22.12.2021, RC Monitor 24/2021
Jsem konvertita. Přiznávám, že na počátku mého života z víry nestálo žádné dramatické obrácení, ale obyčejná lidská potřeba sdílení a porozumění. Zkrátka jsem doufala, že ve společenství věřících najdu lidi chápavější a hodnější, než tam „venku“. Během let klopýtání a hledání jsem pochopila, že i v církvi jsou jen lidé, ale že stojí za to v ní žít, protože je něčím daleko víc než jen lidskou institucí. Že je dílem Trojjediného Boha, který ji sytí láskou Svého Syna, a oživuje Svým Duchem. Přijala jsem Ježíše Krista jako Pána svého života a církev jako svůj domov.
Po sedmnácti letech, které více než radostnou pouť připomínaly křížovou cestu, rozpačitě a s trochou lítosti stojím nad dokumenty Synody o synodalitě, a přemýšlím, zda se stále ještě jedná o tu církev, kterou jsem si navzdory všem bolestem i slabostem zamilovala. Čtu slova jako „naslouchání, dialog, změna, inkluze, sdílení, spoluzodpovědnost…“ a paměť se neodbytně vrací ke všem schůzím a konferencím minulosti, dnes módně zaměněným za vzdělávací akce, mýtinky, teambuildingy či eventy. Slovník synody (a možná nejen on) je jim nápadně podobný…
Stačí zaměnit několik slov a z materiálů k synodnímu procesu se stane jeden z miliónů motivačních programů, školení či dotazníků spokojenosti jakékoliv nadnárodní společnosti. Kde zůstal obyčejný a zdravý lidský rozum? Chápu-li správně význam slova „synodalita“ jak ho předkládá Vademecum k synodě, není to snad něco, co přirozeně vyplývá z podstaty církve a co přirozeně každý věřící dle svých možností žije? Není snad základní buňkou synodality rodina? Nežijeme ji snad v plnění svých každodenních povinností, ve výchově dětí, v péči o staré a nemocné, v obyčejné modlitbě za druhé? Skutečně potřebujeme příručky a metodiky k tomu, abychom správně diskutovali? A potřebujeme vůbec diskutovat? Vždyť jsem-li věřící křesťan, první, s kým „diskutuji“, koho se ptám a komu naslouchám, je přece Bůh! A snažím-li se naslouchat poctivě a „buď vůle Tvá“ není jen bezmyšlenkovitě vyslovenou frází, pak nepotřebuji žádnou metodiku k tomu, abych věděla, jak a kde své křesťanství žít. Ne ve skupince, ale u sebe musím začít. V setkání s Kristem ve svátostech či v tiché adoraci, v osobní modlitbě, ve zpytování svědomí…V tom všem se tvoří a upevňuje můj osobní vztah s Bohem a skrze něj rozpoznávám svůj úkol i potřeby těch, se kterými se na své cestě potkávám.
To je ale jen jeden rozměr mého synodálního znepokojení. Ten další je možná závažnější, protože se dotýká něčeho hlubšího, co tiše a nenápadně zaznívá v řadě otázek navržených pro synodální diskuse. Namátkou jen několik z nich: „Existují mezi námi předsudky ohledně toho, kdo „má právo mluvit“ nebo „komu se má naslouchat“? Ano, existují, a já doufám, že nadále existovat budou! A sama za sebe si ráda dovolím „předsudek“, že v otázkách pravdy víry nechci naslouchat komukoliv. Že ten, kdo mne povede ke Kristu, kdo jasným „ano ano – ne ne“, odpoví na mé otázky, nebude kdokoliv, ale Pánem povolaný a pomazaný kněz. Jistě i on je hříšný člověk, ale z moci svého svěcení, které nemůže odložit po pracovní době, má něco navíc. Je druhým Kristem, jediným, kdo mi Krista může zprostředkovat ve svátostech. A protože věřím v jedinečnost a svátostnost kněžství, troufám si říct, že v mnoha situacích je a vždy bude kněz ten, kdo má právo mluvit, a já jen naslouchat.
Dnes tolik oblíbené a zdůrazňované „všeobecné kněžství pokřtěného lidu“ v sobě nese veliké nebezpečí v tom, že smete výlučnost služebného kněžství a z přehnaného strachu z klerikalismu přetvoří kněze na pouhé „automaty na svátosti“. To ostatní přece (inspirováni nejbližšími sousedy) zvládneme sami!
Dále: „Naslouchá kněz ve farnosti názorům všech?“ Je mnoho momentů, kdy nelze naslouchat všem. To by nevedlo k ničemu jinému, než anarchii a chaosu. Církev je instituce nadpřirozená, přesto ale hierarchická, tvořená lidmi, kteří vedou a kteří potřebují vést. A mají skutečně mít všichni podíl na rozhodování? Stojí o to vůbec? Nemá větší cenu tichá důvěra, pokora a mlčení? Možná daleko víc, než na hlasitých diskutérech a výrobcích pastoračních aktivit a zážitků, stojí církev na pokorné modlitbě a věrném plnění každodenních povinností těch „obyčejných“. Těch, kteří nejsou a ani nechtějí být slyšet…
S tím souvisí další synodální otázka, která mě znepokojuje: „Přemýšlíme v naší farnosti o nových formách aktivního zapojení všech do liturgie?“ Proč?
Chápeme-li mši svatou jako zpřítomnění Kristovy kalvárské oběti, věříme-li v jeho reálnou přítomnost v Eucharistii a přijímáme-li ji jako největší a nedocenitelné Boží sebedarování, potom je naše aktivní zapojení zřejmé. Spočívá přece v usebraném a vědomém sjednocení se s eucharistickým Kristem, ve vnitřním dialogu díkůvzdání, pokání a proseb, v aktivním nesení křížů svých i svých bližních do oběti na oltáři. Co je víc důležité, než v usebranosti prožitá mše svatá? K ní přece nepotřebuji zapojit se do všeho, co se na oltáři děje, nepotřebuji řešit genderovou vyváženost lektorů nebo vymýšlet nové kreativní prvky. Ženy, nechť mi prominou, ale proč mnohé z nich usilují o to, aby byly vidět u ambonu? Proč přemýšlí o nové úloze ženy v církvi a dobrovolně se tak připravují o jedinečnost svého povolání? Otázka o nových formách zapojení do liturgie totiž u ambonu nekončí. V mnohých probudí potřebu jít dál a jaksi mimoděk nastolí v současnosti tak módní úvahy o svěcení žen či dobrovolném celibátu. Ne, my ženy nejsme povolány ke kněžství či vysokým úřadům v církevním aparátu. Nenechme si vzít jedinečnou úlohu manželek a matek, o kterou se nás celospolečenský trend prosakující do církve, snaží připravit. Dívejme se na Marii, tichou a pokornou služebnici Páně, která se modlila, obětovala a uchovávala v srdci. Tam, kde žena zůstane Marií, zůstane i Boží pokoj a radost a nikdo nebude vyloučen.
Tuším, že mé úvahy jsou radikální a pro mnohé nepříjemné, nelze je ale vytěsnit, protože do hloubky zasahují celou mou bytost, smysl života. Uvěřila jsem totiž, že smyslem života je následování Krista. Toho, který žil jako člověk na tomto světě, za mé hříchy krutě trpěl a zemřel, Toho, který byl vzkříšen z mrtvých. Toho, který mě zve ke službě Jemu a bližním, který mě vyzývá, abych hlásala a hájila výlučnost Jeho pozvání ke spáse. Nevěřím, že návod k takovému životu najdu v synodálních diskusích. Naopak se ptám, kdo po tu dobu, co celá církev bude naslouchat sobě, sdílet a reflektovat, bude hlásat Evangelium? Kdo bude učit, že jen v Pánu Ježíši je spása? Kdo bude hájit církev před sekularizací, relativismem a vyprázdněním? Kdo zaručí, že do bezbřehé společné cesty nevstoupí hereze a hřích? Jdeme spolu, ale jdeme skutečně s Kristem? Ptáme se, doopravdy a upřímně: kde chceš Pane, abych byl, jak ti mám sloužit, jaký je Tvůj plán s mým životem? Na takové otázky skutečně nedostaneme odpověď ve skupinkách či na sněmech, na ně se musíme s otevřeným srdcem a kající duší ptát v tichu před svatostánkem.
Jolana Jaczenková
absolventka Teologické fakulty JČU
