Od pátku 23. května do 1. června 2025 je v kostele Panny Marie v Kroměříži k vidění výstava fotografií Petra Hudce Slovobrazy. Slovobrazy v sobě pojí slovo a obraz. Slovo úsporné, často kondenzované do jediného. Obraz je nesen hledáním krásy, ne pouze „pěkna“. Krása je totiž vidět jedno v druhém. Záleží na čtenáři, či divákovi, zda „zakusí zázrak“ a objeví pro sebe „něco, co je za zrakem“. U vybraných motivů se stírá rozdl mezi duchovním a profánním prostředím: na sakrální motivy lze totiž pohlížet i civilní optikou a těm profánním lze naopak dát duchovní obsah. Tak či tak, jakákoli věc by byla absurdní, kdyby se její význam omezil pouze na její bezprostřední funkci či na její fenomenální podobu. Všechny přesahují kamsi daleko do onoho světa. Čas nemění symboly, dává jim však nové významy. Naše (moje) perspektiva není jediná. I kdyby u vás slovobrazy přivodily jen pousmání, smysl této instalace bude naplněn.
Petr Hudec(1979) se profesně pohybuje v prostředí památek a je členem farního splečenství při kostele Panny Marie v Kroměříži.
Obraz hlavního oltáře kostela sv. Jakuba Většího a sv. Anny ve Staré Vodě
Uprostřed horní časti obrazu trůní v oblacích Panna Maria se žehnajícím Ježíškem na klíně. Při pohledu na obraz je zprava obklopena svými rodiči sv. Annou a sv. Jáchymem a po levé straně svatými Josefem, Václavem, Cyrilem a Metodějem. Vlevo níže se P. Marii s dítětem klaní sv. Karel Boromejský, patron biskupa-zakladatele Karla z Lichtensteina-Kastelkornu a ochrance proti moru, a ještě níže hlavní patron starovodského kostela sv. Jakub Větší. Tři andílci uprostřed kompozice podávají Ježíškovi na míse dary poutníků, kterými jsou zlaté a stříbrné bohoslužebné předměty a svíce.
Zcela dole je vyobrazena skupina poutníků, odpočívajících cestou na poutní místo, které je umístěno v ideální krajině italského charakteru. Na pravé straně vidíme v dálce jine poutníky, směřující k symbolickému(?) kostelu. Vlevo vztahuje mlady muž ruce sepjaté k modlitbě směrem k horní skupině. Před ním je postupně zobrazeno několik dalších osob: Dívka přemlouvající starce k další cestě, matka ukazující P. Marii nemocné dítě, mladý poutník, nabádající k pokračování v cestě a odpočívající či nemocný muž.
V minulosti byl obraz chybně nazýván Panna Maria s Ježíškem v nebeské slávě, v inventářích kostela je jmenován jako malba na plátně, představující celé příbuzenstvo sv. Anny.
Architekt a inženýr Giovanni Pietro Tencalla, který projektoval starovodský kostel, klášter i přiléhající zahradu, navrhoval zhotovit starovodské plátno podle obrazu hlavního oltáře neuvedeného kostela v italské Ankoně (Ancona). K tomu nedošlo, ale některé typické znaky Ankony na obraze najdeme. Zobrazeny kostel vzdáleně připomíná tamní románskou katedrálu sv. Cyriaka. Za ním se do moře svažuje vysoká hora. Lze připustit, že tato hora, zachycena při pohledu od jihu, tj. od Loreta (Loretto), je Conero. Na ní se rozkládá město Ankona.
V každém případě však byl námět obrazu promyšlený a malíř se dané koncepci musel podřídit. Proto vidíme na díle italského umělce i typicky české patrony. Do Ankony nás vede také jiná stopa. Tamější biskup, kterým byl pravděpodobně Luigi Gallo, daroval údajně v roce 1631 z ankonského katedrálního kostela sv. Cyriaka ostatky sv. Anny piaristům, vyslaným do Mikulova. z těchto relikvií byla odebrána částečka, kterou v roce 1690 do Staré Vody přenesli první dva starovodští piaristé. Již tehdy byla na našem poutním místě uctívána milostná soška sv. Anny Matky Starovodské. Ta pak byla nově umístěna na relikviářovou skříňku, do které byly tyto ostatky sv. Anny vloženy.
Popisovaný obraz musel být hotový, jak si přál zakladatel kostela biskup Karel z Lichtensteina-Kastelkornu, k patrociniu kostela roku 1688. V úvahu přicházelo několik malířů. Biskup ale spěchal, vyžadoval římského umělce a požadoval, aby obraz za odměnu 250-300 scudů zhotovil římský malíř Luigi Garzi (1638-1721), načež se malíř po mnoha domluvách rozhodl obraz zhotovit jen za 250 scudů. Plátno dokončil s předstihem již 21. prosince 1686. Namaloval ho v Itálii, do Staré Vody byl dopraven povozem během února 1688.
Kníže-biskup Lichtenstein objednal do starovodského kostela ještě dva další oltářní obrazy, všechny však trpěly vlhkostí vystupující z čerstvého zdiva. Proto již v září roku 1694 Garziho obraz proti vlhkosti izoloval kroměřížský malíř Elias Finsterwalder se svým pomocníkem, který tuto práci ještě v září roku 1702 zopakoval. Znovu v roce 1761, neznámo, v jakém rozsahu, obraz opravoval údajně tehdy teprve třiadvacetiletý malíř Johann Franz Klein.
V roce 1858 byly obrazy hlavního, a také bočních oltářů, znovu nepoužitelné, jak uvádí kronika piaristů. Proto byly sundány a v roce 1873 opravovány malířem z Moravského Berouna Josefem Kristenem za honorář 100 zlatých. Jeho signatura je jediná, která se na hlavním oltářním obraze zachovala. Až do posledního restaurování zůstal na rubové straně plátna podpis: Jos. Kristen.
Obraz hlavního oltáře kupodivu visel v pozlaceném rámu ve zničeném in teriéru starovodského kostela ještě v roce 1964. Tehdy děkan P. Jan Bartek jednal za děkanský farní úřad v Kroměříži s tehdejším správcem vojenského újezdu Libavá pplk. Rajnoldem Miskarem o jeho převezení do Kroměříže. Převzetí obrazu písemně potvrdil P. J. Bartek Újezdnímu úřadu vojenského újezdu Libavá dne 23. listopadu. Totožné datum nese dopis újezdního správce adresovaný ministerstvu národní obrany, kde se uvádí: Pokud se týká obrazu nad oltářem zmíněného ve stížnosti s. Vacy(!), je tento v cárech.Děkanský farní úřad v Kroměříži mě požádal rovněž o zbytky tohoto obrazu s tím, že se pracovníci arcibiskupské obrazárny pokusí o jeho renovaci. Jednání nebylo dosud skončeno.
Skutečnost byla trochu jiná. Krátce předtím byl obraz, vyjmutý z rámu a poškozený ,,jen“ několika střelami, odvezen do Kroměříže. Na povoz se vešly i obě kamenné sochy sv. Anny (obě pořízené kroměřížskými poutníky), železná brána pocházející z kaple sv. Anny na Anenském vrchu aj. drobnější předměty. Je zřejmé, že poškození obrazu újezdní správce zveličil, snad aby se před nadřízenými mohl případně ospravedlnit. V Kroměříži bylo plátno prozatímně umístěno na kůru kostela Blahoslavené P. Marie, jelikož právě v roce 1964 se interiér kostela maloval a dával do pořádku. Po získaní potřebného obnosu měl být obraz předán k odborné opravě restaurátorovi Státní galerie v Kroměříži Františku Syslovi a potom umístěn opět v kostele Panny Marie v Kroměříži. K tomu ale nedošlo. Později zástupci Arcibiskupství olomouckého Ing. arch. Tomas Černoušek a Břetislav Baran povazovali za vhodné začít s opravou obrazu, jak se vyjádřili na kontrolním dni 27. listopadu 1991. Nakonec byl ale obraz restaurován až péčí oblátů, resp. P. Zdeňka Čížkovského OMI. Restaurátorské práce proved! malíř Karel Benedík z Veselí nad Moravou, který dílo dokončil v září roku 1995. Obraz byl znovu umístěn do kostela Blahoslavené Panny Marie v Kroměříži, tentokrát ,,na stojato“, do boční kaple. Zásahem restaurátora zmizely stopy po střelbě, trhliny v plátně a také Kristenův podpis.
Torza rámu starovodských obrazů a jine řezby, rovněž přivezené do Kroměříže, byly částečně použity na mariánském oltáři a varhanní skříni. Dekorační práce prováděl bratr P. J. Bártka, řezbář Karel Bártek, který žil v Červeném Kostelci a zřejmě před znárodněním pracoval ve firmě Břetislava Kafky (Umělecký závod sochařský, řezbářský, pozlacovačský a malířský, pro kostelní práce odborně zařízený). Dle osobního sdělení P. Josefa Mikulíka i kroměřížská soška Pražského Jezulátka měla některé ozdoby(!) pocházející z kostela ve Staré Vodě, patrně pláštík ze šatníku sv. Anny Starovodské a snad i nějaké votivní ověsky.
V roce 2011 pořídil Junák-český skaut, středisko Velký Týnec, fotokopii obrazu, která byla zavěšena do presbytáře starovodského kostela. Jednání o navrácení obrazu do Staré Vody proběhlo v den dvacátého výročí úmrtí P. Z. Čížkovského OMI (t.j. 26. listopadu 2004). Originál plátna by! jako zápůjčka vrácen do Staré Vody s podporou Mons. Antonina Baslera a díky pochopeni farní rady a kroměřížského děkana P. Pavla Hofírka. Odvezen byl v březnu 2025 spolu s některými řezbami, dosud uloženými v depozitáři kroměřížského kostela.
Převzato z brožurky, kterou vydal spolek Poutní místo Stara Voda u Libavé z. s. Text a příprava Jana Krejčová
Dne 8. května 2025, obraz požehnal olomoucký pomocný biskup Mons. Antonin Basler.
Dnes jsou středoevropské národy malé a nepříliš důležité. Blahoslavený Karel snil o jejich opětovném sjednocení – a vytvoření nové svaté středoevropské říše. Tři pruty Každý zná slovenskou legendu o Svatoplukových třech prutech. Když byl umírající král na smrtelné posteli, zavolal si své tři syny, aby jim dal poslední tu nejdůležitější radu. Dal jim tři pruty a řekl jim, aby je zlomili. Jeden po druhém se o to pokusili, ale ani jednomu se nepodařilo zlomit tři otcovy pruty. Potom jim dal každému po jednom prutu. Svůj prut zlomil první syn, i druhý i ten třetí. Svatopluk synům vysvětlil, že pokud budou jednotní, budou neporazitelní jako ty pruty. Pokud však mezi nimi dojde k roztržce, pád Velkomoravské říše bude nezadržitelný. Král zanedlouho zemřel a jeho tři synové se stali otcovými dědici. Dlouho netrvalo a nastaly první hádky. Následovala otevřená nenávist a občanská válka: Velká Morava padla, aby už nikdy nebyla obnovena. Impérium malých národů Proč o tom vlastně píšu? Přijde mi, že národy bývalé habsburské monarchie byly – a vlastně stále jsou – jako ty pruty. Habsburská říše kdysi byla možná největší mocností na kontinentu. Vyhráli jsme těžké války proti osmanským Turkům, Napoleonovi a dalším nepřátelům; pomohli jsme vyrovnat evropské mocnosti – čímž jsme nejednou doslova zachránili mír. Byli jsme poslední velkou zdí proti bezbožným revolucionářům a bankéřským oligarchům v jejich pozadí. Habsburské impérium bylo svatým impériem: žádný papež by to nikdy nepopřel. Ale čím konkrétně vlastně byla habsburská říše – známá také jako Rakouská říše, podunajská říše a od roku 1867 Rakousko-Uhersko? Byl to konglomerát malých středoevropských národů: rakouského, maďarského, českého, moravského, slovenského, slezského, chorvatského, slovinského; zahrnoval také části Polska, Rumunska a dalších zemí. Naše impérium tedy bylo naprosto unikátní v tom, že mu nedominoval žádný velký národ (jak tomu bylo ve Francii, Británii, Polsku či Rusku), ale bylo složeno z několika stejně malých národů. Spolu jsme přitom byli globálním – a především příčetným! – impériem. Politicky nejpříčetnější část Evropy Mnoho konzervativců v Evropě – a dokonce v celém světě – by se mnou souhlasilo: střední Evropa je politicky stále nejpříčetnější částí našeho kontinentu. V Bratislavě jsem měl přítele z Francie, který říkal, jak je to skvělé město, protože ani za tmavé noci se nemusí obávat o svou bezpečnost. V Bratislavě nejsou žádné no-go zóny, není zde ulice, kde by vládlo právo šaría. Jednou jsem v našem hlavním městě viděl muslimský protest za Gazu napočítal jsem dvacet (!) účastníků a tři vlajky Gazy. Porovnejte si to s Londýnem, Paříží či Berlínem! Zvláště Maďarsko je dnes bezpečným přístavem pro konzervativce a křesťany z celé Evropy. Slovensko a Chorvatsko jsou stále poměrně silně nábožensky založené země. Česko zůstává i v současnosti motorem střední Evropy. Dnes je sice česká vláda velmi silně probruselská/washingtonská, ale česká opozice je solidně konzervativní a nacionalistická. Současná rakouská vláda je minimálně protiválečná a za mír, toužící po skončení trvajícího a krvavého konfliktu na Ukrajině. Její postoje jsou podobné těm slovenským a maďarským. Takže ano: středoevropské státy v různých stupních působí jako jeden blok stojící proti ničivým ekonomickým, politickým a kulturním trendům jak ze Západu, tak z Východu. Ale mají jeden problém jsou nejednotné, přesně jako Svatoplukovi synové. V praktické rovině to znamená především tyto tři věci: 1) nejsou schopny efektivně protlačit své politické postoje mimo své hranice; 2) ve skutečnosti samy bojují v rámci svých hranic s narůstajícím ničivým tlakem z Bruselu; 3) dříve či později tomuto tlaku zřejmě podlehnou… Netřeba snad příliš vysvětlovat, co slovo „podlehnout“ znamená: miliony nelegálních migrantů většinou neevropského muslimského původu, vymazání národní identity – což by byl v podstatě konec našich malých a zranitelných národů, jak jsme je znali po více než 1000 let. Toto je hra, kterou hrajeme právě teď. Je to nebezpečná hra o přežití. Střední Evropa potřebuje nové „Podunajské impérium“ Eduard Habsburg, populární maďarský velvyslanec u Svatého stolce, řekl v jednom rozhovoru o svém setkání s Henrym Kissingerem: „Když jsem ho navštívil šest týdnů před jeho smrtí a přinesl jsem mu svou knihu, řekl: „Víte, jsem velmi rád, že mi dáváte knihu o své rodině, protože jsem toho názoru, že Habsburkové jsou ta nejlepší věc, která se mohla Evropě přihodit – minimálně té střední Evropě.“ („The Habsburg Way“: Lessons for Today, Z Openness to Life to How to Die Well National Catholic Rejstřík) Legendární Winston Churchill v prvním svazku svých slavných pamětí „Druhá světová válka“ také poukázal na to, že rozpad habsburské monarchie byl obrovskou tragédií pro středoevropské národy. Výstižná jsou slova českého historika 19. století Františka Palackého, který nebyl žádným přítelem Habsburků: „Pokud bychom neměli Rakousko-Uhersko, museli bychom ho vymyslet.“ Náš poslední citát pochází ze slov francouzského spisovatele Bernarda Michela: „Nutná je jistá obnova střední Evropy stejně jako záruka některých vazeb mezi těmito státy. Je nutné chápat střední Evropu jako celek, a ne jako izolované sousedy.“ Jeho kniha nese název „Pád dvouhlavého orla“ a je o krátké, ale významné vládě Karla I., dnes známého také jako blahoslavený Karel. Sen bl. Karla Dostáváme se k ústřednímu tématu tohoto eseje: sjednocení střední Evropy bylo snem bl. Karla; a nejen to – on doslova obětoval své utrpení a smrt pro tuto věc! Víme, že po jeho nuceném odchodu minimálně jednou řekl, že se „obětuje“ za velkou věc. Zdá se, že je to Boží návrh, který sesazený císař přijal. Potom trpěl velké bolesti a zemřel v mladém věku 34 let. Tak co bylo tou věcí, za kterou se obětoval? Sám na své smrti řekl: „Musím tolik trpět, aby se mé národy opět spojily.“ (https://www.emperorcharles.org/karl-quotes) O čem to mluví? Kdo jsou „jeho národy“ a co mají udělat? Myslím, že tato slova jsou naprosto zřejmá. Jeho lidem jsme my, národy střední Evropy. Modlí se za nás k Bohu, obětoval se za nás (!), abychom se opět mohli sjednotit do svatého impéria. Jako dobrý otec – kterým také byl – chce pro nás jen dobře. A rozumí, že nejlepší věcí pro jeho děti je to, aby byly sjednoceny proti všem zlům tohoto padlého světa. Je to totéž, co radil i Svatopluk svým synům: „Buďte sjednoceni, dobrý boj veďte společně!“ Zformování nového středoevropského impéria je jediným možným způsobem, jak v dlouhodobém horizontu zachránit naše národy – a možná i zbytek Evropy! Co ještě dodat? Blahoslavený Karel, poslední velký katolický státník, měl sen – sen, který může doslova zachránit naši existenci jako svobodné lidi. Snad bychom měli začít pracovat na tom, aby se jeho sen stal skutečností. Polský stát, náš velký přítel a soused, neexistoval 150 let. Avšak děti slavného Jana III. Sobíského se nikdy nevzdali svých snah o jeho obnovení. Měli bychom si z nich vzít příklad i my, děti bl. Karla. Beate Carole, ora pro nobis!
V sobotu 26. dubna se vypravili muži z Kroměříže na pouť do Skalky a Trenčína. Mši svatou jsme slavili na poutním místě Malá Skalka v kostele sv. Svorada a Beňadika. Tato svatyně patří k těm, kde lze letos projít svatou bránou. Otec Bohumil v kázání vzpomenul zesnulého papeže Františka, se kterým zůstáváme ve spojení: věčnost vytvářejí vztahy, které nekončí. Po mši jsme se vypravili na procházku k Veľké Skalce – zaniklému benediktinskému klášteru a poustevně. Zde nám místní průvodkyně vyprávěla o historii místa. Okružní procházka pokračovala údolím Váhu ke kostelu, kde byl pro nás připraven oběd v poutním domě. Poté jsme se přesunuli do Trenčína, kde jsme navštívili historické centrum, místní pivovar a někteří zájemci také Trenčianský hrad. K prožití poutě a pěkného setkání přispělo slunečné počasí v čase jara. Velký díky za zorganizování pouti patří Lojzovi Hanincovi, který je v navštíveném kraji rodákem.
ZÁDUŠNÍ MŠE SVATÁ ZA ZEMŘELÉHO ŘÍMSKÉHO BISKUPA FRANTIŠKA
Homilie Jeho Eminence kardinála Giovanni Battista RE, děkana kardinálského kolegia
Svatopetrské náměstí, sobota 26. dubna 2025
Na tomto majestátním Svatopetrském náměstí, kde papež František během těchto dvanácti let tolikrát slavil eucharistii a předsedal velkým setkáním, jsme se shromáždili v modlitbě kolem jeho ostatků se smutným srdcem, ale podporováni, drženi jistotou víry, která nás ujišťuje, že lidská existence nekončí v hrobě, ale v Otcově domě ve šťastném životě, který nezná západu slunce.
Jménem kardinálského kolegia vás zdravím a děkuji vám všem za vaši přítomnost. S velkou upřímností se obracím s uctivým pozdravem a vroucím poděkováním k mnoha hlavám, představitelům, států, předsedům vlád a oficiálním delegacím, které přijely z mnoha zemí, aby vyjádřily náklonnost, obdiv a úctu papeži, který nás opustil.
Obrovské množství projevů náklonnosti a účasti, které jsme všichni zaznamenali po jeho odchodu z této země na věčnost, vypovídá o tom, jak moc se intenzivní pontifikát papeže Františka dotkl myslí a srdcí.
Poslední vzpomínkou na něj, obrazem, který zůstane vtisknut v našich očích a v našich srdcích, je ten z minulé neděle, ze slavnosti Velikonoc, kdy papež František navzdory vážným zdravotním problémům nám chtěl udělit požehnání z lodžie baziliky svatého Petra a poté sestoupil sem na toto náměstí, aby z otevřeného papamobilu pozdravil celý ten početný zástup shromážděný zde při velikonoční bohoslužbě.
Touto svou modlitbou chceme nyní svěřit duši našeho milovaného nejvyššího velekněze Bohu, aby mu dopřál věčné štěstí v zářivém a slavném horizontu své nezměrné lásky.
Světlo nám poskytuje a vede nás při tom stránka evangelia, v níž zazněl hlas samotného Krista, když se ptal prvního z apoštolů: „Petře, miluješ mě víc než tito?“. A Petrova odpověď byla pohotová a upřímná: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji!“. A Ježíš mu svěřil velké poslání: „Pas mé ovce“. To bude stálý úkol Petra a jeho nástupců, služba lásky ve stopách Mistra a Pána, Ježíše Krista.
Navzdory své křehkosti a utrpení v posledním období se papež František rozhodl jít touto cestou sebedarování až do posledního dne svého pozemského života. Šel ve stopách svého Pána, dobrého Pastýře, který miloval své ovce do té míry, že za ně položil vlastní život. A činil tak se silou a klidem, vždy nablízku svému stádu, Boží církvi.
Když byl kardinál Bergoglio 13. března 2013 v konkláve zvolen nástupcem papeže Benedikta XVI., měl za sebou léta řeholního života v jezuitském řádu, a především byl obohacen zkušeností jednadvacetileté pastorační služby v arcidiecézi Buenos Aires, nejprve jako pomocný biskup, poté jako biskup koadjutor a později jako arcibiskup.
Rozhodnutí přijmout jméno František se od prvního okamžiku ukázalo jako volba programu a stylu, na němž zamýšlel založit svůj pontifikát, přičemž se chtěl inspirovat duchem svatého Františka z Assisi. Zachoval si svůj temperament a formu pastýřského vedení a ihned vyznačil otisk své silné osobnosti do řízení církve, navázal přímý kontakt s jednotlivci i obyvatelstvem, chtěl být všem nablízku, s pozorností se obracel k lidem v nesnázích a bezmezně se věnoval zejména posledním na zemi i těm na okraji společnosti. Byl papežem uprostřed lidí s otevřeným srdcem vůči všem. Byl také papežem pozorným ke všemu novému, co se objevovalo ve společnosti, a k tomu, co Duch svatý probouzel v církvi.
Svým charakteristickým slovníkem a jazykem bohatým na obrazy a metafory se vždy snažil osvětlit problémy naší doby moudrostí evangelia, nabízel odpověď ve světle víry a povzbuzoval nás, abychom jako křesťané čelili výzvám i protikladům těchto proměňujících se let, které s oblibou označoval za „změny epochy“.
Byl nesmírně spontánní a prostřednictvím neformálního způsobu dokázal oslovit všechny, dokonce i lidí vzdálené církvi.
Papež František, bohatý na lidskou vřelost a hluboce vnímavý k dramatům dneška, skutečně sdílel úzkosti, utrpení a naděje naší doby a rozdával se v útěše a povzbuzení prostřednictvím poselství, které dokázalo přímo a bezprostředně zasáhnout lidská srdce.
Jeho charisma vstřícnosti a naslouchání, spojené se způsobem chování typickým pro dnešní citlivost, se dotklo srdcí, ve snaze probudit morální a duchovní energii.
Prvenství evangelizace bylo vodítkem jeho pontifikátu, který s jasným misionářským otiskem šířil radost z evangelia, což byl také název jeho první apoštolské exhortace Evangelii gaudium. Radost, která důvěrou a nadějí naplňuje srdce všech, kdo se svěřují Bohu.
Vůdčí nití jeho poslání bylo také přesvědčení, že církev je domovem pro všechny; domovem, jehož dveře jsou vždy otevřené. Opakovaně se uchyloval k obrazu církve jako „polní nemocnice“ po bitvě, v níž bylo mnoho raněných; církve, která se horlivě stará o problémy lidí a o velká trápení, sužující současný svět; církve, která je schopna sklonit se ke každému člověku, bez ohledu na jakékoli vyznání a stav, a uzdravit jeho rány.
Nesčetná jsou jeho gesta a výzvy ve prospěch uprchlíků a vysídlených osob. Neustávající byl také jeho důraz na práci ve prospěch chudých.
Je příznačné, že první cesta papeže Františka vedla na Lampedusu, ostrov symbolizující drama emigrace s mnoha tisíci lidmi utopenými v moři. Ve stejném duchu se nesla i jeho cesta na Lesbos společně s ekumenickým patriarchou a athénským arcibiskupem, stejně jako slavení mše na hranici mezi Mexikem a Spojenými státy, při příležitosti jeho cesty do Mexika.
Z jeho čtyřiceti sedmi náročných apoštolských cest zůstane v dějinách ta do Iráku v roce 2021, na kterou se vydal navzdory všem aktuálním rizikům. Tato náročná apoštolská cesta byla balzámem na otevřené rány iráckého lidu, který tolik trpěl nelidským působením Islámského státu. Byla to také cesta důležitá pro mezináboženský dialog, další zásadní rozměr jeho pastorační činnosti. Apoštolskou návštěvou v roce 2024 ve čtyřech asijsko-oceánských zemích se papež dostal na „nejvzdálenější periferii světa“.
Papež František vždy stavěl do centra pozornosti evangelium milosrdenství a opakovaně zdůrazňoval, že Boha neunavuje odpouštět: vždy odpouští, ať už je situace těch, kteří o odpuštění žádají, jakákoli, a vrací je na správnou cestu.
Přál si proto mimořádné Jubileum milosrdenství a zdůraznil, že milosrdenství je „srdcem evangelia“.
Milosrdenství a radost z evangelia jsou dvě klíčová slova papeže Františka.
Na rozdíl od toho, co nazval „kulturou odpisu“, hovořil o „kultuře setkávání a solidarity“. Téma bratrství prochází celým jeho pontifikátem v živých tónech. Ve své encyklice „Fratelli tutti“ o Všeobecném bratrství chtěl oživit celosvětovou snahu o bratrství, protože všichni jsme děti téhož Otce, který je na nebesích. S důrazem často připomínal, že všichni patříme do stejné lidské rodiny a že nikdo se nezachrání sám.
V roce 2019 podepsal papež František během své cesty do Spojených arabských emirátů dokument „Lidské bratrství pro světový mír a společné soužití“, v němž připomněl společné otcovství Boha.
V encyklice Laudato sì se obrátil na muže a ženy na celém světě a upozornil na povinnosti a spoluodpovědnost vůči společnému domovu.
Tváří v tvář tolika zuřícím válkám v posledních letech, nelidským hrůzám a nesčetným obětem na životech a ničení, papež František neustále pozvedal hlas s prosbou o mír a vyzýval k rozumnosti, k poctivému jednání s cílem nalézt možná řešení, protože válka – jak řekl – je jen smrt lidí, ničení domovů, nemocnic a škol. Válka, říkával, vždy zanechává svět v horším stavu, než byl před ní: je to vždy bolestná a tragická porážka pro všechny.
‚Stavějte mosty, a ne zdi‘ je výzva, kterou mnohokrát opakoval, a službu víře jako nástupce apoštola Petra vždy spojoval se službou lidstvu ve všech jejích rozměrech.
V duchovním spojení se všemi křesťany jsme zde v hojném počtu, abychom se modlili za papeže Františka, aby ho Bůh přijal v nesmírnosti své lásky.
Papež František si zvykl zakončovat své projevy a setkání slovy: „Nezapomeňte se za mě modlit“.
Drahý Svatý otče Františku, nyní my prosíme tebe, aby ses za nás modlil a abys z nebe požehnal církvi, požehnal Římu, požehnal celému světu, jak jsi to učinil minulou neděli z balkonu této baziliky ve svém posledním objetí se vším Božím lidem, ale v ideálním případě také s celým lidstvem, lidstvem, které s upřímným srdcem hledá pravdu a drží pozvednutou pochodeň naděje.
V pátek 11. dubna jsme se v kostele sešli ke křížové cestě, kterou letos během postní doby připravily naše děti z farnosti. A byla to opravdu krásná chvíle.
Děti nás s velkou vážností a otevřeným srdcem provedly čtrnácti zastaveními Ježíšovy cesty. U každého z nich jsme se společně zastavili, zaposlouchali se do jejich slov, přemýšleli, modlili se. Bylo cítit, že si děti daly záležet – a že si uvědomují, jak důležitý je tento příběh pro každého z nás.
Moc děkujeme všem, kdo se na křížové cestě podíleli – dětem, které četly, nesly kříž, i dospělým, kteří jim pomáhali s přípravou.
Společná modlitba v postní době je pro naši farnost vždy zvláštní příležitostí k zastavení. A když ji vedou děti, o to víc nás může oslovit svou jednoduchostí a opravdovostí.
Bratři a sestry, vstupujeme do Ježíšova příběhu umučení, který se nehraje, nýbrž odehrává. Je to příběh, který je stále aktuální a chce být dovyprávěn! Do této tajuplné myšlenky nás uvádí svatý Pavel v listě Kolosanům. Když apoštol trpí pro Krista, raduje se z toho, protože tím na svém těle doplňuje to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Z tohoto jeho utrpení pak má prospěch celá církev. (Kol 1,24) Stojíme zde před tajemstvím ukřižované lásky, které nám Pán jistě poodhalí, když ochotně vstoupíme do jeho příběhu. Vyjděme tedy.
Ježíš odsouzen Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Pilát odsuzuje nevinného. Předchází tomu scéna jako z Oválné pracovny: “Se mnou nemluvíš?” Jako by nemohl uvěřit, že někdo může mít jiné hodnoty, než si zachránit vlastní krk. Dole stojí dav, který křičí “ukřižuj!” a který je bez zaváhání ochotný život Ježíše zobchodovat za osvobození zločince, protože už toho napětí, toho hledění do očí pravdě, mají všichni plné zuby. Znamená to snad, že v tu chvíli tu nejsou žádní spravedliví? Jsou jen umlčeni bezmocí. Ježíš se vydal na cestu, na které s křížem překročí horizont známého a představitelného, aby všem bez rozdílu dodal síly při svém návratu. My dnes stojíme stejně malí, zranění a přehlušení davem před mocnými tohoto světa, ale stojíme tu v nové situaci. Silní vzkříšeným Kristem.
Pane, dej, ať se dokážu ve tvé síle postavit zlu. Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Ježíš na sebe bere kříž Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět. “Potkala ho smrti, na pěkné silnici, co děláš můj choti, mám s tebou mluviti”. Tak je v písni popsána situace, když nás potká smrt bez kříže. Peníze jsou k ničemu, výsledky jsou k ničemu, zážitky jsou k ničemu, adrenalin je k ničemu. Je-li po ruce kříž, vem ho a jdi.
Pane, kříž v našem životě může mít různé podoby. Často se prohýbáme pod vlastními selháními. Je těžké to přiznat. Je těžké to přijmout. Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Ježíš padá pod křížem Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Dav, který křičel ukřižuj, teď postupuje kolem cesty a hledí, co bude. Všichni vědí co bude, je to neodvratné; poprava. Koledoval si o to, dráždil, ale stejně; co když se stane nějaký zázrak, škoda to nevidět! A najednou je všechno jasné – Ježíš je slabý, zbitý, už padá k zemi. “Aby na to popraviště vůbec došel.” Dav najednou prořídnul. Zázrak se nekoná a co, mě se to vůbec netýká a nemám už čas se na tu nechutnost dívat. A že jsem křičel ukřižuj? Nechte mě na pokoji!
Pane dej, abychom nepodlehli radikalitě nenávisti ani zrádné netečnosti. Ať již dnes vyrazíme mezi lidi se štítem tvé lásky!
Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Ježíš se setkává se svou Matkou Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Ježíš rozhodnutý jít až do krajnosti, s křížem a tíhou vin, kterými je prosycen vzduch pod Golgotou. A proti němu jeho Matka. Víme, jak se zachovala. Přidala se k němu, doprovodila jej, trpěla spolu s ním. A Ježíš na ni ani v nejtěžší chvíli nezapomněl. Naší matkou je církev. Opravdu? Umíme a chceme přijmout své společenství jako matku, která nás doprovází v dobrém i zlém? Máme odvahu vnést do našeho společenství své kříže, nebo je necháváme ležet venku, aby nekazily dobrou atmosféru?
Pane proměň naše církevní společenství v mateřskou náruč.
Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Šimon pomáhá Ježíši nést kříž Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Brblal, ale pomohl, byť ho museli vojáci popíchnout. No ale hlavně tam byl, když ho bylo potřeba. Dav už dávno prořídnul. Možná tam Šimon zůstával, ani nevěděl proč. Pokud jsme ještě tady, ve farnosti, ruku na srdce, je to doklad naší věrnosti? Není to jen zvyk, není to jen pohodlné setrvávání v ověřeném životním vzorci? Jenomže vzorce se mění a to tak, že nevěříme vlastním očím. Neustále jsme do něčeho tlačeni: sloučit farnosti, zrušit oblíbené mše, platit na účet,… Nejsou to ale jen nutná popíchnutí, abychom vystoupili z davu a chopili se kříže? Šimon mohl Ježíši pomoci s odporem, s ponížením, se znechucením, mohl podlézt kříž a zdrhnout. On se ale nechal ovládnout Láskou.
Pane, kritičnost je vždy úlomkovitá, kdežto ten, kdo je veden tvým světlem, vidí do dálky. Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Veroničin skutek lásky Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Audrey Hepburnová se po své hvězdné kariéře v Hollywoodu stáhla do rodinného soukromí a našla zalíbení v budování zahrady. Řekla: “Když se staráme o zahradu, věříme v zítřek.” Veronika se postarala o Ježíšovu tvář, protože i ona věřila, že pokud poslouží životu, že pokud proti utrpení postaví úkon lásky, odkloní smrt na vedlejší kolej.
Dej nám pane rozpoznávat ve všech projevech života tvůj záměr a dej nám schopnost činit i bolestné okamžiky našeho života krásnějšími.
Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Druhý pád Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Bobr okousává silný kmen stromu kolem dokola tak dlouho, až strom stojí doslova na špičce. Pro člověka je nepochopitelné, že bobr pozná okamžik, kdy začne strom padat a dokonce pozná na kterou stranu, aby stihl utéct a nezabil ho. Prý naslouchá jemnému praskání vláken dřeva. Ale co ptáci zahnízdění v koruně, co hmyz pod kůrou: jsou také varováni? Věřím, že ano. Je to ten okamžik ticha, kdy nám Bůh dává povel jít. Vzlétnout!
Pane, když máme pocit, že pevně stojíme na vlastních nohou a nic nás nemůže položit, přichází okamžik, kdy se v mžiku hroutí celý svět. Buď k nám v té chvíli milosrdný! Nechť i my jsme v utrpení milosrdní vůči druhým.
Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Ježíš potkává jeruzalémské ženy Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Do jakého světa se narodily naše děti? Dozajista do jiného, než v jakém jsme vyrůstali nebo dosud žili my. Když Ježíš vyzývá ženy, aby plakaly nad svými dětmi, neznamená to, že bychom nad jejich osudem měli lámat hůl! To, zda uvidí někdy v životě dudka nebo zažijí, jak při procházení loukou odskakují od nohou stovky kobylek, zda budou žít život i mimo sociální sítě, pít čistou vodu z potoka raději než energeťáky z plechovek. To nemá být naším nářkem, to má být naším vznešeným cílem, něco jako zabít smrt.
Pane, dej, ať dokážeme nad sebou plakat uzdravujícím pláčem. Ať se ženy nevzdávají své ženské a mateřské role. Ať jsou muži dobrými manžely a otci. Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Ježíš padá potřetí Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Známe to důvěrně z našich společenství. Jak dokážeme horlit a kritizovat, co se dělá špatně, nebo co nedělá a dělat by se mělo! A když přijde výzva: Pojď dáme se do toho, půl bude hotovo, naráz zjistíme, že jsme přišli sami, nikdo nemá čas, má jiné povinnosti. Vezme nám to veškerou energii, poklesneme. Je na nás, zda dokážeme vytvořit společenství, ve kterém každé započaté dílo může být také dokončeno.
Pane, otevři naše oči, uši a srdce, abychom dokázali rozpoznat nebezpečí, které číhá tam, kde připustíme strach a sobectví. Dej ať se otevřeme síle, kterou jsi ty po svých pádech vždy vstal a šel dál. Následovat Tebe, Pane, a dojít s tebou k cíli!
Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Ježíše svlékají ze šatů Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Nepotřebujeme římské vojáky: nevěřící, aby Tělo Kristovo bylo zostuzováno. Zvládáme to dobře sami! Taková ostuda, jak se chovali či chovají někteří kněží, jak se systematicky zametají pod koberec různé skandály v církvi včetně sexuálního zneužívání dětí. Jak se někteří vysocí církevní představitelé paktují s mocí a když se naopak někteří kněží snaží formou pastorace přiblížit lidem, jsou za to odvoláni, protože dostatečně nenaplnili literu. Neoznačujeme si ale kněží kolárkem jen proto, abychom od nich mohli vyžadovat, že budou křesťanskou morálku žít i za nás?
Pane, dej, ať důsledně žijeme evangelium, ať se oblékáme důstojností Lásky. Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Ježíš je ukřižován Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Ježíše neukřižovali ateisté, nýbrž lidé věřící. Ať to máme vždy na paměti, když hájíme tu správnou, tu jedinou správnou stranu. Jako Kristus neuspěl u farizeů, neuspěl by se svým milosrdným pohledem na člověka ani u leckteré svaté farní roty. Litera zabíjí, ale Duch dává život.
Pane než tvé spravedlnosti, raději se dovolávám tvého milosrdenství. Vím, jaký jsem.
Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Ježíš na kříži umírá Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Ježíš Kristus, pravý Bůh, ale i pravý člověk zakouší na kříži mlčení Boha. Svědčí o tom jeho slova: Bože můj, proč jsi mě opustil? I v tom se nám připodobnil, i v tom byl s námi solidární. Nevíme. Nezakoušíme. Nerozumíme. Jak může Bůh něco takového dopustit? Jak se na to může dívat? Odpovědí je Kristus na kříži, na kterém je ukřižován Ježíš jako člověk i Bůh. Připadá vám zde jako nezúčastněný pozorovatel?
Pane dej, ať je nám tvůj kříž zdrojem síly. Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Ježíš sňat z kříže Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Také vidíte ten obraz Piety? A pak přijde Josef z Arimatie, vyžádá si Kristovo mrtvé tělo, jemuž poslouží “přesto přese všechno”. Koupí hrob, přenese, uloží. Můžeme se pietně loučit s živou farností, můžeme pietně chystat pohřeb poslednímu knězi v diecézi. Nebo se můžeme přesto přese všechno vydat hledat nové hosty k nedělní hostině, prohánět zahradníky, jestli jeden z nich přeci jen není Kristus či Anděl a lámat palce klukům, z nichž se mohou vyloupnout kněží nového věku.
Pane, dej, ať umíme čerpat ze tvých slov, která jsou život! Pomoz nám žít kulturu života a inspirovat celou společnost k dobru. Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Ježíš je uložen do hrobu. Klaníme se ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, (lid): neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Budeme hrobaři naší farnosti? Vlastně kéž by! Kopat hroby to je svatá služba. Klidně pochovejme neživotné způsoby, pouhé lpění na tradici. Dokonce ani naše krásné, byť studené kostely nejsou podstatné. Podstatné je, jestli zrno zasadíme: jestli navzdory všelijakým vyhlídkám jsme otevření životu, jestli v sobě živíme naději a připravujeme zmrtvýchvstání.
Pane dej, ať pohřbíme beznaděj, když víme, že ty jsi tu s námi! Ukřižovaný Ježíši (lid): smiluj se nad námi!
Závěr Pane, doprovázeli jsme Tě na křížové cestě končící hrobem. Dopadlo to naprosto blbě, aby se za tři dny ukázalo, že to dopadlo naprosto skvěle! Ať to máme na paměti tváří v tvář pocitům strachu či beznaděje, které na nás mohu dolehnout v souvislosti s proměnami tohoto světa. Naší vlastí, skutečným domovem je přece Nebeský Jeruzalém. Amen.
Dnešní úryvek evangelia společně s evangeliem minulé neděle a evangeliem, které se bude číst za týden, tak tyto tři úryvky mají připravit katechumeny ke svátosti křtu, protože každý z těch příběhů obsahuje určitou metaforu, která je symbolem křtu. Minulou neděli to bylo téma vody, dnes v příběhu o uzdravení slepého je to osvícení nebo prozření a příští neděli v evangeliu o vzkříšení Lazara To bude téma vzkříšení Dnes tedy osvícení. Apoštol Pavel v listu Římanům říká že celé stvoření hovoří o Bohu o svém původci. Vidíme kolem sebe v přírodě mnoho krásných věcí a všecko by k nám mělo volat Stvořitel existuje Toto vše ti dal abys ho poznával a abys ho viděl. Všechny věci všechny stvořené věci na této naší krásné planetě by měly pozvedat naši duši k Bohu. Taková je jejich přirozenost A člověk si možná říká: jak to že se to neděje? Církevní otcové to vysvětlují tím, že po prvotním hříchu se člověk stal slepý pro pravý smysl reality, vidíme jenom povrch Možná by někteří namítli, že tady máme přírodní vědy, které udělali v posledních staletích neskutečné pokroky. Vždyť víme o této naší planetě a o stvoření tolik věcí. No dobře, ale stačí to k vysvětlení světa? Možná by se to dalo vysvětlit tímto příkladem: představme si umělce, který namaluje krásný obraz a vystaví ho a lidé jej přijdou pozorovat. Některé zaujme jeho velikost, jiní se ptají, jak dlouho na něm malíř pracoval, další odhadují ekonomickou cenu malby. Mistrovi jsou ovšem všechny tyto úsudky naprosto lhostejné. Čeká, až se objeví konečně někdo, kdo porozumí tomu, co chtěl svým obrazem vyjádřit. Takovým uměleckým dílem je náš svět. Přírodní vědy jej mnoho studují a je to užitečné, je to velice dobře, ale umělec, Stvořitel, čeká na někoho, kdo porozumí myšlence, která je tu vyjádřena. Je to smysl duchovní. Ve Starém zákoně se lidem, kteří chápali a viděli duchovní smysl věcí, říkalo vidoucí, proroci. Lidé za nimi chodili, aby jim vysvětlili okolnosti života, kterým nerozuměli, události, které byly pro ně temné. Slova proroků otvírala vhled do skutečnosti. do světa. A mnoho z jejich výroků se zapsalo. Vznikly knihy, které se dodnes považují za Písmo svaté. Když je čteme, otvírají nám oči abychom dovedli ponenáhlu i my vidět skutečnost. Tak jak ji viděli tito vidoucí. Čtením písma lépe poznáváme svět a sami sebe, a naopak zase čím lépe poznáváme svět a sami sebe, tím lépe porozumíme tomu, co se čte v písmu. Každé dítě když začíná vnímat, chce poznávat svět a tento proces se v životě nikdy nezastaví. Inteligentní člověk chce vědět stále víc a víc, je to přirozené A chvályhodné. Ale všechna moudrost vědění není v tom, že poznáváme stále víc a víc, že své poznání rozšiřujeme do šířky. Moudrý člověk chce jít v každém svém poznání do hloubky. Odkrývá to, co je za povrchem vnějšího pozorování a když objeví, že je za vším Boží prozřetelnost, znamená to, že mu Bůh sám otevřel oči. Bible to vyjadřuje větou Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
V říjnu jsem přišel do Kroměříže s jasným úkolem spojit dvě kroměřížské farnosti. Po pár měsících života v Kroměříži, po setkáních s pastoračními radami farností, po dalších jednáních na arcibiskupství vidím že úkol není zas tak jednoznačně daný. Ano, farnosti je třeba spojit. a otec arcibiskup je spojil ustanovením stejného duchovního správce. Mým úkolem je farnosti spojit pastoračně, abychom fungovali jako jedna pastorační jednotka, víceméně jako jedna farnost. Ale faktické právní sloučení farností není v plánu. Tedy nadále budou v Kroměříži dvě farnosti, každá se svou vlastní ekonomickou radou a svým vlastním účetnictvím. Propojení farností bude pastorační, jak se o to už teď snažíme. Společné ohlášky, společný časopis, společný plán bohoslužeb, koordinace aktivit apod. Výhledově bude jedna pastorační rada pro celou Kroměříž. Přitom bude většina věcí nadále fungovat kolem jednotlivých kostelů, takže kromě jedné zastřešující pastorační rady pro celou pastorační jednotku Kroměříže a okolí, budou asi další pastorační výbory či kostelní rady, které budou pomáhat s fungováním jednotlivých farních či kostelních společenství. Zatím nedokážu říct, jak přesně vše bude. V arcidiecézi se teprve začalo pracovat na nové pastorační strategii a mé působení v Kroměříži je také teprve na začátku. Naši budoucnost jistě ovlivní změny, které čekají celou arcidiecézi. Ale na prvním místě máme budoucnost ve svých rukou a na nás všech záleží. Děkuji těm, kdo e už teď obětavě zapojují do rozličných služeb a aktivit v našich farnostech. Proto mám naději, že zvládneme vše, co bude třeba. P. Pavel Hofírek
Vážení rodiče, blíží se důležitý okamžik ve vzdělávání Vašeho dítěte – zápis do 1. třídy. Výběr školy je jedním z nejzásadnějších rozhodnutí, které ovlivní nejen školní úspěchy, ale také osobní rozvoj a hodnoty, které si Vaše dítě ponese do života. Proč právě Církevní základní škola? Škola s rodinnou atmosférou a osobním přístupem Naše škola klade důraz na individuální přístup ke každému dítěti. Díky menším třídám a vstřícnému pedagogickému sboru se mohou naši prvňáčci cítit bezpečně, spokojeně a dostane se jim maximální podpory v jejich rozvoji. Křesťanské hodnoty jako pevný základ Vyznáváme hodnoty úcty, spolupráce a odpovědnosti, které vedou děti ke vzájemné pomoci a respektu. Naše škola poskytuje nejen kvalitní vzdělání, ale také podporuje morální růst a citlivé vnímání světa. Moderní výuka a inovativní metody Výuka probíhá zábavnou a interaktivní formou, využíváme moderní technologie, projektové učení i skupinovou práci. Naši žáci se učí nejen znalostem, ale i dovednostem pro život – jak řešit problémy, spolupracovat a kriticky přemýšlet. Bohatá nabídka mimoškolních aktivit Vaše dítě u nás může rozvíjet své talenty v rámci kroužků – sportovních, hudebních i výtvarných. Kdy a jak se k nám přihlásit? Zápis do 1. třídy proběhne ve dnech 8. a 9. dubna 2025 od 14:00 do 17:00 v budově školy na Velkém náměstí 49 v Kroměříži. Co si přinést? • Rodný list dítěte • Občanský průkaz zákonného zástupce Těšíme se na Vás i Vašeho budoucího prvňáčka! Více informací a registrační formulář naleznete na webových stránkách školy www.czs-km.cz .
Helena Gřivová
informace o dění ve farnosti, zprávy, pořad bohoslužeb
