Jak rodina pomáhá církvi a světu znovu objevit Boží lásku a smysl života

12.12.2022, RC Monitor 23/2022

Často kolem nás slyšíme o krizi manželství a rodiny. Ptáme se, jak rodině pomoci. Ale co když otázka nakonec nestojí jen, jak můžeme v církvi pomoci manželům, ale také jak mohou manželé a rodiny pomoci církvi znova uvidět velký obraz, mapu cesty, propojení počátku a konce dějin spásy? Co když je to tak, že krize víry vedla ke slepotě vůči tomuto „velkému obrazu“? Debatujeme o tom a onom v učení církve, a pro stromy nevidíme les. Utápíme se v jednotlivostech, a uniká nám pointa životně důležitého příběhu, jehož jsme součástí.


Anglikfánský biskup a biblista N. T. Wright v jedné své promluvě na obhajobu manželství muže a ženy uvádí toto:
Na začátku (Genesis 1 a 2) i konci Bible, jak ji známe dnes (Zjevení 21 a 22), najdeme stejnou skutečnost: spojení nebe a země, svatbu muže a ženy. Ten, kdo stvořil na počátku nebesa a zemi, stvoří nakonec nová nebesa a novou zemi. Muž a žena ve své komplementaritě jsou od počátku symbolem této jednoty, nacházejí se v srdci biblického příběhu spásy. Svatba Adama a Evy je předobrazem svatby Krista a církve a obojí je klíčem ke smyslu celého stvoření: ukázat na jednotu nebe a země, která je Božím záměrem od počátku. Vyjdeme-li od těchto konců směrem do středu, všechno dostane jasnější smysl: proč je Stará smlouva symbolizována řečí manželské úmluvy a vede k Nové smlouvě mezi Kristem a církví.

Osobně si myslím, že rodina, tedy muž, žena a děti, si zaslouží ochranu ne proto, že je „tradiční“. V jistých kulturách pěstují jako „tradici“ narážení hlav nepřátel na kůl. Rodina si zaslouží obranu a podporu proto, že je to stvořené Boží „slovo“, řeč, v níž slyšíme ozvěnu tajemství skrytého v Bohu od věčnosti. Tedy: Kdo je Bůh? (Společenství osob v lásce.) A: Jaký je Boží plán s člověkem? (Pozvat nás k účasti na životě Boží „rodiny“.)

Rodina dává církvi jazyk pro vyjádření radostné zvěsti. Skrze víru a křest se totiž rodíme k novému životu Božích milovaných dětí. Jsme proto bratři a sestry, protože máme jediného Otce a jsme členy jedné velké rodiny, která má své členy nejen na zemi, ale také v očistci a v nebi.

Ale je tu ještě další důležitý úkol: manželé a rodiny učí církev být víc „jako rodina“. Příkladů najdeme hned několik:

1. Rodina nás učí těšit se z maličkostí
Moje neteř Stella, Stelinka, má Downův syndrom. Je jí šest a zatím nedokáže říct delší srozumitelnou větu. A přesto má své úžasné dary. Kdysi jsem o tom napsal:
Stelinka žije naplno v přítomném okamžiku. Co naplno – na sto deset procent! Z obyčejných maličkostí dokáže udělat oslavu. Když táta přinese z obchodu nákup, má z toho doslova Vánoce. Vytahuje z tašky jednu věc po druhé a s nefalšovaným nadšením volá: „Jééé, mrkev! Jééé, salát!“ Jako by právě dorazila zásilka z Nové Kaledonie. Takovou radost měl snad naposledy Hospodin při stvoření světa, když na své dílo zálibně pohleděl a viděl, že je to dobré: „Jééé, žirafa kordofanská! Jééé, mokrýš střídavolistý!“.

Stelinka nedávno ze školky přinesla pochvalu: „Umí krásně počítat do dvou.“ Děti nás jednoduše naučí radovat se z maličkostí, i z malých krůčků tím správným směrem. Když vidím svoji malou neteř a ostatní tzv. jinak obdarované děti, říkám si: „Každá hvězdička svítí, jak umí.“ A o nás dospělých to platí stejně.

Nedávno jsem k tomu kdesi poznamenal:
Je k životu naprosto nezbytné, abychom se dokázali těšit z maličkostí. Když máme zrovna světlý den, nebo – jako právě nyní – i když k nám z dálky doléhá řev zbraní. (…) Ano, svět je plný absurdního, tupého zla a násilí, ale současně přetéká dobrem a neobyčejnou krásou: květin, zvířat, vztahů, překvapení, úsměvů… Symfonii Božího stvoření nakonec nepřehluší žádný z těch našich lidských obludných vynálezů zkázy.

Když si začneme všímat malých věcí, zrodí se v našich srdcích vděčnost Dárci. A je to vděčnost, která otevírá cestu důvěře a důvěra pak naději. Vždycky nám připomene: Bůh je věrný, je blízko, Boží prozřetelnost objímá celý svět. Postaral se o mě včera a dnes, postará se i zítra. Když se dokážeme těšit z malých věcí, přestaneme mít strach z těch velkých.

Vzkříšený Kristus, aby své učedníky přesvědčil, že není pouhý přízrak, pojedl před nimi rybu (vizte Lk 24, 43). Pro apoštoly byla pak ona rybí kost připomínkou: Pán žije! Je vítěz nad smrtí. (…) Právě ony maličkosti, o kterých píšu, ony Boží úsměvy, pohlazení a esemesky, jsou něco jako naše osobní „rybí kosti“. Může to být skoro cokoli, co nám poselství, že Pán žije a je vítěz, znovu nechá rozeznít v srdci. Požehnaná jiskérka ve tmě!

Ani naše pomoc druhým v jejich bolestech a starostech nemusí být „nic velkého“, ale přesto je rozhodující. Náš úsměv, povzbuzení, pět minut naslouchání, požehnání, nic z toho nedokáže obratem vyřešit velká trápení těch, kdo k nám přicházejí. Ale umožní jim znova se nadechnout. Najít sílu zvládnout další hodinu, den. Zvednout se a jít dál.

2. Rodina nás vede k odpovědnosti za své „malé políčko“
Aby rodina mohla šlapat jako hodinky, musí se každý z členů chopit svého díla. Každý, malý i velký, podle svých schopností a darů, má na starosti něco jiného pro společné dobro.

Bůh po nás nechce, abychom se cítili zodpovědní za všechny problémy světa. Naším úkolem je obdělávat to své „malé políčko“: možná jeden řádek, možná dvě, tři rostlinky. Bůh nás tak učí důvěře v jeho prozřetelnost: „To je tvá odpovědnost. Zbytek nech na mně.“

Jak můžu například přispět k ukončení válek ve světě? V prvé řadě tím, že se (jako kněz) ráno dobře pomodlím breviář, že se (jako otec od rodiny) budu po příchodu z práce věnovat dětem, že (jako matka rodiny) už potřetí s láskou našemu malému vyměním plenky. (Plenky může vyměňovat stejně dobře i táta.) „Budete-li tím, čím máte být,“ říká svatá Kateřina Sienská, „zapálíte celý svět.“

3. Rodina nás učí, že jsme „jedno tělo“
Rodina nám ukazuje, jak úzce jsme vzájemně propojení: v radostech, strastech, milosti i hříchu. Selhání otce a matky dokáže poznamenat jejich potomky po řadu generací. Naopak citlivost jediného člena na Boží milost jí umožňuje vylít se každého z rodiny.

Oběť z lásky ke druhému je jakoby vepsaná do DNA vztahů v rodině. Díky této skutečnosti objevíme například „eucharistický“ smysl práce: otec namáhavou prací „stravuje“ své tělo, láme své tělo a rozdává ho po kouskách svým dětem. Matka živí (doslova) svým tělem děti, když je kojí.

Milované dítě je tak už díky své rodině připravené vstoupit do tajemství Eucharistie: oběti, hostiny, díkůvzdání, obdarování, společenství, radosti z blízkosti milovaného. Jestliže Bůh připravoval člověka na tajemství Eucharistie moha předobrazy Starého zákona, připravuje vždy znova lidské srdce na toto tajemství prostřednictvím života v rodině.

4. Rodina nás vede ke znovuobjevení bratrství
Rodina nám dává zakusit, že je důležitější, kdo jsi, než to, co děláš. Kdo jsi, je dáno vztahem, který je vepsaný do našeho těla a jeho schopností: jsi v prvé řadě syn/dcera, pak bratr a sestra, pak ženich, nevěsta a otec, matka. A pohled víry přidává: jsi milovaný syn (dcera), proto miluj svého bratra a svou sestru.

Kéž by to platilo zvláště o nás kněžích! Druhý vatikánský koncil k tomu uvádí toto: „Všichni kněží, kteří byli svěcením včleněni do kněžského stavu, jsou mezi sebou spojeni hlubokým svátostným bratrstvím. Zvláště však v diecézi, jejíž službě jsou přiděleni, vytvářejí jeden kněžský sbor.“ A na jiném místě hovoří podobně: „Společné posvátné svěcení a poslání spojuje všechny kněze mezi sebou navzájem důvěrným bratrstvím.“

Známkou zdravého kněžského bratrství je také ochota požádat druhé kněze o modlitbu a pomoc v obtížných situacích, přijmout jejich upřímně míněnou kritiku a (možná ještě více) schopnost těšit se z jejich osobních charismat a pastoračních úspěchů.

5. V rodině může žena (i muž) objevit svou pravou důstojnost a hodnotu
Trvat na tom, že pro „záchranu“ své důstojnosti žena nutně potřebuje přístup ke svátostnému kněžství, znamená v podstatě se domnívat, že žena jakožto žena nemá v církvi své jedinečné a nenahraditelné poslání, k němuž muži nemají přístup. Znamená to popírat teologickou smysluplnost rozdílů mezi mužem a ženou a úzké spojení mezi stvořením a vykoupením.

Prorockým posláním ženy je být jako žena ikonou církve Nevěsty a jako nevěsta ikonou svatosti. Co jiného je totiž svatost, než nechat se Bohem milovat? Přiznat Bohu iniciativu, prvenství v lásce, jak to činí nevěsta vůči ženichovi?

Nekonečné debaty o kněžském svěcení žen jsou podle mne jen dalším „ekologickým hříchem“: plýtváním papírem. Něco však přeci můžeme pro ženy při mši udělat: projít pečlivě všechny naše české liturgické texty a modlitby a všude tam, kde jsou „synové“, ať jsou i dcery, a kde jsou jen „bratři“, ať jsou i sestry…

6. Děti „mluví“ o Bohu, i když ještě neumějí mluvit
Nemůžeme tvrdit, že bereme teologii vážně, pokud nebereme vážně děti. Protože Bůh se stal dítětem. A děti nás toho o nás i o Bohu naučí opravdu hodně, pokud jim to dovolíme. Rodičovská láska je ozvěna Božího otcovství v lidském srdci, účast na pohledu Stvořitele: „A viděl, že je to dobré (nebo: krásné).“

F. M. Dostojevskij ve svém románu Idiot nechává ústy jistého knížete odpovědět na otázku, zda a proč věří v Boha:
„Když jsem se vracel do hostince, potkal jsem ženu s kojencem. Žena ještě mladá, dítěti bylo tak asi šest neděl. Dítě se na ni usmálo, podle jejího pozorování poprvé od svého narození. Dívám se, tak přenábožně se z nenadání pokřižovala. „Co to děláš, povídám, mladice?“ (…) „Ale tuhle, povídá, právě tak, jako bývá matčina radost, když zpozoruje u svého kojence první úsměv, právě takovou radost mívá i Bůh pokaždé, když z nebe spatří, že hříšník před Ním z plna svého srdce k modlitbě pokleká.“ To mně řekla žena, téměř týmiž slovy, a takovou hlubokou, takovou jemnou a opravdu náboženskou myšlenku, v níž rázem byla vyjádřena všecka podstata křesťanstva, to jest všechen pojem o Bohu, jako o našem rodném otci a o radosti Boží z člověka, jako otce ze svého vlastního dítěte – nejhlavnější myšlenka Kristova! Prostá žena! Ovšem, matka…“

Svůj článek bych chtěl zakončit slovy Henriho Caffarela: „Ano, tento svět bije a utlačuje rodinu ze všech stran, nicméně si zaslouží, aby se skrze rodinu obrátil k Bohu, přišel k němu a byl mu zasvěcen: Bohu, jehož láska prosvítá každým okamžikem, každým skutkem a každou zvyklostí rodinného společenství.“

P. Karel Skočovský

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..