06.08.2026, RC Monitor 14/2026
Každý člověk má schopnost v sobě vnímat touhu po nekonečnu. Po dokonalé lásce, po plnosti, po štěstí. To nám dokládá, že jsme stvořeni pro něco, co naši existenci tady na zemi přesahuje. Je obecně lidskou zkušeností, že nás materiální ani jiná dobra, kterých můžeme dosahovat zde na zemi, nenaplní. Vždy budeme toužit po něčem větším. Navíc, pozorujeme tento svět a to, co nás obklopuje a co jsme, a ptáme se: odkud to všechno pochází, kdo za tím je, kam nás to vede? A to všechno ukazuje na Boha.
Ale může tak člověk poznat Boží existenci? Může. Vzpomeňme na velkého filozofa a teologa, svatého Tomáše Akvinského: v návaznosti na něj podle Katechismu katolické církve člověk vychází od stvoření, tedy od světa a lidské osoby, a může pouhým rozumem s jistotou poznat Boha jako původce a cíl vesmíru a jako svrchované dobro, pravdu a nekonečnou krásu. (č. 3) Je to však velmi obtížné. Prostřednictvím takového přirozeného poznání zůstává Bůh jakoby v mlhách.
Katechismus pokračuje: člověk při poznávání Boha pouhým světlem rozumu naráží na mnohé obtíže. Nemůže sám o sobě vstoupit do nitra – intimity – božského tajemství. Pro nás však je velmi důležité, jaký Bůh je. Ovšem, na to, že existuje, nějak přijdeme. Ale: je přísným soudcem? Máme se ho bát? Jak na nás hledí? Kdo jsme pro Něho my? Na to všechno sami nepřijdeme. Je to podobné jako s jiným člověkem. Když nám o sobě nic neřekne, nevíme, co ukrývá ve svém nitru. Je třeba, aby se nám otevřel. Aby s námi sdílel svůj vnitřní svět. A přesně to udělal Bůh. Chtěl nám zjevit, kdo je. Chtěl se zjevit, ukázat se nám, vystoupit ze svého tajemství a odstranit „závoj“, který nám bránil poznat, kdo je a jaký je. A to je ono Boží zjevení.
Jak Boží zjevení probíhala?
Krok za krokem, řekněme až pedagogicky a po celý Starý zákon. Podle druhého vatikánského koncilu odpovídá Zjevení plánu či projektu, který je rozvíjen Božím zásahem do lidských dějin. Jsou to dějiny spásy, které čteme ve Starém zákoně: tam je úmluva s Noemem, povolání Abrahama, osvobození Izraelitů z područí Egypťanů, smlouva Boha se svým lidem na hoře Sinaj, kdy jim dá prostřednictvím Mojžiše desatero… Bůh i přes nevěru Izraele svůj lid neopouští. Zůstává stále s ním.
Ale Bůh se nespokojuje jen s tímto. Chce dělat ještě více, chce přijít sám. Dějiny spásy vrcholí velkou událostí: událostí vtělení Syna Božího, událostí situovanou v konkrétním okamžiku lidských dějin, která značí plnost Božího plánu. Zde Bůh nezasahuje do dějin jako dříve, skrze určité události a slova předávaná vyvolenými muži, ale sám vstupuje do „dějin“ – stává se člověkem a vnitřním protagonistou těchto lidských dějin, aby je vedl zpátky k Otci zevnitř, svými kázáními a zázraky, svým utrpením, smrtí a vzkříšením, a nakonec sesláním Ducha svatého.
Tímto způsobem nám Bůh kromě odhalení vlastního tajemství také rozkrývá, jaký je jeho plán pro nás. Je to velký a krásný projekt, protože jsme byli Bohem vyvoleni ještě před stvořením světa, v Synu, Ježíši Kristu. Nejsme plodem náhody, ale projektu, který se zrodil z lásky Boží, což je láska věčná. Náš vztah s Bohem neexistuje jen díky tomu, že nás stvořil. Náš účel se nevyčerpává jen tím, že existujeme ve světě nebo že jsme vsazeni do historie. Nejsme jen Boží stvoření, protože od chvíle, kdy si Bůh usmyslel, že nás stvoří, nás vnímal očima Otce a předurčil nás být svými adoptivními dětmi: bratry a sestrami Ježíše Krista, svého jediného Syna.
Není to nádherná zpráva, která proměňuje celý náš život a dává mu svůj poslední smysl?
Helen Mensdorff–Pouilly
