Mezi ekumenickými sněmy, které se v církvi od čtvrtého století slavily, nenalezneme žádný, který by tolik chválil a vyzdvihoval kněžský celibát, jako právě Druhý vatikánský koncil. Koncilní dekret o službě a životě kněží uvádí: „Stavem panictví neboli celibátem zachovávaným pro nebeské království se kněží zasvěcují Kristu novým a vynikajícím způsobem; snáze jdou za ním s nerozděleným srdcem, svobodněji se v něm a s ním oddávají službě Bohu a lidem, s větší volností slouží jeho království a dílu nadpřirozeného obrození, a tak se stávají schopnějšími ve větší šíři přijmout otcovství v Kristu“ (Presbyterorum ordinis 16).

Tím košatá chvála celibátu v uvedeném dokumentu nezačíná ani nekončí. O to podivuhodnější je skutečnost, že nikdy v mnohasetletých dějinách církve od dob, kdy byl povinný celibát kněží zaveden, nebyl smysl celibátu tolik popírán a nikdy se tak halasně (a beztrestně) nevolalo po jeho zrušení, jako právě po Druhém vatikánském koncilu. Úporná snaha prosadit odstranění „vnuceného“ celibátu (Abschaffung des Pflichtzölibats) se mnohde stala doslova obsesí. Přitom se všichni, kdo celibát bagatelizují, popírají nebo dehonestují, odvolávají na koncil. Ano, je to ona koncilová dynamika, je to nepolapitelný „duch“ koncilu, který dovoluje ignorovat jasnou řeč koncilních otců a vehementně prosazovat naprostý opak toho, pro co otcové hlasovali a papež podepsal.

Z nekončícího proudu hlasů proti celibátu si poslechněme například úvahy mediálně proslulého kněze: „Do kostela chodí dokonce víc lidí než před lety (Kde tuto informaci vzal? Vždyť výsledky církevního sčítání ve farnostech i výsledky oficiálního sčítání lidu prokázaly pravý opak!), ale mladí muži, jež kolem sebe vidím a jsou velice vzdělaní a zbožní, nevědí, proč by měli chodit do semináře, když mohou žít kontemplativním životem i na opačné straně klášterní zdi, mít manželky a vychovávat děti, a přitom jejich způsob života zůstane autentický a hluboce zbožný. Počkejme pět, deset nebo třicet let, protože kněží nejsou. Řeka z Polska jednou vyschne a biskupové do toho budou muset nějak říznout. Zatím se do toho nikomu nechce, ale ten problém je velice praktický a nelze před ním zavírat oči.“ Kardinál Duka ovšem lapidárně vyjádřil, co by mnohé jinak autenticky zbožné ženaté muže v jejich výkonu kněžství brzdilo: „Nechci mít z kněží zaměstnance!“ Jestliže se totiž někomu zdá, že by se tzv. zdobrovolněním“ (rozuměj: zrušením) celibátu některé problémy vyřešily, pak si dotyčný není ochoten připustit, jak naditá Pandořina skříňka následných problémů by se otevřela.

Opravdu znepokojující je především neochota odpůrců celibátu naslouchat autentickému hlasu jimi stále tolik vzývaného koncilu. Přitom nikdo, žádný představitel církve, který má bdít nad její disciplínou, nikomu z těch oblíbených, médii hlavního proudu hýčkaných, akademicky působících popíračů duchovní hodnoty kněžského celibátu nevytkl, že se staví proti „závěrům Druhého vatikánského koncilu“ – jak se častují zastánci jiných kritických pohledů žargonem spíše bolševického střihu („závěry x-tého sjezdu strany“). Nicméně ti, kdo chtěli z nedávné biskupské synody o Amazonii vytěžit alespoň regionální zrušení celibátu a zavedení ženského diakonátu coby předstupně budoucího kněžství žen, zůstali samotným papežem Františkem neoslyšeni. I tak jde karavana stále dál.

Za všemi těmito pnutími stojí ignorování skutečných slov koncilu, který se tak stává beranidlem pouze selektivně, jen proti některým. Ano, například proti těm, kteří berou vážně požadavek koncilu, aby latinský jazyk v liturgii zůstal zachován (Sacrosanctum Concilium 36). Těm, kteří v dokumentech nalezli ohledně církevní hudby něco jiného, než teenagerský sacropop, a diví se, že církev téměř zcela ignoruje nezpochybnitelný pokyn koncilu: „Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech čelné místo“ (Sacrosanctum Concilium 116). V koncilních dokumentech také vůbec nelze nalézt obrácení celebrujícího kněze směrem k věřícím a nahrazení oltáře novým oltářním stolem. To koncil vůbec nepožadoval, zatímco dnes se vyhlašuje obrácení „čelem k lidu“ a nahrazení latiny národním jazykem přímo za vlajkovou loď koncilu. Kéž by takovou lodí bylo spíše ustanovení: „ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit“ (Sacrosanctum Concilium 22 § 3). Přitom právě komfortní zóna národního jazyka a pohled upřený na věřící přímo svádí celebranta k subjektivistickému a svévolnému nakládání s liturgií.

Odpůrci kněžského celibátu a zastánci kněžství žen tak mají svým způsobem pravdu. Vidí totiž, jak bylo možno naložit s výslovnými příkazy koncilu ve zcela opačném směru, než stojí v dokumentech psáno. Povzbuzeni logikou změn, které se po koncilu provedly v liturgii, proto prosazují svoji agendu také odpůrci osvědčené podoby katolického kněžství. Jestliže v případě liturgie se to cestou prosazení papežského zákonodárství „zkusilo a šlo to“, proč stejným způsobem nezrušit celibát tak, jako byla prakticky zlikvidována a věřícím zošklivena latina, a proč nezavést třeba pro koncil nemyslitelné kněžství žen tak, jako se celebrující kněží bez jakéhokoli podnětu koncilních otců odvrátili od pohledu na východ (ad orientem) směrem ke shromážděným věřícím? Liturgická reforma byla přece provedena „v duchu“ koncilu, takže proč by se mělo tomuto vrtošivému „duchu“ bránit i v dalších věcech?

P. Stanislav Přibyl