Dnes jsou středoevropské národy malé a nepříliš důležité. Blahoslavený Karel snil o jejich opětovném sjednocení – a vytvoření nové svaté středoevropské říše.
Tři pruty
Každý zná slovenskou legendu o Svatoplukových třech prutech. Když byl umírající král na smrtelné posteli, zavolal si své tři syny, aby jim dal poslední tu nejdůležitější radu. Dal jim tři pruty a řekl jim, aby je zlomili. Jeden po druhém se o to pokusili, ale ani jednomu se nepodařilo zlomit tři otcovy pruty.
Potom jim dal každému po jednom prutu. Svůj prut zlomil první syn, i druhý i ten třetí. Svatopluk synům vysvětlil, že pokud budou jednotní, budou neporazitelní jako ty pruty. Pokud však mezi nimi dojde k roztržce, pád Velkomoravské říše bude nezadržitelný.
Král zanedlouho zemřel a jeho tři synové se stali otcovými dědici. Dlouho netrvalo a nastaly první hádky. Následovala otevřená nenávist a občanská válka: Velká Morava padla, aby už nikdy nebyla obnovena.
Impérium malých národů
Proč o tom vlastně píšu? Přijde mi, že národy bývalé habsburské monarchie byly – a vlastně stále jsou – jako ty pruty. Habsburská říše kdysi byla možná největší mocností na kontinentu. Vyhráli jsme těžké války proti osmanským Turkům, Napoleonovi a dalším nepřátelům; pomohli jsme vyrovnat evropské mocnosti – čímž jsme nejednou doslova zachránili mír. Byli jsme poslední velkou zdí proti bezbožným revolucionářům a bankéřským oligarchům v jejich pozadí. Habsburské impérium bylo svatým impériem: žádný papež by to nikdy nepopřel.
Ale čím konkrétně vlastně byla habsburská říše – známá také jako Rakouská říše, podunajská říše a od roku 1867 Rakousko-Uhersko? Byl to konglomerát malých středoevropských národů: rakouského, maďarského, českého, moravského, slovenského, slezského, chorvatského, slovinského; zahrnoval také části Polska, Rumunska a dalších zemí. Naše impérium tedy bylo naprosto unikátní v tom, že mu nedominoval žádný velký národ (jak tomu bylo ve Francii, Británii, Polsku či Rusku), ale bylo složeno z několika stejně malých národů. Spolu jsme přitom byli globálním – a především příčetným! – impériem.
Politicky nejpříčetnější část Evropy
Mnoho konzervativců v Evropě – a dokonce v celém světě – by se mnou souhlasilo: střední Evropa je politicky stále nejpříčetnější částí našeho kontinentu. V Bratislavě jsem měl přítele z Francie, který říkal, jak je to skvělé město, protože ani za tmavé noci se nemusí obávat o svou bezpečnost. V Bratislavě nejsou žádné no-go zóny, není zde ulice, kde by vládlo právo šaría. Jednou jsem v našem hlavním městě viděl muslimský protest za Gazu napočítal jsem dvacet (!) účastníků a tři vlajky Gazy. Porovnejte si to s Londýnem, Paříží či Berlínem!
Zvláště Maďarsko je dnes bezpečným přístavem pro konzervativce a křesťany z celé Evropy. Slovensko a Chorvatsko jsou stále poměrně silně nábožensky založené země. Česko zůstává i v současnosti motorem střední Evropy. Dnes je sice česká vláda velmi silně probruselská/washingtonská, ale česká opozice je solidně konzervativní a nacionalistická. Současná rakouská vláda je minimálně protiválečná a za mír, toužící po skončení trvajícího a krvavého konfliktu na Ukrajině. Její postoje jsou podobné těm slovenským a maďarským.
Takže ano: středoevropské státy v různých stupních působí jako jeden blok stojící proti ničivým ekonomickým, politickým a kulturním trendům jak ze Západu, tak z Východu. Ale mají jeden problém jsou nejednotné, přesně jako Svatoplukovi synové. V praktické rovině to znamená především tyto tři věci:
1) nejsou schopny efektivně protlačit své politické postoje mimo své hranice;
2) ve skutečnosti samy bojují v rámci svých hranic s narůstajícím ničivým tlakem z Bruselu;
3) dříve či později tomuto tlaku zřejmě podlehnou…
Netřeba snad příliš vysvětlovat, co slovo „podlehnout“ znamená: miliony nelegálních migrantů většinou neevropského muslimského původu, vymazání národní identity – což by byl v podstatě konec našich malých a zranitelných národů, jak jsme je znali po více než 1000 let. Toto je hra, kterou hrajeme právě teď. Je to nebezpečná hra o přežití.
Střední Evropa potřebuje nové „Podunajské impérium“
Eduard Habsburg, populární maďarský velvyslanec u Svatého stolce, řekl v jednom rozhovoru o svém setkání s Henrym Kissingerem:
„Když jsem ho navštívil šest týdnů před jeho smrtí a přinesl jsem mu svou knihu, řekl: „Víte, jsem velmi rád, že mi dáváte knihu o své rodině, protože jsem toho názoru, že Habsburkové jsou ta nejlepší věc, která se mohla Evropě přihodit – minimálně té střední Evropě.“
(„The Habsburg Way“: Lessons for Today, Z Openness to Life to How to Die Well National Catholic Rejstřík)
Legendární Winston Churchill v prvním svazku svých slavných pamětí „Druhá světová válka“ také poukázal na to, že rozpad habsburské monarchie byl obrovskou tragédií pro středoevropské národy. Výstižná jsou slova českého historika 19. století Františka Palackého, který nebyl žádným přítelem Habsburků: „Pokud bychom neměli Rakousko-Uhersko, museli bychom ho vymyslet.“
Náš poslední citát pochází ze slov francouzského spisovatele Bernarda Michela: „Nutná je jistá obnova střední Evropy stejně jako záruka některých vazeb mezi těmito státy. Je nutné chápat střední Evropu jako celek, a ne jako izolované sousedy.“ Jeho kniha nese název „Pád dvouhlavého orla“ a je o krátké, ale významné vládě Karla I., dnes známého také jako blahoslavený Karel.
Sen bl. Karla
Dostáváme se k ústřednímu tématu tohoto eseje: sjednocení střední Evropy bylo snem bl. Karla; a nejen to – on doslova obětoval své utrpení a smrt pro tuto věc! Víme, že po jeho nuceném odchodu minimálně jednou řekl, že se „obětuje“ za velkou věc. Zdá se, že je to Boží návrh, který sesazený císař přijal. Potom trpěl velké bolesti a zemřel v mladém věku 34 let. Tak co bylo tou věcí, za kterou se obětoval? Sám na své smrti řekl:
„Musím tolik trpět, aby se mé národy opět spojily.“ (https://www.emperorcharles.org/karl-quotes)
O čem to mluví? Kdo jsou „jeho národy“ a co mají udělat? Myslím, že tato slova jsou naprosto zřejmá.
Jeho lidem jsme my, národy střední Evropy. Modlí se za nás k Bohu, obětoval se za nás (!), abychom se opět mohli sjednotit do svatého impéria. Jako dobrý otec – kterým také byl – chce pro nás jen dobře. A rozumí, že nejlepší věcí pro jeho děti je to, aby byly sjednoceny proti všem zlům tohoto padlého světa. Je to totéž, co radil i Svatopluk svým synům: „Buďte sjednoceni, dobrý boj veďte společně!“ Zformování nového středoevropského impéria je jediným možným způsobem, jak v dlouhodobém horizontu zachránit naše národy – a možná i zbytek Evropy!
Co ještě dodat? Blahoslavený Karel, poslední velký katolický státník, měl sen – sen, který může doslova zachránit naši existenci jako svobodné lidi. Snad bychom měli začít pracovat na tom, aby se jeho sen stal skutečností. Polský stát, náš velký přítel a soused, neexistoval 150 let. Avšak děti slavného Jana III. Sobíského se nikdy nevzdali svých snah o jeho obnovení. Měli bychom si z nich vzít příklad i my, děti bl. Karla.
Beate Carole, ora pro nobis!
Převzato z www.christianitas.sk