Sestry a bratři,
vstoupili jsme do doby postní, která nás má připravit na Velikonoce, na svátky Vykoupení. Nežijeme v lehké době. Bojujeme s pandemií, s inflací i drahými energiemi a spoustou dalších problémů. Roste mezinárodní napětí a bojíme se o mír. Svět rozbitý na spousty představ a osobních priorit je v pokušení se hádat a bojovat. Vybudování něčeho pozitivního však nelze dosáhnout štěpením a nesmiřitelným bojem, ale jen spoluprací. Počítačová kultura nás svádí
k vytváření uzavřených skupin a k nesmiřitelným postojům k těm, kteří vidí věci jinak. Všichni jsou specialisty na všechno a nepřekonatelné hranice procházejí i některými rodinami.

Spory kolem covidu a očkování jsou jen malou ukázkou daleko hlubších problémů společnosti, jakými je například chápání pravdy, o níž si někteří myslí, že ji vlastní, či dokonce, že ji mohou vytvořit a prosadit mocí své vlastní autority či taktiky. Zatímco pravdu můžeme jen pokorně hledat. A nejlepší cestou k jejímu nalezení je, když ji hledáme společně.

Před léty se uznával jen rozum, a co nebylo vědecké, se posílalo do říše pohádek, jako i celé náboženství. Dnes jsme svědky opačného extrému. Rozhodující je subjektivní pocit. A to dokonce i u některých vědců. A protože každý cítí věci jinak, hledá se těžko shoda. Abychom se pak nehádali příliš, necháme si každý pravdu svou a všechno prohlásíme za relativní, ovšem kromě absolutního tvrzení, že všechno je relativní.

Co je dobro a co zlo, si rozhoduje každý sám, když už vlastní já povýšil
na místo neomylného boha. A protože nejvyšší může být z logiky věci vždy jenom jeden, stávají se všichni ostatní konkurenty či protivníky. Pak chybí přátelé či spolupracovníci. Váznou vztahy. Protože láska či důvěra jsou vztahy, řadí se mezi nedostatkové zboží taky. Bez lásky chybí štěstí. Bez důvěry nefunguje nic.

Základem víry je taky vztah. Obsah víry musí být nesen živým vztahem, který dává obsahu život. Bez vztahu je obsah mrtvý. Žijeme v době obrovské krize vztahů, která je plodem individualismu. Užíváme komunikační prostředky jako nikdy dřív, ale komunikujeme ve svých bublinách a ztrácíme schopnost vytvářet trvalé vztahy. Nejvíce je to vidět na stabilitě a atmosféře rodin. Lidé neschopní pravdivého a trvalého vztahu mají pochopitelně problém věřit. Proto i v našich
farnostech ubývá věřících.

To není zklamané naříkání, ale obraz světa, který potřebuje přijmout vykoupení. Pán Ježíš naši situaci zná, a protože mu na nás záleží, bere všechnu tuto bídu na sebe a nechává se za nás přibít na kříž jako dlužní úpis. Od nás, kteří jsme přijali dar vykoupení už ve křtu, žádá, abychom byli svědky naděje, kterou přináší vykoupení. To ovšem vyžaduje, abychom žili jako lidé, kteří už jsou vykoupeni. Protože to dostatečně neumíme, využijme tyto dny postu k horlivému učení se v Kristově škole a udělejme z postní doby intenzivní kurz života vykoupených.

Vykoupený se především raduje z vykoupení tak, že ani každodenní problémy mu nemohou radost úplně pokazit. Uprostřed všech nejistot má jistotu, že Bůh jej miluje. Žádný problém a žádné trápení nemohou být tak silné, aby mu vzaly všechnu naději. Čím hlubší prožívá smutek, tím víc spoléhá na svého Vykupitele.
Čím větší je soustředění na Spasitele, tím větší je osvobození od vlastního já.

Čím větší je důvěra v Boha, tím rychleji padají mezilidské hradby a roste ochota přijmout Boží myšlení, požadavky a zásady, které Bible shrnuje do jediného přikázání lásky. Tam, kde vládne Boží láska, přichází zázrak uzdravení jednotlivců i společnosti, protože ten, kdo se raduje z odpuštění od Boha, odpouští velkoryse těm, kdo se provinili proti němu. Ten, kdo vidí, jak mu Bůh pomáhá, pomáhá potřebným okolo sebe. Kdo se modlí s důvěrou, že mu Bůh naslouchá, naslouchá těm, kteří mluví k němu. Ten, kdo se raduje z pokladu víry, se
snaží k němu přivést druhé, takže každý šťastný křesťan se stává misionářem.

Vykoupený prostě ví, že nepatří sám sobě, ale Kristu, který si ho koupil za cenu vlastní smrti, a je klidný, protože Kristus se umí postarat o to, co mu patří.

Přiznejme si, že jsme začátečníci a potřebujeme školu evangelia. Dejme si jen dva úkoly: Ráno se rozhodněme prožít den jako Kristovi vykoupení a poprosme o Boží pomoc. Večer spočítejme situace, kdy se nám to povedlo, případně promysleme situaci, kterou jsme dnes nezvládli, abychom další den mohli znovu začít. Kurz bude úspěšnější, když o své zkušenosti budeme často s někým mluvit, třeba v rodině či mezi přáteli nebo na setkání sněmovního kroužku.

Děkuji každému, kdo do postní školy vstoupí, zvláště těm, kteří v minulých týdnech udělali zkušenost sněmovních kroužků a mají chuť společně pokračovat ve svatopostní škole. Přesvědčivý život vykoupených a zkušenosti uzdravení Boží láskou časem vtáhnou další lidi. Ukáže se, že jde o nejlepší cestu k překonání smrtící fragmentace společnosti a beznaděje pramenící ze ztráty důvěry.

Těším se na příchod velikonoční radosti, kterou dá Bůh světu skrze ty, na nichž je vidět, že jsou vykoupeni, a každému z Vás ze srdce žehnám

arcibiskup Jan

Mezi ekumenickými sněmy, které se v církvi od čtvrtého století slavily, nenalezneme žádný, který by tolik chválil a vyzdvihoval kněžský celibát, jako právě Druhý vatikánský koncil. Koncilní dekret o službě a životě kněží uvádí: „Stavem panictví neboli celibátem zachovávaným pro nebeské království se kněží zasvěcují Kristu novým a vynikajícím způsobem; snáze jdou za ním s nerozděleným srdcem, svobodněji se v něm a s ním oddávají službě Bohu a lidem, s větší volností slouží jeho království a dílu nadpřirozeného obrození, a tak se stávají schopnějšími ve větší šíři přijmout otcovství v Kristu“ (Presbyterorum ordinis 16).

Tím košatá chvála celibátu v uvedeném dokumentu nezačíná ani nekončí. O to podivuhodnější je skutečnost, že nikdy v mnohasetletých dějinách církve od dob, kdy byl povinný celibát kněží zaveden, nebyl smysl celibátu tolik popírán a nikdy se tak halasně (a beztrestně) nevolalo po jeho zrušení, jako právě po Druhém vatikánském koncilu. Úporná snaha prosadit odstranění „vnuceného“ celibátu (Abschaffung des Pflichtzölibats) se mnohde stala doslova obsesí. Přitom se všichni, kdo celibát bagatelizují, popírají nebo dehonestují, odvolávají na koncil. Ano, je to ona koncilová dynamika, je to nepolapitelný „duch“ koncilu, který dovoluje ignorovat jasnou řeč koncilních otců a vehementně prosazovat naprostý opak toho, pro co otcové hlasovali a papež podepsal.

Z nekončícího proudu hlasů proti celibátu si poslechněme například úvahy mediálně proslulého kněze: „Do kostela chodí dokonce víc lidí než před lety (Kde tuto informaci vzal? Vždyť výsledky církevního sčítání ve farnostech i výsledky oficiálního sčítání lidu prokázaly pravý opak!), ale mladí muži, jež kolem sebe vidím a jsou velice vzdělaní a zbožní, nevědí, proč by měli chodit do semináře, když mohou žít kontemplativním životem i na opačné straně klášterní zdi, mít manželky a vychovávat děti, a přitom jejich způsob života zůstane autentický a hluboce zbožný. Počkejme pět, deset nebo třicet let, protože kněží nejsou. Řeka z Polska jednou vyschne a biskupové do toho budou muset nějak říznout. Zatím se do toho nikomu nechce, ale ten problém je velice praktický a nelze před ním zavírat oči.“ Kardinál Duka ovšem lapidárně vyjádřil, co by mnohé jinak autenticky zbožné ženaté muže v jejich výkonu kněžství brzdilo: „Nechci mít z kněží zaměstnance!“ Jestliže se totiž někomu zdá, že by se tzv. zdobrovolněním“ (rozuměj: zrušením) celibátu některé problémy vyřešily, pak si dotyčný není ochoten připustit, jak naditá Pandořina skříňka následných problémů by se otevřela.

Opravdu znepokojující je především neochota odpůrců celibátu naslouchat autentickému hlasu jimi stále tolik vzývaného koncilu. Přitom nikdo, žádný představitel církve, který má bdít nad její disciplínou, nikomu z těch oblíbených, médii hlavního proudu hýčkaných, akademicky působících popíračů duchovní hodnoty kněžského celibátu nevytkl, že se staví proti „závěrům Druhého vatikánského koncilu“ – jak se častují zastánci jiných kritických pohledů žargonem spíše bolševického střihu („závěry x-tého sjezdu strany“). Nicméně ti, kdo chtěli z nedávné biskupské synody o Amazonii vytěžit alespoň regionální zrušení celibátu a zavedení ženského diakonátu coby předstupně budoucího kněžství žen, zůstali samotným papežem Františkem neoslyšeni. I tak jde karavana stále dál.

Za všemi těmito pnutími stojí ignorování skutečných slov koncilu, který se tak stává beranidlem pouze selektivně, jen proti některým. Ano, například proti těm, kteří berou vážně požadavek koncilu, aby latinský jazyk v liturgii zůstal zachován (Sacrosanctum Concilium 36). Těm, kteří v dokumentech nalezli ohledně církevní hudby něco jiného, než teenagerský sacropop, a diví se, že církev téměř zcela ignoruje nezpochybnitelný pokyn koncilu: „Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech čelné místo“ (Sacrosanctum Concilium 116). V koncilních dokumentech také vůbec nelze nalézt obrácení celebrujícího kněze směrem k věřícím a nahrazení oltáře novým oltářním stolem. To koncil vůbec nepožadoval, zatímco dnes se vyhlašuje obrácení „čelem k lidu“ a nahrazení latiny národním jazykem přímo za vlajkovou loď koncilu. Kéž by takovou lodí bylo spíše ustanovení: „ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit“ (Sacrosanctum Concilium 22 § 3). Přitom právě komfortní zóna národního jazyka a pohled upřený na věřící přímo svádí celebranta k subjektivistickému a svévolnému nakládání s liturgií.

Odpůrci kněžského celibátu a zastánci kněžství žen tak mají svým způsobem pravdu. Vidí totiž, jak bylo možno naložit s výslovnými příkazy koncilu ve zcela opačném směru, než stojí v dokumentech psáno. Povzbuzeni logikou změn, které se po koncilu provedly v liturgii, proto prosazují svoji agendu také odpůrci osvědčené podoby katolického kněžství. Jestliže v případě liturgie se to cestou prosazení papežského zákonodárství „zkusilo a šlo to“, proč stejným způsobem nezrušit celibát tak, jako byla prakticky zlikvidována a věřícím zošklivena latina, a proč nezavést třeba pro koncil nemyslitelné kněžství žen tak, jako se celebrující kněží bez jakéhokoli podnětu koncilních otců odvrátili od pohledu na východ (ad orientem) směrem ke shromážděným věřícím? Liturgická reforma byla přece provedena „v duchu“ koncilu, takže proč by se mělo tomuto vrtošivému „duchu“ bránit i v dalších věcech?

P. Stanislav Přibyl

Při mši svaté o 3. adventní neděli 11. 12. 1949 se několikrát během kázání faráře Josefa Toufara pohnul asi půl metru vysoký kříž nad svatostánkem na hlavním oltáři místního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Číhošťský zázrak pak zneužil komunistický režim k masivním represím proti církvi. P. Toufar byl opakovaně a brutálně mučen, zinscenovaného monstrprocesu už se kvůli utrpěným zraněním nedožil.Česká biskupská konference zahájila v roce 2013 beatifikační proces P. Josefa Toufara v naději, že jeho mučednictví bude inspirací pro celou církev.

Milé sestry a drazí bratři,

dnes vstupujeme do adventu, začínáme velkou přípravu na nový příchod Krista. Nejde jen o přípravu na Vánoce, které jsou oslavou jeho historického příchodu. Jde i o naši přípravu na setkání s Kristem na konci našeho života či na konci věků, ale taky o jeho vstup do našeho každodenního života, do našich vztahů, do naší společnosti.

Letos prožíváme dvě celocírkevní události: Rok rodiny, který vyhlásil papež František, a synodální proces, který jsme na papežovu výzvu zahájili v říjnu. Svatý otec reaguje na dva velké problémy dnešního světa: přehnaný individualismus a krizi rodiny. Obojí souvisí. Když jsme příliš soustředění na své já, zanedbáváme Boha i druhé lidi a zhoršujeme vztahy. To se odráží i v rodině. Co můžeme udělat pro nápravu? Prožijme tento advent se zvláštním zaměřením na společnou cestu v rodině.

Některé rodiny jsou zvyklé na zasedání rodinné rady, tak jim to nepřijde zvláštní. Udělejme si v době adventní ve všech rodinách každý týden společnou hodinku. Nic násilného. Jen mějme čas jeden pro druhého. Téma hovoru není potřeba hledat. Mluvte o kterémkoliv problému, který někoho v rodině pálí. Neřešte jich však mnoho najednou. Ostatní nechejte na příště. Nebuďte na to sami. Pozvěte krátkou modlitbou do svého společenství Pána Ježíše. Takový host udělá z Vašeho setkání svátek. Před ním se budete lépe ovládat a ukážete laskavější tvář. Nechejte mluvit každého naprosto svobodně a pozorně mu naslouchejte. Nepřipravujte si při tom svou odpověď. Nemluvte dlouho a dejte slovo každému. Pak udělejte druhé kolo, v němž nikdo nebude opakovat to, co už řekl, ale řekne, co ho oslovilo z úst druhých. Budete-li pak chtít udělat závěr, něco rozhodnout, zeptejte se nejprve: Jak by se to líbilo Pánu Bohu? Připomeňte si třeba vhodný citát z Písma svatého. Pokud nenajdete shodu, odložte rozhodnutí na příště. Buďte trpěliví a nemějte špatnou náladu kvůli tomu, že jste nenašli řešení.

Do příštího setkání ať se každý modlí za správné poznání. Možná pocítíte, že Bůh je Vám mnohem blíž, než dřív. Možná Vám dojde, že Bůh k Vám promlouvá i skrze ty, od kterých byste to nečekali. Možná zaslechnete jeho hlas ve svém srdci. Při tom ale dejte pozor, abyste za Boží hlas nepovažovali hlas pokušení těla, světa či ďábla. Vodítkem Vám může být otázka, jestli je návrh v souladu s Božím přikázáním a jestli odpovídá lásce, která hledá dobro druhého.

Příští setkání začněte tím, jak jste prožili poslední týden, co Vás napadlo, na co jste přišli. A dobře poslouchejte, na co přišli druzí. Snad Vám to připadne ACO 2021/09 Příloha č. 1 strana 2 jako nezvyklý úkol. Ale jestli v době adventní děláváme různá cvičení projevů lásky v dobrých skutcích nebo sebeovládání, udělejte si z tohoto programu adventní cvičení, kterým se připravíte na Vánoce. Uděláte novou duchovní zkušenost a Vánoce budou bohatší o nový způsob Boží přítomnosti ve Vaší rodině. Děkuji všem, kteří tímto způsobem přispějí k obnově naší společnosti skrze obnovu vlastní rodiny.

K takovému úsilí každému z Vás ze srdce žehná

arcibiskup Jan

Podle zpráv dětí k hlavním důvodům jejího zármutku patřilo, že tam místní lidé nesvětili neděli jako den odpočinku. Údajně dětem řekla tato slova: Už tak dlouho za vás trpím. Nemá-li vás můj Syn opustit, musím ho neustále prosit. Ale vy na to nedbáte. I kdybyste se sebevíc modlili, nikdy nebudete schopni vynahradit mi to, co jsem pro vás vytrpěla. „Dal jsem vám šest dnů k práci, sedmý den jsem si vyhradil pro sebe, ale lidé mi jej nechtějí dopřát.“ Proto je paže mého Syna tak těžká. V létě chodí na mši svatou jen několik starších žen. Ostatní pracují v neděli celé léto.

Abychom si to zařadili do souvislostí, po francouzské revoluci roku 1789 se objevily snahy zrušit neděli jako den odpočinku. Roku 1814 se to nakonec změnilo, ale do roku 1830 se Francie opět ocitla v politických nepokojích a neděle byla jako závazný den odpočinku pro všechny pracující uzákoněna až roku 1904. V době zjevení v La Salette většina dělníků mezi nedělí a zbytkem týdne vůbec nerozlišovala.

Práce v neděli se může jevit jako maličkost, než aby kvůli ní Panna Maria plakala, ale církev se vždy snažila klást důraz na naši vrozenou lidskou potřebu odpočinku. Sahá k hlubinám našeho bytí na fyzické i duchovní rovině. V mnoha směrech jsme byli učiněni pro sobotu, den odpočinku.

Roku 1998 napsal sv. Jan Pavel II. o „Dni Páně“ celý apoštolský list a vyhlížel třetí tisíciletí s tím, že zachovávání neděle je pro budoucnost naší víry nezbytnou součástí.

Když muži a ženy třetího tisíciletí poznají církev radostně slavící tajemství, z něhož čerpá svůj život, budou moci poznat Vzkříšeného Krista. Stále obnovováni každotýdenním připomínáním Velikonoc budou Kristovi učedníci moci být stále věrohodnějšími v hlásání evangelia spásy a stále účinnější v budování civilizace lásky.

Chceme-li utěšit bědující Pannu Marii a osušit její slzy, potřebujeme přezkoumat svůj vlastní život a zvážit, jak zachováváme sedmý den. Je pro nás opravdu dnem odpočinku? Neznamená to jenom nepracovat, ale také ponechávat dostatečný prostor pro duchovní uctívání a činnosti, jež našemu tělu a duši dodávají nový život.

Co kdybychom v době, kdy se úzkost a deprese řadí mezi běžné neduhy, přijali Boží radu a odpočívali? Nemělo by to pro nás být snadné?

převzato z https://rcmonitor.cz/

Vážení přítomní, sestry a bratři, dámy a pánové, milí přátelé,

S ročním zpožděním se setkáváme zde v Budapešti, o které se říká, že je jediným velkoměstem na východ od Vídně a stejně jako Vídeň odpočívá na modrém Dunaji. Je to vlastně dvojměstí Buda a Pešť. Buda s krásným královským palácem a s korunovačním chrámem sv. Matěje a Pešť s bazilikou sv. Štěpána krále, s budovou parlamentu, který upozorňuje každého návštěvníka Budapešti, že se nalézáme v zemi národa, který ctí svobodu a parlamentarismus, který je základním prvkem demokracie.

Setkáváme se zde při Eucharistickém kongresu, který nám připomíná základní heslo dokumentu Papežské komise pro MEK „Eucharistie spása světa“. Není to poprvé, kdy se Eucharistický kongres slaví zde v Budapešti, ale dříve, než si povšimneme historie Eucharistického kongresu v Budapešti, chtěl bych se vrátit k počátkům. Víme zcela jistě, že Eucharistický kongres souvisí se Slavností Těla a Krve Páně, s eucharistickými procesími, které byly často součástí i nedělní večerní liturgie. Myšlenka či vznik novodobé podoby Eucharistických kongresů nás přivádí do Francie do roku 1874 a to do známého středověkého sídla papežů, do Avignonu. Tato eucharistická slavnost se nezrodila jako projekt církevní hierarchie. Může nás překvapit, že první iniciátorkou je žena Marie Marthe Emilia Tamisier. Myslím, že je zapotřebí se ponořit do historie Francie, země nazývané „prvorozená dcera církve“, která však prochází svými velmi pohnutými dějinami. Kalvárie církve začíná jakobínskou revolucí. Datum Eucharistického kongresu v Avignonu nám připomíná pruskou okupaci Francie z roku 1871. Pruská armáda tehdy ponechala Paříž a můžeme říci celou Francii napospas levičákům a radikálům, kteří se inspirovali komunistickým manifestem a Karl Marx jim vyslovil pochvalu. Porážka komunardů je veškerou levicí oplakávána. O skutečnosti, kolik životů museli obětovat její odpůrci, a to jak z řad obyvatel, tak z řad církevních osob, nenalezneme v běžných publikacích ani na stránkách wikipedie jediné slovo. Mezi prvními obětmi komunardů je také pařížský arcibiskup Georges Darboy. Na jaře tohoto roku byl on i jeho společníci blahořečeni papežem Františkem, neboť je to 150 let od jejich zavraždění. Nástupce zastřeleného arcibiskupa pokládá základní kámen ke stavbě chrámu Sacré-Cœur na Montmartre v Paříži. Tento karmelitán a pařížský arcibiskup nám svým statečným postojem připomíná nezapomenutelného a statečného primase Maďarska, ostřihomského arcibiskupa, kardinála Józsefa Mindszentyho, kterého beatifikační proces se chýlí ke konci. Ve chvílích, kdy nástupce Petrův bude slavit Eucharistii zde na Náměstí hrdinů. Ve Varšavě bude blahořečen primas tisíciletí, primas Polski, kardinál Stefan Wyszyński. Omlouvám se za svoji nepřítomnost zde v Budapešti ale z povinnosti a vděčnosti za velkou pomoc, kterou kardinál Wyszyński poskytl v čase komunistické diktatury mé zemi a naší církvi musím být ve Varšavě! Žijeme v roce olympiády. Po oné kruté vraždě před sto padesáti lety pronesl slavnou chvalořeč na mučedníka, arcibiskupa Paříže Georgese Darboye, spoluzakladatel olympijských her vedle barona Coubertina, můj řádový spolubratr Henri Didon OP, autor olympijského hesla „Citius, Altius, Fortius“, který se též účastnil obrany u Verdunu. Deset let poté roku 1881 se ve francouzském městě Lille koná První světový eucharistický kongres. Kongresového jednání se účastní 350 účastníků a eucharistického průvodu necelých tři tisíce lidí. Mezi nimi Mons. De Segure a texaský biskup Dubois. Pokud jsme zneklidněni situací v důsledku čínského koronaviru a nešťastným sledem církevních událostí, které jistě oslabují počet účastníků, nemějme důvod k zármutku. Naopak si můžeme plně uvědomit, že i současný Druhý mezinárodní eucharistický kongres v Budapešti se koná v obdobné situaci jako se konal První eucharistický kongres, kterému předsedal papežský legát státní sekretář kardinál Eugenio Pacelli. Ten, který pak stál na místě svatého Petra v nejtěžších chvílích dvacátého století. V době nacistické a komunistické diktatury. V době, kdy naše země prožívaly okupaci tak jako tomu bylo před sto padesáti lety ve Francii.

Eucharistie, spása světa. V původním jazyce L’Eucharistie salut universel. Rozměr působení Eucharistie, jak můžeme pozorovat, je širší než náš svět, než naše planeta. Proto také Mezinárodnímu eucharistickému kongresu patří nezastupitelná priorita před všemi ostatními slavnostmi, protože můžeme s plným právem vyslovit větu: Ježíš Kristus, Syn Boží, pravý Bůh a člověk, je univerzálním Spasitelem. Je záchranou univerza. Dokument mezinárodní teologické komise nám ve svém druhém článku připomíná hluboké křesťanské kořeny, které jsou úzce spojeny s misijní prací krále sv. Štěpána na počátku 11. století (1000 – 1038). On přičlenil maďarský lid ke křesťanským národům Evropy. Dynastie Arpádovců darovala církvi celou litanii světců a světic a jako příslušník svatovojtěšské Visegrádské čtyřky mohu jen potvrdit, že svatí Štěpán, Gizela, Markéta, Alžběta, Kinga… nás propojují i pouty příbuzenstva s našimi světci, se světci polskými, ale i se světci německé krve. Proto plně platí úsloví: „Naše minulost je naší nadějí, naše budoucnost je Kristus.“ Tato slova jsou stále aktuální. V hymně kongresu z roku 1938 zde v Budapešti věřící zpívali: „Pane, dej, ať se všechny národy a země shromáždí v míru!“ Při této příležitosti se půl milionu lidí modlilo za mír mezi národy proti bezprostřední hrozbě války. Tato slova hymny kongresu zazněla také na Hradčanském náměstí při letošní Slavnosti Těla a Krve Páně, která byla součástí přípravy naší české církve pro účast na Mezinárodním eucharistickém kongresu zde v Budapešti.

Doba koronaviru omezila nejenom naši účast na slavení Eucharistie ale také pro mnohé i možnost setkání, společenství, communio, s Eucharistickým Kristem. Mnozí se domnívali, i z řad kněží, i někteří biskupové, že právě v této chvíli vystupuje do popředí význam slova, promluv, přednášek a různých mediálních poselství. Nepochybuji o významu hlásání Evangelia, ale připomeňme si slova mezinárodní teologické komise: „Eucharistie je pramen, ze kterého tryská evangelizační energie círke. Je nejen vnitřní silou, ale také – v určitém smyslu – plánem. Ona je totiž způsobem bytí, které přichází z Ježíše na křesťana a skrze jeho svědectví se šíří ve společnosti a v kultuře. Aby se to stalo, je nutné, aby si každý věřící v osobním i společném rozjímání osvojil hodnoty, které Eucharistie vyjadřuje, postoje, které vnuká, životní předsevzetí, které vyvolává.“ Na konci této koronavirové doby můžeme dát za pravdu slovům papeže sv. Pavla VI.: „Dnešní člověk raději naslouchá svědkům, kteří něco dokazují činy než učitelům, kteří to vykládají slovy. A učitelům naslouchá jen tehdy, jsou-li zároveň svědky.“ Tato slova platí o našem společném apoštolovi sv. Vojtěchovi, platí i o sv. Štěpánovi a sv. Gizele. Platí o sv. Martinovi z Tours narozenému v Szombathely. Platí o sv. Janu Nepomuckém, o sv. Stanislavu, krakovském biskupovi … Platí také o sv. Janu Pavlu II. Platí o našich Visegrádských primasech – Mindszentym, Wyszyńském, Stepinacovi, Beranovi. Ti všichni nám dotvrzují slova dokumentu: všechna zřídla mé spásy jsou v tobě: účastí na Eucharistii se věřící utvrzují ve víře. Obnovují svou křesťanskou identitu, prohlubují společenství s Kristem a bratry. Křesťané žijící ve společnosti, kde panuje diktatura relativismu, tak mohou se zdviženou hlavou, pokojně a s odvahou, láskou a mírností, podle Kristova příkladu svědčit před světem o pravdě.

Náš Eucharistický kongres se koná v situaci, kdy jsme svědky, že v celosvětové společnosti probíhá barbarský a netolerantní zápas o převrat v naší civilizaci. Základní principy, které vyrůstají z kolébky lidské kultury na křižovatce Afriky, Asie a Evropy, v rodišti Ježíše Krista, jsou odmítány a nahrazovány hodnotami, které jsou v převleku idejemi marxismu, maoismu, anarchismu. Ideologiemi, které popírají jakoukoliv pravdu, tedy i Pravdu a nahrazují ji zlovolnou ideologií, kterou prosazují silou. Často používají i „archaický způsob boje“ – zbraně a demagogii, ale i moderní mediální lynč. Tyto ďábelské zbraně podle jejich představ nerelativizují veškerou pravdu a mnozí se obávají, že tyto zbraně jsou nepřemožitelné. Víme však, že Slovo věčné Pravdy je nepřemožitelné! Skutečnost vždy odhalí všechny náhražky a napodobeniny. A tak platí slova přípravy tohoto kongresu: „Lidem hledajícím Boha, ať už jsou jakéhokoliv společenského postavení, se kongres obrací skrze kérygma, prvotní evangelní zvěst: „Bůh, zdroj veškerého života, který bezvýhradně miluje každého svého tvora, nám posílá svého Syna, Ježíše, Spasitele, zachránce a vítěze.“ Světový eucharistický kongres je díkůvzdáním Kristu, oslavou Toho, který jediný je schopný obětovat život za druhé. A to je Jeho vítězství. Připomenu slova, která nás spojila v našem zápase i vítězství v roce 1989: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

“Naše společné „logo“, kterým začínáme a končíme každý den a otevíráme každou modlitbu je znamení kříže. Ve slovanských jazycích slovo křest je odvozeno od slova kříž. Pro naše předky pokřtěné cyrilometodějskou misií, jejíž hlavním organizátorem byl sv. Metoděj, jmenovaný panonským arcibiskupem a který prošel i přes maďarské území, je slovo křesťan odvozeno z kříže. Kříž je setkáním vertikály s horizontálou. Můžeme říci, že kříž je křižovatkou, na kterou musí vstoupit každý, kdo se rozhoduje na své životní cestě. Můžeme se ptát kudy, vzhůru či dolů, vlevo či vpravo. Uprostřed tohoto kříže vztyčený s rozpjatými pažemi spočívá Kristus a ve středu kříže Jeho tvář. Probodené srdce potvrzuje jediný zákon, zákon lásky, který nám odkázal. Prolévá krev za nás za všechny. Jeho krví zbrocená hlava zdobená trnovou korunou nám říká, že nikdy, ani ve zlomku vteřiny, na nás nezapomněl. Myslel, myslí a bude vždy na nás myslet. Věčný Logos, ukřižovaná Pravda. Ne, nepřesvědčuje nás demagogií, ani pouhými sliby, ani mediální spouští. On je svědek, který nás přesvědčil o Bohu Otci, principu a věčném smyslu univerza. On nás přesvědčil, že Bůh je dobrý, že Bůh je láska. Stejně jako je pravda, protože on je „Já jsem, který jsem.“

Nikdo z nás nestál u kříže, tam za nás stála jeho Matka Panna Maria, apoštol Jan, Maří Magdalena, svědci. Být svědkem je víc než být světcem. Nejprve musím být svědkem abych byl světcem. Ale Bůh nám dává příležitost být pod křížem, být přítomen jako oni. Ano, to je Eucharistie. Zpřítomnění toho, který se pro nás stal člověkem, ale také který pro nás rozevřel svoji náruč na kříži. Ano Eucharistická liturgie má svůj rytmus, má svá pravidla tak jako každý lidský čin. Ale Eucharistie není pouhý rituál, to není pouhá památka, je to skutečnost a proto přítomnost. Tak mohli poznat emauzští učedníci Krista, při lámání chleba, což je nejstarší označení Eucharistie. Chceme-li porozumět Kristově přítomnosti v Eucharistii, přijímáme ve víře slovo, resp. svědectví svědků. Naše křesťanská kultura a civilizace chápe člověka jako bytost, která patří této zemi, ale která v sobě nese jiskru Božího Ducha. Hovoříme o těle a o duši. Teologie i katechismus nás učí, že tajemství Krista, jeho přítomnosti v Eucharistii se děje na základě transsubstanciace, tedy přepodstatnění. Pokud jsme se neponořili do studia antické moudrosti filozofie Sokrata, Platona, Aristotela, pak této terminologii neporozumíme. Pokud ano a přijmeme univerzální pohled na celé stvoření a hovoříme spolu s Aristotelem v řeckém podání „hylé kai morfé“, tedy o látce a tvaru, chcete-li v latině o materii a formě, pak se před vámi nejprve rozprostře, převedeno do slov moderní fyziky a astrofyziky, ona hmota, která se ve svém vývoji dostává až k okamžiku těch mikročástic, které jsou součástí každého z nás. Každý z nás je shlukem mikročástic atomů, ale také molekul a buněk. Víme, že máme jistý tvar, formu, onen princip, který můžeme vidět naznačený v genomu, tedy v struktuře, která volá po logu. A proto se nesetkáváme s davem ale s jednotlivými lidmi, osobami. Proto se nesetkáme se sobím stádem, ale chceme-li soba pohladit, pak pohladíme jednotlivého soba. Hovoříme-li o přepodstatnění, připomeňme si slova učitele církve sv. Tomáše Akvinského: „tam kde lidské smysly slábnou, vítězí víra a rozum osvícený Duchem svatým“. A tak začínáme chápat i plnost slov. Eucharistie je spásou univerza, protože v přítomnosti Krista v Eucharistii se setkáváme pod vnějšími způsobami chleba a vína a uvědomujeme si, co znamená chléb, co znamená nápoj. A touto cestou nás učí teologie, která pracuje s filozofickými komponentami k nahlédnutí do velikého tajemství Ježíšovi přítomnosti, do tajemství Eucharistie. Papež František napsal v encyklice Laudato si‘: „Na vrcholu vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek z hmoty. Nikoliv shůry ale zevnitř, abychom se s Ním mohli setkat v našem vlastním světě… V jednotě s vtěleným Synem v Eucharistii celý kosmos vzdává díky Bohu. Vskutku, Eucharistie je vlastně kosmickým aktem lásky… Eucharistie sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje všechno stvoření. Svět, který vyšel z Božích rukou se vrací k Němu, v radostném a plném klanění. „Eucharistická proměna“ je počátkem konečné přeměny, kam všechno tvorstvo směřuje. Podstatná proměna chleba a vína v jeho Tělo a jeho Krev vnáší do světa počátek radikální proměny jakési jaderné štěpení… V nejintimnějším místě našeho bytí dochází k proměně, která vyvolává přeměnu celého světa a zastaví se až v momentu, kdy Bůh bude všechno ve všech.“ Eucharistický pokrm – Tělo a Krev znamená, že přijímáme živého Krista. Podle biblické antropologie sídlila duše v krvi. Nepožíváme, ale přijímáme! I o tomto výkladu platí slova Martina Bubera, které napsal před 200 lety: „Civilizace zůstane živou do té míry, do jaké zůstane spojena se živým tajemstvím, ze kterého vzešla.“ Evropské civilizace se zrodily z tajemství Kristova. K tomuto živému prameni se máme vracet a připomínat si výzvu sv. Jana Pavla II.: „(Evropo,) v průběhu staletí jsi přijala poklad křesťanské víry. Ta je základem tvého společenského života na principech převzatých z evangelia a její stopy je možno vidět v umění, v literatuře, v myšlení a v kultuře národů. Avšak tato dědictví nepatří jen minulosti; je plánem pro budoucnost, který je třeba předávat budoucím generacím, protože je to základ života osob a národů, které společně daly evropskému kontinentu jeho tvářnost.“

Skutečnost, že se setkáváme s Kristem, s člověkem, Synem Panny Marie, tedy ženy – matky, nám plně rehabilituje obraz člověka podle biblické antropologie, kde člověk je definovaný „jako muže a ženu je stvořil“. A tak společenství věřících vidí v Marii „ženu Eucharistie“, svou nejzdařilejší ikonu a nazírá ji jako nenahraditelný vzor Eucharistického života. To nám připomíná nejenom slova muže církve, teologa a básníka, sv. Tomáše Akvinského, ale myslím, že každému z nás zazní i Mozartova melodie: Verum Corpus natum de Maria Virgine. Na oltáři kněz jménem liturgického shromáždění říká slova kánonu uctíváme slavnou Pannu Marii, rodičku našeho Boha a Pána Ježíše Krista. Spolu s námi takto vyznává mariánský kult i východní liturgie.Naše úvaha o Eucharistii v rámci Mezinárodního eucharistického kongresu je součástí liturgie církve. Církev není pouhou institucí, či jak se někteří domnívají, politickou či ideologickou nebo snad ekonomickou organizací. Eucharistie není myslitelná bez společenství církve, svědků Ježíšových. Eucharistie má univerzální rozměr, její působení přesahuje církev, lidstvo, všechny živé i zemřelé, objímá celé tvorstvo (Kol 1,15-17). Církev, která bude magnetem pro dnešního člověka je církví Eucharistie. Připomeňme si slova francouzského jezuity Henriho de Lubaca, slova, která zazněla na Druhém vatikánském koncilu: „Eucharistie buduje církev.“ Tak popsali církev první církevní otcové. Eucharistie činí církev dynamickou událostí. Instituce, struktura, vytváří církev zkamenělin. Církev bez Eucharistie v době covidu ztuhla, a proto potřebuje rozhýbat. Tak Eucharistický kongres zde v Budapešti může svědčit a musí být výzvou k pravé dynamice života ve svobodě, pravdě a lásce. Budapešť dokázala mnohé ve své historii. V zápase, kdy hájila celou křesťanskou Evropu. V zápase o svobodu víry a slova, o svobodu národa v roce 1956. Proto se domnívám, že je spravedlivé a výstižné i letošní setkání na Mezinárodním eucharistickém kongresu zde. Zde na Dunaji, kde ostrov sv. Markéty spojuje naše křesťanské dějiny.

Amen

převzato z apha.cz

Milé sestry, milí bratři v Kristu Ježíši,

díky Bohu se situace, která více než na půl roku zásadním způsobem ochromila běžný život naší společnosti, postupně, pomalu, ale nadějně vrací k normálu. Byla to pro nás všechny zkouška víry, důvěry v Pána, ale také příležitost k přehodnocení životních priorit, každodenní rutiny a obrovská šance využít všechny ty dary, které byly doposud skryty. Pro mnohé z nás to byla doba, kdy jsme si z lidského hlediska sáhli na dno, kdy onemocnělo a zemřelo nemálo našich blízkých a přátel. Pokračování textu Prohlášení českých a moravských biskupů →