Před týdnem jsme oslavili misijní neděli a za týden vstupujeme do Dušiček. Vzpomněl jsem si na příběh, který obě témata propojuje. Vyprávěl nám ho jeden muž v Novém Hrozenkově, kde jsme kdysi dávno byli s bohoslovci na pastoračním pobytu.
Malá devítiletá Maruška se přestěhovala s rodiči do Vsetína. Dostali byt v jednom věžáku. Začala obcházet partaje a zvonit na zvonky s tímto říkáním: „Dobrý den, jmenuju se Maruška, chodím do třetí třídy a budu teď bydet s vámi v tomto domě.“ „No ty jsi ale hodná, Maruško, a proč ji nám to přišla říci?“ Maruška na to: „Protože paní katechetka v náboženství říkala, že když spolu lidé jsou, tak se mají představit.“ „No to je od tebe milé, počkej, tady máš aspoň oplatky.“
Maruška obcházela tímto způsobem všechny dveře bytů a všude jí mile překvapení lidé řekli hezká slova a něco jí dali. V jednom bytě ji však varovali: „Maruško, ale tady k sousedovi nechoď, je to starý nervózní pán, ten by ti vynadal.“
Maruška se nedala odradit a na starého pána zazvonila. „Co chceš,“ vyhrkl na ni. A Maruška spustila své povídání jako kolovrátek. „Co je mi do toho,“ zavrčel pán. Jenže než se nadál, Maruška se protáhla škvírou mezi dveřmi a už byla v předsíni. „Jů, vy tady máte nepořádek!“ A hned mu začala uklízet a v kuchyni skládat hromadu nádobí. Pán byl tak překvapený, že se nezmohl na slovo. Brzy mezi starým pánem a Maruškou vzniklo přátelství. Chodila k němu s nákupem a pomáhala s lehčím úklidem.
Po nějaké době se však Marušky nedočkal. Musel si zajít pro nákup sám, ptal se sousedů: „Neviděli jste tu malou cérku Marušku? Slíbila, že dnes přijde, a nepřišla.“
Sousedé se podivili: „Vy to nevíte? Marušku odvezli do nemocnice, je vážně nemocná.“
Pána to zneklidnilo a vydal se do nemocnice, aby ji navštívil. Ale nepustili ho za ní. Tak čekal doma, až se uzdraví a vrátí se. Jenže se jí už nedočkal. Maruška těžké nemoci podlehla…
V den pohřbu byl kostel plný. Spousta přátel, spolužáků, učitelů, přišla i paní katechetka a všichi z věžáku. Každý se chtěl rozloučit s malou hvězdičkou. A ve frontě u zpovědnice stál i starý pán, který se po mnoha desítkách let vracel do církve.
Kéž bychom i my byli těmi plamínky a svítili v temnotách našich dnů!
Ve čtvrtek 9.10.2025 byl po 4 letech soudních tahanic mezi Okresním soudem v Kroměříži, Vrchním soudem v Olomouci, a nakonec Krajským soudem ve Zlíně, vynesen rozsudek. Po čtyřech letech odolávání nabídkám na nízký trest, když se přizná. Nepřiznal se, protože se cítí nevinný. Otec Karel Hořák, když jsem s ním naposled mluvil, byl plný optimismu, že vše dobře dopadne. Věřil ve spravedlnost, věřil v nezávislou justici. Kolikrát se modlil za všechny aktéry tohoto procesu, včetně osoby, která byla příčinou jeho několikaleté perzekuce. A vždy nakonec přidal: ať se stane podle Tvé vůle. Stalo se. Bude sice následovat odvolání, ale jeho výsledek už nebude příliš publikován. Zpráva o odsouzení proběhla a lidé, kteří chtějí pranýřovat církev dostali zadostiučinění a příležitost si zanadávat. Jeden člověk se dostává na samé dno. Kdybych neměl Boha a přátele, kdo ví, kde bych byl, přiznává otec Kája.
O kvalitě novinářů zřejmě již nikdo nemá valné mínění. Honí se za senzacemi, čím větší katastrofa, tím větší sledovanost. Škoda, že i jménem Olomouckého arcibiskupství byla zveřejněna suchá informace o odsouzení kněze s patřičným výčtem trestných činů, za které byl nepravomocně odsouzen. Žádné stanovisko, podpora, zmínka o presumpci neviny v případě nepravomocného odsouzení. Měli k dispozici informace ze soudního spisu, kde figurují znalecké posudky včetně posledního, který tak pobouřil soudkyni, protože, podle názoru obhajoby, částečně znevěrohodnil první výpověď dítěte, která byla zásadní.. Žádná reakce na manipulativní článek na novinky.cz.
Farníci kroměřížské farnosti Panny Marie, kteří jej znají jsou pobouřeni. Jsme přesvědčeni o jeho nevině a nechápeme, jak takového průzračného, upřímného a srdečného člověka, může někdo obvinit, natož odsoudit za takové trestné činy. Plně stojíme na jeho straně, modlíme se a nepřestáváme věřit v Boží spravedlnost. Než se tak stane, vyprošujeme mu u Boha sílu k překonání této politováníhodné situace.
Josef Pláteník
ps: Je 1. prosince a stále nemáme písemné vyhotovení rozsudku.
ps 25.12.2025: minulý týden po obdržení písemného vyhotovení rozsudku bylo podáno odvolání.
Před týdnem jsem vyrazil na kole z Kroměříže do Lipníka.
Slunce už zapadalo, tak jsem se obklopil všelijakými blikátky a reflexními páskami. Pouze přední bílé světlo jsem trochu podcenil. Nevěnoval jsem tomu nejdřív velkou pozornost, když jsem ale v Přerově dostal nápad najet na cyklostezku a pokračovat po ní podél Bečvy, okamžitě jsem pochopil, že jsem udělal chybu. Moje světýlko svítilo jak bludička, a já stěží rozeznával, kde končí asfalt a kde začíná svah k řece.
Další napětí nastalo mezi Prosenicemi a Osekem, kde je dlouhodobě cyklostezka podemletá řekou Bečvou a hrozí nebezpečí pádu dolů do řeky. Tam už jsem se trochu bál. Chybami se člověk učí. Přežil jsem to. Ale vím, že potřebuji světlo.
Všichni potřebujeme v životě světlo, především světlo Ducha Svatého. A to nejen teď před politickými volbami: Každý den volíme mezi dobrými a horšími rozhodnutími. Tak si nezapomínejme to nenahraditelné světlo Boží stále vyprošovat ke svým denním krokům!
Po mnoho staletí civilizace byla hlavní pravidla jasná. Většina lidí byla podřízených a hlavní část života jim zabírala snaha se uživit a vychovat děti. Ať už to bylo otrokářství, feudalizmus a později kapitalizmus (případně fašizmus či komunizmus). Karty byly rozdány. Když jste se něčím vyučil, pak jste toto povolání vykonával po celý život. Když se muž a žena vzali, tak to bylo před církví na celý život, i když to třeba nefungovalo. Morální pravidla byla silná a nebylo radno je porušovat. Porušování bylo trestáno vrchností, pak státem a také všeobecným odsudkem.
Neříkám, že pravidla byla vždy jen dobrá, ale fungovalo to a stabilizovalo to společnost. Bouřili se jen vyšinutí jedinci a revolucionáři. Zpravidla nedopadli dobře. Ovšem v druhé polovině dvacátého stolení se Západ dopracoval k prosperitě a blahobytu. Přibylo volného času svobody, a tak začali někteří vymýšlet nová pravidla a bořit ta stará. Jistě k otřesu starých hodnot přispěly i obě světové války hrůzou v zabahněných zákopech a beznadějí nacistických koncentračních táborů. I komunistické diktatury. Jak mohu věřit v křesťanské zásady, když bůh tohle dopustil? Jak se těžiště lidských aktivit odklánělo od práce k zábavě, tak se obdivovanými idoly stávali sportovci, zpěváci, herci, modelky. Každý chtěl být jako oni a už tolik netáhlo objevovat nové léky a vymýšlet vynálezy. Práce rukama, jako by byla méněcenná.
Levicové myšlenky vždy lákaly, zejména mezi mladými, a lidé snili o utopické rovnostářské společnosti ve všeobecném blahobytu a hojnosti. Kde se Rotschild se svým dělníkem potkají na zahraniční dovolené. Nedali se odradit ani mnoha historickými nezdary. Neúspěch a krach komunizmu inspiroval západní liberály k tomu vytvořit nový lepší socializmus. Pustili se do toho z gruntu. Začali bořit a zpochybňovat historii. Na paškál si vzali otroctví (ale jen to černé), kolonializmus a další. Kácely se sochy, přejmenovávala umělecká díla. Pod pláštíkem korektnosti uplatnili levičácké heslo: kdo nejde s námi, jde proti nám.
Ale šli dál. Muž a žena jim bylo málo, a tak v rámci woke obrození hlásali, že člověk může být tím, čím se cítí a tím spustili lavinu desítek možností pohlaví. Můžete být i bez pohlaví, chcete-li. Původně zbytečně trestná odchylka lásky k stejnému pohlaví se stala duhově oslavovanou možností. Gréta a její následovníci udělali z trendu klimatu nové zelené náboženství. S krutými pravidly zasahujícími do kořenů hospodářství a útočícími na naši životní úroveň. Periodicky pracujícími obnovitelnými energetickými zdroji se snaží s problémy nahrazovat ty naše tradiční. Proč tak rychle a bezhlavě? Protože se prý blíží apokalypsa a konec světa. Je tu ďábel – oxid uhličitý. Dost na tom, že ho všichni vydechujeme. Automobilky musí vyrábět elektromobily, které ale lidé moc nekupují. Co není woke, se postupně zakáže. Nutí nás věnovat tomuto náboženství stále větší část své životní úrovně.
Přešlapující a handrkující se demokracie nezvládá řešit skutečná závažná témata doby, a tak pomalu znechucuje voliče, toužící po normálu a připravuje opět scénu pro režim silné ruky, jak mohly i naznačit volby v USA.
K tomu si ještě připočtěte covid a ideologické rozmíšky Západu, Ruska a Číny a máte obraz dnešní rozkolísané společnosti. Jistě pokrok musí být a mladí to nebudou dělat jen podle nás starých. Chtějí se také prosadit a zapsat do historie. Jsou má slova jen nepochopením starého člověka pro pokrok a ono si to vše sedne k všeobecné spokojenosti, jako když se od páry přecházelo k elektřině? Jaká bude společnost za další čtvrt století? Dokáže se opět v svobodné diskuzi sjednotit na rozumném cíli nebo zůstane rozhádaná ve stylu Trump, Harrisová, Fiala, Babiš? Něco zůstane, něco se uhladí? A co je vůbec cílem? To už, možná naštěstí, nepoznám. Tak se tu s tím nějak poperte. Jen pomněte, že čím více se bude řešení problémů oddalovat, tím horší a radikálnější řešení pak přijde.
12. září 2025 Vratislav Hlubuček převzato z: Neviditelný pes
Narodil jsem se v roce 1973, takže letos jsem oslavil 52 roků života. Kromě toho jsem letos v červnu oslavil kněžské jubileum 20 let od vysvěcení na kněze. Už teda nejsem nejmladší… Někteří spolužáci ze základky jsou dědové a báby…
Odkud pocházím? Z farnosti Náklo u Litovle. Nejdříve jsem se v roce 1990 vyučil nástrojařem v MORA – Mariánské údolí pro ZTS Olomouc. Pak jsem pracoval v železárnách jako brusič a dva roky před nástupem do Kněžského konviktu v Litoměřicích (1998) jako pečovatel na Charitě v Olomouci (1996 – 1998). Z Litoměřic jsem přešel do AKS Olomouc (arcibiskupský kněžský seminář) a na Teologickou fakultu, kterou jsem absolvoval v roce 2004. Rok jáhenské služby jsem „odkroutil“ v Hranicích. Jako kaplan v Drahotuších jsem dohromady prožil 7 roků. Rok v Choryni (2008 – 2009) a dva roky v Kvasicích (2009 – 2011) a posledních deset roků v Jezernici u Lipnika.
V červnu tohoto roku jsem byl generálním vikářem předvolán na Arcibiskupství na pohovor. Tušil jsem nějaké změny, poněvadž se už rok mluví o tom, že deset kněží letos odcházĺ a nikdo nový nepřichází. Řekl mi, že jsem na tom posledním místě už deset let, což by si zasloužilo změnu. A já, přestože jsem posledních pár let přemýšlel o tom, že si vezmu sabatický rok (rok, kdy kněz dělá jinou práci a promýšlí svůj dosavadní a budoucí směr), jsem neměl dost sil, abych tuto nabídku do Kroměříže odmítl.
Vždycky jsem se snažil pomáhat církvi, ale v posledních letech cítím, že jsem to já, kdo potřebuje pomoc od církve. Jsem už dost vyhořelý. Minulý rok jsem přestal vyučovat ve školách náboženství. Už mi to nešlo. Styděl jsem se za to, ale nemohl jsem si pomoci. Děti jsou dnes jinačí než před 20 lety a já jsem taky zestárl. Volal jsem o pomoc, ale nikdo se nenašel. A v tomto roce jsem po letech ukončil službu faráře.
Nejsem vůbec administrativní typ. Mám problém s digitální technikou. Nemám organizační a řídící schopnosti. Moje role je prostě někde jinde. Těžko se mi to říká, ale jak kdosi moudrý napsal: pravda vás osvobodí. Nechci sobě ani vám nic nalhávat. Možná, že se mi v Kroměříži podaří najít někoho v „léčebně“, kdo pomůže vyzrát nad syndromem vyhoření a překlenout tuto moji osobní krizi.
To, co mne poslední rok drželo nad vodou, byla má služba kaplana v Domově pro seniory. Tam mi to všechno dávalo úžasný smysl, zatímco ve farní pastoraci jsem ten smysl začal těžce ztrácet. Chci pomáhat v těch šesti farnostech, které nyní máme na starost, jak jen budu schopen. A prosím zároveň i vás, abyste nám pomáhali, jak můžete. Děkuji vám předem za jakoukoli snahu o dobré vztahy mezi námi, za modlitbu a nabídku svých schopností pro dobro místní církve.
Chvála Kristu! Zdravíme Vás – Simona a Natálie, dvě kamarádky, které se společně vydaly na krásnou pouť do Santiaga de Compostela ke svatému Jakubovi Většímu. Kdo jsme? Jsme dlouholeté kamarádky od dětství. Společně jsme prošly mateřskou, základní, střední i vysokou školou. Obě jsme úspěšně dokončily obor všeobecná ošetřovatelství a získaly bakalářský titul. Po letech společného putování životem jsme se rozhodly vydat i na opravdovou pouť – jako vyjádření vděčnosti, touhy po duchovní obnově a společném dobrodružství. Proč jsme se rozhodly jít na pouť? O cestě do Santiaga de Compostela jsme se dozvěděly díky známým, kteří ji sami absolvovali. Jejich nadšení a silné zážitky nás okamžitě zaujaly. Rozhodnutí bylo spontánní, tak jsme si ze dne na den koupily letenky a začaly jsme plánovat. Toužily jsme na chvíli zpomalit, vystoupit z každodenního rytmu a vydat se na cestu, která není jen o kilometrech, ale hlavně o duchovním prožitku. Jak jsme plánovaly a kudy jsme šly? Celková doba pouti byla od 10. – 24. května, včetně samotného putování do Santiaga, letu a návratu domů. Naší výchozí destinací bylo portugalské město Porto. Z katedrály Sé do Porto jsme si pořídily poutnický pas – tzv. credenciál, do kterého jsme po cestě sbíraly razítka. Ta slouží jako potvrzení, že jste trasu skutečně prošli, a především jsou nezbytná na posledních 100 kilometrech cesty, pokud si chcete v Santiagu vyzvednout oficiální Compostelu – certifikát poutníka. V Caminhe, městě na severu Portugalska, jsme se rozhodly pro centrální trasu. Ta vede podél řeky přes město Valença, odkud se přechází do španělského Tui. Existuje i pobřežní varianta, která sleduje Atlantské pobřeží – ta je ale o 20–30 kilometrů delší, takže jsme zvolily kratší a klidnější trasu vnitrozemím. Celkem jsme ušly přibližně 260 kilometrů během 10 dnů – každý den jiná krajina, jiná vesnička, nová setkání a vnitřní posuny, které si poneseme dál. Porto První den po příletu jsme si vyhradily na poznávání Porta a rozhodně to doporučujeme každému. Město má spoustu krásných zákoutí a historických památek, které stojí za to vidět. A samozřejmě nesmí chybět ochutnávka místního portského vína a tradičního žloutkového koláčku – pastel de nata, bez kterého by návštěva Portugalska nebyla úplná. Jaká byla cesta? Počasí nám většinou přálo. Teploty se pohybovaly mezi 20 až 28 °C a po většinu dnů nás provázelo slunce. Jen dva dny nás překvapil déšť, ale ani ten nás neodradil. Trasa byla velmi dobře značená žlutými šipkami, takže orientace byla snadná a zabloudit se prakticky nedalo. Denně jsme ušly zhruba 25 až 30 kilometrů, někdy s lehkostí, jindy s větším úsilím. Lidé v Portugalsku byli nesmírně milí a vstřícní. Jsou na poutníky zvyklí, zdravili nás s úsměvem a přáli nám „Buen Camino“ – dobrou cestu. Také poutníci, které jsme potkávaly, byli velmi přátelští. Na pouti jsme se potkávaly s lidmi z různých koutů světa, ale nejvíce nás obohatila setkání s krajany. S několika českými poutníky jsme si tak lidsky sedly, že z toho vznikla přátelství, která pokračují i po návratu domů. I to je jedno z velkých darů této pouti. Cesta ale nebyla jen procházka růžovou zahradou. Simča měla před odjezdem obavy, zda to zvládne po fyzické stránce a jestli nepřijdou zdravotní komplikace, a nakonec všechno proběhlo bez větších potíží. Natálie naopak žádné obavy neměla… dokud nepřišly. Puchýře, bolest kolene a achillovky nám daly zabrat. Občas jsme vážně pochybovaly, jestli dojdeme až do cíle. Ale rozhodly jsme se, že to nevzdáme – i kdybychom měly dojít po kolenou. Vedla nás víra, síla Ducha svatého, a možná i pokušení, které jsme potřebovaly překonat. První tři noci jsme spaly v poutnických ubytovnách – Albergue – bez rezervace. Platilo pravidlo: kdo dřív přijde, ten spí. Jak jsme se však blížily k Santiagu a počet poutníků přibýval, začaly jsme si raději ubytování rezervovat předem. Překvapilo nás, kolik lidí se na cestě nachází – šli pěšky, jeli na kole, přicházeli ve skupinkách i jednotlivě. Poutníků bylo opravdu mnoho. Zajímavostí pro nás bylo i zjištění, že někteří poutníci využívali služby převozu batohů taxi službou. Nechápaly jsme, jak se jim vešly všechny věci do malých batohů – až když jsme zjistily, že hlavní zavazadla jim převáželo auto, bylo jasno. Příchod do Santiaga Poslední den jsme měly naplánovaných 18 kilometrů. Vyrážely jsme už v 6:30 ráno a přesně ve 12:00 jsme dorazily před katedrálu svatého Jakuba – právě ve chvíli, kdy začaly znít slavnostní zvony. Emoce byly obrovské. Slzy dojetí, radost, úleva… i vděčnost. Všude kolem panovala nádherná atmosféra – poutníci se navzájem objímali, gratulovali si, tleskali a oslavovali dosažení cíle. Ten pocit se těžko popisuje slovy. Byly jsme šťastné, že jsme došly až sem, že jsme to zvládly. Zároveň nás však přepadl i zvláštní smutek z toho, že je cesta u konce. Uteklo to tak rychle. Ale co zůstalo, je hluboký vnitřní zážitek, který si poneseme s sebou ještě dlouho. Co nám to dalo? Na cestě se člověku změní pohled na svět. V každodenním životě řešíme spoustu věcí, které se na pouti najednou zdají nepodstatné. Najednou je důležité jen to, kde složíme hlavu, jestli stihneme nakoupit něco k jídlu a zda bude ve sprše téct teplá voda. Vrátily jsme se domů s větší pokorou a vděčností, protože jsme si uvědomily, že ke štěstí stačí opravdu málo. Pouť nám také přinesla hlubší vědomí Boží přítomnosti. Každý den jsme cítily, že nás vede Pán, byl s námi ve chvílích radosti i v náročných momentech. Byly jsme vedeny k větší důvěře, že On ví, proč jsme na této cestě. Naše přátelství se během pouti nejen utvrdilo, ale i prohloubilo. Uvědomily jsme si, jak moc jsme si navzájem blízké. Po návratu jsme v častějším kontaktu, a není dne, kdy bychom si nenapsaly nebo nezavolaly. Uvědomily jsme si, kolik úžasných lidí kolem sebe máme – rodinu, přátele, kteří nás celou dobu podporovali, modlili se za nás a byli s námi i na dálku. A za to vše jsme vděčné Bohu. Závěr Pokud teď přemýšlíte, jestli se na pouť vydat, neváhejte. Je to zážitek do konce života s nádhernýma vzpomínkami plné modliteb.
Od pátku 23. května do 1. června 2025 je v kostele Panny Marie v Kroměříži k vidění výstava fotografií Petra Hudce Slovobrazy. Slovobrazy v sobě pojí slovo a obraz. Slovo úsporné, často kondenzované do jediného. Obraz je nesen hledáním krásy, ne pouze „pěkna“. Krása je totiž vidět jedno v druhém. Záleží na čtenáři, či divákovi, zda „zakusí zázrak“ a objeví pro sebe „něco, co je za zrakem“. U vybraných motivů se stírá rozdl mezi duchovním a profánním prostředím: na sakrální motivy lze totiž pohlížet i civilní optikou a těm profánním lze naopak dát duchovní obsah. Tak či tak, jakákoli věc by byla absurdní, kdyby se její význam omezil pouze na její bezprostřední funkci či na její fenomenální podobu. Všechny přesahují kamsi daleko do onoho světa. Čas nemění symboly, dává jim však nové významy. Naše (moje) perspektiva není jediná. I kdyby u vás slovobrazy přivodily jen pousmání, smysl této instalace bude naplněn.
Petr Hudec(1979) se profesně pohybuje v prostředí památek a je členem farního splečenství při kostele Panny Marie v Kroměříži.
Obraz hlavního oltáře kostela sv. Jakuba Většího a sv. Anny ve Staré Vodě
Uprostřed horní časti obrazu trůní v oblacích Panna Maria se žehnajícím Ježíškem na klíně. Při pohledu na obraz je zprava obklopena svými rodiči sv. Annou a sv. Jáchymem a po levé straně svatými Josefem, Václavem, Cyrilem a Metodějem. Vlevo níže se P. Marii s dítětem klaní sv. Karel Boromejský, patron biskupa-zakladatele Karla z Lichtensteina-Kastelkornu a ochrance proti moru, a ještě níže hlavní patron starovodského kostela sv. Jakub Větší. Tři andílci uprostřed kompozice podávají Ježíškovi na míse dary poutníků, kterými jsou zlaté a stříbrné bohoslužebné předměty a svíce.
Zcela dole je vyobrazena skupina poutníků, odpočívajících cestou na poutní místo, které je umístěno v ideální krajině italského charakteru. Na pravé straně vidíme v dálce jine poutníky, směřující k symbolickému(?) kostelu. Vlevo vztahuje mlady muž ruce sepjaté k modlitbě směrem k horní skupině. Před ním je postupně zobrazeno několik dalších osob: Dívka přemlouvající starce k další cestě, matka ukazující P. Marii nemocné dítě, mladý poutník, nabádající k pokračování v cestě a odpočívající či nemocný muž.
V minulosti byl obraz chybně nazýván Panna Maria s Ježíškem v nebeské slávě, v inventářích kostela je jmenován jako malba na plátně, představující celé příbuzenstvo sv. Anny.
Architekt a inženýr Giovanni Pietro Tencalla, který projektoval starovodský kostel, klášter i přiléhající zahradu, navrhoval zhotovit starovodské plátno podle obrazu hlavního oltáře neuvedeného kostela v italské Ankoně (Ancona). K tomu nedošlo, ale některé typické znaky Ankony na obraze najdeme. Zobrazeny kostel vzdáleně připomíná tamní románskou katedrálu sv. Cyriaka. Za ním se do moře svažuje vysoká hora. Lze připustit, že tato hora, zachycena při pohledu od jihu, tj. od Loreta (Loretto), je Conero. Na ní se rozkládá město Ankona.
V každém případě však byl námět obrazu promyšlený a malíř se dané koncepci musel podřídit. Proto vidíme na díle italského umělce i typicky české patrony. Do Ankony nás vede také jiná stopa. Tamější biskup, kterým byl pravděpodobně Luigi Gallo, daroval údajně v roce 1631 z ankonského katedrálního kostela sv. Cyriaka ostatky sv. Anny piaristům, vyslaným do Mikulova. z těchto relikvií byla odebrána částečka, kterou v roce 1690 do Staré Vody přenesli první dva starovodští piaristé. Již tehdy byla na našem poutním místě uctívána milostná soška sv. Anny Matky Starovodské. Ta pak byla nově umístěna na relikviářovou skříňku, do které byly tyto ostatky sv. Anny vloženy.
Popisovaný obraz musel být hotový, jak si přál zakladatel kostela biskup Karel z Lichtensteina-Kastelkornu, k patrociniu kostela roku 1688. V úvahu přicházelo několik malířů. Biskup ale spěchal, vyžadoval římského umělce a požadoval, aby obraz za odměnu 250-300 scudů zhotovil římský malíř Luigi Garzi (1638-1721), načež se malíř po mnoha domluvách rozhodl obraz zhotovit jen za 250 scudů. Plátno dokončil s předstihem již 21. prosince 1686. Namaloval ho v Itálii, do Staré Vody byl dopraven povozem během února 1688.
Kníže-biskup Lichtenstein objednal do starovodského kostela ještě dva další oltářní obrazy, všechny však trpěly vlhkostí vystupující z čerstvého zdiva. Proto již v září roku 1694 Garziho obraz proti vlhkosti izoloval kroměřížský malíř Elias Finsterwalder se svým pomocníkem, který tuto práci ještě v září roku 1702 zopakoval. Znovu v roce 1761, neznámo, v jakém rozsahu, obraz opravoval údajně tehdy teprve třiadvacetiletý malíř Johann Franz Klein.
V roce 1858 byly obrazy hlavního, a také bočních oltářů, znovu nepoužitelné, jak uvádí kronika piaristů. Proto byly sundány a v roce 1873 opravovány malířem z Moravského Berouna Josefem Kristenem za honorář 100 zlatých. Jeho signatura je jediná, která se na hlavním oltářním obraze zachovala. Až do posledního restaurování zůstal na rubové straně plátna podpis: Jos. Kristen.
Obraz hlavního oltáře kupodivu visel v pozlaceném rámu ve zničeném in teriéru starovodského kostela ještě v roce 1964. Tehdy děkan P. Jan Bartek jednal za děkanský farní úřad v Kroměříži s tehdejším správcem vojenského újezdu Libavá pplk. Rajnoldem Miskarem o jeho převezení do Kroměříže. Převzetí obrazu písemně potvrdil P. J. Bartek Újezdnímu úřadu vojenského újezdu Libavá dne 23. listopadu. Totožné datum nese dopis újezdního správce adresovaný ministerstvu národní obrany, kde se uvádí: Pokud se týká obrazu nad oltářem zmíněného ve stížnosti s. Vacy(!), je tento v cárech.Děkanský farní úřad v Kroměříži mě požádal rovněž o zbytky tohoto obrazu s tím, že se pracovníci arcibiskupské obrazárny pokusí o jeho renovaci. Jednání nebylo dosud skončeno.
Skutečnost byla trochu jiná. Krátce předtím byl obraz, vyjmutý z rámu a poškozený ,,jen“ několika střelami, odvezen do Kroměříže. Na povoz se vešly i obě kamenné sochy sv. Anny (obě pořízené kroměřížskými poutníky), železná brána pocházející z kaple sv. Anny na Anenském vrchu aj. drobnější předměty. Je zřejmé, že poškození obrazu újezdní správce zveličil, snad aby se před nadřízenými mohl případně ospravedlnit. V Kroměříži bylo plátno prozatímně umístěno na kůru kostela Blahoslavené P. Marie, jelikož právě v roce 1964 se interiér kostela maloval a dával do pořádku. Po získaní potřebného obnosu měl být obraz předán k odborné opravě restaurátorovi Státní galerie v Kroměříži Františku Syslovi a potom umístěn opět v kostele Panny Marie v Kroměříži. K tomu ale nedošlo. Později zástupci Arcibiskupství olomouckého Ing. arch. Tomas Černoušek a Břetislav Baran povazovali za vhodné začít s opravou obrazu, jak se vyjádřili na kontrolním dni 27. listopadu 1991. Nakonec byl ale obraz restaurován až péčí oblátů, resp. P. Zdeňka Čížkovského OMI. Restaurátorské práce proved! malíř Karel Benedík z Veselí nad Moravou, který dílo dokončil v září roku 1995. Obraz byl znovu umístěn do kostela Blahoslavené Panny Marie v Kroměříži, tentokrát ,,na stojato“, do boční kaple. Zásahem restaurátora zmizely stopy po střelbě, trhliny v plátně a také Kristenův podpis.
Torza rámu starovodských obrazů a jine řezby, rovněž přivezené do Kroměříže, byly částečně použity na mariánském oltáři a varhanní skříni. Dekorační práce prováděl bratr P. J. Bártka, řezbář Karel Bártek, který žil v Červeném Kostelci a zřejmě před znárodněním pracoval ve firmě Břetislava Kafky (Umělecký závod sochařský, řezbářský, pozlacovačský a malířský, pro kostelní práce odborně zařízený). Dle osobního sdělení P. Josefa Mikulíka i kroměřížská soška Pražského Jezulátka měla některé ozdoby(!) pocházející z kostela ve Staré Vodě, patrně pláštík ze šatníku sv. Anny Starovodské a snad i nějaké votivní ověsky.
V roce 2011 pořídil Junák-český skaut, středisko Velký Týnec, fotokopii obrazu, která byla zavěšena do presbytáře starovodského kostela. Jednání o navrácení obrazu do Staré Vody proběhlo v den dvacátého výročí úmrtí P. Z. Čížkovského OMI (t.j. 26. listopadu 2004). Originál plátna by! jako zápůjčka vrácen do Staré Vody s podporou Mons. Antonina Baslera a díky pochopeni farní rady a kroměřížského děkana P. Pavla Hofírka. Odvezen byl v březnu 2025 spolu s některými řezbami, dosud uloženými v depozitáři kroměřížského kostela.
Převzato z brožurky, kterou vydal spolek Poutní místo Stara Voda u Libavé z. s. Text a příprava Jana Krejčová
Dne 8. května 2025, obraz požehnal olomoucký pomocný biskup Mons. Antonin Basler.
Dnes jsou středoevropské národy malé a nepříliš důležité. Blahoslavený Karel snil o jejich opětovném sjednocení – a vytvoření nové svaté středoevropské říše. Tři pruty Každý zná slovenskou legendu o Svatoplukových třech prutech. Když byl umírající král na smrtelné posteli, zavolal si své tři syny, aby jim dal poslední tu nejdůležitější radu. Dal jim tři pruty a řekl jim, aby je zlomili. Jeden po druhém se o to pokusili, ale ani jednomu se nepodařilo zlomit tři otcovy pruty. Potom jim dal každému po jednom prutu. Svůj prut zlomil první syn, i druhý i ten třetí. Svatopluk synům vysvětlil, že pokud budou jednotní, budou neporazitelní jako ty pruty. Pokud však mezi nimi dojde k roztržce, pád Velkomoravské říše bude nezadržitelný. Král zanedlouho zemřel a jeho tři synové se stali otcovými dědici. Dlouho netrvalo a nastaly první hádky. Následovala otevřená nenávist a občanská válka: Velká Morava padla, aby už nikdy nebyla obnovena. Impérium malých národů Proč o tom vlastně píšu? Přijde mi, že národy bývalé habsburské monarchie byly – a vlastně stále jsou – jako ty pruty. Habsburská říše kdysi byla možná největší mocností na kontinentu. Vyhráli jsme těžké války proti osmanským Turkům, Napoleonovi a dalším nepřátelům; pomohli jsme vyrovnat evropské mocnosti – čímž jsme nejednou doslova zachránili mír. Byli jsme poslední velkou zdí proti bezbožným revolucionářům a bankéřským oligarchům v jejich pozadí. Habsburské impérium bylo svatým impériem: žádný papež by to nikdy nepopřel. Ale čím konkrétně vlastně byla habsburská říše – známá také jako Rakouská říše, podunajská říše a od roku 1867 Rakousko-Uhersko? Byl to konglomerát malých středoevropských národů: rakouského, maďarského, českého, moravského, slovenského, slezského, chorvatského, slovinského; zahrnoval také části Polska, Rumunska a dalších zemí. Naše impérium tedy bylo naprosto unikátní v tom, že mu nedominoval žádný velký národ (jak tomu bylo ve Francii, Británii, Polsku či Rusku), ale bylo složeno z několika stejně malých národů. Spolu jsme přitom byli globálním – a především příčetným! – impériem. Politicky nejpříčetnější část Evropy Mnoho konzervativců v Evropě – a dokonce v celém světě – by se mnou souhlasilo: střední Evropa je politicky stále nejpříčetnější částí našeho kontinentu. V Bratislavě jsem měl přítele z Francie, který říkal, jak je to skvělé město, protože ani za tmavé noci se nemusí obávat o svou bezpečnost. V Bratislavě nejsou žádné no-go zóny, není zde ulice, kde by vládlo právo šaría. Jednou jsem v našem hlavním městě viděl muslimský protest za Gazu napočítal jsem dvacet (!) účastníků a tři vlajky Gazy. Porovnejte si to s Londýnem, Paříží či Berlínem! Zvláště Maďarsko je dnes bezpečným přístavem pro konzervativce a křesťany z celé Evropy. Slovensko a Chorvatsko jsou stále poměrně silně nábožensky založené země. Česko zůstává i v současnosti motorem střední Evropy. Dnes je sice česká vláda velmi silně probruselská/washingtonská, ale česká opozice je solidně konzervativní a nacionalistická. Současná rakouská vláda je minimálně protiválečná a za mír, toužící po skončení trvajícího a krvavého konfliktu na Ukrajině. Její postoje jsou podobné těm slovenským a maďarským. Takže ano: středoevropské státy v různých stupních působí jako jeden blok stojící proti ničivým ekonomickým, politickým a kulturním trendům jak ze Západu, tak z Východu. Ale mají jeden problém jsou nejednotné, přesně jako Svatoplukovi synové. V praktické rovině to znamená především tyto tři věci: 1) nejsou schopny efektivně protlačit své politické postoje mimo své hranice; 2) ve skutečnosti samy bojují v rámci svých hranic s narůstajícím ničivým tlakem z Bruselu; 3) dříve či později tomuto tlaku zřejmě podlehnou… Netřeba snad příliš vysvětlovat, co slovo „podlehnout“ znamená: miliony nelegálních migrantů většinou neevropského muslimského původu, vymazání národní identity – což by byl v podstatě konec našich malých a zranitelných národů, jak jsme je znali po více než 1000 let. Toto je hra, kterou hrajeme právě teď. Je to nebezpečná hra o přežití. Střední Evropa potřebuje nové „Podunajské impérium“ Eduard Habsburg, populární maďarský velvyslanec u Svatého stolce, řekl v jednom rozhovoru o svém setkání s Henrym Kissingerem: „Když jsem ho navštívil šest týdnů před jeho smrtí a přinesl jsem mu svou knihu, řekl: „Víte, jsem velmi rád, že mi dáváte knihu o své rodině, protože jsem toho názoru, že Habsburkové jsou ta nejlepší věc, která se mohla Evropě přihodit – minimálně té střední Evropě.“ („The Habsburg Way“: Lessons for Today, Z Openness to Life to How to Die Well National Catholic Rejstřík) Legendární Winston Churchill v prvním svazku svých slavných pamětí „Druhá světová válka“ také poukázal na to, že rozpad habsburské monarchie byl obrovskou tragédií pro středoevropské národy. Výstižná jsou slova českého historika 19. století Františka Palackého, který nebyl žádným přítelem Habsburků: „Pokud bychom neměli Rakousko-Uhersko, museli bychom ho vymyslet.“ Náš poslední citát pochází ze slov francouzského spisovatele Bernarda Michela: „Nutná je jistá obnova střední Evropy stejně jako záruka některých vazeb mezi těmito státy. Je nutné chápat střední Evropu jako celek, a ne jako izolované sousedy.“ Jeho kniha nese název „Pád dvouhlavého orla“ a je o krátké, ale významné vládě Karla I., dnes známého také jako blahoslavený Karel. Sen bl. Karla Dostáváme se k ústřednímu tématu tohoto eseje: sjednocení střední Evropy bylo snem bl. Karla; a nejen to – on doslova obětoval své utrpení a smrt pro tuto věc! Víme, že po jeho nuceném odchodu minimálně jednou řekl, že se „obětuje“ za velkou věc. Zdá se, že je to Boží návrh, který sesazený císař přijal. Potom trpěl velké bolesti a zemřel v mladém věku 34 let. Tak co bylo tou věcí, za kterou se obětoval? Sám na své smrti řekl: „Musím tolik trpět, aby se mé národy opět spojily.“ (https://www.emperorcharles.org/karl-quotes) O čem to mluví? Kdo jsou „jeho národy“ a co mají udělat? Myslím, že tato slova jsou naprosto zřejmá. Jeho lidem jsme my, národy střední Evropy. Modlí se za nás k Bohu, obětoval se za nás (!), abychom se opět mohli sjednotit do svatého impéria. Jako dobrý otec – kterým také byl – chce pro nás jen dobře. A rozumí, že nejlepší věcí pro jeho děti je to, aby byly sjednoceny proti všem zlům tohoto padlého světa. Je to totéž, co radil i Svatopluk svým synům: „Buďte sjednoceni, dobrý boj veďte společně!“ Zformování nového středoevropského impéria je jediným možným způsobem, jak v dlouhodobém horizontu zachránit naše národy – a možná i zbytek Evropy! Co ještě dodat? Blahoslavený Karel, poslední velký katolický státník, měl sen – sen, který může doslova zachránit naši existenci jako svobodné lidi. Snad bychom měli začít pracovat na tom, aby se jeho sen stal skutečností. Polský stát, náš velký přítel a soused, neexistoval 150 let. Avšak děti slavného Jana III. Sobíského se nikdy nevzdali svých snah o jeho obnovení. Měli bychom si z nich vzít příklad i my, děti bl. Karla. Beate Carole, ora pro nobis!
V sobotu 26. dubna se vypravili muži z Kroměříže na pouť do Skalky a Trenčína. Mši svatou jsme slavili na poutním místě Malá Skalka v kostele sv. Svorada a Beňadika. Tato svatyně patří k těm, kde lze letos projít svatou bránou. Otec Bohumil v kázání vzpomenul zesnulého papeže Františka, se kterým zůstáváme ve spojení: věčnost vytvářejí vztahy, které nekončí. Po mši jsme se vypravili na procházku k Veľké Skalce – zaniklému benediktinskému klášteru a poustevně. Zde nám místní průvodkyně vyprávěla o historii místa. Okružní procházka pokračovala údolím Váhu ke kostelu, kde byl pro nás připraven oběd v poutním domě. Poté jsme se přesunuli do Trenčína, kde jsme navštívili historické centrum, místní pivovar a někteří zájemci také Trenčianský hrad. K prožití poutě a pěkného setkání přispělo slunečné počasí v čase jara. Velký díky za zorganizování pouti patří Lojzovi Hanincovi, který je v navštíveném kraji rodákem.
Petr
Petr Hudec p.hudec@email.cz
informace o dění ve farnosti, zprávy, pořad bohoslužeb
