Cvičný coming out nebo křížovka s transgender tématikou.(Ladislav Kytka)

V rozhovoru promluvil o tom, jak se LGBT a genderová tématika propisuje do českých škol. Přiblížil konkrétní případy duhových akcí či výukových materiálů, které podle něj překračují hranici běžné výuky. A rodičům, kteří s podobnou věcí bojují, nabídl řešení.

Ve své praxi se zabýváte hlavně LGBT tematikou. Posunula se podle vás někam debata v době, kdy se v některých zemích začínají více prosazovat tradiční hodnoty?

S nástupem Donalda Trumpa k moci jsme očekávali, že woke agendu výrazně omezí, což také udělal. Organizace, kterým přestala kvést pšenka v USA, se teď snaží o to víc prosadit v Evropské unii. Je to strašně vidět a znát, stačí se podívat na návrhy zákonů, které jsou teď v Evropské komisi. Jeden z nich se týká sebeurčení pohlaví — od nulového věku. Nedokážu si představit, že by si malé děti určovaly vlastní pohlaví.

Podobný zákon už platí v Německu od čtrnácti let a jde tak daleko, že pokud rodič nesouhlasí, je dítěti přidělena nezisková organizace, která před soudem hájí jeho právo na změnu pohlaví místo rodičů. A tlak přichází i odjinud — Světová zdravotnická organizace před třemi lety přišla s příručkami pro školy, které nabádaly k tomu, aby vzdělávání o sexualitě začalo už od narození. To jsou věci, které vám žádný psycholog neodsouhlasí.

Jaká podle vás vyplývají hlavní rizika z toho, když jsou děti v útlém věku seznamovány s možností změny pohlaví?

Jedním z problémů je špatná diagnóza. Při afirmačních metodách je postup příliš rychlý — nehledají se příčiny, proč se dítě cítí, že se narodilo do jiného těla. A to je zásadní problém, protože za tím pocitem může stát deprese, úzkost nebo porucha osobnosti. Ale rodiče jsou postaveni před hotovou věc a ještě jim řeknou: „Pozor, pokud dítě nebudete podporovat, hrozí až čtyřiačtyřicetiprocentní riziko sebevraždy“. To číslo je pravdivé — jenže platí pro lidi, kteří skutečně žijí v cizím těle. Neplatí pro dívku, která má třeba jen poruchu osobnosti nebo prožívá těžkou pubertu.

Finská psychiatrička Riittakerttu Kaltiala byla průkopnicí afirmační metody a dokonce se stala vládní pověřenkyní pro genderové záležitosti u dětí. Po letech práce s teenagery ale sama přiznala, že vedla diagnostiku tendenčně. Vydala přes dvě stě osmdesát vědeckých článků, ve kterých riziko špatné diagnózy jasně popsala.

Obzvlášť nebezpečné jsou blokátory puberty. Jeden z představitelů organizace Transparent — se kterou spolupracoval i bývalý ministr školství — byl přichycen na videu, jak studentům na gymnáziu říká, že pokud si nejsou jistí svým pohlavím, mohou použít blokátory puberty. Existují přitom studie, které poukazují na jejich negativní vliv na zdraví — mohou vést ke zpomalení nárůstu svalové hmoty a snížení kostní denzity. Látky používané jako blokátory se ve vyšších dávkách navíc používají k chemické kastraci sexuálních delikventů. Pokud pacient po blokátorech přejde na cross-sex hormony, což se děje ve více než 95 % případů, je riziko trvalé neplodnosti velmi vysoké.

Jak velkou roli hraje v tom všem digitální svět?

Obrovskou. Já tomu říkám digitální debilizace. Děti jsou v pubertě, mají hormonální bouři, jsou náchylné k vlivům zvenčí — a do toho jim přijde svět sociálních sítí, kde být heterosexuální prostě není cool. To jsem slyšel přímo od dětí. Chtějí být in, chtějí lajky, přátele, a ovlivňují je i různé organizace.

Jezdíte i na školy, jak vypadá situace tam?

Zmínil bych například Duhovou příručku, která se dostala k učitelům. Obsahuje návod, jak mají dětem vysvětlovat genderovou ideologii a genderové názvosloví — včetně bodů, které si mohou odškrtávat, co udělali pro genderovou výchovu. Na základě toho se na školách pořádají duhové dny nebo dny obráceného pohlaví — dětem se řekne: chlapečku, zítra přijdeš jako holčička. To mi přijde naprosto stresující. Nejvíc v tom jedou gymnázia, která se snaží být tolerantní za každou cenu a vůbec si neuvědomují, že ta ideologie může děti poškodit.

Narazil jsem třeba na gymnázium, kde udělali nultý ročník na téma Happy Pride. Pustili si film o transgenderovi, který byl nejdříve nešťastný, pak začal s hormonální léčbou a pak mu bylo skvěle — přesně taková motivace k tomu, aby děti šly tou cestou. Soutěžilo se tam v genderovém slovním kvízu a výsledkem bylo, že mi volala maminka, jejíž dvanáctiletá dcera přišla domů a řekla: už mi neříkej Danielka, jsem Vilje. Když se jí ptali, jestli se skutečně cítí jako muž v ženském těle, řekla, že ne. Volí si identitu podle toho, co je in. Naprosto se ztratila biologie a osobnostní rozvoj.

V Ústeckém kraji, kde nejvíc operujeme, mám zdokumentované případy například z Prahy, Chomutova, Mostu i Děčína. V Chomutově si paní učitelka udělala mimoškolní genderovou skupinu — skončilo to tím, že třináctileté dívce, která se před skupinou přiznala, že je heterosexuální, řekli, že zradila. Brala to tak vážně, že spolkla prášky a skončila na psychiatrii, dnes je na psychofarmakách.

Zakladatel projektu Restart Česko Adam Šejna v rohovoru pro Epoch Times hovořil i o tom, že se k vám dostávájí různé výukové materiály…

Ano, volala mi jedna maminka, která zjistila, že její dítě, které je v 5. třídě, má v čítance úryvek z knihy Kluk v sukních a k tomu přiloženou křížovku s tajenkou transgedner. Podle ní si ji děti neměly nosit domů a číst z ní pouze ve škole. Fotku dala i na sociální sítě, kdy vzbudila rozruch. Reportáž o ní točila i televize CNN Prima News.

Snažil jsem se situaci vyřešit s ředitelem školy a dostat učebnici pryč, ale odmítal komunikovat. Nezbylo nic jiného, než s pomocí senátorky a advokátky Jany Zwyrtek Hamplové (nezařazená) připravit usnesení, že genderová ideologie nepatří do škol. Jelikož k incidentu došlo v Děčíně, spolu s aktivistou Danielem Blackem a zastupitelem Janem Skalickým (PRO) jsme jej na místním zastupitelstvu přednesli. I když se nakonec neschválilo, docílili jsme toho, že čítanku z prvního stupně základní školy stáhli. Mám v plánu usnesení před komunálními volbami rozeslat různým politikům, aby bylo jasné, jak se k tématu staví. Tak to je jeden z příkladů – je jich samozřejmě více.

A co je vlastně smyslem vaší iniciativy Budoucnost pro děti?

Snažíme se rodičům pomoci v konkrétních případech se školami, zastupujeme je na zastupitelstvech, poskytujeme právní odůvodnění, studie, formuláře. Spolupracujeme s odborníky — psychology, psychiatry, etopedy. Pomáháme ale i jinak — třeba sbíráme peníze pro talentované děti nebo pro děti s hendikepem, jako byl malý Ondrášek s poruchou hybnosti, kterému pomohla delfinoterapie. Po ní začal sedět a vždycky když přijde, usměje se na vás.

Ale hlavně říkám rodičům: jděte s dětmi do přírody, nechte je zažít skutečné věci. Děti dnes swipují na TikToku – a jsou přitom prázdné schránky. A my jim místo toho, abychom je vedli k tomu, aby byly šťastné samy se sebou, říkáme: „Nemusíš se přijímat takový, jaký jsi — můžeš se změnit“. To je podle mě ten největší problém.

Nová vláda se hlásí k tradičním hodnotám. Změnilo se něco?

Strašně rád bych řekl, že ano. Ale musím být upřímný. Pan ministr Robert Plaga je zastáncem inkluze, pan ministr Adam Vojtěch chce spolupracovat s WHO. Oba říkají, že být tolerantní k tomuto je správné. Já jejich přesvědčení respektuji, ale chtěl bych, aby přijali odborníky a podívali se na data. Na slovenské straně podepsalo přes čtyři sta třicet psychologů, psychoterapeutů a profesorů dokument proti tomu, aby afirmační metody vstupovaly do škol. Taková diskuse u nás chybí.

A pak je tu inkluze — spojili nadané žáky s těmi, kteří potřebují speciální péči. Výsledek je, že ti, co potřebují speciální péči, jsou na tom ještě hůř, a nadaní se brzdí. Severské země, které byly průkopníky, teď přestávají dotovat tablety a vracejí se k tužkám a knihám. Poprvé od dob Marie Terezie se ukazuje, že máme hloupější generaci, než byli jejich rodiče. To je alarmující.

Co by tedy podle vás skutečně pomohlo?

Především přehodnotit inkluzi a zakázat neziskovým organizacím indoktrinaci ve školách. Nepouštět tam afirmační metody. Máme na to právní základ — rozsudek Nejvyššího správního soudu jasně říká, že stát nesmí provádět indoktrinaci v rozporu s filozofickým přesvědčením rodičů. Zákony jsou zatím na naší straně. Ale jen dokud nepřijmeme evropskou legislativu, která to celé obrátí.

Proto říkám rodičům: čas je teď. Poskytuji jim vše potřebné — žádosti, právní odůvodnění, studie. Ale ozvat se musí oni sami. Kytka s Danielem Blackem to sami nespasí.

převzato z epochtimes.cz

Hlas volajícího na poušti

V době, kdy se v hlubokých útrobách vatikánských kuloárů rodí dokumenty měnící tvář církve, znovu zaburácel z kazašských stepí hlas, který nezná kompromis s duchem doby. J. Exc. Mons. Athanasius Schneider, pomocný biskup v Astaně, podrobil zdrcující kritice závěrečnou zprávu Studijní skupiny č.j. 9 Synody o synodalitě. V rozsáhlém rozhovoru s novinářkou Diane Montagna biskup Schneider otevřeně konstatuje, že tato zpráva překročila dělící čáru mezi ortodoxií a herezí.


Infiltrace ideologie do srdce Říma

Podle biskupa Schneidera není tento dokument jen nevinným cvičením v „pastoračním doprovázení“. Tvrdí, že zpráva představuje přímý útok na Boží zjevení a na neměnné učení církve o morálce. Biskup varuje, že za květnatým jazykem se skrývá pokus o zásadní doktrinální transformaci katolické sexuální morálky: Mons. Schneider neváhal pojmenovat kořen problému: Sekretariát synodu podle něj přímo spolupracuje s nátlakovými skupinami a prosazuje ideologickou agendu LGBT, která je světu diktována z politických a mediálních center moci.

Exegéza pochybností: Metoda hada z Edenu

Analýza biskupa Schneidera míří na samotné jádro teologické metody synodální skupiny, kterou nazývá „exegézou pochybností“ . Kritizuje pasáže zprávy, které volají po „překonání pouhého opakování“ současné doktríny a navrhují nové interpretace biblických textů.

Pro kazašského biskupa je takový přístup projevem pýchy, kde si člověk osobuje právo redefinovat dobro a zlo bez ohledu na Písmo. Tento postoj přirovnal k momentu z ráje, kdy had pokoušel první lidi, aby se sami stali bohy a určovali pravidla morálky.

Od Fiducia Supplicans k totálnímu relativismu

Biskup Schneider vnímá současnou krizi v širším kontextu pontifikátu papeže Františka. Připomněl dokument Fiducia Supplicans , který označil za „výsměch zdravému rozumu“ kvůli jeho snahám uměle rozlišovat mezi požehnáním páru a požehnáním samotného vztahu, který tento pár tvoří. Aktuální zpráva Studijní skupiny č.j. 9 však podle něj zachází ještě hlouběji.

Už nejde jen o pastorační praxi, ale o strategii, která má postupně navyknout věřící na to, že homosexuální vztahy jsou morálně přijatelné nebo alespoň tolerovatelné. Takový proces podle biskupa Schneidera nevyhnutelně otevírá brány totálnímu morálnímu relativismu .


Výzva pro papeže a stav nouze

Biskup Schneider se s naléhavostí obrátil přímo na papeže Lva XIV. s výzvou, aby ochránil církev před touto gnostickou doktrínou. Zdůraznil, že mlčení kardinálů a biskupů dovoluje bludem šířit se a zmást věřící.

Církev ve stavu ohrožení

V souvislosti s rostoucím napětím biskup Schneider připustil, že podobné dokumenty jen posilují vnímání „stavu nouze“ v církvi, na který dlouhodobě poukazuje například Bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX). Uvedl, že Bratrstvo správně identifikuje současný stav církve jako stav nouze a podle jeho názoru právě tento stav nouze ospravedlňuje mimořádné kroky, protože oficiální místa ve Vatikánu v ochraně víry selhávají.

Podle biskupa každý v církvi, kdo dnes ještě popírá skutečný stav nouze, je buď duchovně zaslepen, nebo považuje nahého císaře za slušně oblečeného.

Zároveň varoval, že pokud Svatý stolec tyto bludné tendence jednoznačně neodsoudí, riskuje úplnou ztrátu důvěry u autenticky věřících katolíků a kněží, kteří v Římě stále hledají maják pravdy.

Pro čtenáře, kteří vnímají církev jako skálu v rozbouřeném moři modernismu, zůstává hlas biskupa Schneidera jedním z mála jasných majáků, které se nebojí pojmenovat tmu a vyzvat k návratu ke světlu apoštolské tradice.

zdroj: Substack D. Montagnové a Info Vaticana

Křesťan uprostřed self-help kultury: jak si zachovat směr

Dnešní kultura osobního rozvoje, „self-help“ a „self-healing“ je všude
kolem nás. Zdůrazňuje práci na sobě, uzdravování vnitřních zranění a
hledání životní pohody. V mnohém může být užitečná – vede lidi k větší pozornosti k vlastnímu prožívání a odpovědnosti za život. Zároveň ale stojí na jiném základu než víra, kterou přináší Ježíš Kristus podle Bible.

Zatímco křesťanství staví do středu Boha a jeho milost, současná self-help kultura staví do středu člověka a jeho vlastní schopnosti. Křesťanská víra mluví o hříchu a potřebě obrácení, zatímco moderní přístupy často vidí problém hlavně jako zranění či bloky. Kde křesťanství zdůrazňuje pravdu danou Bohem, dnešní kultura často říká „najdi svou pravdu“. A konečně – zatímco Kristus volá k následování i za cenu oběti, současný důraz je spíše na osobní pohodu a seberealizaci.

Jak tedy žít jako křesťan v tomto prostředí, aniž bychom ztratili směr?

Především je důležité hlídat, kdo stojí ve středu našeho života.
Sebepoznání má své místo, ale nesmí nahradit vztah s Bohem. Křesťan se stále vrací ke Kristu, ne k sobě samému jako konečnému řešení.

Stejně tak je třeba měřit pravdu podle Božího slova. Ne všechno, co se zdá užitečné nebo příjemné, je skutečně dobré. Bible zůstává měřítkem, které pomáhá rozlišovat.

Důležitým bodem je také nezaměňovat hřích za pouhé zranění. Lidská bolest je skutečná a zaslouží péči, ale křesťanská víra připomíná i potřebu pokání a proměny srdce.

V oblasti duchovního života je dobré být obezřetný vůči různým technikám a směrům, které slibují rychlé uzdravení nebo „osvícení“. Mohou být někdy užitečné na úrovni psychiky, ale nemohou nahradit spásu, kterou dává Kristus.

Křesťan si také musí dávat pozor, aby neztratil ochotu k oběti a službě.
Evangelium nás nevede jen k tomu, abychom se cítili dobře, ale abychom milovali – někdy i za cenu nepohodlí.

V neposlední řadě je důležité rozlišovat duchovno. Neurčité pojmy jako
„energie“ či „vesmír“ nemohou nahradit osobní vztah s živým Bohem. Stejně tak pocity a vnitřní prožitky nemohou být poslední autoritou v našem životě.

To vše ale neznamená, že je třeba moderní přístupy jednoduše odmítnout. Mnohé mohou být užitečné – například důraz na odpočinek, práci s emocemi či péči o duševní zdraví. Klíčem je rozlišování: přijímat to, co je dobré, a vše ostatní poměřovat Kristem.

Křesťan dnešní doby tak stojí před výzvou – žít otevřeně ve světě, ale
zároveň pevně zakořeněný v tom, co je neměnné. Vztah s Kristem zůstává kompasem, který ukazuje směr i uprostřed mnoha hlasů současné kultury.

Jana Dominika Pláteníková