Vím, že potřebuji světlo

Před týdnem jsem vyrazil na kole z Kroměříže do Lipníka.

Slunce už zapadalo, tak jsem se obklopil všelijakými blikátky a reflexními páskami. Pouze přední bílé světlo jsem trochu podcenil. Nevěnoval jsem tomu nejdřív velkou pozornost, když jsem ale v Přerově dostal nápad najet na cyklostezku a pokračovat po ní podél Bečvy, okamžitě jsem pochopil, že jsem udělal chybu. Moje světýlko svítilo jak bludička, a já stěží rozeznával, kde končí asfalt a kde začíná svah k řece.

Další napětí nastalo mezi Prosenicemi a Osekem, kde je dlouhodobě cyklostezka podemletá řekou Bečvou a hrozí nebezpečí pádu dolů do řeky. Tam už jsem se trochu bál. Chybami se člověk učí. Přežil jsem to. Ale vím, že potřebuji světlo.

Všichni potřebujeme v životě světlo, především světlo Ducha Svatého. A to nejen teď před politickými volbami: Každý den volíme mezi dobrými a horšími rozhodnutími. Tak si nezapomínejme to nenahraditelné světlo Boží stále vyprošovat ke svým denním krokům!

P. Petr Utíkal

Pastýřský list pražského arcibiskupa Jana Graubnera katechetům

Drazí bratři v kněžské a jáhenské službě, milí katecheti a katechetky, učitelé náboženství a vedoucí společenství,

rád využívám začátku školního roku, abych Vám poděkoval za Vaši důležitou službu v církvi. Zároveň každému z Vás vyprošuji Boží pomoc do nového roku, a hlavně Vám přeji radost z Boha, která bude Vaší silou i nejlepším pomocníkem ve Vaší službě.

Oslovuji Vás společně, protože mi velmi záleží na Vaší úzké spolupráci. I když se Vaše zaměření trochu liší, pracujete na společném díle, které vychází z Ježíšova příkazu: Jděte, získejte učedníky, křtěte a učte. Podle svatého Matouše to Pán řekl takto: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ Náš první úkol je tedy vyjít, nečekat na ty, kteří přijdou nebo se přihlásí, ale aktivně získávat učedníky. Nejde však jen o nějaký nábor, ale o probuzení zájmu, vzbuzení touhy, navázání vztahu a budování přátelství s Ježíšem a zapojení se do společenství Ježíšových přátel. Křtít a učit nestačí, i když obojí je součástí našeho poslání.

Společně jsme zodpovědní za komplexnost. Kdo učí, musí myslet na získávání i uvádění do společenství církve. Kdo vede společenství, musí myslet i na vzdělávání. Pokud jeho členové nemají vzdělávání jinde, nabídněme ho vedoucí společenství sami. Podobně nestačí výuka náboženství bez uvádění do tajemství víry a života ze svátostí. Naši svěřenci by byli ošizeni, kdyby náš přístup nebyl komplexní. Vždy musíme brát vážně dané věk, prostředí, zázemí a stupeň osobní zralosti a respektovat svobodu, ale nikdy bychom neměli rezignovat na nabídku komplexní formace Evangeliem, kterou nabídneme sami, nebo ji zprostředkujeme.

Evangelium nepochopí, kdo nepřijme Ježíšovo myšlení. Naučit se myslet jako Ježíš není snadné, ale jde o dobrodružství plné osobních zkušeností, které jsou více než zážitky. I malé děti či mladí ve víře mohou získat zkušenost, že Bůh, který je Láska, není od nich daleko, ale miluje v jejich vlastním srdci, když oni dělají nezištný skutek lásky či odpuštění. Tak mohou poznat, že když naslouchají Ježíši a nechají v sobě působit Boha, mění se k lepšímu i atmosféra mezi nimi. Mohou zakusit Boží království v sobě i mezi sebou. Jen kdo z vlastní zkušenosti pozná pravdivost a sílu Božího slova uvedeného ve skutek, může zažít úžas nad Boží velikostí a touhu pokračovat na cestě poznávání a budování přátelství s Ježíšem.

Sdílení duchovních zkušeností buduje společenství učedníků a vede k novému setkání s Bohem. Když Emausští učedníci sdělovali svou zkušenost s Ježíšem na cestě, stanul mezi nimi. Víra není jen věcí rozumu, ale především milosti a vztahu, který roste zkušenostmi. Víra roste předáváním, proto patří k základní formaci učedníka i snaha dělit se o svou zkušenost a získávat další učedníky. Pro děti to mohou být spolužáci či sourozenci a někdy i vlastní rodiče. Také apoštolové po první zkušenosti s Ježíšem hned volali své bratry či kamarády. Misie je přirozenou reakcí na duchovní objev.

Naším úkolem je i výchova ve víře. Naše víra musí být nakažlivá. Proto musíme žít tak, abychom my sami měli stále aktuální zkušenosti s žitím Božího slova a mohli svěřence inspirovat bez ohledu na to, jestli se právě cítí věřící, nebo ne. Víra je ze slyšení. Nejen z informací. Z našich slov i skutků musí vyzařovat radostná víra, která může zapalovat. Kdo se vydává na cestu víry, nutně potřebuje duchovního průvodce. Buďme připraveni naslouchat jejich otázkám i zkušenostem, aby se měli komu svěřit. Při jejich hledání neodpovídejme jen poučkami, nýbrž nastavujeme zrcadlo Božího slova, třeba doplněného našimi zkušenostmi s Bohem či postojem církve, v němž najdou odpověď sami. Buďme trpěliví a velkorysí, berme vážně situaci, v níž se nacházejí, ale nesnižujme laťku. Mladí se nebojí velkých výzev.

Nechci příliš zasahovat do Vašich programů, ale přesto prosím, abyste ve všech rozvrzích dbali na budování upřímného přátelství dětí s Ježíšem a probouzení touhy líbit se mu, jednat jako on.

Pokud jde o vědomosti, u předškolních dětí dbejme alespoň na znalost modlitby Otče náš, protože tak mluví se svým Otcem náš přítel Ježíš, a modlitby k Matce Boží Zdrávas Maria.

Před prvním svatým přijímáním připravte děti na svátost pokání a zavčas proberte Desatero. Neodkládejte téma hříchu a Božího milosrdenství až na pozdější dobu.

Absolventi základních škol a kandidáti na svátost biřmování mají mít náboženské znalosti alespoň na úrovni Katechismu pro mládež Youcat.

Znalosti nejsou všechno, ale počty praktikujících katolíků, kteří věří na převtělování či chodí ke kartářce nebo neznají cestu k duchovnímu uzdravení skrze svátosti a propadají beznaději, nejsou dobrou vizitkou naší práce.

Bratři a sestry,

služba katechety, učitele náboženství a toho, kdo doprovází ke zralé víře, nám dává ohromnou příležitost přispět k pozitivní změně společnosti. Každý z našich žáků může být začátkem nového řetězce nadšených misionářů. Neztrácejme naději, že naše nasazení opravdu stojí za to. A nezapomínejme, že ten, kterému patří všechna moc na nebi i na zemi, je s námi v každém okamžiku.

Rád uslyším o Vašich dobrých zkušenostech. Ujišťuji Vás svou modlitbou a Vám i Vašim svěřencům ze srdce žehnám.

Mons. Jan Graubner
arcibiskup pražský a primas český

Převzato z cirkev.cz

Vize Česka: Politici se populisticky podbízejí, zatímco národ vymírá, varuje Graubner

Jan Graubner

18. 9. 2025 14:00

Před volbami se ve veřejných diskusích objevuje mnoho zajímavých témat. Zdá se mi však, že chybí jedno podstatné. Určitě je důležitá bezpečnost, ekonomická prosperita či doprava, zdraví a ochrana přírody…, ale náš národ už několik let vymírá. K čemu budou zbraně, když nebude těch, kdo by šli na vojnu či k policii, ptá se v předvolebním seriálu Aktuálně.cz Vize Česka arcibiskup Jan Graubner.

Moderní technika nahradí mnohé pracovníky, ale čtyřnozí domácí mazlíčci nebudou vydělávat na důchody starých lidí. A na robota, který nahradí pečovatelku u nemohoucích, se skutečně netěším. Finanční podpora rodin s dětmi a dostatek bytů jsou jistě důležité, ale za klíčové považuji chuť mladých lidí žít pro druhé, mít děti a vychovávat je. Zatím slyším od mladých: Nechci se vdávat a mít děti, protože nechci dopadnout jako moje máma. Jindy konstatujeme, že mládež je příliš křehká a podléhá depresím.

Nejde však spíš o špatné vysvědčení pro starší generaci, která příliš často hledala sebe a svou svobodu a necítila zodpovědnost za dobrý příklad, kterým se vychovává? Není křehkost mladých lidí důsledkem přehnaného opečovávání a nedostatečné výchovy? Výchovy, která má dávat prostor k růstu a vlastní zkušenosti nejen s obdivováním a vytvářením krásy či vést k překonávání těžkostí a budování pevných vztahů – ale i k respektování pravidel a k radosti z lásky, která žije pro druhé?

Mrzí mě, že sdělovací prostředky i voliči svým očekáváním nutí politiky k tomu, aby se populisticky podbízeli, místo aby nabízeli odvážná řešení skutečných problémů, které ovšem vyžadují širokou spolupráci a odvahu omezit své výhody a pohodlí. Vyžadují zodpovědnost a sebekázeň, odvahu pracovat na sobě, ale i schopnost naslouchat a sloužit, vytvářet vztahy, odpouštět a dávat důvěru, začínat znovu. Prostě jde o kulturu zdravé lásky, do jejíhož budování je třeba zapojit nejširší spektrum společnosti, včetně těch, kdo vytváří zábavu a dostávají peníze z veřejných zdrojů. Záchrana národa před jeho zánikem není program, který přinese plody v jednom volebním období. Ovšem začít je třeba hned, aby nebylo pozdě. Modlím se o dar moudrosti a odvahy nejen pro politiky, ale i pro celý národ a pevně doufám, že do budoucnosti se budeme stále dívat s nadějí.

převzato z aktualne.cz

Katolická reakce na smrt Charlieho Kirka | Matka Miriam

Myslím, že je málo lidí, kteří nevědí o vraždě, atentátu, o zabití Charlieho Kirka — jednoho z nejznámějších mladých konzervativních mužů v zemi. Bylo mu třicet jedna let, byl ženatý, myslím, že jen asi čtyři roky, a měl dvě děti. Byl evangelikálním křesťanem. Jeho žena je katolička, děti jsou vychovávány jako katolíci. A nedávno bylo jeho manželství v církvi povýšeno na svátost. Mluvil o naší požehnané Matce. Zdá se, že byl na cestě ke katolické církvi, k výuce. A my spolu s miliony lidí truchlíme nad jeho tragickou — jak bychom řekli — předčasnou smrtí.

Je to prostě symptom našeho upadajícího světa: lidí, kteří neznají Boha, kteří žijí bez cíle a kteří si své bezcílné, nesmyslné, vzpurné životy vybíjejí na těch, kdo věří. Je to tragická situace. Dnes ráno jsem četla o situaci v Anglii: John Smeen, vedoucí organizace Voice of the Family, psal o arcibiskupovi Anglie a biskupech, kteří schválili výuku LGBQT v katolických školách jako součást osnov a nařídili, že rodiče do toho nesmějí vůbec zasahovat. V katolických školách sice rodičům umožňují osnovy vidět, ale neříct k nim ani slovo.

Proti tomu můžeme bojovat. Bojujeme proti tomu i v naší zemi. Ale, jak jsem často říkala, rodiče, jediné řešení je, abyste žili povolání, které vám Bůh dal, a vyučovali své děti doma. Pokud nezměníme své priority, budeme odsouzeni zlou, zlou, zlou kulturou, ve které žijeme.

Máme sílu žít svou katolickou víru? Rozhodně ano. Bůh nám dá milost žít každé jedno nařízení, které nám dal: pro náš život, pro naše zdraví, pro naši pohodu na tomto světě a naše štěstí s ním navěky. Nic nám nechybí. A říkala jsem to už dříve, stále tomu věřím: důvod, proč je svět v tom strašném stavu, v jakém je dnes, jsou katolíci — my. My.

Kdyby jen katolíci v samotné Americe žili svou víru, neměli bychom ty hrozné prezidenty, které jsme měli: ničící naši kulturu, ničící naši víru, stahující tuto zemi do naprostého zla a zkázy. Katolíků je dost na to, aby kdyby žili svou víru, zvolili pro-life prezidenty, pro-life všechny. Ne preláty a ne správce, kteří říkají: „Já osobně jsem proti potratům, ale nemám právo to říkat ostatním.“ Ale ano, máte. Bůh nám to řekl a vy máte naprosté právo říct společnosti to, co nám řekl Bůh.

Oddělení církve od státu je klam. Stát byl zřízen, aby chránil církev, aby chránil křesťany. To měla být křesťanská země, založená na křesťanských principech. Už to není křesťanská země. Můžeme bojovat za ústavu, ale pokud ji nebudeme žít, je to k ničemu.

A většinou — říkala jsem to mnohokrát — katolíci svou víru nežijí. Možná dvacet procent z nás ano. Ale většinou není možné poznat rozdíl mezi katolíky a zbytkem světa, mezi křesťany a zbytkem světa, zvlášť mezi katolickými křesťany. Naše rozvodovost je stejná. Naše míra užívání antikoncepce je stejná. Naše míra potratů je stejná. Vypadáme jako svět. Oblékáme se stejně nemravně jako svět. Nakupujeme v neděli a nutíme ostatní, aby nám sloužili, přestože je to den odpočinku. A kdyby katolíci žili svou víru, obchody by byly opět — jako dříve — v neděli zavřené.

Zbytek světa by se v neděli ocitl osamocený, protože ulice by byly prázdné, obchody zavřené a nebyla by otevřená žádná restaurace, kde by lidé museli sloužit nám, jen abychom si mohli užívat svůj den volna. Není to den volna, je to den odpočinku od světských věcí, od světa samotného.

Nevím, co dělat, milovaní. Trápím se tím. Vím, že mnozí z vás se tím trápí. Přála bych si, aby existovalo něco, co bych osobně mohla udělat. Charlie Kirk dělal, co mohl. Byl křesťanem, výjimečným křesťanským mužem. Ale všechny své argumenty zakládal na jednoduchých morálních faktech o tom, co je správné a co špatné. Nekázal svou víru; dokázal odpovědět na jakoukoli otázku i bez Písma — potraty, cokoli vůbec — bez Písma. Prostý zdravý rozum.

Milovaní, pokud chcete podpořit Mother Miriam Live, jednoduše klikněte na thestationofthecross.com a umožněte nám nadále poskytovat vám pravé katolické vysílání.

Říkám to proto, že mé srdce touží obejmout celý svět. Bolí mě, že každá jediná duše nejenže nezná Krista, ale náš svět, naši mladí lidé se propadají do bažiny. Pomalu klesají do pekla a není pro ně východiska, pokud neuslyší a neuvěří pravdě. A co říkáme, je jim lhostejné. Jsou to naše názory proti jejich, pokud to nežijeme.

Pamatuji si na konverzi Malcolma Muggeridge. Trávil čas s Matkou Terezou, a nejen to, co kázala, ale to, co říkala — především však její život. Její život, její žitá víra, byla tím, co obrátilo tohoto ateistu. A napsal knihu Something Beautiful for God a stal se katolíkem díky jejímu příkladu.

Rodiče, trápí vás, že se vaše děti odvrátily od víry, protože říkáte, že byly vychovány jako katolíci. Ale byly opravdu? Byly vychovány v katolickém domově? Nebo byly vychovány rodiči, kteří chodí každou neděli do kostela a nazývají se katolíky, a přitom žijí jako svět?

Je toho tolik, co říct, a nechci v tom pokračovat. Přála bych si, abychom mohli něco udělat, dokud je ještě den a dokud mám ještě dech. Nezáleží to na mně, ale na nás všech. Dokud je ještě světlo, dokud je ještě dech, dokud máme svobodu dělat to, co chceme, co si přejeme, co nám Bůh přikazuje.

Pokud někoho napadne něco, co bychom mohli začít — mám pořád energii udělat cokoli — udělám to. Daughters of Mary, Mother of Israel’s Hope, žijeme svou víru. Nikdy v neděli nevycházíme do restaurace nebo jinam. Několikrát nás vzaly rodiny, a my jsme nechtěly ranit jejich city, tak jsme šly s nimi. Ale do budoucna už ne. Jednoduše řekneme, že to není dobré katolické svědectví.

A lidé řeknou: „Ale restaurace jsou stejně otevřené. Měli bychom je podpořit. Je to den, kdy mají nejvíc práce, a servírky si mohou vydělat nejvíc peněz, aby uživily své rodiny.“ Ano, vím. Ale to není Boží priorita. A my to už znovu neuděláme. Může nám chybět mléko, může nám chybět něco jiného, a stejně nezastavíme v levném obchodě, abychom to koupily. Pokud nám dojde benzín, zastavíme na benzínce — to je trochu nouze. Ale budeme plánovat dopředu, abychom už nikdy nemusely tankovat v neděli.

Nevím, co dělat, milovaní. Pořád se modlím, hledám a doufám v cestu, jak pomoci této kultuře. Nevím, co to bude. Potřebujeme vůdce. Charlie Kirk vedl miliony a ovlivnil životy milionů mladých lidí, přivedl je ke křesťanské kultuře a mnohé ke konverzi. Ale je pryč. A potřebujeme víc než jednoho Charlieho Kirka, o němž si někteří mysleli, že by se mohl jednou stát prezidentem — což by byla dobrá věc. Ale potřebujeme víc.

Co je naší nadějí? Co je naší léčbou? Ne mít změněné určité zákony — i když by to bylo skvělé. Ne mít určité lidi v úřadech — i když by to bylo skvělé. Ne mít nového papeže, který by skutečně věřil, následoval, učil a chránil katolickou víru — i když by to bylo skvělé. Je to na nás jednotlivě, milovaní, abychom žili svou víru jen proto, že je pravdivá. Ne proto, že chceme změnit svět, ale jen proto, že milujeme Boha.

Řekl to biskup Fulton Sheen: „Kdo zachrání naši církev? Kdo zachrání náš svět? Nebudou to biskupové a kardinálové, kněží ani řeholníci. Budou to laici.“ A my to musíme udělat, milovaní.

Puštěni ze řetězu?

Po mnoho staletí civilizace byla hlavní pravidla jasná. Většina lidí byla podřízených a hlavní část života jim zabírala snaha se uživit a vychovat děti. Ať už to bylo otrokářství, feudalizmus a později kapitalizmus (případně fašizmus či komunizmus). Karty byly rozdány. Když jste se něčím vyučil, pak jste toto povolání vykonával po celý život. Když se muž a žena vzali, tak to bylo před církví na celý život, i když to třeba nefungovalo. Morální pravidla byla silná a nebylo radno je porušovat. Porušování bylo trestáno vrchností, pak státem a také všeobecným odsudkem.

Neříkám, že pravidla byla vždy jen dobrá, ale fungovalo to a stabilizovalo to společnost. Bouřili se jen vyšinutí jedinci a revolucionáři. Zpravidla nedopadli dobře. Ovšem v druhé polovině dvacátého stolení se Západ dopracoval k prosperitě a blahobytu. Přibylo volného času svobody, a tak začali někteří vymýšlet nová pravidla a bořit ta stará. Jistě k otřesu starých hodnot přispěly i obě světové války hrůzou v zabahněných zákopech a beznadějí nacistických koncentračních táborů. I komunistické diktatury. Jak mohu věřit v křesťanské zásady, když bůh tohle dopustil? Jak se těžiště lidských aktivit odklánělo od práce k zábavě, tak se obdivovanými idoly stávali sportovci, zpěváci, herci, modelky. Každý chtěl být jako oni a už tolik netáhlo objevovat nové léky a vymýšlet vynálezy. Práce rukama, jako by byla méněcenná.

Levicové myšlenky vždy lákaly, zejména mezi mladými, a lidé snili o utopické rovnostářské společnosti ve všeobecném blahobytu a hojnosti. Kde se Rotschild se svým dělníkem potkají na zahraniční dovolené. Nedali se odradit ani mnoha historickými nezdary. Neúspěch a krach komunizmu inspiroval západní liberály k tomu vytvořit nový lepší socializmus. Pustili se do toho z gruntu. Začali bořit a zpochybňovat historii. Na paškál si vzali otroctví (ale jen to černé), kolonializmus a další. Kácely se sochy, přejmenovávala umělecká díla. Pod pláštíkem korektnosti uplatnili levičácké heslo: kdo nejde s námi, jde proti nám.

Ale šli dál. Muž a žena jim bylo málo, a tak v rámci woke obrození hlásali, že člověk může být tím, čím se cítí a tím spustili lavinu desítek možností pohlaví. Můžete být i bez pohlaví, chcete-li. Původně zbytečně trestná odchylka lásky k stejnému pohlaví se stala duhově oslavovanou možností. Gréta a její následovníci udělali z trendu klimatu nové zelené náboženství. S krutými pravidly zasahujícími do kořenů hospodářství a útočícími na naši životní úroveň. Periodicky pracujícími obnovitelnými energetickými zdroji se snaží s problémy nahrazovat ty naše tradiční. Proč tak rychle a bezhlavě? Protože se prý blíží apokalypsa a konec světa. Je tu ďábel – oxid uhličitý. Dost na tom, že ho všichni vydechujeme. Automobilky musí vyrábět elektromobily, které ale lidé moc nekupují. Co není woke, se postupně zakáže. Nutí nás věnovat tomuto náboženství stále větší část své životní úrovně.

Přešlapující a handrkující se demokracie nezvládá řešit skutečná závažná témata doby, a tak pomalu znechucuje voliče, toužící po normálu a připravuje opět scénu pro režim silné ruky, jak mohly i naznačit volby v USA.

K tomu si ještě připočtěte covid a ideologické rozmíšky Západu, Ruska a Číny a máte obraz dnešní rozkolísané společnosti. Jistě pokrok musí být a mladí to nebudou dělat jen podle nás starých. Chtějí se také prosadit a zapsat do historie. Jsou má slova jen nepochopením starého člověka pro pokrok a ono si to vše sedne k všeobecné spokojenosti, jako když se od páry přecházelo k elektřině? Jaká bude společnost za další čtvrt století? Dokáže se opět v svobodné diskuzi sjednotit na rozumném cíli nebo zůstane rozhádaná ve stylu Trump, Harrisová, Fiala, Babiš? Něco zůstane, něco se uhladí? A co je vůbec cílem? To už, možná naštěstí, nepoznám. Tak se tu s tím nějak poperte. Jen pomněte, že čím více se bude řešení problémů oddalovat, tím horší a radikálnější řešení pak přijde.

12. září 2025 Vratislav Hlubuček převzato z: Neviditelný pes