12.12.2022, RC Monitor 23/2022

Často kolem nás slyšíme o krizi manželství a rodiny. Ptáme se, jak rodině pomoci. Ale co když otázka nakonec nestojí jen, jak můžeme v církvi pomoci manželům, ale také jak mohou manželé a rodiny pomoci církvi znova uvidět velký obraz, mapu cesty, propojení počátku a konce dějin spásy? Co když je to tak, že krize víry vedla ke slepotě vůči tomuto „velkému obrazu“? Debatujeme o tom a onom v učení církve, a pro stromy nevidíme les. Utápíme se v jednotlivostech, a uniká nám pointa životně důležitého příběhu, jehož jsme součástí.

Anglikfánský biskup a biblista N. T. Wright v jedné své promluvě na obhajobu manželství muže a ženy uvádí toto:
Na začátku (Genesis 1 a 2) i konci Bible, jak ji známe dnes (Zjevení 21 a 22), najdeme stejnou skutečnost: spojení nebe a země, svatbu muže a ženy. Ten, kdo stvořil na počátku nebesa a zemi, stvoří nakonec nová nebesa a novou zemi. Muž a žena ve své komplementaritě jsou od počátku symbolem této jednoty, nacházejí se v srdci biblického příběhu spásy. Svatba Adama a Evy je předobrazem svatby Krista a církve a obojí je klíčem ke smyslu celého stvoření: ukázat na jednotu nebe a země, která je Božím záměrem od počátku. Vyjdeme-li od těchto konců směrem do středu, všechno dostane jasnější smysl: proč je Stará smlouva symbolizována řečí manželské úmluvy a vede k Nové smlouvě mezi Kristem a církví.

Osobně si myslím, že rodina, tedy muž, žena a děti, si zaslouží ochranu ne proto, že je „tradiční“. V jistých kulturách pěstují jako „tradici“ narážení hlav nepřátel na kůl. Rodina si zaslouží obranu a podporu proto, že je to stvořené Boží „slovo“, řeč, v níž slyšíme ozvěnu tajemství skrytého v Bohu od věčnosti. Tedy: Kdo je Bůh? (Společenství osob v lásce.) A: Jaký je Boží plán s člověkem? (Pozvat nás k účasti na životě Boží „rodiny“.)

Rodina dává církvi jazyk pro vyjádření radostné zvěsti. Skrze víru a křest se totiž rodíme k novému životu Božích milovaných dětí. Jsme proto bratři a sestry, protože máme jediného Otce a jsme členy jedné velké rodiny, která má své členy nejen na zemi, ale také v očistci a v nebi.

Ale je tu ještě další důležitý úkol: manželé a rodiny učí církev být víc „jako rodina“. Příkladů najdeme hned několik:

1. Rodina nás učí těšit se z maličkostí
Moje neteř Stella, Stelinka, má Downův syndrom. Je jí šest a zatím nedokáže říct delší srozumitelnou větu. A přesto má své úžasné dary. Kdysi jsem o tom napsal:
Stelinka žije naplno v přítomném okamžiku. Co naplno – na sto deset procent! Z obyčejných maličkostí dokáže udělat oslavu. Když táta přinese z obchodu nákup, má z toho doslova Vánoce. Vytahuje z tašky jednu věc po druhé a s nefalšovaným nadšením volá: „Jééé, mrkev! Jééé, salát!“ Jako by právě dorazila zásilka z Nové Kaledonie. Takovou radost měl snad naposledy Hospodin při stvoření světa, když na své dílo zálibně pohleděl a viděl, že je to dobré: „Jééé, žirafa kordofanská! Jééé, mokrýš střídavolistý!“.

Stelinka nedávno ze školky přinesla pochvalu: „Umí krásně počítat do dvou.“ Děti nás jednoduše naučí radovat se z maličkostí, i z malých krůčků tím správným směrem. Když vidím svoji malou neteř a ostatní tzv. jinak obdarované děti, říkám si: „Každá hvězdička svítí, jak umí.“ A o nás dospělých to platí stejně.

Nedávno jsem k tomu kdesi poznamenal:
Je k životu naprosto nezbytné, abychom se dokázali těšit z maličkostí. Když máme zrovna světlý den, nebo – jako právě nyní – i když k nám z dálky doléhá řev zbraní. (…) Ano, svět je plný absurdního, tupého zla a násilí, ale současně přetéká dobrem a neobyčejnou krásou: květin, zvířat, vztahů, překvapení, úsměvů… Symfonii Božího stvoření nakonec nepřehluší žádný z těch našich lidských obludných vynálezů zkázy.

Když si začneme všímat malých věcí, zrodí se v našich srdcích vděčnost Dárci. A je to vděčnost, která otevírá cestu důvěře a důvěra pak naději. Vždycky nám připomene: Bůh je věrný, je blízko, Boží prozřetelnost objímá celý svět. Postaral se o mě včera a dnes, postará se i zítra. Když se dokážeme těšit z malých věcí, přestaneme mít strach z těch velkých.

Vzkříšený Kristus, aby své učedníky přesvědčil, že není pouhý přízrak, pojedl před nimi rybu (vizte Lk 24, 43). Pro apoštoly byla pak ona rybí kost připomínkou: Pán žije! Je vítěz nad smrtí. (…) Právě ony maličkosti, o kterých píšu, ony Boží úsměvy, pohlazení a esemesky, jsou něco jako naše osobní „rybí kosti“. Může to být skoro cokoli, co nám poselství, že Pán žije a je vítěz, znovu nechá rozeznít v srdci. Požehnaná jiskérka ve tmě!

Ani naše pomoc druhým v jejich bolestech a starostech nemusí být „nic velkého“, ale přesto je rozhodující. Náš úsměv, povzbuzení, pět minut naslouchání, požehnání, nic z toho nedokáže obratem vyřešit velká trápení těch, kdo k nám přicházejí. Ale umožní jim znova se nadechnout. Najít sílu zvládnout další hodinu, den. Zvednout se a jít dál.

2. Rodina nás vede k odpovědnosti za své „malé políčko“
Aby rodina mohla šlapat jako hodinky, musí se každý z členů chopit svého díla. Každý, malý i velký, podle svých schopností a darů, má na starosti něco jiného pro společné dobro.

Bůh po nás nechce, abychom se cítili zodpovědní za všechny problémy světa. Naším úkolem je obdělávat to své „malé políčko“: možná jeden řádek, možná dvě, tři rostlinky. Bůh nás tak učí důvěře v jeho prozřetelnost: „To je tvá odpovědnost. Zbytek nech na mně.“

Jak můžu například přispět k ukončení válek ve světě? V prvé řadě tím, že se (jako kněz) ráno dobře pomodlím breviář, že se (jako otec od rodiny) budu po příchodu z práce věnovat dětem, že (jako matka rodiny) už potřetí s láskou našemu malému vyměním plenky. (Plenky může vyměňovat stejně dobře i táta.) „Budete-li tím, čím máte být,“ říká svatá Kateřina Sienská, „zapálíte celý svět.“

3. Rodina nás učí, že jsme „jedno tělo“
Rodina nám ukazuje, jak úzce jsme vzájemně propojení: v radostech, strastech, milosti i hříchu. Selhání otce a matky dokáže poznamenat jejich potomky po řadu generací. Naopak citlivost jediného člena na Boží milost jí umožňuje vylít se každého z rodiny.

Oběť z lásky ke druhému je jakoby vepsaná do DNA vztahů v rodině. Díky této skutečnosti objevíme například „eucharistický“ smysl práce: otec namáhavou prací „stravuje“ své tělo, láme své tělo a rozdává ho po kouskách svým dětem. Matka živí (doslova) svým tělem děti, když je kojí.

Milované dítě je tak už díky své rodině připravené vstoupit do tajemství Eucharistie: oběti, hostiny, díkůvzdání, obdarování, společenství, radosti z blízkosti milovaného. Jestliže Bůh připravoval člověka na tajemství Eucharistie moha předobrazy Starého zákona, připravuje vždy znova lidské srdce na toto tajemství prostřednictvím života v rodině.

4. Rodina nás vede ke znovuobjevení bratrství
Rodina nám dává zakusit, že je důležitější, kdo jsi, než to, co děláš. Kdo jsi, je dáno vztahem, který je vepsaný do našeho těla a jeho schopností: jsi v prvé řadě syn/dcera, pak bratr a sestra, pak ženich, nevěsta a otec, matka. A pohled víry přidává: jsi milovaný syn (dcera), proto miluj svého bratra a svou sestru.

Kéž by to platilo zvláště o nás kněžích! Druhý vatikánský koncil k tomu uvádí toto: „Všichni kněží, kteří byli svěcením včleněni do kněžského stavu, jsou mezi sebou spojeni hlubokým svátostným bratrstvím. Zvláště však v diecézi, jejíž službě jsou přiděleni, vytvářejí jeden kněžský sbor.“ A na jiném místě hovoří podobně: „Společné posvátné svěcení a poslání spojuje všechny kněze mezi sebou navzájem důvěrným bratrstvím.“

Známkou zdravého kněžského bratrství je také ochota požádat druhé kněze o modlitbu a pomoc v obtížných situacích, přijmout jejich upřímně míněnou kritiku a (možná ještě více) schopnost těšit se z jejich osobních charismat a pastoračních úspěchů.

5. V rodině může žena (i muž) objevit svou pravou důstojnost a hodnotu
Trvat na tom, že pro „záchranu“ své důstojnosti žena nutně potřebuje přístup ke svátostnému kněžství, znamená v podstatě se domnívat, že žena jakožto žena nemá v církvi své jedinečné a nenahraditelné poslání, k němuž muži nemají přístup. Znamená to popírat teologickou smysluplnost rozdílů mezi mužem a ženou a úzké spojení mezi stvořením a vykoupením.

Prorockým posláním ženy je být jako žena ikonou církve Nevěsty a jako nevěsta ikonou svatosti. Co jiného je totiž svatost, než nechat se Bohem milovat? Přiznat Bohu iniciativu, prvenství v lásce, jak to činí nevěsta vůči ženichovi?

Nekonečné debaty o kněžském svěcení žen jsou podle mne jen dalším „ekologickým hříchem“: plýtváním papírem. Něco však přeci můžeme pro ženy při mši udělat: projít pečlivě všechny naše české liturgické texty a modlitby a všude tam, kde jsou „synové“, ať jsou i dcery, a kde jsou jen „bratři“, ať jsou i sestry…

6. Děti „mluví“ o Bohu, i když ještě neumějí mluvit
Nemůžeme tvrdit, že bereme teologii vážně, pokud nebereme vážně děti. Protože Bůh se stal dítětem. A děti nás toho o nás i o Bohu naučí opravdu hodně, pokud jim to dovolíme. Rodičovská láska je ozvěna Božího otcovství v lidském srdci, účast na pohledu Stvořitele: „A viděl, že je to dobré (nebo: krásné).“

F. M. Dostojevskij ve svém románu Idiot nechává ústy jistého knížete odpovědět na otázku, zda a proč věří v Boha:
„Když jsem se vracel do hostince, potkal jsem ženu s kojencem. Žena ještě mladá, dítěti bylo tak asi šest neděl. Dítě se na ni usmálo, podle jejího pozorování poprvé od svého narození. Dívám se, tak přenábožně se z nenadání pokřižovala. „Co to děláš, povídám, mladice?“ (…) „Ale tuhle, povídá, právě tak, jako bývá matčina radost, když zpozoruje u svého kojence první úsměv, právě takovou radost mívá i Bůh pokaždé, když z nebe spatří, že hříšník před Ním z plna svého srdce k modlitbě pokleká.“ To mně řekla žena, téměř týmiž slovy, a takovou hlubokou, takovou jemnou a opravdu náboženskou myšlenku, v níž rázem byla vyjádřena všecka podstata křesťanstva, to jest všechen pojem o Bohu, jako o našem rodném otci a o radosti Boží z člověka, jako otce ze svého vlastního dítěte – nejhlavnější myšlenka Kristova! Prostá žena! Ovšem, matka…“

Svůj článek bych chtěl zakončit slovy Henriho Caffarela: „Ano, tento svět bije a utlačuje rodinu ze všech stran, nicméně si zaslouží, aby se skrze rodinu obrátil k Bohu, přišel k němu a byl mu zasvěcen: Bohu, jehož láska prosvítá každým okamžikem, každým skutkem a každou zvyklostí rodinného společenství.“

P. Karel Skočovský

Tříkrálová sbírka bude probíhat od 1. až do 15. ledna 2023. Věci nezbytné ke koledování zařizuje Charita Kroměříž. Pro klidný průběh organizace a příprav ale potřebujeme vaše včasné potvrzení účasti. Proto prosíme vedoucí skupinek, stávající i nové, aby se hlásili koordinátorovi Martinu Provazníkovi na telefonu: 737 630 670, nebo na Charitě Kroměříž.

Stále hledáme vedoucí i koledníky. Především ochotným dospělým vedoucím pomůžeme najít dětské koledníky, ale potřebujeme k tomu od vás nabídku vašeho času a kontakt na vás.

Slavnostní žehnání koledníkům celé olomoucké arcidiecéze proběhne v katedrále sv. Václava v pátek 30. prosince 2022 v 10 hodin. Pro účastníky bude připraveno občerstvení, ale i navazující program s prohlídkou krásných i tajemných betlémů v Arcibiskupském paláci. Přihlašovat k této události se můžete nejpozději do 19. 12. 2022 i na stránkách Charity Kroměříž. O případném konání žehnání koledníkům přímo v Kroměříži budete ještě informováni.

Milé sestry a bratři,
především chci v této chvíli upřímně poděkovat všem, kteří přijali výzvu papeže Františka a zapojili se do práce synodních kroužků. Zvláštní poděkování patří diecéznímu týmu za velkou práci, kterou odvedli ve skvělé kvalitě.
Mám radost, že se do práce v synodálních kroužcích zapojilo tolik lidí, kteří udělali zkušenost synodality, která je duchovní skutečností, protože jde o společnou modlitbu a společné naslouchání Božímu hlasu, o společné hledání Boží vůle. Mnozí jste udělali zkušenost s působením Ducha Svatého, který vytváří církevní společenství z těch, kteří se jím nechají vést. Za tento veliký dar děkuji Pánu Bohu a právě v něm vidím velikou naději pro naši diecézi.
Chladné statistiky ukazují poměrně smutná čísla, například za poslední léta klesl v diecézi počet účastníků na bohoslužbách ze 115 tisíc v roce 2000 na 75 tisíc v roce 2017, klesl počet pokřtěných i počet dětí u prvního sv. přijímání. Počet biřmovanců klesl z 2 tisíc na 1 tisíc. Kněžský seminář je téměř prázdný. Vidím únavu mnoha kněží, kteří často přes všechnu svou námahu nevidí plody své práce, které by přinášely radost.
Vedle toho vidíme mnoho plodné námahy v řadě farností, které se krásně rozrůstají, úžasnou práci církevních škol a obdivuhodný rozvoj církevní Charity.
Do synodální práce se zapojilo přes pět tisíc lidí a potěšitelné je, že největší věková skupina účastníků byla od 30 do 60 let. V tom vidím velkou naději.
Syntéza jednotlivých výstupů z kroužků poukázala kriticky na řadu skutečností, ale taky ukázala velkou sílu touhy a ochoty nasadit se pro obnovu církve, či se aspoň připojit. Pro správné přijetí syntézy je zásadně důležitý postoj lásky, která se nebojí kritiky, ale dívá se
do textu jako do zrcadla diecéze.
Ne všechno se týká konkrétní farnosti nebo konkrétního kněze. Nesmíme všechnu kritiku vztahovat na sebe, ale ani nesmíme říkat, že všechno se týká jen jiných, nýbrž v pokoře se ptát, jestli se něco z řečeného netýká aspoň z části také mě. Nejednou se ukáže, že kněží i laici volají po stejné věci, ale chyba je někde v komunikaci či způsobu vidění. Zásadní je otázka: Co ode mě žádá Bůh? Co bych z mé strany mohl udělat pro zlepšení? Musím trpělivě počítat s postupnými kroky a hledat spojence.
Musíme rozlišit, co je řešitelné ve farnosti, co v diecézi, co patří na světovou úroveň. Některé věci můžeme začít ve farnosti řešit hned. Na společném setkání synodních kroužků, nebo jejich zástupců, s duchovním správcem a farní radou projevit ochotu ke společné otevřenosti vedení Duchem Svatým a ke spolupráci na jeho díle. Nesmíme při tom zapomenout, že metodou synodality se chceme řídit při všech dalších krocích, že nejde o demokracii, o názor většiny či vlivných lidí, ale o společné, stálé a pokorné hledání Boží vůle.
Jednotlivé farnosti se od sebe někdy hodně liší, proto se budou lišit i jejich priority.
Společným cílem je pro všechny živé společenství, které vydává svědectví o živém Kristu. Někde už na cestě k takovému cíli urazili kus cesty a krásně rostou. Jinde se ukazuje, že kvůli objektivním příčinám, například velkému vystěhovalectví z obce, nemohou být plnohodnotným farním společenstvím, protože nemají žádné děti ani rodiny, a v budoucnu bude třeba hledat řešení ve spojení farností. Přesto už dnes, i když tam jde jen o několik starých lidí, mohou vytvářet živé společenství lásky, modlitby a spolupráce. Pán Ježíš řekl: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“
Neřekl, kde jich bude sto či tisíc, ani neřekl, že musí jít o mladé a schopné lidi. On počítá s každým. Vedle toho musíme počítat s lidskými předpoklady jako například, že děti a mládež k zdravému rozvoji své víry nutně potřebují společenství vrstevníků. Podobně je důležité pro křesťanskou rodinu mít společenství věřících rodin.

Nemálo farností však má podmínky pro vytvoření živého společenství, a přesto tam není. Tam je třeba se dívat na současnou situaci jako na velkou výzvu a hledat odpovědi.
Vzhledem k rozdílnosti situace bude třeba v různých farnostech začít z jiného konce, ale všude může jít o stejnou povznášející zkušenost spolupráce s Duchem Svatým na budování živé církve.
Některými tématy se už zabývám s kněžími. Nejprve já s děkany, pak děkani s kněžími v děkanátech. Zabývali jsme se například návrhem zavést povinné pastorační rady ve farnostech. Zatím jsme udělali rozhodnutí, že v příštím roce se při vizitaci farnosti vizitátor setká s farními radami.
Některé úvahy ukazují, že při hledání správných řešení budeme muset jít do daleko větší hloubky. Mnozí volají po radostnější bohoslužbě, což je dobře, ale k velikonoční radosti se jde přes Kalvárii, a o oběti se nedá mlčet. Kristus bez kříže by nebyl Spasitel.
Někteří chtějí snížit mravní nároky, ale ty nestanovili lidé, nýbrž Kristus. Mnozí kritizují kněze, ale nikdo rodiny, a přitom kněží jsou takoví, jak je vychovaly rodiny. Někteří myslí, že svěcení ženatých mužů na kněze vyřeší nedostatek kněží. Hlubší rozbor však ukazuje, že základním problémem není celibát, ale nedostatek chuti žít pro druhé, či chybějící smysl pro službu a oběť, že mládež vyrůstající v blahobytu a hledající kariéru se těžko rozhoduje pro povolání, které není atraktivní ani oceňované. Smysl pro službu druhým či schopnost vycházet s druhými se pěstuje od dětství v rodině. Bez zkušenosti s dobrým otcem v rodině se mladík těžko učí být duchovním otcem a budovatelem
farního společenství. Teď není prostor k hlubšímu studiu tohoto tématu. Uvádím ho jen jako příklad problému, jehož řešení bude vyžadovat mnoho odvahy a široké spolupráce, abychom nezůstali jako bezradní v začarovaném kruhu.
Velké zapojení věřících středního věku i mladých lidí do práce synodálních kroužků mi dává velkou naději, protože dobré výsledky se mohou ukázat jen tehdy, když začnou všichni najednou. Když totiž mladí rodiče přijmou více dětí a dobře je vychovají, když mladí muži ukáží velkorysost a odvahu nabídnout se Bohu do kněžské služby, když kritici raději pomohou a farníci převezmou svůj díl odpovědnosti za služby ve farnosti či údržbu kostela, když kněží s pokorným vědomím svých chyb a nedostatků budou ukazovat trpělivost a vyzařovat radost z Boha. Když se všichni rozhodnou začít u sebe.
Některé návrhy prozrazují, že ne všichni věřící vědí o některých věcech, které dávno v diecézi fungují. To volá po vysvětlující informaci.

Navrhuji lépe využít diecézního časopisu Oldin, udělat z něj hlavní informační kanál ke sněmovním kroužkům a všem, kteří
mají zájem o život místní církve. Budou se v něm podávat žádané informace ve větší míře, odpovídat na dotazy a taky sdělovat zkušenosti dobré praxe z farností. Tak úsilí jedněch může povzbudit druhé. Povzbuzení a dobrých příkladů není nikdy dost. Stručné zpracování písemných výstupů z kroužků najdete v Oldinu i na webových stránkách arcidiecéze.
S vděčností žehná každému z Vás

arcibiskup Jan
Psáno o Neděli Dobrého pastýře 2022. Přečtěte v neděli 19. 6. 2022.

Když, opět lapen do sítě, jsem narazil na webové stránky branmecesko.cz, napadla mne téměř kacířská myšlenka, jakou že to smůlu měli představení vyvoleného národa v době Ježíše Krista. Po tři roky veřejného Ježíšova života se snažili přesvědčit lidi o tom, že Ježíš s tou svou „bandou rybářů a jiných zoufalců“ je jenom podvodník a vodí lidi za nos. A po jeho smrti, kterou tak úspěšně zosnovali, v tom jeho podvodu pokračovali jeho učedníci, kteří využili únavy a nepozornosti strážných a jeho tělo v noci ukradli. Tolik asi k tehdejší oficiální pravdě o prázdném hrobě.

Jednalo se vlastně o příklad, že oficiální pravda, která má potírat fakenews a hoaxy může být sama hoaxem a falešnou zprávou. Naštěstí se tato oficiálními místy šířená „pravda“ neuchytila a my dnes můžeme věřit, že Ježíš je Boží syn a Vykupitel. A při tom měli velekněží výhodu, tu největší v Pilátově podpoře a další v užitečných idiotech. Vždyť i sv. Pavel, když byl ještě Šavel byl jedním z těch, kterým se dnešním jazykem říká elfové, tedy jakýsi oficiálními místy potvrzený strážce pravdy.

Jenže, špatně se bojuje proti dezinformacím, když se jejich hlasatelé rozprchnou po celé říši a zakládají další skupinky dezinformátorů tím, že na ně vkládají ruce a při tom jim i sám Hospodin pomáhá. A tak oficiální velekněžská pravda je dnes proti dezinformacím Ježíše a jeho učedníků zcela marginální vyprávěnka, které už dnes věří minimum posluchačů.

Měli to halt oficiální přednostové židovského národa v době, kdy média byla v plenkách nelehké. Dnes by to byl jistě jiný fičák; zástupy elfů, weby s vládní podporou, stránky tištěné i webové, rádio a televize…

Jenže veškerá námaha by byla stejně marná. Pravdu totiž nelze navěky pohřbít, stejně jako Boha. Třeba to s pomocí médií jde lépe a na déle. Ale navěky rozhodně ne.

P. Evermod Jan Sládek, O.Praem.

převzato z RC Monitor 10/2022