Archiv rubriky: informace ostatní

zprávy z jiných webů týkající se života církve a křesťanů

Spojme se nyní se všemi věřícími v Evropě v (této) modlitbě

Všemohoucí a milosrdný Bože Otče, Stvořiteli světa, 
který jsi z lásky k nám poslal na svět svého Syna jako lékaře duše i těla, 
shlédni na své děti, které se na Tebe obracejí 
v této obtížné době plné dezorientace a obav 
v mnoha místech Evropy i světa 
a hledají sílu, spásu a úlevu.

Osvoboď nás od nemoci a strachu, 
uzdrav naše nemocné, utěš jejich rodiny, 
dej moudrost hlavám státu, 
dej sílu a odměnu našim lékařům, 
zdravotníkům a dobrovolníkům, 
dej věčný život zesnulým. 
Neopusť nás v dobách zkoušky, 
ale vysvoboď nás ode všeho zlého.

O toto prosíme Tebe, 
který se Synem a Duchem Svatým 
žiješ a kraluješ na věky věků. 

Amen.

Maria, matko uzdravení a naděje,
přimlouvej se za nás!

Jedna ozvěna exercicií

Chvála Kristu,

zdravím Vás, otče Gorazde, od nás a ještě jsem Vám chtěla říct (vlastně: dovolila si napsat) pár poznámek – nebo spíš příběh – k letošním exerciciím, ze kterých jsem se vrátila před několika týdny. Omlouvám se, že až teď, ale musela jsem nejprve dohonit zameškanou práci, nemám totiž pak klid na přemýšlení, když mě tlačí jiné věci.

S osmdesátiletou paní z Brna jsme dojely v pořádku autobusem, a právě k téhle cestě a nejen k ní, se chci trošku v myšlenkách vrátit. „Vyhlídkový“ autobus na lince Dačice – Brno je doprava naprosto k nezaplacení, zvlášť když je tak nádherné počasí, jako bylo v tu sobotu, a když člověk nemá zas tak moc příležitostí cestovat v tuhle roční dobu. Ta naše země je tak nádherná, tak různorodá, doslova hýří těmi nejkrásnějšími odstíny zelené barvy, ale i všech jiných, úrodná, zkrátka velmi požehnaná od Pána. Znovu jsem se začala zabývat žalmem 65, který v ekumenickém překladu má nadpis – Ztišením se sluší chválit Hospodina – ale od Vladimíra Bognera je nadepsaný jako Děkování za Boží dary. Tenhle žalm jsem si vymodlila páteční křížovou cestou, a nemá to chybu.

Jedenáct zastavení jsem Pánu Ježíši vyprávěla o tom a prosila za to, co potřebuji já – jak chci být vnímavá k lidem, to jsem Vám už říkala. A u dvanáctého zastavení jsem se zastavila a začala jsem si představovat, co dělala Matka Boží pod křížem. A přišla jsem k závěru, že asi mlčela – a v té chvíli jsem zmlkla, nebo spíš byla umlčena, i já, protože když Pán Ježíš umírá, u toho se nedá nic říkat.

Navíc mě naplnila vzpomínka na mou vlastní zkušenost, když mi umírala dceruška, jak člověk v bolesti zmlkl a vlastně úplně ztratil slova, neměl co říct. Naštěstí je to už dávno, ve svatém roce 2000, a abych řekla pravdu, tehdy jsem prožila jedno ze svých nejdůležitějších procitnutí k vnímání Boží blízkosti (jak jste o tom mluvil v první exerciční přednášce) a teprve teď mi dochází, co to vlastně bylo.

Dítě se mi narodilo 2. března 2000, první čtvrtek v měsíci, který patří modlitbám za kněze, a dali jsme holčičce jméno Marie. Přišla na svět po naprosto normálním těhotenství, kdy nikoho nenapadlo nic mimořádného ani tragického. Snad jenom můj šestý smysl mě upozorňoval na něco neobvyklého, ale rozumem jsem si všechno zdůvodnila, že není důvod k obavám. Až po porodu jsem se najednou dozvěděla, že snad nic v tom děťátku není v pořádku, v tělíčku mu prostě chyběla spousta orgánů, ledvina, plíce, aorta, jiné byly zamotané, nebo nebyly na správném místě. Miminko mi odvezli do Brna a já jsem se s tím naprosto neuměla srovnat.

Byl to do té doby nejhorší šok mého života a Hospodina jsem obviňovala z toho, že při mně nestál: můj manžel i tchyně totiž chtěli, abych šla na potrat, protože už to bylo naše páté dítě, já jsem všechno přemlouvání odmítla a prosadila si svou a dítě si nechala. A teď od Něj tohle, takhle mi uhnout, když já jsem se naprosto spoléhala jen na Něj. Maruška žila osm měsíců, jenom jeden měsíc jsem ji měla doma – květen, jinak byla v nemocnici v Brně na JIP a já s ní nebo s ostatními dětmi doma. A tehdy se mi stalo něco úžasného, co dalo celému tomu utrpení, z lidského hlediska naprosto nesmyslnému, jiný směr a rozměr.

Seděla jsem takhle v křesle a peskovala Hospodina, protože jsem nebyla v stavu mu to odpustit a protože máma, když jde o dítě, je schopná stavět do latě i Boha. A jak jsem mu to tak všechno vypověděla, tak jsem to ukončila výčitkou, ať se nestaví hluchým, že já moc dobře vím, že mě slyší (hrůza – ještě teď se mu omlouvám). A slyšel: praštil se mnou na zem, na kolena, hlavu „do prachu“ na zem a v té chvíli jsem dostala poznání, že to dítě je pro svět(!) velký dar, že Anička Zelíková byla pro svět velkým darem, že Ježíš Kristus je pro svět nesmírným darem – všechny tři vjemy byly jakoby zvlášť, ALE ZÁROVEŇ V NAPROSTÉ JEDNOTĚ V JEDNOM, v JEŽÍŠI KRISTU – neumím to popsat.

A mnou procházely a zahlcovaly mě tak obrovské vlny vděku, lásky, klanění, nikdy jsem nic podobného nezažila. A zároveň mě vedly k poznání, že pro tohle je člověk ve své podstatě stvořen: pro klanění se a děkování Bohu. 

Malé jsem od té doby říkala malá karmelitka, protože tím šestým smyslem (což je Duch svatý) se mi pořád připomínala smírná oběť a protože na jejím tělíčku nebylo zdravého nebolavého místečka – na nevinném děťátku. Přesně jsem si představovala, jak asi trpěla Panna Maria, když jí trýznili a zabíjeli jejího naprosto nevinného Syna, nebylo na něm zdravého místečka…

No, a na tohle jsem dávno trochu pozapomněla, a když jsem ve středu přijela do Kostelního Vydří, tak jsem poznala, že to moje dítě je zde přítomné nějak mnohem víc, a na všechno tohle jsem si díky Vaším exerciciím, díky modlitbám a Duchu svatému postupně vzpomněla, ale před nikým jsem nebyla schopna, a ani nechtěla, o tom mluvit.

Maruška zemřela 31. října 2000, v poslední den měsíce Panny Marie Růžencové, den před svátkem Všech svatých. A tak mě Pán Bůh i Panna Maria vlastně drželi po celou dobu této bolestné etapy na mé životní cestě. Na ní je spousta jiných záchytných bodů, ale to by vydalo na celou knihu.

A to je taky jeden z podstatných důvodů, proč chci žít v Karmelu.

Ach, ani nevím, jestli to všechno, co jsem Vám napsala, má hlavu a patu. Prosím Vás o shovívavost, nejsem žádný spisovatel, jen Vám chci přiblížit ten svůj stav a ty mé postřehy k Vašim exerciciím z mého úhlu pohledu.

A nezbývá nic jiného, než jenom se klanět a děkovat Bohu a zůstávat v Jeho přítomnosti – žalm 65 se k tomu hodí výborně. Dobrořečme Pánu! Bohu díky!

S pozdravem Marie Š.

P.S. Ta moje slova jsou tak ubohá, aby něco takového vypověděla…

(dopis, napsaný asi měsíc po odjezdu z Vydří-v r. 2016)

zpět

UPOZORNĚNÍ ARCIBISKUPA OLOMOUCKÉHO VĚŘÍCÍM

17.11.2019 13:31

Drazí bratři a sestry
 
  k základní struktuře katolické církve patří biskupství a farnosti, nebo také řehole a hnutí či spolky, které mají církevní schválení, ale prostor církve je otevřený i pro mnoho duchovních společenství, která jsou součástí farností. Důležitým znakem zdravého společenství je jednota s místní i světovou církví. Pokud se nějaké společenství od církve odtrhne, či prohlásí za samostatnou církev, stává se schizmatickým. Kdo se aktivně zapojuje do života schizmatického společenství, je automaticky exkomunikován, to znamená: dokud se nezřekne schizmatu, nemůže platně přijímat rozhřešení ve svátosti smíření a nemůže hodně přijímat svátost eucharistie, která je výrazem hlubokého sjednocení s církví. Protože v naší diecézi působí několik takových nových církví, upozorňuji všechny věřící, že žádný člověk nemůže být ve dvou církvích zároveň.
 
   Například: Zakladatel komunity Královny míru v Medžugorji františkán Tomislav Vlašič, který později odešel do Itálie, kde vystoupil z řádu a byl převeden do laického stavu, založil spolu s jednou členkou tohoto společenství Stefanií Caterinou 20. května 2018 novou církev s názvem „Církev Ježíše Krista celého vesmíru“. Toto učení je blud a rafinované zlo, jež nepochází od Boha. „Bylo tam tolik dobrého, tolik modliteb a vše vypadalo svaté a nevinně. Nebylo lehké se tohoto učení vzdát. Poznala jsem, že je založeno na výjimečnosti, důležitosti, mimořádnosti, falešné mystice, vědění a poznávání Boha neobyčejným způsobem a to vede k pýše“ vyznala jedna bývalá členka, která děkuje Bohu za milost a sílu se z tohoto učení vymanit. Toto společenství má i své neplatně svěcené kněze, kteří neplatně slouží mši svatou a působí také u nás.
 
   Totéž platí o Byzantském katolickém patriarchátu, který vznikl 5. dubna 2011. Biskupové patriarchátu jsou bývalí katoličtí kněží, kteří byli exkomunikovaní z Katolické církve. Jejich biskupské svěcení zpochybnila Kongregace pro nauku víry a oni sami zatím nepředložili hodnověrné doklady o svém svěcení. Prvním patriarchou se stal Eliáš Antonín Dohnal, pocházející z Arcidiecéze olomoucké, který byl za nedovolené biskupské svěcení a za schizma exkomunikován z Katolické církve. Sídlo patriarchátu je na Ukrajině, ale nedaleko Olomouce mají svůj klášter, v němž podle oznámení na jejich webových stránkách na své synodě dne 14. října 2019 prohlásili papeže Františka za heretika a zvolili nového papeže.
 
   Problematické je také Kněžské bratrstvo svatého Pia X. Papež František sice 4. dubna 2017 umožnil katolickým biskupům udělovat licence pro věřící, kteří se účastní pastoračních aktivit bratrstva, ale Bratrstvo je v České republice od prosince 2017 samostatnou registrovanou církví na Ministerstvu kultury a zatím nenavázalo žádné vztahy s Českou biskupskou konferencí. Proto zatím u nás biskupové žádné licence nemohou udělovat. Něco jiného je Kněžské bratrstvo sv. Petra, které také slaví mši svatou takzvaně postaru a v latině, ale je v jednotě s vedením katolické církve a proto se katolíci mohou účastnit i jejich bohoslužeb.
 
   Nikoho nesoudím, ale považuji za svou povinnost věřící diecéze upozornit na situace, kdy ztrácejí jednotu s církví a tím také možnost hodně přijímat svátosti. Modlím se za obrácení a kající návrat do církve těch, kteří zbloudili, a o modlitbu na tento úmysl prosím také vás všechny.
                                                                                          arcibiskup Jan