Kdo navštívil ve středu po mši svaté Kostel panny Marie a vyslechl si životní příběh Gorana Ćurkoviće, s názvem Cesta ze tmy do světla, určitě nepochybil. Bylo až překvapivé, kolik lidí přišlo a zaplnilo celý kostel.
Hned od první chvíle, kdy se začal před očima všech odehrávat jeho strhující příběh od samého dětství, to byla opravdu jedna velká jízda na tobogánu, kde se místy tajil dech a napadalo vás, že to snad ani není možné. Opět tak potvrdil, že lidé zvlášť v dnešní době potřebují stejně jako před stovkami let naslouchat skutečným příběhům, aby je tak prožili a pochopili. Aby se
setkali s lidmi, kteří prožili pohnuté osudy a doslova si na ně sáhli, aby uvěřili, že i tam kde nebylo nic jen beznaděj, přišlo s vírou nové světlo, láska a radost. Goran nám všem přinesl silné svědectví a věřím, že všichni odcházeli plni dojmů a emočních prožitků. Možná se nám teď naše trápení, budou zdát ve srovnání s jeho životem menší a zvedneme hlavu, abychom se
dívali dál s nadějí.
Velké díky patří Centru Medjugorje CZ, za zprostředkování tohoto setkání. Možná ani někteří netušíte, že život tomuto spolku vdechla právě naše farnice Barbora Němčáková, která pro všechny, kdo chtějí “zajet až na hlubinu” sebe sama, organizuje pobyty v Medjugorje, v místě zjevení Panny Marie, v místě, kde ožívá Láska.
Tamara Suchánková – katechetka FPM

video zde
Audio zde

1) 06. 12. 2023 při večerní mši sv. v 18  h.  návštěva sv.  Mikuláše  – rodiče, přineste prosím, pro své děti dárky se jménem

2) 16. 12. 2023 po ranní mši sv. stavění Betlému a stromků

3) Adventní aktivita pro děti

4) mše sv. s nedělní platností v sobotu 23. 12. 2023 v 18.00h
24. 12. 2023  4. adventní neděle a zároveň Štědrý den mše sv.       ráno v 8:00 h a v 9:15, mše sv. v 10:30 h. nebude
 vigilie Boží Hod vánoční – pro děti 15:30 h. “půlnoční” ve 22:00 hod.

5) 20. 01.2024 – farní zabíjačka

6) 03. 02. 2024 – farní ples sál Psychiatrické nemocnice

7)  datum posvěcení kostela Bl. Panny Marie 01. 05. 1736  – slavnostní den farnosti

 

Strategie a vize:

– větší propojení obou kroměřížských farností
– zapojování skauta do života farností
– dovoz seniorů na nedělní mše sv. – skutky milosrdenství – taxi služba

Přítomni:  o. Bohumil
o. Jiří
Marie Štěpančíková
Tamara Suchánková
Olga Loučková
Kamil Žvak
Miroslava Kordíková

Zapsala: Marie Štěpančíková,
v Kroměříži 9. 11. 2023

Drazí nemocní, bratři a sestry,

znovu po roce prožíváme adventní dobu a blížíme se ke svátku Narození našeho Pána Ježíše Krista. Mohlo by se zdát, že Vánoce jsou srovnatelné s desítkami událostí, které si připomínáme během roku. Ale není tomu tak. Většina z nich se obvykle dotýká pouze našeho osobního a rodinného života nebo omezeného okruhu přátel či části společnosti. Příchod Božího Syna Ježíše Krista, jeho narození v Betlémě, má však dopad
na každého člověka, na každý den v dějinách našeho světa. Není nikdo, žádný člověk, pro něhož by Ježíšovo narození nemělo význam. Kristův příchod na svět souvisí s každým jednotlivcem, skupinou lidí i celým lidstvem, s tím, co už bylo, i s tím, co přijde v budoucnosti nebo až na konci věků.
Vás, bratři a sestry, kteří právě prožíváte náročné období svého života, jistě mnohokrát napadne myšlenka, odrážející Váš současný stav: To se mě už netýká, toto už není pro mě, protože mi chybí životní síla, zdraví, nedokážu dělat věci, které jsem míval rád, můj život je teď jiný.
Starozákonní slova proroků, která předpovídají narození Spasitele světa, vypočítávají nejrůznější životem hendikepované lidi, pro něž bude zachráncem. Tak Izajáš oznamuje: V ten den hluší uslyší slova knihy, z temnoty a mlhy prohlédnou oči slepých, pokorní se rozveselí v Hospodinu a nejchudší zajásají v Izraelově Svatém. (Iz 29,18–19)
A dále: Proč říkáš, Jakube, proč mluvíš, Izraeli: „Skrytý je můj osud Hospodinu, můj Bůh nedbá o mé právo?“ Nevíš to, či neslyšel jsi o tom? Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost. Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají
sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy. (Iz 40,27–31)
V popisovaných stavech a pocitech se můžeme nalézt i my, drazí přátelé, když na nás doléhá věk, únava, nemoci a samota nebo různé tlaky, kdy už nerozumíme světu kolem nás. Tehdy si připadáme jako by na nás všichni zapomněli, jsme stranou zájmu druhých a říkáme si: Ani pro Boha už nejsem důležitý. Odraz podobného způsobu myšlení nacházíme i v lidovém rčení: Proti věku není léku. Ale náš Spasitel Ježíš Kristus, náš blízký Bůh, lék má. On sám je totiž lékař i lék, který se nám nabízí a je natolik účinný, že jsme schopni svůj stav zvládnout. Slova jedné adventní antifony před evangeliem oslovují Ježíše Krista „Klíči Davidův“. Jedná se o krásné obrazné vyjádření. Klíč symbolizuje otevření tajemství, čehosi nového, duchovním klíčem se otevírají dveře, za nimiž nalezneme nové možnosti, posilu a také prorokem Izajášem vzpomenutá křídla, která nás pozvednou.
Drazí nemocní, milé sestry a bratři, kéž Vám Bůh dopřeje, abyste skrze adventní dobu a svátky narození Pána Ježíše pocítili, že Ježíš má klíč, že Ježíšova síla se nezmenšila a že jeho světlo prozařuje i Vaše temnoty.
Děkuji Vám, že se snažíte nést své životní těžkosti a kříže. Jsem Vám vděčný za to, že se snažíte modlit za Vaše blízké a příbuzné, kteří prožívají různé nesnáze a krize.
Děkuji Vám také, že se modlíte za svět, který trpí válkami,
rozdělením a nesnadným hledáním cest. Nejsme na všechno sami, v Betlémě se narodil ten, který má jméno Emanuel – Bůh s námi.
S požehnáním Vám, Vašim blízkým a všem, kteří se o Vás
starají a pro něž Vy stále mnoho znamenáte.

+Josef Nuzík

Milí nemocní,

je mi jasné, že to, co si teď přečtete, Vás nezbaví těžkostí a bolestí, které máte, ale přece to může nabídnout jiný pohled na život a dodat odvahu čelit nemoci i jiným těžkostem, které na nás zvláště v poslední době doléhají.
Je to výňatek z e-mailu koordinátora Arcidiecézní charity Olomouc pro Haiti, který přímo tam žil a působil.
„Zdravím Vás všechny z Haiti, konkrétně z Baie-de-Henne.
Je tady obrovské sucho, každý den bojuji s šíleným vedrem,
život se tu od doby, co jsem tady nebyl (více než 10 let –
pozn. redakce), z mého pohledu vůbec nezměnil. Je tady pár nových budov, nové osvětlení, které je už z poloviny rozkradené, ale obyčejní, chudí lidé jsou pořád stejní. Stále přicházejí a žebrají o trochu rýže. Navštívil jsem i odlehlejší oblasti od zátoky, tam je situace ještě horší, lidé nemají vůbec kam jít a navíc to otřesné sucho a nedostatek vody.
Ceny pohonných hmot i všeho ostatního se tu za poslední měsíce vyšplhaly na dvojnásobek a lidé si tu prakticky nejsou schopni za to málo, co si vydělají nebo ušetří, prakticky vůbec nic koupit. Škola se tu tak stává pro některé rodiny opravdu nedosažitelným komfortem, zvláště ty rodiny, které mají více dětí, prakticky nemají možnost poslat děti do školy, a tak je posílají na zahradu, chytat ryby nebo žebrat, a ve vesnici se tak prohlubuje analfabetismus, který tu byl odedávna. To samé, co platí o školství, platí i o zdravotnictví a v okamžiku, kdy některý člen z rodiny onemocní, tak ostatní členové zoufale shání peníze na léky, které by mu mohly ulehčit z nemoci, často žebrají na ulici a chodí a ptají se, kde se dá.
Viníkem celé této bezvýchodné situace je vláda, která jako by na Haiti vůbec neexistovala. Nefunguje tu vůbec nic, všechno je tu ponecháno napospas schopnosti každého jednotlivého člověka. Čím víc to tu procházím, tím víc si vážím sociálního systému u nás v České republice.
Lidem tady často nezbývá opravdu nic jiného než žebrat, tato ponižující situace dělá z každého člověka skutečného žebráka. Většina velkých charitativních organizací se v důsledku špatné politické a bezpečnostní situace z Haiti stáhla, a tak nezbývá mnoho možností, kde se místní vesničané něčeho domohou.
Jediná pozitivní a povzbudivá věc, kterou tady na Haiti zažívám a obdivuji, je jejich úsměv, usmívají se za každé situace, ať je jim špatně nebo dobře. To je vlastně i to, co mi dává energii, abych to tu stále procházel a setkával se s nimi, protože úsměv dává naději a naděje nikdy neumírá.“
Ještě bych chtěl dodat, že Arcidiecézní charita Olomouc na Haiti ve své pomoci pokračuje.

Mons. Bohumír Vitásek,
biskupský delegát pro pastoraci nemocných

Drahé děti a milí rodiče,
přijměte pozvání na akci Církevní ZŠ „Uspávání broučků“
v úterý 24. října 2023 od 17.30 hodin.
Sraz na 1. stupni naší školy na Velkém náměstí, zde si namaluje
každý svého broučka v rámci dílničky.

Poté se vydáme spolu s rodiči na krásnou procházku za svitu
lampionů na zahradu sester sv. Kříže na Koperníkové ulici, kde
budeme mít jedinečnou příležitost uspat naše broučky, aby měli v
zimě krásné sny.

Co si přinést: vlastní lampion

H. Gřivová

S ohledem na aktuální veřejnou diskusi ohledně některých aspektů manželství a rodiny chceme připomenout, že k Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, která bývá stručně nazývána Istanbulská úmluva, jsme 13. května 2018 vydali pastýřský list, (1) a pak svůj názor podrobně odůvodnili v textu podepsaném zástupci různých křesťanských církví. (2)   

Náš názor se v tomto nemění. Máme za to, že úmluva je dokumentem, který není pro země jako Česká republika potřebný ani přínosný. Naopak. Degraduje vztah mezi mužem a ženou na antagonistické měření sil a programově relativizuje hodnoty evropské kultury a jejich předávání dalším generacím. Vnímáme, že slouží plíživému pronikání ideologie genderu, kterou papež František opakovaně nazývá „jednou z nejnebezpečnějších ideologických kolonizací“ (3) , do společnosti.  

S obavami též sledujeme snahy legalizovat vztah osob stejného pohlaví jako „manželství“ a děkujeme zákonodárcům, kteří takovou úpravu odmítají. Manželství je založeno na věrném spojení muže a ženy, které je otevřeno přijetí dětí, a jako takové se těší podpoře státu. Harmonická rodina tvořená otcem a matkou je nejlepším prostředím pro výchovu dětí. 

Kde bere naše společnost odvahu upřít budoucím dětem právo na to mít a znát svou matku a otce? Nejedná se o nový druh násilí páchaného na dětech? Souzníme s papežem Františkem, že oslabování rodiny, která je založena na nerozlučném spojení muže a ženy, a její právní dekonstrukce společnosti neprospívá a překáží lidem v jejich rozvoji. Neexistuje žádný důvod, který by umožnil stanovit podobnost či analogie, a to ani vzdálené, mezi homosexuálními svazky a Božím záměrem s manželstvím a rodinou. (4)

Biskupové Čech, Moravy a Slezska 

Velehrad, 5. července 2023

———————————-

  (1) https://cbk.cirkev.cz/dokumenty/spolecny-list-ceskych-a-moravskych-biskupu-ke-schvalovani-tzv-istanbulske-umluvy_10

 (2) https://cbk.cirkev.cz/dokumenty/stanovisko-k-zameru-ratifikace-istanbulske-umluvy_11

 (3) např. František: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2023-03/papez-frantisek-pro-argentinsky-denik-snim-o-spravedlivejsi-ot.html; František: Maďarsko 28. dubna 2023, projev k občanským autoritám; https://www.vatican.va/content/francesco/it/speeches/2023/april/documents/20230428-ungheria-autorita.html

 (4)  srov. František: Amoris laetitia 52‒53, 251

Čteno při bohoslužbách v neděli 13. května 2018

Drazí bratři a sestry,
v Knize Genesis čteme: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“¹
Lidské pokolení, které je od počátku povoláno k existenci jako muž
a žena, korunuje celé dílo stvoření. Stvořitel svěřuje vládu nad zemí
lidskému pokolení, všem lidem, všem mužům a všem ženám, kteří
odvozují svou důstojnost a své povolání ze společného počátku.²
Muž a žena jsou tedy odlišní, ale stejní ve své důstojnosti, a tento přirozený řád člověk zakouší od počátku věků, stejně jako touhu po vztahovosti.
Podle Božího záměru panuje mezi mužem a ženou od počátku
přátelství, jsou si vzájemně oporou, nestojí proti sobě, ale spolu v nejtěsnějším společenství ve všech rozměrech své bytosti: jsou jedno tělo a jedna duše a jejich vzájemný vztah je odrazem Boží lásky k člověku.
Společně Bůh muži a ženě svěřil úkol: „Ploďte a množte se a naplňte
zemi.“³
Toto přátelství mezi lidmi bylo narušeno prvotním hříchem obou biblických prarodičů. Jedním z projevů tohoto narušení je i násilí, které je důsledkem hříchu.
Jakékoli násilí vůči člověku je z tohoto pohledu narušením všeobecně lidských i křesťanských hodnot, těch hodnot, z kterých vyrůstá
nejen evropská civilizace, ale i principy lidských práv. Jedním ze
zvláště zavrženíhodných forem násilí je násilí na ženách, dětech a dalších zranitelných osobách, zvláště tehdy, pokud se děje v prostředí
rodiny a domácnosti. Křesťanské tradici je vlastní úcta k ženě, která
vychází z její nezastupitelné role při předávání života a v nejvyšší
míře se uskutečňuje v obrazu Bohorodičky, skrze kterou byl světu dán
Spasitel. Díky tomu křesťanská evropská kultura prošla vývojem, jehož ovocem je zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích
a další formy rytířského chování vůči ženám. Můžeme to pozorovat
ve společenském chování, kdy etiketa považuje ženu za společensky
výše postavenou. Tyto společenské vzorce předávají rodiče ve výchově svým dětem. Rodina je tak první a základní školou sociálního
chování: jako společenství lásky nalézá v sebeodevzdání zákon, který
ji vede a umožňuje jí růst.⁴
I z hlediska těchto společenských hodnot je násilí na ženě zásadně nepřijatelné.
Jakkoli je tedy třeba principiálně vítat všechny snahy o prevenci
a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, nesmí se tak dít na
úkor zastínění a zpochybnění přirozeného řádu. V posledních letech
se objevují snahy spolu s řešením problému násilí na ženách nastolit
i nový pohled na roli člověka, který je ale neslučitelný s přirozeným
zákonem, zdravým rozumem a křesťanskou zkušeností.
Jsme přesvědčeni, že tímto směrem se nešťastně vydává i takzvaná Istanbulská úmluva, která staví muže a ženu do zásadní opozice
a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami.
Tato mezinárodní úmluva, jejíž ratifikace bude v nejbližší době projednávána v Parlamentu ČR, stejně jako v dalších evropských zemích, vytváří svým širokým pojetím genderové identity, které není zakořeněné v přirozeném řádu, prostor pro zpochybnění základních společenských daností. S tímto trendem nesouhlasíme a nepřejeme si, aby ratifikací Istanbulské úmluvy bylo ohrožujícím způsobem zasaženo do života státu a jeho institucí, zvláště škol, ale i do života rodin a jednotlivců.
Vyvstává otázka, co v této situaci můžeme a máme jako křesťané – a to napříč konfesemi – dělat. V první řadě nezapomínat na
přirozený řád stvoření, které muže a ženu nestaví proti sobě, ale vidí
v nich dvě bytosti, které se vzájemně doplňují a teprve spolu vytváří
Bohem zamýšlenou jednotu. Je nám také uloženo uvádět tento řád do
každodenního života. Při vědomí, že Bůh může napravit i to, co se zdá
být nevratně poškozováno, nezapomínejme na modlitbu za ochranu
přirozeného lidství, ochranu principu lásky, soudržnosti a harmonie,
včetně harmonie mezi mužem a ženou.
Zároveň v modlitbě pamatujme i na ty, na jejichž odpovědnosti leží politické rozhodnutí ve věci Istanbulské úmluvy, aby rozhodovali ve shodě se svým svědomím a přirozeným zákonem.
K tomu vám ze srdce žehnají

čeští a moravští biskupové

¹ Gn 1,27.
² Jan Pavel II., apoštolský list Mulieris dignitatem. O povolání a poslání
ženy. Praha 1992, 6.
³ Gn 1,28.
⁴ Jan Pavel II., apoštolská adhortace Familiaris consortio. O úkolech křesťanské rodiny v současném světě. Praha 1992, 37.

Rozhodnutím olomouckého arcibiskupa byla s platností od 1. adventní neděle (1. prosince) roku 2002 znovu zavedena v diecézi stálá adorace. Stálou adoraci po celé diecézi zavedl svým rozhodnutím na základě encykliky papeže Pia XI. „Miserentissimus Deus“, arcibiskup Leopold Prečan roku 1934.

O adoračním dnu farnosti se vystaví Nejsvětější svátost aspoň na 6 hodin. Adorace se koná slavnostně, s co největší účastí lidu, a to tak, aby se stala školou modlitby a příležitostí k prohloubení osobního vztahu k Pánu Ježíši.

Dbejme na to, aby rostla kultura míru, žádá důrazně papež František v dubnovém videu s modlitebním úmyslem, který svěřuje celé katolické církvi prostřednictvím Celosvětové sítě modlitby s papežem (Apoštolátu modlitby).

Vatican News

Na 11. dubna připadá šedesáté výročí vydání encykliky Pacem in terris, kterou napsal papež Jan XXIII. s podtitulem „O míru mezi všemi národy, založeném na pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě“. Ve videu, jímž doprovází modlitební úmysl z tohoto měsíce, František toto poselství důrazně opakuje a zdůrazňuje, že „válka je šílenství, vymyká se rozumu“.

„Žít, mluvit a jednat nenásilně neznamená podrobit se, prohrát ani se něčeho vzdát. Znamená to usilovat o všechno. Jak řekl svatý Jan XXIII. před šedesáti lety v encyklice Pacem in terris, válka je šílenství, vymyká se rozumu.

Každá válka, každá ozbrojená konfrontace vždy končí porážkou pro všechny.

Pěstujme kulturu míru.

Pamatujme, že i v případě oprávněné sebeobrany je cílem mír. A že trvalý mír může být jedině mírem beze zbraní.

Učiňme nenásilí, jak v každodenním životě, tak v mezinárodních vztazích, vodítkem pro své jednání.

A modleme se za větší rozšíření kultury nenásilí, což znamená, že se státy i občané budou stále méně uchylovat ke zbraním“.

Vybízí papež František v dubnovém videoposelství k úmyslům Apoštolátu modlitby.