V olomoucké arcidiecézi vznikl mzdový fond na podporu kněží a pastorace s názvem Donátor. Má pomoci vytvořit velkou rodinu malých dárců, kterým záleží na budoucnosti církve a budou se pravidelným darem podílet na zajištění mezd pro kněze.
„Učíme se vnímat, že bez spoluúčasti věřících na financování života církve se do budoucna neobejdeme. A jako potřebné se ukazuje zapojit také farnosti,“ shrnuje arcibiskup Josef Nuzík a důvody k hledání nového způsobu financování pak vysvětluje: „Už od roku 2029 stát přestane vyplácet příspěvek na mzdy duchovních a před námi stojí velká výzva: financovat mzdy duchovních v plné výši z vlastních zdrojů – z hospodářské činnosti a také z projevu solidarity věřících.“
Pomoci s tím má právě fond Donátor, který se již osvědčil v brněnské diecézi. „Jeho prvořadým cílem je vytvořit velkou rodinu malých dárců, kterým záleží na budoucnosti církve a budou se pravidelným finančním darem podílet na zajištění mezd pro kněze,“ říká biskupský vikář pro evangelizaci a správce fondu P. Zdeněk Stodůlka.
Jedna káva měsíčně
Malí dárci – donátoři – mohou pomoci snížit nebo zcela uhradit částku, kterou má na mzdy odvést farnost. Každý donátor totiž daruje za konkrétní farnost. „Z úvahy nad průměrným počtem účastníků nedělních bohoslužeb a potřebnou částkou, která pomůže mzdy duchovních dofinancovat, vyplynulo doporučených 600 Kč ročně. Měsíčně je to jedna padesátikoruna, cena kávy v běžné kavárně. Z toho také vzniklo naše heslo ‚Věnuj jednu kávu měsíčně své farnosti‘,“ říká P. Stodůlka.
Vhodné přitom podle něj je, aby dárci přispívali pravidelně, což diecézi pomůže v plánování. „Nejjednodušší je zaregistrovat se na webu olomouc.donator.cz, vybrat si dlaždici Fond Donátor a také to, zda chce člověk darovat pravidelně (jako donátor) nebo jednorázově (jako host),“ popisuje P. Stodůlka a upozorňuje, že ti, kdo neovládají internet, se budou moci registrovat také papírovou formou – přihlášky budou ve farnostech k dispozici nejpozději o Velikonocích.

Jedenadvacátý srpen považuji za vhodné datum k poznámce o opakovaných výpadech proti kardinálu Dukovi. Začnu připomínkou, že nesouhlas s názory druhého člověka je možné říct velmi slušně a je nutné ho zdůvodnit jasnými logickými argumenty. Co slyšíme a čteme jsou různě sprosté urážky, ve většině případů bez jakýchkoli argumentů nebo s argumenty, které nemohou obstát. Druhé, nač upozorním, je, že pokud by kardinál mlčel, byl by týmž způsobem kritizován za zbabělost a přiznání dokonalé porážky jakousi krutou zvůlí.
Jsou tu však ještě další, vážnější věci. Prvou je, že se kardinálovi nedostalo téměř žádné veřejné podpory slušných lidí. Znamená to, že žádní nejsou? Druhá je, že si pořádně nikdo neuvědomuje, že ceremoniály letošní pařížské olympiády nejsou skandální urážkou církve, ale celé evropské i antické kulturnosti. Je-li tedy tato kultura zničena, jaké to přinese důsledky? Třetí věcí je to, že kromě malých výjimek se kritici projevují jako nevzdělanci. Nedovedou text přečíst a kritizují, co v něm není. Dále nevědí, co se dělo kolem olympiády v roce 1936 v Německu, např. že vlajkonoš československé výpravy před Hitlerem nesklonil vlajku a zavelel „vlevo hleď“, tedy, aby se naši sportovci odvrátili od nacistického diktátora. Stejně tak neví nic o ideologickém zneužití olympiády v Moskvě v roce 1980 a o tom, co se seběhlo tam. Nemohou proto pochopit ani ideologické zneužití letošní olympiády ve Francii. Domnívají se správně, že nejde o akci jedné země a jednoho národa, ale bagatelizují to, k čemu došlo jako výstřelek malých skupin vehementně prosazujících své názory. Jenže ono jde o mohutný nadnárodní ideologický proud. Seřadíme-li zmíněné ideologie podle pořadí jejich historického vzniku, vidíme, že jde o diktaturu třídní, rasovou a ohlašující se biologickou diktaturu. Ta by byla nejhorší. Stačí se totiž podívat, že komunistická je namířena proti jiným lidem, ale lidem, nacistická většinu protivníků za plnohodnotné lidi nepovažuje a LGBT ideologie pak zasahuje biologickou podstatu lidství vůbec.
Jsem si vědom, že jsem znám jako mnohaletý přítel Dominika Duky, a vzniká otázka, proč jsem nevystoupil už dávno. Chtěl jsem se zachovat podle dvou možností, které mohly nastat. Buď někdo významný kardinála podepře. V tom případě bych se k němu ihned připojil. Druhá byla, že se takový hlas nezvedne. V tomto druhém případě jsem se rozhodl nějaký čas počkat, zda se přece jen někdo neozve. Nestalo se tak, ozývám se tedy já. Dále chci zdůraznit, že bych se v podobné situaci obdobně postavil i za člověka, kterého těžko snáším, a případně i za svého nepřítele na jiných kolbištích.

Mons. prof. Petr Piťha, CSc.
kanovník Kolegiátní kapituly
Všech svatých na Hradě Pražském

Převzato z časopisu MONITOR číslo 18  z 29. 9. 2024.

Čas od času zaslechnu či si někde přečtu přání, že by měl ve společnosti silněji zaznívat hlas křesťanů. Asi každý zná ono okřídlené úsloví: Bůh nás trestá tím, že nám plní naše přání.

Vycházíme-li z faktu, že křest má charakter nesmazatelného znamení, nutně dojdeme k tomu, že křesťanem je každý pokřtěný, byť by se s křesťanstvím rozešel názorově, případně by i na vlastní žádost z církve vystoupil či by z ní byl vyloučen. Dovolím si tedy (drze) tvrdit, že dobrý Bůh toto přání plní od dob počátku křesťanství. Nechci se však zabývat dávnou historií, ona stačí ne až tak vzdálená.
Jen vzpomeňme na dobu socialismu, kdy z úst našich soudruhů pedagogů pršely citáty z Komunistického manifestu a Kapitálu, jehož autorem byl pokřtěný luterán. Generace těch nyní nejstarších z nás byla oblažována hlasem generalissima Stalina, pravoslavného křesťana s nedokončeným teologickým vzděláním. I jeho věrný slouha Klement, rodák z moravských Dědic byl pokřtěný katolík. Škoda by byla nezmínit Klementova současníka a ministra zdravotnictví, suspendovaného kněze Josefa Plojhara.
Ale i doba současná nám dopřává kochat se hlasy křesťanů. Mnozí současní vlivní společenští představitelé jsou známí svým postojem k manželství pro všechny a k potratům.
Když náhodou zazní do prostoru hlas opravdového křesťana, tu se vynoří spousta takykřesťanů, kteří ho hned kritizují pro jeho nekřesťanské postoje. Vzpomeňme za všechny svatováclavské kázání P. Piťhy.
Až si zase budeme přát, aby zazníval hlas křesťanů, přejme si, aby to byl hlas ne těch „matrikostudených“, ale těch opravdových, kteří se křesťanstvím nejen ohánějí, ale každodenně ho žijí. Nebudeme-li své přání specifikovat, pak si nestěžujme.

P. Mgr. Evermod Jan Sládek, OPraem.
farář farností Lomnice nad Popelkou,
Libštát a Nová Ves nad Popelkou

Převzato z https://rcmonitor.cz/

12.12.2022, RC Monitor 23/2022

Často kolem nás slyšíme o krizi manželství a rodiny. Ptáme se, jak rodině pomoci. Ale co když otázka nakonec nestojí jen, jak můžeme v církvi pomoci manželům, ale také jak mohou manželé a rodiny pomoci církvi znova uvidět velký obraz, mapu cesty, propojení počátku a konce dějin spásy? Co když je to tak, že krize víry vedla ke slepotě vůči tomuto „velkému obrazu“? Debatujeme o tom a onom v učení církve, a pro stromy nevidíme les. Utápíme se v jednotlivostech, a uniká nám pointa životně důležitého příběhu, jehož jsme součástí.

Anglikfánský biskup a biblista N. T. Wright v jedné své promluvě na obhajobu manželství muže a ženy uvádí toto:
Na začátku (Genesis 1 a 2) i konci Bible, jak ji známe dnes (Zjevení 21 a 22), najdeme stejnou skutečnost: spojení nebe a země, svatbu muže a ženy. Ten, kdo stvořil na počátku nebesa a zemi, stvoří nakonec nová nebesa a novou zemi. Muž a žena ve své komplementaritě jsou od počátku symbolem této jednoty, nacházejí se v srdci biblického příběhu spásy. Svatba Adama a Evy je předobrazem svatby Krista a církve a obojí je klíčem ke smyslu celého stvoření: ukázat na jednotu nebe a země, která je Božím záměrem od počátku. Vyjdeme-li od těchto konců směrem do středu, všechno dostane jasnější smysl: proč je Stará smlouva symbolizována řečí manželské úmluvy a vede k Nové smlouvě mezi Kristem a církví.

Osobně si myslím, že rodina, tedy muž, žena a děti, si zaslouží ochranu ne proto, že je „tradiční“. V jistých kulturách pěstují jako „tradici“ narážení hlav nepřátel na kůl. Rodina si zaslouží obranu a podporu proto, že je to stvořené Boží „slovo“, řeč, v níž slyšíme ozvěnu tajemství skrytého v Bohu od věčnosti. Tedy: Kdo je Bůh? (Společenství osob v lásce.) A: Jaký je Boží plán s člověkem? (Pozvat nás k účasti na životě Boží „rodiny“.)

Rodina dává církvi jazyk pro vyjádření radostné zvěsti. Skrze víru a křest se totiž rodíme k novému životu Božích milovaných dětí. Jsme proto bratři a sestry, protože máme jediného Otce a jsme členy jedné velké rodiny, která má své členy nejen na zemi, ale také v očistci a v nebi.

Ale je tu ještě další důležitý úkol: manželé a rodiny učí církev být víc „jako rodina“. Příkladů najdeme hned několik:

1. Rodina nás učí těšit se z maličkostí
Moje neteř Stella, Stelinka, má Downův syndrom. Je jí šest a zatím nedokáže říct delší srozumitelnou větu. A přesto má své úžasné dary. Kdysi jsem o tom napsal:
Stelinka žije naplno v přítomném okamžiku. Co naplno – na sto deset procent! Z obyčejných maličkostí dokáže udělat oslavu. Když táta přinese z obchodu nákup, má z toho doslova Vánoce. Vytahuje z tašky jednu věc po druhé a s nefalšovaným nadšením volá: „Jééé, mrkev! Jééé, salát!“ Jako by právě dorazila zásilka z Nové Kaledonie. Takovou radost měl snad naposledy Hospodin při stvoření světa, když na své dílo zálibně pohleděl a viděl, že je to dobré: „Jééé, žirafa kordofanská! Jééé, mokrýš střídavolistý!“.

Stelinka nedávno ze školky přinesla pochvalu: „Umí krásně počítat do dvou.“ Děti nás jednoduše naučí radovat se z maličkostí, i z malých krůčků tím správným směrem. Když vidím svoji malou neteř a ostatní tzv. jinak obdarované děti, říkám si: „Každá hvězdička svítí, jak umí.“ A o nás dospělých to platí stejně.

Nedávno jsem k tomu kdesi poznamenal:
Je k životu naprosto nezbytné, abychom se dokázali těšit z maličkostí. Když máme zrovna světlý den, nebo – jako právě nyní – i když k nám z dálky doléhá řev zbraní. (…) Ano, svět je plný absurdního, tupého zla a násilí, ale současně přetéká dobrem a neobyčejnou krásou: květin, zvířat, vztahů, překvapení, úsměvů… Symfonii Božího stvoření nakonec nepřehluší žádný z těch našich lidských obludných vynálezů zkázy.

Když si začneme všímat malých věcí, zrodí se v našich srdcích vděčnost Dárci. A je to vděčnost, která otevírá cestu důvěře a důvěra pak naději. Vždycky nám připomene: Bůh je věrný, je blízko, Boží prozřetelnost objímá celý svět. Postaral se o mě včera a dnes, postará se i zítra. Když se dokážeme těšit z malých věcí, přestaneme mít strach z těch velkých.

Vzkříšený Kristus, aby své učedníky přesvědčil, že není pouhý přízrak, pojedl před nimi rybu (vizte Lk 24, 43). Pro apoštoly byla pak ona rybí kost připomínkou: Pán žije! Je vítěz nad smrtí. (…) Právě ony maličkosti, o kterých píšu, ony Boží úsměvy, pohlazení a esemesky, jsou něco jako naše osobní „rybí kosti“. Může to být skoro cokoli, co nám poselství, že Pán žije a je vítěz, znovu nechá rozeznít v srdci. Požehnaná jiskérka ve tmě!

Ani naše pomoc druhým v jejich bolestech a starostech nemusí být „nic velkého“, ale přesto je rozhodující. Náš úsměv, povzbuzení, pět minut naslouchání, požehnání, nic z toho nedokáže obratem vyřešit velká trápení těch, kdo k nám přicházejí. Ale umožní jim znova se nadechnout. Najít sílu zvládnout další hodinu, den. Zvednout se a jít dál.

2. Rodina nás vede k odpovědnosti za své „malé políčko“
Aby rodina mohla šlapat jako hodinky, musí se každý z členů chopit svého díla. Každý, malý i velký, podle svých schopností a darů, má na starosti něco jiného pro společné dobro.

Bůh po nás nechce, abychom se cítili zodpovědní za všechny problémy světa. Naším úkolem je obdělávat to své „malé políčko“: možná jeden řádek, možná dvě, tři rostlinky. Bůh nás tak učí důvěře v jeho prozřetelnost: „To je tvá odpovědnost. Zbytek nech na mně.“

Jak můžu například přispět k ukončení válek ve světě? V prvé řadě tím, že se (jako kněz) ráno dobře pomodlím breviář, že se (jako otec od rodiny) budu po příchodu z práce věnovat dětem, že (jako matka rodiny) už potřetí s láskou našemu malému vyměním plenky. (Plenky může vyměňovat stejně dobře i táta.) „Budete-li tím, čím máte být,“ říká svatá Kateřina Sienská, „zapálíte celý svět.“

3. Rodina nás učí, že jsme „jedno tělo“
Rodina nám ukazuje, jak úzce jsme vzájemně propojení: v radostech, strastech, milosti i hříchu. Selhání otce a matky dokáže poznamenat jejich potomky po řadu generací. Naopak citlivost jediného člena na Boží milost jí umožňuje vylít se každého z rodiny.

Oběť z lásky ke druhému je jakoby vepsaná do DNA vztahů v rodině. Díky této skutečnosti objevíme například „eucharistický“ smysl práce: otec namáhavou prací „stravuje“ své tělo, láme své tělo a rozdává ho po kouskách svým dětem. Matka živí (doslova) svým tělem děti, když je kojí.

Milované dítě je tak už díky své rodině připravené vstoupit do tajemství Eucharistie: oběti, hostiny, díkůvzdání, obdarování, společenství, radosti z blízkosti milovaného. Jestliže Bůh připravoval člověka na tajemství Eucharistie moha předobrazy Starého zákona, připravuje vždy znova lidské srdce na toto tajemství prostřednictvím života v rodině.

4. Rodina nás vede ke znovuobjevení bratrství
Rodina nám dává zakusit, že je důležitější, kdo jsi, než to, co děláš. Kdo jsi, je dáno vztahem, který je vepsaný do našeho těla a jeho schopností: jsi v prvé řadě syn/dcera, pak bratr a sestra, pak ženich, nevěsta a otec, matka. A pohled víry přidává: jsi milovaný syn (dcera), proto miluj svého bratra a svou sestru.

Kéž by to platilo zvláště o nás kněžích! Druhý vatikánský koncil k tomu uvádí toto: „Všichni kněží, kteří byli svěcením včleněni do kněžského stavu, jsou mezi sebou spojeni hlubokým svátostným bratrstvím. Zvláště však v diecézi, jejíž službě jsou přiděleni, vytvářejí jeden kněžský sbor.“ A na jiném místě hovoří podobně: „Společné posvátné svěcení a poslání spojuje všechny kněze mezi sebou navzájem důvěrným bratrstvím.“

Známkou zdravého kněžského bratrství je také ochota požádat druhé kněze o modlitbu a pomoc v obtížných situacích, přijmout jejich upřímně míněnou kritiku a (možná ještě více) schopnost těšit se z jejich osobních charismat a pastoračních úspěchů.

5. V rodině může žena (i muž) objevit svou pravou důstojnost a hodnotu
Trvat na tom, že pro „záchranu“ své důstojnosti žena nutně potřebuje přístup ke svátostnému kněžství, znamená v podstatě se domnívat, že žena jakožto žena nemá v církvi své jedinečné a nenahraditelné poslání, k němuž muži nemají přístup. Znamená to popírat teologickou smysluplnost rozdílů mezi mužem a ženou a úzké spojení mezi stvořením a vykoupením.

Prorockým posláním ženy je být jako žena ikonou církve Nevěsty a jako nevěsta ikonou svatosti. Co jiného je totiž svatost, než nechat se Bohem milovat? Přiznat Bohu iniciativu, prvenství v lásce, jak to činí nevěsta vůči ženichovi?

Nekonečné debaty o kněžském svěcení žen jsou podle mne jen dalším „ekologickým hříchem“: plýtváním papírem. Něco však přeci můžeme pro ženy při mši udělat: projít pečlivě všechny naše české liturgické texty a modlitby a všude tam, kde jsou „synové“, ať jsou i dcery, a kde jsou jen „bratři“, ať jsou i sestry…

6. Děti „mluví“ o Bohu, i když ještě neumějí mluvit
Nemůžeme tvrdit, že bereme teologii vážně, pokud nebereme vážně děti. Protože Bůh se stal dítětem. A děti nás toho o nás i o Bohu naučí opravdu hodně, pokud jim to dovolíme. Rodičovská láska je ozvěna Božího otcovství v lidském srdci, účast na pohledu Stvořitele: „A viděl, že je to dobré (nebo: krásné).“

F. M. Dostojevskij ve svém románu Idiot nechává ústy jistého knížete odpovědět na otázku, zda a proč věří v Boha:
„Když jsem se vracel do hostince, potkal jsem ženu s kojencem. Žena ještě mladá, dítěti bylo tak asi šest neděl. Dítě se na ni usmálo, podle jejího pozorování poprvé od svého narození. Dívám se, tak přenábožně se z nenadání pokřižovala. „Co to děláš, povídám, mladice?“ (…) „Ale tuhle, povídá, právě tak, jako bývá matčina radost, když zpozoruje u svého kojence první úsměv, právě takovou radost mívá i Bůh pokaždé, když z nebe spatří, že hříšník před Ním z plna svého srdce k modlitbě pokleká.“ To mně řekla žena, téměř týmiž slovy, a takovou hlubokou, takovou jemnou a opravdu náboženskou myšlenku, v níž rázem byla vyjádřena všecka podstata křesťanstva, to jest všechen pojem o Bohu, jako o našem rodném otci a o radosti Boží z člověka, jako otce ze svého vlastního dítěte – nejhlavnější myšlenka Kristova! Prostá žena! Ovšem, matka…“

Svůj článek bych chtěl zakončit slovy Henriho Caffarela: „Ano, tento svět bije a utlačuje rodinu ze všech stran, nicméně si zaslouží, aby se skrze rodinu obrátil k Bohu, přišel k němu a byl mu zasvěcen: Bohu, jehož láska prosvítá každým okamžikem, každým skutkem a každou zvyklostí rodinného společenství.“

P. Karel Skočovský

Tříkrálová sbírka bude probíhat od 1. až do 15. ledna 2023. Věci nezbytné ke koledování zařizuje Charita Kroměříž. Pro klidný průběh organizace a příprav ale potřebujeme vaše včasné potvrzení účasti. Proto prosíme vedoucí skupinek, stávající i nové, aby se hlásili koordinátorovi Martinu Provazníkovi na telefonu: 737 630 670, nebo na Charitě Kroměříž.

Stále hledáme vedoucí i koledníky. Především ochotným dospělým vedoucím pomůžeme najít dětské koledníky, ale potřebujeme k tomu od vás nabídku vašeho času a kontakt na vás.

Slavnostní žehnání koledníkům celé olomoucké arcidiecéze proběhne v katedrále sv. Václava v pátek 30. prosince 2022 v 10 hodin. Pro účastníky bude připraveno občerstvení, ale i navazující program s prohlídkou krásných i tajemných betlémů v Arcibiskupském paláci. Přihlašovat k této události se můžete nejpozději do 19. 12. 2022 i na stránkách Charity Kroměříž. O případném konání žehnání koledníkům přímo v Kroměříži budete ještě informováni.