončí. O to podivuhodnější je skutečnost, že nikdy v mnohasetletých dějinách církve od dob, kdy byl povinný celibát kněží zaveden, nebyl smysl celibátu tolik popírán a nikdy se tak halasně (a beztrestně) nevolalo po jeho zrušení, jako právě po Druhém vatikánském koncilu. Úporná snaha prosadit odstranění „vnuceného“ celibátu (Abschaffung des Pflichtzölibats) se mnohde stala doslova obsesí. Přitom se všichni, kdo celibát bagatelizují, popírají nebo dehonestují, odvolávají na koncil. Ano, je to ona koncilová dynamika, je to nepolapitelný „duch“ koncilu, který dovoluje ignorovat jasnou řeč koncilních otců a vehementně prosazovat naprostý opak toho, pro co otcové hlasovali a papež podepsal.

Z nekončícího proudu hlasů proti celibátu si poslechněme například úvahy mediálně proslulého kněze: „Do kostela chodí dokonce víc lidí než před lety (Kde tuto informaci vzal? Vždyť výsledky církevního sčítání ve farnostech i výsledky oficiálního sčítání lidu prokázaly pravý opak!), ale mladí muži, jež kolem sebe vidím a jsou velice vzdělaní a zbožní, nevědí, proč by měli chodit do semináře, když mohou žít kontemplativním životem i na opačné straně klášterní zdi, mít manželky a vychovávat děti, a přitom jejich způsob života zůstane autentický a hluboce zbožný. Počkejme pět, deset nebo třicet let, protože kněží nejsou. Řeka z Polska jednou vyschne a biskupové do toho budou muset nějak říznout. Zatím se do toho nikomu nechce, ale ten problém je velice praktický a nelze před ním zavírat oči.“ Kardinál Duka ovšem lapidárně vyjádřil, co by mnohé jinak autenticky zbožné ženaté muže v jejich výkonu kněžství brzdilo: „Nechci mít z kněží zaměstnance!“ Jestliže se totiž někomu zdá, že by se tzv. zdobrovolněním“ (rozuměj: zrušením) celibátu některé problémy vyřešily, pak si dotyčný není ochoten připustit, jak naditá Pandořina skříňka následných problémů by se otevřela.

Opravdu znepokojující je především neochota odpůrců celibátu naslouchat autentickému hlasu jimi stále tolik vzývaného koncilu. Přitom nikdo, žádný představitel církve, který má bdít nad její disciplínou, nikomu z těch oblíbených, médii hlavního proudu hýčkaných, akademicky působících popíračů duchovní hodnoty kněžského celibátu nevytkl, že se staví proti „závěrům Druhého vatikánského koncilu“ – jak se častují zastánci jiných kritických pohledů žargonem spíše bolševického střihu („závěry x-tého sjezdu strany“). Nicméně ti, kdo chtěli z nedávné biskupské synody o Amazonii vytěžit alespoň regionální zrušení celibátu a zavedení ženského diakonátu coby předstupně budoucího kněžství žen, zůstali samotným papežem Františkem neoslyšeni. I tak jde karavana stále dál.

Za všemi těmito pnutími stojí ignorování skutečných slov koncilu, který se tak stává beranidlem pouze selektivně, jen proti některým. Ano, například proti těm, kteří berou vážně požadavek koncilu, aby latinský jazyk v liturgii zůstal zachován (Sacrosanctum Concilium 36). Těm, kteří v dokumentech nalezli ohledně církevní hudby něco jiného, než teenagerský sacropop, a diví se, že církev téměř zcela ignoruje nezpochybnitelný pokyn koncilu: „Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech čelné místo“ (Sacrosanctum Concilium 116). V koncilních dokumentech také vůbec nelze nalézt obrácení celebrujícího kněze směrem k věřícím a nahrazení oltáře novým oltářním stolem. To koncil vůbec nepožadoval, zatímco dnes se vyhlašuje obrácení „čelem k lidu“ a nahrazení latiny národním jazykem přímo za vlajkovou loď koncilu. Kéž by takovou lodí bylo spíše ustanovení: „ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit“ (Sacrosanctum Concilium 22 § 3). Přitom právě komfortní zóna národního jazyka a pohled upřený na věřící přímo svádí celebranta k subjektivistickému a svévolnému nakládání s liturgií.

Odpůrci kněžského celibátu a zastánci kněžství žen tak mají svým způsobem pravdu. Vidí totiž, jak bylo možno naložit s výslovnými příkazy koncilu ve zcela opačném směru, než stojí v dokumentech psáno. Povzbuzeni logikou změn, které se po koncilu provedly v liturgii, proto prosazují svoji agendu také odpůrci osvědčené podoby katolického kněžství. Jestliže v případě liturgie se to cestou prosazení papežského zákonodárství „zkusilo a šlo to“, proč stejným způsobem nezrušit celibát tak, jako byla prakticky zlikvidována a věřícím zošklivena latina, a proč nezavést třeba pro koncil nemyslitelné kněžství žen tak, jako se celebrující kněží bez jakéhokoli podnětu koncilních otců odvrátili od pohledu na východ (ad orientem) směrem ke shromážděným věřícím? Liturgická reforma byla přece provedena „v duchu“ koncilu, takže proč by se mělo tomuto vrtošivému „duchu“ bránit i v dalších věcech?

P. Stanislav Přibyl

Před 72 lety se stal tzv. Číhošťský zázrak

Při mši svaté o 3. adventní neděli 11. 12. 1949 se několikrát během kázání faráře Josefa Toufara pohnul asi půl metru vysoký kříž nad svatostánkem na hlavním oltáři místního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Číhošťský zázrak pak zneužil komunistický režim k masivním represím proti církvi. P. Toufar byl opakovaně a brutálně mučen, zinscenovaného monstrprocesu už se kvůli utrpěným zraněním nedožil.Česká biskupská konference zahájila v roce 2013 beatifikační proces P. Josefa Toufara v naději, že jeho mučednictví bude inspirací pro celou církev.

Opatření pro bohoslužby se v nouzovém stavu nemění

Vláda ČR dnes, 25. listopadu 2021, vyhlásila po celém území ČR opětovně nouzový stav kvůli stále zhoršující se situaci pandemie covid-19. Vláda v demisi ho vyhlásila na 30 dní s platností od 26. listopadu 2021 18:00 hod. do 25. prosince 2021 23:59 hod.

Bohoslužby nadále spadají do podmínek podle práva shromažďovacího, jak tomu bylo u předchozích úprav. Platí tedy tyto podmínky podle bodu 15 Usnesení Vlády ČR ze dne 25. listopadu č. 1066:

15. právo pokojně se shromažďovat podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, tak, že

a)  koná-li se shromáždění mimo vnitřní prostory staveb, jeho účastníci se mohou shromažďovat ve skupinách po nejvýše 20 účastnících a dodržují rozestupy mezi skupinami účastníků alespoň 2 metry,
b)  koná-li se shromáždění ve vnitřních prostorech staveb, jeho účastníci musí dodržovat, s výjimkou osob ze společné domácnosti, rozestupy alespoň 1,5 metru a před vstupem do vnitřního prostoru si dezinfikují ruce,

Samozřejmě i nadále platí dřívější povinnost nošení respirátorů či nanorušek.

Pro ostatní akce kulturního a jiného obdobného charakteru (včetně těch pořádaných církví mimo bohoslužby) platí ustanovení bodu 14 tohoto Ustanovení. Podmínky pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor nebo účast osob na hromadných akcích nebo jiných činnostech je definována v bodu 17. 

Usnesení Vlády ČR č. 1066 ke stažení.

převzato z cirkev.cz