Představte si církev, která se ze všech sil snaží dohonit svět. Svět nabízí zábavu. Musíme nabídnout zábavu také. Svět chce neustálé novinky. I my musíme být noví. Když svět chce show, emoce, bezprostřednost a spontánnost, musíme totéž dostat také do našich kostelů. A tak někdy vzniká zvláštní strach. Strach, že když nebude farnost dostatečně moderní, když nebude dostatečně cool, když nebudou její akce dostatečně zábavné, když nebude její komunikace připomínat sociální sítě a když nebude hudba znít jako hudba okolního světa, lidé odejdou. Jenže co když právě tady děláme zásadní chybu? Co když svět od církve ve skutečnosti nepotřebuje, aby se mu podobala? Co když zoufale potřebuje, aby byla jiná?

Právě o tom v posledních letech mimořádně silně hovoří norský katolický biskup a trapistický mnich Eric Warden.A jeho slova nejsou rozhodně pohodlná.

Warden není mužem, kterého bychom mohli jednoduše zavřít do nějaké škatulky, není bojovníkem, který by odmítal druhý vatikánský koncil. Není ani člověkem, který by tvrdil, že jediným řešením problémů církve je prostě vrátit čas o 70 let zpět. Naopak, standardně slaví současnou římskou liturgii. Je biskupem církve po druhém vatikánském koncilu a z koncilních dokumentů sám často vychází.

Současně však odmítá pohrdání tradicí, odmítá odsuzování lidí, kteří hledají krásu staré liturgie, hájí latinu a gregoriánský chorál a zcela otevřeně volá po tom, aby se liturgie slavila důstojně, disciplinovaně a podle pravidel církve. A právě tím je jeho hlas tolik zajímavý. Neříká odmítněme Novus Ordo. říká možná ještě něco nepříjemnějšího. Přestaňme si z liturgie dělat to, co sami chceme.

V roce 2023 připomněl Warden 60. výročí konstituce Sacrosanctum Concilium a napsal jednoduchou větu, ale zásadní větu. Liturgie není lidský projekt. Liturgie je podle něj dílem Boží proměny člověka. A právě tento teologický rozměr musí být kritériem nejen toho, jak liturgii slavíme, ale ještě více toho, jak o jejich změnách vůbec uvažujeme.

Liturgie není představení faráře, kulturní večer, ani prostor, který musí každou neděli překvapit něčím novým. A není to ani místo, kde musí celebrant dokazovat, jak je vtipný, bezprostřední, sympatický či kreativní. Je to liturgie církve. My do ní vstupujeme.

Ona se nemusí přizpůsobit nám. My se máme nechat skrz ni proměnit. A právě zde začíná Vardenova možná nejostřejší kritika současné liturgické mentality.

Ve své mimořádné přednášce The Body at Prayer z roku 2024 se Warden vrací ke starému římskému rytu a nedělá to proto, aby jednoduše prohlásil, že všechno staré bylo správně a všechno nové žije špatně. zkoumá něco jiného. Ptá se, co s člověkem dělá liturgie, která má přesně stanovená gesta, úklony, postoje těla, pokleknutí, pohyby a modlitby. A dochází k velmi zajímavému závěru.

Taková liturgie totiž nutí kněze, aby se podřídil něčemu většímu, než je on sám. Warden o eucharistické oběti říká, že není možné ji improvizovat. Vysvěcený služebník se má připodobnit jí, nikoli ona jemu. A to je mimořádně důležité. Kněz není majitel liturgie, není ani její režisér, není hlavní hvězdou programu, je služebníkem a rubriky jej neomezují proto, aby z něj udělali bezduchého robota.

Mohou jej naopak chránit před pokušením postavit se do středu liturgie. Warden popisuje starou liturgickou disciplínu téměř jako posvátnou choreografií. Každý pohyb něco znamená. Každé gesto má směr. Celebrant přichází k oltáři soustředěně, důstojně, bez rozhlížení a bez potřeby neustále komunikovat s publikem. A potom Warden dokonce přitvrdí, mluví o dnešní kultuře přeplněné umělostí, osobnostními kulty a tím, co nazývá horečnatými inovacemi děsivé banality. A mezi oblasti, kde se tato banalita může objevit, výslovně zahrnuje také liturgickou praxi. Děsivá banalita.

To nejsou naše slova, to jsou slova biskupa Erika Wardena. A možná bychom nad nimi měli přemýšlet, protože banalita nemusí znamenat pouze nějaký naprosto extrémní liturgický exces, který potom koluje na internetu. Banalita může přicházet mnohem nenápadněji.

Opravdu potřebujeme při liturgii každé tiché místo okamžitě vyplnit? Musí být každé ohlášky, okořeněny vtipem. Musí kněz za každou cenu vyvolat reakci. Musí se při každé příležitosti ukazovat, jak jsme veselá parta. Musíme se pořád bát chvíle, kdy se lidé v kostele ztiší. Musíme se bát toho, když vezmeme do ruky staré kancionály a písně či gregoriánský chorál.

Samozřejmě křesťanská radost je skutečná. Farnost má být společenstvím. Lidé se mají znát, mají si společně pomáhat. Problém nezačíná u farní kavárny po mši. Problém začíná tehdy, když začneme mít pocit,  že právě toto je to hlavní, čím musíme lidi v církvi udržet. Jako by nestačil Kristus, ani liturgie, ani svátosti.

V prosinci roku 2025 řekl Warden větu, která by měla viset v každé sakristii. Když slavíme liturgii, držme se jednoduchého pravidla. Dělejme červené a říkejme černé. A Warden hned vysvětlil, co tím myslí. Zachovávejme rubriky a nechme zaznívat slova církve, nikoli jen naše drobná slova. Červená jsou v liturgických knihách rubriky, tedy to, co mají kněží dělat. Černé jsou texty, tedy to, co máme říkat, jak prosté a přesto, jak je to revoluční v dnešní době.

Není potřeba liturgií každou chvíli vylepšovat nebo do ní neustále vkládat sami sebe. Není potřeba dokazovat, že jsme originální. Dovolme církvi, aby mluvila. A Warden říká: „Když to uděláme, liturgie je přesvědčivá. Možná právě proto Warden nepohrdá mladými lidmi, které přitahuje tradiční liturgie. Naopak všímá si, že mladí hledají formu, řád, krásu, askezi a pevné body a odmítá automaticky označovat jejich zájem o starší liturgické formy za nějakou rigiditu nebo zpáteční.

V roce 2024 dokonce napsal, že tato touha může být touhou nechat se učinit novým v Kristu. To je fascinující obrat. Někteří lidé vidí mladého člověka, který objeví gregoriánský chorál, latinu, klečení nebo starou mši svatou a řeknou: „Ten se vrací do minulosti.“ Warden se ptá, co když naopak hledá něco, co jej dokáže proměnit? Co když mladí neutíkají před budoucností? Co když utíkají před banalitou?

A Warden samozřejmě neříká, že máme jednoduše mechanicky obnovit všechno, co existovalo před koncilem. To by jeho myšlení zkreslovalo, ale říká, že mladí mají právo objevit dědictví, které je také jejich. Procesí, poutě, půst, rituály, ticho, askeze, gregoriánský chorál. Hudební poklad církve. V srpnu tohoto roku také připomněl slova druhého vatikánského koncilu, že gregoriánský chorál je vlastním zpěvem římské liturgie.

Warden vzpomíná, jak je jako 17letý poprvé uslyšel a popisuje chorál jako hudbu, která mu pronikla přímo do duše. A podobně hovoří také o latině. Připomíná, že jí koncil nezrušil. Naopak s určitou ironií klade otázku, co se vlastně stalo s koncilní výzvou k jejímu zachování. Tohle není odpor ke koncilu. Warden se naopak ptá, zda jsme koncil skutečně vůbec četli.

Ostatní jeho vlastní biskupské svěcení v roce 2020 nabízí krásný symbolický obraz. Proběhlo v monumentálním dómu v Trondheimu na místě spojeném se svatým Olafem a Vardenova první mše jako nového biskupa pokračovala přímo u historického oltáře této katedrály. Fotografická dokumentace ukazuje slavení obrácené společným směrem k oltáři, nikoli potřebu vložit před starobylý oltář nový provizorní stůl. Přitom nešlo o mši podle misálu z roku 2. Je to krásný příklad toho, že důstojnost, kontinuita, společná orientace modlitby, latina nebo chorál nejsou automaticky odmítnutím liturgické reformy. Současná římská liturgie nemusí vypadat banálně, nemusí vypadat jako show, nemusí být přizpůsobena vkusu právě probíhajícího desetiletí.

A tím se dostáváme od liturgie k mnohem většímu problému, k neustálému běhu církve za světem. V rozhovoru z roku 2024 Warden vyslovil mimořádně tvrdou diagnózu. Často kapitulujeme před sekulární modernitou. Kapitulujeme. To je silné slovo. A Warden pokračuje. Snažíme se učinit své vlastní dědictví relevantním podle měřítek  sekulární modernity právě ve chvíli, kdy od nás naše doba možná hledá něco úplně jiného. To je paradox. My se bojíme, že staré křesťanské dědictví už nikoho nezajímá, a tak jej začneme upravovat, zjednodušovat, modernizovat, odstraňovat všechno, co by mohlo působit příliš katolicky, příliš starobyle a náročně. A nakonec můžeme zjistit, že jsme odstranili právě to, kvůli čemu k nám člověk přišel, protože svět už sekularitu má.

Má koncertní haly, festivaly, kavárny, kulturní centra, politické kampaně, sociální sítě, popovou hudbu, influencery a zábavu od rána do noci. Proč by měl přicházet do kostela pro nedokonalou kopií toho, co dostane ve světě profesionálně?

Roku 2025 Warden tuto otázku rozvinul ještě jasněji. Podle něj měla katolická církev v posledních desetiletích pocit, že jí svět uniká, a tak jsme se její snažili dohonit, naučit se jeho jazyk, používat jeho znamení, být na jeho platformách. Jenže Warden varuje, že takovým přístupem se sami můžeme odsoudit k bezvýznamnosti, protože než svět doženeme, tak už se posune dál.

Církev vždy bude pomalejší a Vadl nabízí úplně jiné řešení, ať církev mluví vlastním jazykem, jazykem Písma svatého, liturgie a svátostí, právě tehdy podle něj dokáže říci něco překvapivě svěžího, originálního a krásného. Tohle bychom si měli dobře zapamatovat.

Naší úlohou není udělat církev podobnou světu. Naší úlohou je dát světu to, co mu svět dát nemůže. A to platí i pro politiku. Warden vysloveně varuje před instrumentalizací křesťanství pro jakýkoli světský účel. Víra má veřejný život osvěcovat, obohacovat a prohlubovat, ale nesmí se stát jeho rukojmím. Proto musí být veliká opatrnost všude tam, kde by se kostel, farnost nebo samotná víra začaly stávat reklamním prostorem pro světskou ideologii.

Církev nemá být nástrojem ani levice, ani pravice, ani jakéhokoli politického marketingu. Má být církví Kristovou, a právě z této identity potom může a musí posuzovat politiku, společnost, kulturu i morálku, ne naopak. V únoru roku 2026 dostal Eric Warden mimořádnou příležitost. Vedl postní duchovní cvičení ve Vatikánu pro papeže LVA, kardinály a představitele římské kurie, a právě tam zazněla snad jedna z nejdůležitějších vět. Warden řekl, že jsme někdy pokoušeni myslet si, že musíme držet krok s módami světa a dodal: „Je to pochybný postup. Pak by církev vypadala jako by patřila do minulé sezóny. Ale pokud bude dobře mluvit svým vlastním jazykem, písma liturgie, otců, básníků a světců, může být znovu originální a může kulturu dokonce orientovat.

Všimněme si toho rozdílu. Nikoli běžet za sekulární kulturou, ale orientovat kulturu. Neptat se pokaždé, co právě teď svět chce. Ale co svět potřebuje? A možná zde leží jedna z velkých výzev pro naše farnosti. Jistě naše farnosti mohou mít kavárny, grilování, skákací hrady a farní dny. V těchto věcech není problém. Problém nastane ve chvíli, kdy začneme předpokládat, že právě těmito prostředky musí církev soutěžit se světem o pozornost člověka. A ještě větší problém nastane, když tuto mentalitu přeneseme přímo do liturgie, kdy kostel začneme chápat jako pódium, když se hudba přestane ptát, zda slouží liturgií a začne se ptát pouze, zda se bude lidem líbit.

Problém bude také to, když budeme do kostela zvát nevhodné hudebníky, jejichž repertoár nemá s křesťanstvím nic společného. To vše se bohužel děje. Problém nastane tehdy, když ticho považujeme za trapné, když posvátnost zaměníme za neformálnost. Když kněz začne cítit povinnost každých několik minut obecenstvo pobavit. Pak si musíme položit jednu otázku. Věříme ještě, že samo mystérium liturgie je dostatečně silné?

VARN totiž věří, že dnešní člověk nehledá stále další změnu. Naopak, ve světě, kde se rozpadají staré jistoty, lidé podle něj začínají znovu hledat pevné parametry, něco, co odolá povodni. A právě proto je tak absurdní, když církev ve chvíli všeobecné nejistoty začne odstraňovat své vlastní pevné body. Když svět ztrácí ticho, církev mu to ticho může nabídnout.

Když svět ztrácí krásu, církev mu může tu krásu nabídnout. Stejně tak kontinuitu. Církev má 2000 let paměti. Když svět všechno relativizuje, církev může ukázat pravdu. Když svět člověka učí, že musí být neustále viděn, liturgie jej učí pokleknout. Když svět člověku říká, aby vytvořil sám sebe, křesťanství mu říká, že jeho život je dar. Když svět nabízí nekonečné množství novinek, církev může nabídnout něco, co přetrvalo staletí. A když svět člověku nakonec nedokáže odpovědět na otázku smrti, církev mu může ukázat Krista. Warten dokonce zpochybňuje často opakovanou frázi, že žijeme v postkřesťanské době. Domnívá se, že sekularizace sama začíná být vyčerpána a že vstupujeme spíše do určité postsekulární epochy. Člověk nepřestal toužit, nepřestal hledat smysl nebo se ptát na věčnost. A právě zde podle Vardena stojí církev před obrovskou šancí naslouchat těmto hlubokým lidským touhám a obrátit je ke Kristu. Ale co jim nabídneme? Kopii světa,  nebo Krista? Proto je Vardenův hlas tak důležitý. On nestaví starou liturgii proti nové, nestaví koncil proti tradici, nestaví živé společenství proti posvátnosti.  Volá po něčem hlubším, po kontinuitě, po důstojnosti, po poslušnosti, po znovu objevení pokladu, který jsme dostali.

V jednom ze svých textů o tradici připomíná, že biskup je pouze článkem dlouhého řetězce. Jeho úkolem není vytvořit novou víru. Má to, co přijal, předat dál, ale nezmenšené. To platí nejen pro biskupy, to je úkol celé církve. Nezakopat poklad, ale ani jej nerozředit tak, aby byl k nepoznání. Možná, že se jen musíme oprostit od strachu. Od strachu, že když bude liturgie skutečně posvátná, že jí lidé nebudou rozumět, že když zazní gregoriánský chorál, tak mladí utečou a strachu, že když kněz nebude bavičem, tak že nebude oblíbený.

Možná je to přesně naopak. Možná se církev stává irelevantní právě tehdy, když se zoufale snaží být relevantní, protože svět nepotřebuje druhou kopií sekulární společnosti. Potřebuje církev, místo, kde všechno není na prodej. Místo, kde člověk nemusí být pořád baven. Svět potřebuje místo, kde může pokleknout, mlčet, kde před sebou nemá celebrity, ale oltář. Místo, kde se nemění pravidla podle posledního průzkumu veřejného mínění. Místo, které mu připomene, že jeho život nekončí hrobem. Církev nemá běžet za světem a prosit jej, prosím, všimni si nás. Jsme skoro jako ty. Má stát pevně, nikoli pyšně, uzavřeně a bez lásky, ale pevně. a říct si to, co hledáš, opravdu existuje.

Existuje [hudba] pravda, krása, odpuštění, milost, věčný život a Kristus. Liturgie potom nemusí být show, která má tyto skutečnosti zatraktivnit. Má být místem, kde se s nimi člověk setká.

Nechme proto být liturgií, opravdu liturgií. Nechme kostel být posvátným prostorem a nechme církev mluvit jejím vlastním jazykem a přestaňme se bát, že když nebudeme podobní světu, že svět o nás ztratí zájem.Možná totiž právě ve chvíli, kdy přestaneme svět napodobovat, konečně znovu uvidí, proč církev potřebuje. Protože jejím úkolem nikdy nebylo dohnat svět.

Úkolem církve je ukázat světu cestu k věčné spáse.