Pastýřský list k vyhlášeníJubilejního roku vděčnostiu příležitosti 250. výročí povýšeníolomoucké diecéze na arcidiecézi

Milé sestry a bratři, milí diecézané,
v předvečer slavnosti svatého Václava, který je nejen národním patronem, ale také hlavním patronem naší olomoucké arcidiecéze, vám s radostí oznamuji, že rok 2027 bude pro nás mimořádným jubilejním rokem.
Před 250 lety se totiž z naší rozlehlé diecéze vydělila samostatná brněnská diecéze a olomoucká diecéze byla povýšena na arcidiecézi. Papežská bula Pia VI. vyšla přesně 5. prosince 1777, a proto budeme jubilejní rok začínat 5. ledna 2027 a slavnostně jej ukončíme 5. prosince 2027. Každý pátý den v měsíci budeme prožívat jako den modliteb za diecézi, ve kterém se spojíme ve společném úmyslu.
Srdcem oslav bude olomoucká katedrála, kde nejen naše jubileum zahájíme a ukončíme, ale budou zde probíhat i tradiční poutě děkanátů za rodiny a nová duchovní povolání anebo společná kající bohoslužba v pátek 12. února 2027.
Naše jubileum chceme postavit na dvou duchovních pilířích – VDĚČNOSTI a OTEVŘENOSTI PRO NOVÉ CESTY. K vděčnosti za všechno dobré, co se s Boží pomocí za ta léta podařilo vybudovat v naší diecézi i v jednotlivých farnostech, nás povedou nejen rozmanité jubilejní akce, ale také publikace s různými modlitbami a podněty na každý měsíc v roce.
Vím, že každý rok slavíte nejedno výročí ve svých rodinách, farnostech, obcích a také slyším, že těch akcí je až příliš.
Využijme však milosti tohoto jubilea, vždyť Bůh nepůsobí jen v životě
diecéze a farností, ale především v životě každého z nás, a proto si tento ROK VDĚČNOSTI vztáhněme zcela konkrétně na svůj život.
Udělejme si čas a prostor k ohlédnutí za jednotlivými úseky svého života,
poděkujme Bohu i svým blízkým za všechno dobré, co jsme zakusili.
A to, co nebylo dobré, odevzdejme Bohu ve svátosti smíření. Odpuštění a smíření uzdravují nás i naše viníky. Příkladem je nám i sv. Václav, který před svou smrtí dokázal svému bratru odpustit, a tím přispět k tomu, že Boleslav již tři roky po této události začal činit pokání. Ostatně i sv. Pavel nás v dnešním druhém čtení vybízí, aby „nikdo z nás nehleděl jen na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých“ (Flp 2,4).
Naplánujme si účast na duchovní obnově nebo se vydejme na pouť do
jednoho z našich jubilejních chrámů. Kromě olomoucké katedrály bylo v naší diecézi ustanoveno dalších šest jubilejních chrámů: Velehrad, Svatý Hostýn, Blatnice pod Svatým Antonínkem, Kroměříž – sv. Mořic, Svitavy (kostel Navštívení Panny Marie) a Velké Karlovice. Na těchto místech je možné po celý jubilejní rok získat plnomocné odpustky.
Mottem jubilejního roku je citát z knihy Zjevení:
„Hle, tvořím všechno nové“ (Zj 21,5). Pohled do historie ukazuje, že naši předkové dokázali reagovat na potřeby doby, hledat nové cesty pro sdílení víry a budovat nová díla.
Také před námi dnes stojí výzva, abychom s novou horlivostí a nadšením hlásali radostnou zvěst jazykem a skutky, kterým budou rozumět lidé 21. století.
Každý z nás je Bohem pozván jít pracovat na jeho vinici. I nám se možná někdy nechce, stejně jako synu z dnešního evangelia. Možná si říkáme, že jsme toho už udělali dost, nebo že na to nemáme schopnosti ani sílu.
Pokud ale změníme perspektivu a místo zaměření na sebe se budeme
obracet na našeho nebeského Otce a ptát se, co On od nás očekává,
zjistíme, že s každým z nás počítá. Někoho zve ke konkrétní službě, jiného k tomu, aby předávání víry a hlásání evangelia podpořil třeba modlitbou nebo obětováním své nemoci a utrpení.
V naší diecézi jsme hledání nových cest začali již v letošním roce projektem PROPOJENI. Tento proces nezačíná od změny vnějších struktur, ale od nás samých. Vychází z odhodlání a odvahy opustit vlastní pohodlí i představy a vede k ochotě spolupracovat s druhými při hledání Božích cest pro naši farnost a diecézi, jak nás k tomu vybízí synodální proces prožívaný v celé církvi.
Děkuji vám za přijetí tohoto pozvání k prožívání jubilejního roku vděčnosti naší olomoucké arcidiecéze.
Ve spojení modlitby a s požehnáním

Váš arcibiskup Josef

    Babička, která nás dodnes vodí za ruku

    aneb Jak jsme v Podzámecké zahradě slavili Den církevního školství

    Svatá Ludmila je v naší zemi především babičkou. Ne světice ze slavnostního obrazu, ale žena, která vzala malého vnuka za ruku a naučila ho, co je správné. A to se počítá dodnes.

    Ve středu 16. září, na její památku, jsme si v naší Církevní ZŠ připomněli Den církevního školství. Motto znělo „Z dobrých kořenů vyrůstají dobré skutky.“ A protože o kořenech se nejlíp přemýšlí tam, kde něco roste, vypravili jsme se po mši svaté do Podzámecké zahrady.

    Nejdřív ale kostel

    Ráno jsme se sešli v kostele Panny Marie. Je něco na tom, když je v kostele pohromadě celá škola. Ti nejmenší se ještě otáčejí, ti největší už stojí rovně. A mezi tím se odehrává celých devět let.

    Pět zastavení, pět otázek

    Pak se prvňáci až páťáci vydali do zahrady. Každá třída procházela pěti stanovišti a za každé si do Karty poutníka odnesla jeden symbol.

    U kořenů se děti seznámily s Ludmilou a přemýšlely nad otázkou, která není jen dětská: kdo pomáhá vytvářet dobré kořeny mně?

    U moudrosti řešily situace ze školního života. Ne ty, kde je jedna správná odpověď, ale ty, kde je potřeba myslet i na druhého.

    U odvahy se celá třída musela dostat přes „řeku“ po kamenech tak, aby nikdo nezůstal pozadu. Nešlo o to přejít rychle. Šlo o to přejít všichni.

    U péče o stvoření se děti proměnily v tiché průzkumníky. Podzámecká zahrada je historická památka, takže se nic netrhalo ani nesbíralo. Jen se dívalo. Což je, mimochodem, dovednost, která se dnes cvičí hůř než psaní.

    U laskavosti psaly děkovné lístky lidem, kteří pro ně ve škole každý den něco dělají. Paní kuchařce. Panu školníkovi. Paní uklízečce. Lístky si děti nechaly, aby je mohly předat osobně, z ruky do ruky. Protože poděkování poslané po někom už není tak úplně poděkování.

    Průvodci na stanovištích byli deváťáci. Mladší děti je poslouchaly víc než kohokoli jiného, což je na tom to krásné i to trochu nespravedlivé.

    Pět kruhů na jedné louce

    Nakonec se všechny třídy sešly na jedné louce. Každá si sedla do kruhu se svým třídním učitelem a zvolila si jeden konkrétní závazek na celý školní rok.

    „Všimneme si, když někdo zůstane sám.“
    „Necháme druhého domluvit.“

    Žádná velká slova. Žádné „budeme hodní“. Něco, co jde opravdu udělat, a jde i poznat, když se to nedělá.

    Na list třídy přibyly tři vybrané hodnoty a podpisy dětí. Pět kruhů vedle sebe, pět slibů, jedna louka.

    A co s tím dál

    Projektový den umí uspořádat každá škola. Do fotek se vejde, do výroční zprávy taky.

    Nám ale nešlo o hezké dopoledne. Listy tříd zůstaly viset ve třídách a v červnu se k nim vrátíme. Podíváme se, co se z toho povedlo a co ne. To druhé bude asi zajímavější.

    Ludmila svého vnuka nevychovala jedním dopolednem. Vychovala ho tím, že u toho vytrvala.

    Děkujeme všem, kdo nám den pomohli připravit. A zvlášť deváťákům, kteří tentokrát nebyli ti nejstarší ve škole, ale ti první, kdo podali ruku.

    CZŠ v Kroměříži

    Církev ochrání Kristus, my však nesmíme mlčet

    08.09.2026, Cardinals in the News

    Kardinál Raymond Burke vyjádřil vážné obavy ohledně uplatňování konceptu „synodality“ na nedávné konzistoři. Varoval, že současný způsob vedení jednání může oslabovat otevřenou diskusi uvnitř Kolegia kardinálů a zastírat důležité otázky, kterým církev čelí.


    V rozhovoru pro The College of Cardinals Report z 28. června, jenž následoval po konzistoři svolané papežem Lvem ve dnech 26. až 27. června, kardinál Burke uvítal skutečnost, že se kardinálové opět společně sešli. Připomněl, že za pontifikátu papeže Františka se podobná setkání po mnoho let nekonala, a možnost intenzivnější bratrské výměny názorů označil za „velmi významný přínos“. Zároveň však vyjádřil obavy, že struktura jednání výrazně omezovala smysluplnou diskusi. Konzistoř totiž převzala model známý ze „synodálních“ procesů – kardinálové byli rozděleni do malých pracovních skupin a jejich debata se řídila podle předem připravených otázek.

    Řízený proces
    Podle Burkea tento způsob práce bránil hlubší výměně názorů a výsledkem byly pouze souhrny založené na dosaženém konsenzu. Takový postup podle něj může způsobit, že odlišné, ale důležité názory se k papeži vůbec nedostanou. „Zprávy obsahují pouze to, na čem se všichni kardinálové shodli,“ uvedl kardinál Burke a dodal, že stanoviska, která nesdílí většina, budou vynechána, přestože mohou mít zásadní význam. Za nejpřínosnější část celé konzistoře označil závěrečné jednání vedené tradičním způsobem – otevřenou debatou za přítomnosti papeže. Ačkoli bylo časově omezené, právě tento formát podle něj umožnil skutečnou výměnu názorů. Připomněl, že právě takto probíhaly konzistoře v minulosti. Celkově však označil průběh konzistoře za „velmi řízený“ proces, v němž byli zřejmě předem určení vedoucí diskusí a prostor pro spontánní vystoupení byl značně omezen. Podle jeho názoru tím dochází k oslabování role kardinálů jako poradců papeže.

    Kardinál Burke se následně vyjádřil k stále častějšímu používání pojmu „synodalita“ v životě církve. Popsal jej jako pojem, který nemá jasnou definici ani oporu v církevní tradici. Připustil, že synody existují v církvi již dlouho jako příležitostná poradní shromáždění, ale zdůraznil, že nikdy nebyly chápány jako něco, co by tvořilo samotnou podstatu církve. „Neexistuje žádná definice synodality a v církevních dějinách pro ni nenajdeme žádný precedent,“ prohlásil. Zároveň vyjádřil znepokojení nad tím, že se zavedené církevní struktury, jako jsou konzistoře, propojují s konceptem, který podle něj postrádá jasný obsah. S odkazem na slova svatého Pavla o předávání víry: „Předal jsem vám to, co jsem sám přijal,“ Burke zdůraznil, že zachování kontinuity je pro církev zásadní a v současném pojetí synodality chybí. „Musíme tedy trvat na tom, aby se s celou touto záležitostí kolem synodality přestalo a aby byla velmi důkladně prostudována. Hovoříme totiž o samotném životě církve a o spáse duší,“ řekl.

    „V církvi nedochází ke změnám paradigmatu“
    Kardinál rovněž varoval před přetvářením zavedených církevních struktur podle toho, co označil za současnou a nedostatečně prověřenou myšlenku. „V církvi nedochází ke změnám paradigmatu,“ řekl a odmítl tak terminologii používanou při synodálních diskusích, která podle něj naznačuje radikální změnu směru v učení či poslání církve.

    Současně upozornil, že přílišné zaměření na aktuální společenské otázky může vést k tomu, že se církev začne přizpůsobovat sekulárnímu způsobu uvažování, místo aby oslovovala současný svět z pozice vlastní naukové a historické kontinuity. „Jsem přesvědčen, že náš Pán církev ochrání,“ řekl. „Musíme však splnit svůj díl odpovědnosti a říci: ’Ne, tento koncept synodality, i když může vycházet z dobrého úmyslu reagovat na otázky dnešní doby, je ve svých základech chybný.‘“

    Kardinálovo vystoupení
    Značná část vystoupení kardinála Burkea během závěrečné volné diskuse na konzistoři se zaměřila na synodní studijní skupinu, která předložila sekretariátu synody zprávu, jež někteří pozorovatelé kritizovali jako pokus oslabit církevní učení tím, že v církvi normalizuje homosexuální vztahy. „Pravda se týká podstaty věcí a jejich správného cíle,“ uvedl kardinál Burke. „Nejde o mé osobní sklony, touhy či plány, které jsou velmi subjektivní. Nemohu přece přizpůsobovat učení církve svým touhám nebo sklonům.“ Dodal, že člověk nachází své skutečné štěstí tím více, „čím lépe poznává pravdu o sobě samém, o světě a o skutečném smyslu své existence“.

    Kardinál, který poskytl rozhovor pro The College of Cardinals Report těsně před nedovoleným svěcením čtyř biskupů Bratrstva sv. Pia X., rovněž poukázal na to, že ani této záležitosti – kterou považuje za závažný schizmatický čin – ani dalším naléhavým otázkám, včetně postavení tradiční latinské mše, se konzistoř vůbec nevěnovala. Kritizoval omezení uložená dokumentem Traditionis Custodes a označil je za „pronásledování“ věřících, kteří čerpají duchovní sílu z bohoslužby slavené podle starší formy římského ritu. „Jedná se o formu římského ritu, která se slavila více než patnáct století,“ zdůraznil. „Je nesmírně krásná a tato forma latinského obřadu věřící duchovně posilovala. Měla by být svobodně dostupná.“

    „Pro mě jako kněze a biskupa představovala velké duchovní obohacení,“ řekl. „Většinu věřících tvoří prostě zbožní katolíci, kteří se snaží žít svou víru co nejintenzivněji a předávat ji svým dětem. Jedním z charakteristických rysů společenství kolem tradiční latinské mše je množství dětí. Rodiče velmi dbají na to, aby svým dětem katolickou víru předali.“ Jako možné řešení navrhl zřízení samostatného vatikánského orgánu, jenž by se věnoval věřícím, kteří jsou spjati se starší formou římského ritu. „Potřebujeme dikasterium,“ řekl, aby katolíci, kteří si přejí slavit bohoslužbu podle mimořádné formy římského ritu, „mohli přijímat všechny svátosti“ podle dřívějších liturgických forem.

    Přestože se kardinál Burke velmi kriticky vyjádřil jak k synodalitě, tak k průběhu samotné konzistoře, zakončil rozhovor s opatrným optimismem. Vyjádřil pevnou důvěru v Boží prozřetelnost a v to, že Kristus svou církev nepřestává vést. „Náš Pán je stále hlavou své církve. Zůstáváme s ním. Nevydáváme se jinými cestami jen proto, že nejsme spokojeni s tím, jak se některé věci v církvi vyvíjejí,“ řekl. „Především musíme na danou situaci nahlížet s moudrostí a poté mít odvahu o těchto záležitostech hovořit a dopátrat se pravdy.“

    přeložil Pavel Štička

    převzato z čsopisu Monitor