I. neděle adventní

Drazí bratři a sestry, vstupujeme do posvátné doby adventní, která nás má připravit na setkání s Kristem, který přichází. Mysleme tentokrát nejen na Vánoce, které jsou jednou za rok, ale i na příchod Krista do našich srdcí ve svatém přijímání. To prožíváme mnohem častěji. V mnoha synodálních kroužcích se mluvilo o mši svaté a volalo se o pomoc k lepšímu prožívání. Nabízím malou pomoc prostřednictvím tohoto listu, který budeme číst na pokračování po tři neděle. Dovolte mi použít jednoduchý jazyk, aby rozuměly i děti, a poprosit vás, abyste se k tématu vrátili při domácím rozhovoru.

Jak to vypadá ve vaší rodině, když se chystáte na návštěvu k dědečkovi, nebo babičce, abyste popřáli k narozeninám? Jistě připravíte dárek, ale nejen to. Připravíte i děti na tuto slavnostní chvíli, aby chtěly jít s vámi a těšily se. Budou muset na chvíli opustit své hry, a dokonce se umýt a převléct, protože nemohou jít, tak jak přiběhly z pískoviště. Zvlášť musíte mluvit s těmi staršími, protože ti už mají své představy. Uděláte dokonce domluvu, kdo bude co říkat, možná všechno nacvičíte, ba připravíte i společnou písničku.

Když nastane dohodnutá chvíle, přijdete ke dveřím dědečkova domu a dřív, než zazvoníte, ještě rychle zkontrolujete oděvy dětí, dárky, jestli žádný nezapomněl, co má dělat a říkat. Dokonce se může stát, že se děti mezi tím pohádají a pozlobí, takže je musíte usmířit, aby slavnostní chvíli nic nepokazilo.

Když vstoupíme, pozdravíme se a přivítáme, zazpíváme oslavenci připravenou píseň, někdo za nás všechny řekne přání a pak má slovo oslavenec, který poděkuje a vyjádří radost, že jsme přišli, někdy zavzpomíná a přidá zkušenost či poučení. Pak předáme dárky, a ještě vzpomeneme na ty, kteří s námi nemohou být na oslavě, protože třeba odcestovali, nebo jsou nemocní, či museli do práce. Hostitel potom pozve všechny ke stolu a nabídne nějakou dobrotu. Kolem stolu se při vzájemném sdílení a přijímání vytváří společenství velké rodiny, upevňují se vztahy přátelství. Na závěr poděkujeme za pohoštění, rozloučíme se a oslavenec nám popřeje šťastnou cestu domů. Možná přidá i nějaký dárek, či výslužku, jak se někde říká.

Podobné je to v rodině Božích dětí, která přichází oslavit Pána Ježíše. Nejde o narozeniny, ale náš oslavenec nám ukázal nekonečnou lásku a obětoval svůj život na kříži za nás a za naši spásu. Udělal to však takovým způsobem, že nejen přemohl zlo, ale i smrt. On umřel a vstal z mrtvých, žije. My jsme osvobozeni od pout hříchu, vykoupeni. To je důvodem naší radosti a oslavy. Na mši svatou přichází mnoho lidí, ale ne všichni z toho mají užitek a dovedou to dobře prožít. Snad by někomu pomohlo, kdybychom měli před očima tu rodinnou oslavu.

Protože mše svatá je opravdu významná slavnost a taky společenská událost, je třeba na ni připravit jak svou duši, tak i svůj zevnějšek. Sváteční oděv k bohoslužbě není přežitkem staré módy, ale projevem úcty ke Kristu i celému společenství, ukazuje, že vnímám velikost slavnostního okamžiku. Bůh se však dívá víc než na šaty do srdce člověka, a proto je třeba mít srdce čisté, oblečené do roucha křestní nevinnosti, vyhřáté láskou a vyzdobené ctností. Takový stav vyžaduje soustavnou péči o své nitro.

Když jde na mši svatou rodina, je třeba myslet nejen na osobní přípravu jednotlivce, ale i společenství. Společné těšení se na slavnost a společný vstup do svatých tajemství je duchovní zkušenost, která rodinu stmeluje, obohacuje její vnitřní život. To ovšem předpokládá i společnou přípravu, především úpravu vzájemných vztahů a budování atmosféry vzájemné lásky, která dovede omlouvat, odpouštět, znovu dávat důvěru, upřímně chtít dobro druhého a při tom být trpělivá.

Při vstupu do chrámu se žehnáme svěcenou vodou a poklekáme. Přicházíme domů, jako děti Boží do Božího domu, domu našeho Otce. Uvědomujeme si, že vstupujeme před Pána, samotného Boha, jemuž patří všechna moc na nebi i na zemi, před toho, který zná srdce člověka a před kterým nezůstane nic skryté a utajené. Už ve Starém zákoně se ti, kdo přistupovali ke stanu setkávání a když se přibližovali k oltáři, omývali v nádrži na omývání. Smočení prstů v kropence a přežehnání svěcenou vodou při vchodu do kostela má být spojeno s prosbou, aby Pán sám očistil naše srdce, a tak nás připravil, abychom mohli vstoupit na svaté místo setkávání s Bohem. Chrám byl přece slavnostně zasvěcen, tedy vyňat z běžného užívání, aby se stal výsostným místem našeho setkávání s Bohem. Jen vzpomeňme na Mojžíše u hořícího keře, když slyšel Hospodinův hlas: Nepřibližuj se. Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté.

Ministrant zazvoní (jako u dědečkova bytu) a my stojíme připraveni na slavnostní setkání, které právě začíná. Vystoupí kněz, který při bohoslužbě zastupuje Krista, jedná v jeho jménu. Všichni uděláme znamení kříže, abychom si uvědomili, že nyní tu chceme být ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, ne ve jménu svém. Navzájem se pozdravíme. Vědomí Boží svatosti a našeho zapojení do svatého společenství Božího lidu nám znovu připomíná naši nehodnost, proto se Bohu omlouváme, přiznáváme své hříchy a prosíme za jejich odpuštění. Zároveň také odpouštíme i my každému, kdo se nějak provinil proti nám, protože když odpustí Bůh nám, musíme odpustit i my.

Hned se však dáme do zpěvu k poctě oslavence Krista. Zpíváme: Sláva na výsostech Bohu. Potom vyzve kněz: Modleme se. V krátké chvilce ticha vyjádří každý z nás své přání a kněz je shrne do hlasité modlitby. Po tomto našem přání mluví sám oslavenec. Posadíme se a pozorně mu nasloucháme. Jeho slovo máme v Písmě svatém a lektor z něj přečte jeden nebo dva úryvky. Mezi tím si zazpíváme a jáhen nebo kněz přečte další úryvek, tentokrát z evangelií. Když se při mši svaté čte Boží slovo, to k nám mluví sám Kristus. Proto z úcty k němu při čtení evangelia stojíme a zároveň tím chceme vyjádřit svou připravenost jít a uskutečnit jeho slovo.

Po evangeliu se posadíme a kněz nám vysvětluje, co jsme slyšeli z Písma, protože Božímu slovu je třeba rozumět, abychom je byli schopní správně uvést do života. Nejde jen o zapamatování, ale o skutečné vtělení Božího slova do našich skutků. Nejlepší příklad nám dává Panna Maria, která uměla říct Bohu ANO i když dobře nerozuměla, protože ji Boží tajemství přesahovalo. Tehdy se Slovo stalo tělem. Bůh přišel skrze Marii novým způsobem na svět. Podobně, když se slovo Boží vtěluje do našich skutků, vstupuje Bůh novým způsobem do našeho světa.

Tak vstupujeme do velké Boží hry, do samotných dějin spásy světa. Dáváme se k dispozici, stáváme se nejen nástroji, ale i spolupracovníky samotného Boha v posvěcování a zbožšťování světa. Dnes, kdy se říká, že svět je od Boha daleko, máme zvláštní úkol. Ten svět nebude bez Boha, když věřící nechají Boha vstupovat do světa skrze své skutky a svůj život ve shodě s vůlí Boží. K tomu se hlásíme, když po kázání povstaneme a voláme: Věřím. Neříkáme to vlastními slovy, ale formulí v církvi užívanou po dlouhá staletí, abychom vyjádřili ochotu svědčit o Bohu a jeho slově sice osobně, ale ne podle svého, nýbrž v jednotě s církví všech dob.

Jsme plní radosti z toho, že nás Bůh vtahuje do své blízkosti, do svého života a jednání a toužíme po tom, aby to zakusili všichni. Proto v přímluvných modlitbách připomínáme všechny, které nosíme v srdci. Prosíme za celé společenství církve, zvláště za ty, kdo nesou odpovědnost, za ty, kteří jsou v církvi noví, za ty, kdo potřebují zvláštní Boží milost a pomoc, za trpící a nemocné, ale i za zemřelé, protože i s nimi tvoříme jedno společenství církve. Neuzavíráme se jen do svého společenství, prosíme i za lidi ve světě, kteří k církvi nepatří, nebo ji neznají. Čím víc je naše srdce naplněné radostí z pozornosti, kterou nám projevil sám Bůh, tím více lidí objímá naše modlitba.

Milí přátelé, snad se někomu může zdát, že to bylo moc informací najednou. Ale když si o tom s někým ještě dnes popovídáme, jistě nám zůstane v paměti něco pro nás důležitého. Pokusme se podle toho na příští neděli připravit a uděláme důležitou náboženskou zkušenost.

Il. neděle adventní

Milé sestry a bratři, jestli jsme se na dnešní mši svatou připravili podle toho, co jsme si řekli minule, začali jsme dnešní bohoslužbu radostněji než jindy. Jestli se v nás nic krásného neudálo, nevzdávejme se a pokračujme v pronikání do tajemného setkání s Bohem. Dnes se zamysleme na druhou částí mše svaté.

Bohoslužba oběti začíná předáním darů. Už ve Starém zákoně čteme: Neukážeš se před Hospodinem s prázdnýma rukama. I první křesťané přinášeli do shromáždění dary ve prospěch společenství a Skutky apoštolů dosvědčují: Nikdo mezi nimi netrpěl nouzí, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak kdo potřeboval. Přinášeli také jídlo a šaty. (Z toho nám zůstalo v mešním obřadu umývání rukou kněze po obětování. Když přijímal nejrůznější dary, bylo třeba se umýt. Ke svatým tajemstvím se může jen s čistým srdcem. Proto celebrant při mytí rukou prosí i o očistu srdce.) Jde tedy o dary dvojího druhu: dary pro Boha a dary pro společenství věřících. I my dáváme nějaký peníz do sbírky pro potřeby kostela a společenství církve. Na oltář však neklademe peníze ze sbírky, ale dary chleba a vína.

Na tomto místě katecheze kdysi prohlásil jeden chlapec: Dědovi k svátku bychom nemohli přinést takovou trošku vína. Měl pravdu. To, co neseme na oltář, jsou dary velmi nepatrné hodnoty, pár oplatků a troška vína. Co je to za dar od tak mnohých? Jsou to dary symbolické. Malou část z úrody, kterou nám Bůh dal, přinášíme jako projev vděčnosti. Jsou to však také znamení darů duchovních, které každý účastník přináší. V některých kostelích je zvyk, že každý, kdo chce jít ke svatému přijímání, si hned po příchodu do kostela dá na obětní misku svou hostii. To by nemělo být bezduché gesto. V té chvíli by si člověk měl v duchu říct: Pane, tato hostie je znamením všeho, co ti přináším: ten dnešní dobrý skutek, ten včerejší sebezápor, tu trpělivou práci, která mi nebyla po chuti, ale udělal jsem ji dobře z lásky k tobě. A jestli se to v každém kostele nedělá? Nevadí. V každém kostele při každé mši svaté kněz pozvedá misku s hostiemi, než ji položí na oltář. Kdo chce být aktivně účasten na mši svaté, měl by na misku dát svůj duchovní dar.

V evangeliu svatého Matouše čteme: Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Kdybychom to vzali všichni vážně, asi bychom se vté chvíli rozešli. A než bychom se vrátili, bylo by po mši svaté. Ale představte si, co by se stalo, kdybychom to vzali opravdu vážně. Mohlo by trvat mezi námi nějaké nedorozumění déle, než do nejbližší mše svaté? Jak by to změnilo náš život a naše vztahy v rodinách i na pracovištích a v sousedství! Kolik trápení a infarktů by nebylo! Kolik by se zlepšilo i v našich vztazích s okolním světem! Ano, musíme to brát vážně. K oltáři je třeba přicházet pravdivě. Pokud to dokážeme, uvidíme úžasné plody.

Starší lidé si ještě pamatují, že před svatým přijímáním byl kdysi půst od půlnoci. Tehdy byla mše svatá ovšem jen dopoledne. Když se zavedla večerní mše svatá, zkrátil se eucharistický půst na tři hodiny a později jen na hodinu. Dnes se zdá, že na něj mnozí úplně zapomněli. Je pravda, že hodinový půst je maličkost. Hodinu nejíst a nepít? To přece není žádná oběť! Oběť je to sice maličká, ale moc dobrá pomůcka. Rozhodně se na ni nemá zapomínat. Jestli si máme odřeknout jídlo, či nějaký mls, musíme vědět proč. Ano, pokaždé si tak můžeme připomenout, co se má stát už za hodinu. Půjdeme na mši. Máme připravený dárek? Jestli ne, máme ještě hodinu na nějaký dobrý skutek. Nebude třeba se vracet kvůli smíření s někým? Mám ještě hodinu na to, abych řekl někomu z blízkých: Odpusť. Či k tomu použil telefon.

V knize Malý princ, moudré pohádce pro dospělé, vypráví autor Saint-Exupéry o krásném setkávání malého prince a lišky. Jednou mu liška říká: Bylo by lépe, kdybys přicházel vždy ve stejnou hodinu. Přijdeš-li například ve čtyři odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Cím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce…

Je to podobné, jako se svatým přijímáním. Kdybych se na mši připravoval a uvědomil si, co bude za hodinu, s kým se to setkám, jak mi na něm záleží, tak bych nejen připravil dárek a napravil své vztahy k lidem, ale taky vyzdobil své srdce, těšil bych se, objevil bych cenu štěstí. Neměl bych být už hodinu přede mší celý štěstím rozechvělý?

Nad dary položenými na oltář vzdává církev nebeskému Otci, skrze Krista v Duchu Svatém, díky a chválu za jeho dílo stvoření, vykoupení a posvěcení. Připojujeme se k oslavě Boha, kterou mu vzdávají v nebi všichni andělé a svatí. My sice ještě nejsme v nebi, ale už v této chvíli prožíváme společenství celé církve. Naše liturgie je jen předobrazem té nebeské, ale už nyní spolu s nebešťany radostně zpíváme: Svatý, Svatý, Svatý…

S celou církví jsme soustředěni na oltář a prosíme Otce, aby poslal svého Svatého Ducha, který posvětí dary chleba a vína. Jsme jako učedníci s Ježíšem při poslední večeři. Ve chvíli proměnění přichází Ježíš svátostným způsobem. Jako kdysi vzal na sebe lidské tělo a narodil se z Panny Marie, tak je nyní přítomen pod způsobami chleba a vína. Kněz pozvedá chléb i víno, aby všichni viděli a v úžasu se na kolenou klaněli Pánu. To je ten, který se pro nás stal člověkem, za nás se obětoval, vstal z mrtvých a žije ve slávě Otcově. Projevem úžasu je i zvolání celebranta: Tajemství víry. Úžasné tajemství vtahuje do adorace.

Mnozí dnes putují do Svaté země. K vrcholům pouti patří návštěva Kalvárie, možnost sáhnout rukou do díry, kde stál kdysi Kristův kříž, držet se té skály, na níž jsme byli vykoupeni. Je to opravdu silná chvíle, být na místě, kde se stala největší událost lidských dějin. Ale to se přeci událo už před dvěma tisíci lety! Za to při každé mši svaté se uskutečňuje zpřítomnění Kristovy kalvárské oběti. Když stojíme u kteréhokoliv oltáře při mši svaté, je to přece stejné, jako kdybychom stáli na Kalvárii ve chvíli, kdy na kříži visel Kristus a vedle stála Maria, apoštol Jan a ti další! Kdyby toto došlo všem křesťanům, pak by nikdo nemusel nařizovat, že máme přijit v neděli na mši svatou. Každý by cítil, že taková událost nemůže být bez něho, že nemůže nevyužít každou příležitost být u toho.

Jsme-li v duchu na Kalvárii, ptáme se při pohledu na Ukřižovaného: To je výsledek úspěšného života? Kudy chodil, dobře činil. I do poslední vesnice šel hlásat Boží království. Ted‘ jeho nohy přibili na kříž. Ruce vkládal na nemocné, aby je uzdravil, hladovým rozdával chléb, žehnal dětem… teď jsou přibity na kříž. Budoval v lidských srdcích království spravedlnosti, lásky a pokoje… kdo je k němu teď spravedlivý? Co všechno vykonal pro své přátele… a kde jsou teď? A nebeský Otec? Ježíš vždycky plnil vůli Otcovu. Slyší ho Otec, když k němu teď volá? Proč neodpovídá? Všemi opuštěný, zkrachovalý… on však ani v této situaci nepřestává milovat. Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí, volá z posledních sil. My bychom asi uvažovali jinak. On hledá omluvu, protože miluje. Protože nikdy nepřestal milovat, nedostalo se do jeho srdce zlo. Protože ho nepřemohl hřích, nezvítězila nad ním ani smrt. Svou smrtí smrt přemohl. Jako vítěz vstává z hrobu. Smrt a vzkříšení jsou tu neoddělitelně spolu. Stejně tak to prožíváme i ve mši svaté. S dojetím stojíme pod křížem a zároveň se radujeme z jeho vítězství.

Ale jeho vítězství, je i naše vítězství, vždyť jsme jeho tajemné tělo. Patříme k němu. Pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale kdy, až jednou? Svatý Pavel píše Rímanům: My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, jsme tím křtem byli ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti jsme byli spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít úplně novým životem. Neboť, jestliže jsme s ním srostli tím, že jsme mu podobni v jeho smrti, budeme mu také podobni i v jeho zmrtvýchvstání.

I v našem životě jsou bolestné chvíle, zklamání a neúspěchy? I ty jde ve spojení s Kristem proměnit. K našim darům, které přinášíme ke mši svaté, je možné přidat i všechny bolesti, těžkosti, zranění, zklamání, neúspěchy, vlastní selhání a jejich bolestné důsledky… To všechno je také možné dát na paténu či do kalicha ve chvíli obětování, přidat to ke Kristově oběti. A můžeme počítat s tím, že tak jako se víno promění v Kristovu krev, promění Pán i tyto nabídnuté bolesti v požehnání a novou milost. Správně prožívaná mše svatá mění i hodnoty našeho života. I každá nehodnota a odpad se zde může proměnit v poklad.

Sestry a bratři, za malou chvíli budeme přinášet na oltář dary. Zapojme se novým způsobem, abychom mohli zakusit takovou sílu setkání s Bohem, která proměňuje i všední život.

K tomu vám ze srdce žehná

arcibiskup Jan