Od pátku 23. května do 1. června 2025 je v kostele Panny Marie v Kroměříži k vidění výstava fotografií Petra Hudce Slovobrazy. Slovobrazy v sobě pojí slovo a obraz. Slovo úsporné, často kondenzované do jediného. Obraz je nesen hledáním krásy, ne pouze „pěkna“. Krása je totiž vidět jedno v druhém. Záleží na čtenáři, či divákovi, zda „zakusí zázrak“ a objeví pro sebe „něco, co je za zrakem“. U vybraných motivů se stírá rozdl mezi duchovním a profánním prostředím: na sakrální motivy lze totiž pohlížet i civilní optikou a těm profánním lze naopak dát duchovní obsah. Tak či tak, jakákoli věc by byla absurdní, kdyby se její význam omezil pouze na její bezprostřední funkci či na její fenomenální podobu. Všechny přesahují kamsi daleko do onoho světa. Čas nemění symboly, dává jim však nové významy. Naše (moje) perspektiva není jediná. I kdyby u vás slovobrazy přivodily jen pousmání, smysl této instalace bude naplněn.
Petr Hudec(1979) se profesně pohybuje v prostředí památek a je členem farního splečenství při kostele Panny Marie v Kroměříži.
Obraz hlavního oltáře kostela sv. Jakuba Většího a sv. Anny ve Staré Vodě
Uprostřed horní časti obrazu trůní v oblacích Panna Maria se žehnajícím Ježíškem na klíně. Při pohledu na obraz je zprava obklopena svými rodiči sv. Annou a sv. Jáchymem a po levé straně svatými Josefem, Václavem, Cyrilem a Metodějem. Vlevo níže se P. Marii s dítětem klaní sv. Karel Boromejský, patron biskupa-zakladatele Karla z Lichtensteina-Kastelkornu a ochrance proti moru, a ještě níže hlavní patron starovodského kostela sv. Jakub Větší. Tři andílci uprostřed kompozice podávají Ježíškovi na míse dary poutníků, kterými jsou zlaté a stříbrné bohoslužebné předměty a svíce.
Zcela dole je vyobrazena skupina poutníků, odpočívajících cestou na poutní místo, které je umístěno v ideální krajině italského charakteru. Na pravé straně vidíme v dálce jine poutníky, směřující k symbolickému(?) kostelu. Vlevo vztahuje mlady muž ruce sepjaté k modlitbě směrem k horní skupině. Před ním je postupně zobrazeno několik dalších osob: Dívka přemlouvající starce k další cestě, matka ukazující P. Marii nemocné dítě, mladý poutník, nabádající k pokračování v cestě a odpočívající či nemocný muž.
V minulosti byl obraz chybně nazýván Panna Maria s Ježíškem v nebeské slávě, v inventářích kostela je jmenován jako malba na plátně, představující celé příbuzenstvo sv. Anny.
Architekt a inženýr Giovanni Pietro Tencalla, který projektoval starovodský kostel, klášter i přiléhající zahradu, navrhoval zhotovit starovodské plátno podle obrazu hlavního oltáře neuvedeného kostela v italské Ankoně (Ancona). K tomu nedošlo, ale některé typické znaky Ankony na obraze najdeme. Zobrazeny kostel vzdáleně připomíná tamní románskou katedrálu sv. Cyriaka. Za ním se do moře svažuje vysoká hora. Lze připustit, že tato hora, zachycena při pohledu od jihu, tj. od Loreta (Loretto), je Conero. Na ní se rozkládá město Ankona.
V každém případě však byl námět obrazu promyšlený a malíř se dané koncepci musel podřídit. Proto vidíme na díle italského umělce i typicky české patrony. Do Ankony nás vede také jiná stopa. Tamější biskup, kterým byl pravděpodobně Luigi Gallo, daroval údajně v roce 1631 z ankonského katedrálního kostela sv. Cyriaka ostatky sv. Anny piaristům, vyslaným do Mikulova. z těchto relikvií byla odebrána částečka, kterou v roce 1690 do Staré Vody přenesli první dva starovodští piaristé. Již tehdy byla na našem poutním místě uctívána milostná soška sv. Anny Matky Starovodské. Ta pak byla nově umístěna na relikviářovou skříňku, do které byly tyto ostatky sv. Anny vloženy.
Popisovaný obraz musel být hotový, jak si přál zakladatel kostela biskup Karel z Lichtensteina-Kastelkornu, k patrociniu kostela roku 1688. V úvahu přicházelo několik malířů. Biskup ale spěchal, vyžadoval římského umělce a požadoval, aby obraz za odměnu 250-300 scudů zhotovil římský malíř Luigi Garzi (1638-1721), načež se malíř po mnoha domluvách rozhodl obraz zhotovit jen za 250 scudů. Plátno dokončil s předstihem již 21. prosince 1686. Namaloval ho v Itálii, do Staré Vody byl dopraven povozem během února 1688.
Kníže-biskup Lichtenstein objednal do starovodského kostela ještě dva další oltářní obrazy, všechny však trpěly vlhkostí vystupující z čerstvého zdiva. Proto již v září roku 1694 Garziho obraz proti vlhkosti izoloval kroměřížský malíř Elias Finsterwalder se svým pomocníkem, který tuto práci ještě v září roku 1702 zopakoval. Znovu v roce 1761, neznámo, v jakém rozsahu, obraz opravoval údajně tehdy teprve třiadvacetiletý malíř Johann Franz Klein.
V roce 1858 byly obrazy hlavního, a také bočních oltářů, znovu nepoužitelné, jak uvádí kronika piaristů. Proto byly sundány a v roce 1873 opravovány malířem z Moravského Berouna Josefem Kristenem za honorář 100 zlatých. Jeho signatura je jediná, která se na hlavním oltářním obraze zachovala. Až do posledního restaurování zůstal na rubové straně plátna podpis: Jos. Kristen.
Obraz hlavního oltáře kupodivu visel v pozlaceném rámu ve zničeném in teriéru starovodského kostela ještě v roce 1964. Tehdy děkan P. Jan Bartek jednal za děkanský farní úřad v Kroměříži s tehdejším správcem vojenského újezdu Libavá pplk. Rajnoldem Miskarem o jeho převezení do Kroměříže. Převzetí obrazu písemně potvrdil P. J. Bartek Újezdnímu úřadu vojenského újezdu Libavá dne 23. listopadu. Totožné datum nese dopis újezdního správce adresovaný ministerstvu národní obrany, kde se uvádí: Pokud se týká obrazu nad oltářem zmíněného ve stížnosti s. Vacy(!), je tento v cárech.Děkanský farní úřad v Kroměříži mě požádal rovněž o zbytky tohoto obrazu s tím, že se pracovníci arcibiskupské obrazárny pokusí o jeho renovaci. Jednání nebylo dosud skončeno.
Skutečnost byla trochu jiná. Krátce předtím byl obraz, vyjmutý z rámu a poškozený ,,jen“ několika střelami, odvezen do Kroměříže. Na povoz se vešly i obě kamenné sochy sv. Anny (obě pořízené kroměřížskými poutníky), železná brána pocházející z kaple sv. Anny na Anenském vrchu aj. drobnější předměty. Je zřejmé, že poškození obrazu újezdní správce zveličil, snad aby se před nadřízenými mohl případně ospravedlnit. V Kroměříži bylo plátno prozatímně umístěno na kůru kostela Blahoslavené P. Marie, jelikož právě v roce 1964 se interiér kostela maloval a dával do pořádku. Po získaní potřebného obnosu měl být obraz předán k odborné opravě restaurátorovi Státní galerie v Kroměříži Františku Syslovi a potom umístěn opět v kostele Panny Marie v Kroměříži. K tomu ale nedošlo. Později zástupci Arcibiskupství olomouckého Ing. arch. Tomas Černoušek a Břetislav Baran povazovali za vhodné začít s opravou obrazu, jak se vyjádřili na kontrolním dni 27. listopadu 1991. Nakonec byl ale obraz restaurován až péčí oblátů, resp. P. Zdeňka Čížkovského OMI. Restaurátorské práce proved! malíř Karel Benedík z Veselí nad Moravou, který dílo dokončil v září roku 1995. Obraz byl znovu umístěn do kostela Blahoslavené Panny Marie v Kroměříži, tentokrát ,,na stojato“, do boční kaple. Zásahem restaurátora zmizely stopy po střelbě, trhliny v plátně a také Kristenův podpis.
Torza rámu starovodských obrazů a jine řezby, rovněž přivezené do Kroměříže, byly částečně použity na mariánském oltáři a varhanní skříni. Dekorační práce prováděl bratr P. J. Bártka, řezbář Karel Bártek, který žil v Červeném Kostelci a zřejmě před znárodněním pracoval ve firmě Břetislava Kafky (Umělecký závod sochařský, řezbářský, pozlacovačský a malířský, pro kostelní práce odborně zařízený). Dle osobního sdělení P. Josefa Mikulíka i kroměřížská soška Pražského Jezulátka měla některé ozdoby(!) pocházející z kostela ve Staré Vodě, patrně pláštík ze šatníku sv. Anny Starovodské a snad i nějaké votivní ověsky.
V roce 2011 pořídil Junák-český skaut, středisko Velký Týnec, fotokopii obrazu, která byla zavěšena do presbytáře starovodského kostela. Jednání o navrácení obrazu do Staré Vody proběhlo v den dvacátého výročí úmrtí P. Z. Čížkovského OMI (t.j. 26. listopadu 2004). Originál plátna by! jako zápůjčka vrácen do Staré Vody s podporou Mons. Antonina Baslera a díky pochopeni farní rady a kroměřížského děkana P. Pavla Hofírka. Odvezen byl v březnu 2025 spolu s některými řezbami, dosud uloženými v depozitáři kroměřížského kostela.
Převzato z brožurky, kterou vydal spolek Poutní místo Stara Voda u Libavé z. s. Text a příprava Jana Krejčová
Dne 8. května 2025, obraz požehnal olomoucký pomocný biskup Mons. Antonin Basler.
Dnes jsou středoevropské národy malé a nepříliš důležité. Blahoslavený Karel snil o jejich opětovném sjednocení – a vytvoření nové svaté středoevropské říše. Tři pruty Každý zná slovenskou legendu o Svatoplukových třech prutech. Když byl umírající král na smrtelné posteli, zavolal si své tři syny, aby jim dal poslední tu nejdůležitější radu. Dal jim tři pruty a řekl jim, aby je zlomili. Jeden po druhém se o to pokusili, ale ani jednomu se nepodařilo zlomit tři otcovy pruty. Potom jim dal každému po jednom prutu. Svůj prut zlomil první syn, i druhý i ten třetí. Svatopluk synům vysvětlil, že pokud budou jednotní, budou neporazitelní jako ty pruty. Pokud však mezi nimi dojde k roztržce, pád Velkomoravské říše bude nezadržitelný. Král zanedlouho zemřel a jeho tři synové se stali otcovými dědici. Dlouho netrvalo a nastaly první hádky. Následovala otevřená nenávist a občanská válka: Velká Morava padla, aby už nikdy nebyla obnovena. Impérium malých národů Proč o tom vlastně píšu? Přijde mi, že národy bývalé habsburské monarchie byly – a vlastně stále jsou – jako ty pruty. Habsburská říše kdysi byla možná největší mocností na kontinentu. Vyhráli jsme těžké války proti osmanským Turkům, Napoleonovi a dalším nepřátelům; pomohli jsme vyrovnat evropské mocnosti – čímž jsme nejednou doslova zachránili mír. Byli jsme poslední velkou zdí proti bezbožným revolucionářům a bankéřským oligarchům v jejich pozadí. Habsburské impérium bylo svatým impériem: žádný papež by to nikdy nepopřel. Ale čím konkrétně vlastně byla habsburská říše – známá také jako Rakouská říše, podunajská říše a od roku 1867 Rakousko-Uhersko? Byl to konglomerát malých středoevropských národů: rakouského, maďarského, českého, moravského, slovenského, slezského, chorvatského, slovinského; zahrnoval také části Polska, Rumunska a dalších zemí. Naše impérium tedy bylo naprosto unikátní v tom, že mu nedominoval žádný velký národ (jak tomu bylo ve Francii, Británii, Polsku či Rusku), ale bylo složeno z několika stejně malých národů. Spolu jsme přitom byli globálním – a především příčetným! – impériem. Politicky nejpříčetnější část Evropy Mnoho konzervativců v Evropě – a dokonce v celém světě – by se mnou souhlasilo: střední Evropa je politicky stále nejpříčetnější částí našeho kontinentu. V Bratislavě jsem měl přítele z Francie, který říkal, jak je to skvělé město, protože ani za tmavé noci se nemusí obávat o svou bezpečnost. V Bratislavě nejsou žádné no-go zóny, není zde ulice, kde by vládlo právo šaría. Jednou jsem v našem hlavním městě viděl muslimský protest za Gazu napočítal jsem dvacet (!) účastníků a tři vlajky Gazy. Porovnejte si to s Londýnem, Paříží či Berlínem! Zvláště Maďarsko je dnes bezpečným přístavem pro konzervativce a křesťany z celé Evropy. Slovensko a Chorvatsko jsou stále poměrně silně nábožensky založené země. Česko zůstává i v současnosti motorem střední Evropy. Dnes je sice česká vláda velmi silně probruselská/washingtonská, ale česká opozice je solidně konzervativní a nacionalistická. Současná rakouská vláda je minimálně protiválečná a za mír, toužící po skončení trvajícího a krvavého konfliktu na Ukrajině. Její postoje jsou podobné těm slovenským a maďarským. Takže ano: středoevropské státy v různých stupních působí jako jeden blok stojící proti ničivým ekonomickým, politickým a kulturním trendům jak ze Západu, tak z Východu. Ale mají jeden problém jsou nejednotné, přesně jako Svatoplukovi synové. V praktické rovině to znamená především tyto tři věci: 1) nejsou schopny efektivně protlačit své politické postoje mimo své hranice; 2) ve skutečnosti samy bojují v rámci svých hranic s narůstajícím ničivým tlakem z Bruselu; 3) dříve či později tomuto tlaku zřejmě podlehnou… Netřeba snad příliš vysvětlovat, co slovo „podlehnout“ znamená: miliony nelegálních migrantů většinou neevropského muslimského původu, vymazání národní identity – což by byl v podstatě konec našich malých a zranitelných národů, jak jsme je znali po více než 1000 let. Toto je hra, kterou hrajeme právě teď. Je to nebezpečná hra o přežití. Střední Evropa potřebuje nové „Podunajské impérium“ Eduard Habsburg, populární maďarský velvyslanec u Svatého stolce, řekl v jednom rozhovoru o svém setkání s Henrym Kissingerem: „Když jsem ho navštívil šest týdnů před jeho smrtí a přinesl jsem mu svou knihu, řekl: „Víte, jsem velmi rád, že mi dáváte knihu o své rodině, protože jsem toho názoru, že Habsburkové jsou ta nejlepší věc, která se mohla Evropě přihodit – minimálně té střední Evropě.“ („The Habsburg Way“: Lessons for Today, Z Openness to Life to How to Die Well National Catholic Rejstřík) Legendární Winston Churchill v prvním svazku svých slavných pamětí „Druhá světová válka“ také poukázal na to, že rozpad habsburské monarchie byl obrovskou tragédií pro středoevropské národy. Výstižná jsou slova českého historika 19. století Františka Palackého, který nebyl žádným přítelem Habsburků: „Pokud bychom neměli Rakousko-Uhersko, museli bychom ho vymyslet.“ Náš poslední citát pochází ze slov francouzského spisovatele Bernarda Michela: „Nutná je jistá obnova střední Evropy stejně jako záruka některých vazeb mezi těmito státy. Je nutné chápat střední Evropu jako celek, a ne jako izolované sousedy.“ Jeho kniha nese název „Pád dvouhlavého orla“ a je o krátké, ale významné vládě Karla I., dnes známého také jako blahoslavený Karel. Sen bl. Karla Dostáváme se k ústřednímu tématu tohoto eseje: sjednocení střední Evropy bylo snem bl. Karla; a nejen to – on doslova obětoval své utrpení a smrt pro tuto věc! Víme, že po jeho nuceném odchodu minimálně jednou řekl, že se „obětuje“ za velkou věc. Zdá se, že je to Boží návrh, který sesazený císař přijal. Potom trpěl velké bolesti a zemřel v mladém věku 34 let. Tak co bylo tou věcí, za kterou se obětoval? Sám na své smrti řekl: „Musím tolik trpět, aby se mé národy opět spojily.“ (https://www.emperorcharles.org/karl-quotes) O čem to mluví? Kdo jsou „jeho národy“ a co mají udělat? Myslím, že tato slova jsou naprosto zřejmá. Jeho lidem jsme my, národy střední Evropy. Modlí se za nás k Bohu, obětoval se za nás (!), abychom se opět mohli sjednotit do svatého impéria. Jako dobrý otec – kterým také byl – chce pro nás jen dobře. A rozumí, že nejlepší věcí pro jeho děti je to, aby byly sjednoceny proti všem zlům tohoto padlého světa. Je to totéž, co radil i Svatopluk svým synům: „Buďte sjednoceni, dobrý boj veďte společně!“ Zformování nového středoevropského impéria je jediným možným způsobem, jak v dlouhodobém horizontu zachránit naše národy – a možná i zbytek Evropy! Co ještě dodat? Blahoslavený Karel, poslední velký katolický státník, měl sen – sen, který může doslova zachránit naši existenci jako svobodné lidi. Snad bychom měli začít pracovat na tom, aby se jeho sen stal skutečností. Polský stát, náš velký přítel a soused, neexistoval 150 let. Avšak děti slavného Jana III. Sobíského se nikdy nevzdali svých snah o jeho obnovení. Měli bychom si z nich vzít příklad i my, děti bl. Karla. Beate Carole, ora pro nobis!
Převzato z www.christianitas.sk
informace o dění ve farnosti, zprávy, pořad bohoslužeb
