Slova, která jsou mimořádná

Slova, která jsou mimořádně vážná, odvážná a skoro až prorocká. Jejich autorem je kardinál Josef Zen, emeritní biskup Hongkongu, muž, který dobře ví, co znamená hájit katolickou víru v těžkých poměrech. Muž, který ani ve svém vysokém věku se nebojí veřejně vystoupit na obranu církve.

A tentokrát jeho slova míří do samotného srdce současné církevní krize. Kardinál Zen totiž vyzývá k zastavení synody o synodalitě. Ano, slyšíte správně. Jeden z nejstarších kardinálů katolické církve veřejně varuje, že současný synodální proces může ohrozit jednotu katolické víry a žádá papeže, aby zasáhl.

My se můžeme zeptat, kdo podobně a jasně promluví u nás. Říkáme to s těžkým srdcem, ale podobně rozhodná slova z úst našich církevních představitelů slyšíme jen zřídka. Přitom právě dnes je tolik potřebujeme.

Kardinál Zen začíná své zamýšlení připomínkou Karla Boromejského, velkého milánského arcibiskupa a reformátora církve po tridentském koncilu. Připomíná, že církev tehdy čelila nesmírným problémům také zvenčí, protestantské reformaci, zevnitř nedostatečnému vzdělání duchovenstva a mnoha dalším nešvarům. Tridentský koncil však nezůstal pouze u dokumentů. Následovala skutečná reforma církevního života, obnova kněžské formace, disciplíny a pastorační práce. A právě zde Zen přechází k druhému vatikánskému koncilu.

Podle jeho slov musíme po tolika desetiletích s politováním uznat, že mnohdy chybné aplikace koncilu nepřinesly dostatečné ovoce. Připomíná úsilí papežů Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI. o správné uskutečňování koncilního učení.

Pak ale přišel úpadek a podívejme se kolem sebe, kolik máme dnes prázdných kostelů, které se koneckonců i prodávají, kolik farností stárne a kolik mladých už vůbec neví, co znamená katolická víra.

Kolikrát se místo obnovy liturgie a svátostného života soustředíme především na společenské programy, setkávání, občerstvení a nekonečné organizační aktivity.

Rozhodně neříkáme, že všechny dnešní problémy způsobilo samotné koncilní učení. Sekularizace má mnoho příčin, ale nemůžeme zavírat oči před tím, že v desetiletích po koncilu došlo v mnoha zemích k dramatickému oslabení katolického života, a zvláště v Evropě.

A jestliže se nyní znovu a znovu mluví o dalších reformách, máme právo se ptát, kam nás vlastně vedou.

Kardinál Zen přichází s jedním ze svých nejzávažnějších argumentů. Připomíná, že církev založil Ježíš Kristus na apoštolech v čele s Petrem. Jejich nástupci jsou biskupové sjednocení s římským papežem a právě biskupové mají podle Zena nezastupitelnou odpovědnost za vedení církve.

Kardinál kritizuje způsob, jakým papež František proměnil fungování biskupské synody. Podle jeho názoru se z poradního shromáždění biskupů stala rozsáhlá konzultace Božího lidu, která oslabila vlastní úlohu biskupského úřadu. A upozorňuje ještě na jednu věc. Papež František často říkával, že pastýř musí znát vůni svých ovcí. Zen však namítá, jak může papež v Římě přímo znát všechny své ovce po celém světě. Právě proto jsou zde místní biskupové.

Oni znají své diecéze. Oni mají nést odpovědnost a předkládat papeži skutečné problémy věřících. Není tedy problém v samotném naslouchání laikům. Problém podle Zena nastává tehdy, když synodalita přestává respektovat hierarchické uspořádání církve. Církev přece není parlament a pravda není výsledkem hlasování. Nemůžeme rozhodovat hlasováním o tom, co Bůh zjevil, co je hřích, co je ctnost nebo čemu vlastně věříme.

Zen tvrdí, že za synodálním procesem stály také skryté cíle. Podle jeho hodnocení šlo zejména o změny hierarchického uspořádání církve, otázku svěcení žen, dobrovolnosti kněžského celibátu a zásadní přehodnocení sexuální morálky.

Kardinál dokonce hovoří o manipulaci synodálního procesu. Tvrdí, že když se některé zamýšlené změny nepodařilo prosadit, byly sporné otázky předány zvláštním studijním skupinkám.

A zde právě spatřujeme obrovské nebezpečí, protože vyvstává otázka, kdo vlastně rozhoduje o budoucnosti církve. Biskupové jako nástupci apoštolů, papež ve své odpovědnosti za jednotu víry, anebo nějaké skupinky odborníků, které připravují nové postupy mimo přímou veřejnou diskusi.

Zen se následně věnuje dokumentu Fiducia supplicans, který otevřel možnost určitých neliturgických požehnání dvojic stejného pohlaví. Považuje jej za jeden ze symbolů nebezpečného směru současných změn a zvlášť ostře reaguje na zprávu synodální skupiny číslo devět. Ta se zabývá novými teologickými, pastoračními a etickými otázkami a obsahuje také svědectví věřících osob žijících ve stejnopohlavních vztazích. Kardinál Zen její přístup interpretuje jako nebezpečné ospravedlňování jednání, které tradiční katolická morálka pokládá za hříšné. Jeho reakce je natolik ostrá, že se dokonce ptá, zda nejde o rouhání.

Kardinál Zen se následně obrací přímo k papeži Lvu XIV.

Ptá se, zda papež zmíněnou zprávu studijní skupiny před jejím zveřejněním viděl a zda s jejím obsahem souhlasil. Připomíná totiž, že konečnou odpovědnost za správu církve nese vždy úřadující papež, a proto žádá Lva XIV. o rozhodné kroky. Vyzývá ho, aby zastavil současný synodální proces, aby kardinálům, kteří jej vedou, dopřál, jak sám s jistou ironií píše, i dlouhou dovolenou a aby rovněž vyměnil prefekta Dikasteria pro nauku víry. Tím je Viktor Manuel Fernandez. Zen připomíná, že úkolem tohoto dikasteria má být především ochrana a předávání katolické víry a právě její jasné hájení považuje dnes za naprosto nezbytné.

Povšimněme si jedné nesmírně důležité skutečnosti. Kardinál Zen nevolá po vzpouře proti papeži. Nevolá po odtržení od Říma. Právě naopak. Obrací se na papeže jako na toho, kdo má moc a povinnost chránit jednotu katolické církve. A zde vidíme skutečný příklad katolické věrnosti.

Není to slepé přitakávání každému rozhodnutí, ale také odvaha vyslovit závažné obavy a současně zůstat věrný papežskému úřadu a jednotě církve.

Nemáme i my někdy pocit, že se v církvi stále více hovoří o procesech, strukturách, naslouchání, dialogu, ale stále méně o obrácení, pokání, posledních věcech člověka a věčné spáse?

Kdy jsme naposledy viděli velké farní úsilí o návrat společné modlitby nešpor, eucharistických adorací nebo tradičních pobožností? Kolik času a energie věnujeme skutečné obnově posvátné liturgie?

Nepochybujeme, že v mnoha farnostech kněží a laici konají mnoho dobrého, ale skutečná obnova církve nemůže spočívat v tom, že budeme vytvářet pouze nové komise, pořádat další schůze a vymýšlet stále atraktivnější farní programy.

Pokud lidé ztrácejí víru, nepotřebují další organizační struktury, ale potřebují slyšet evangelium. Potřebují vědět, že Ježíš Kristus skutečně vstal z mrtvých, že hřích je skutečností, že Boží milosrdenství je nekonečné a stejně tak i Boží spravedlnost, že naším cílem není pouze příjemný život na této zemi, ale věčná spása.

Právě v tom spatřujeme nesmírnou moudrost Zenova varování. Církev nesmí získávat přízeň světa za cenu oslabení vlastní identity, protože pokud se od světa přestane odlišovat, co mu ještě bude moci nabídnout.

V závěru zamyšlení kardinál připomíná, že dnešní svět prochází hlubokou krizí smyslu. Mnoho lidí ani neví, proč žije. Ztrácí naději, jistotu i vědomí vlastního poslání. Ale katolická církev má podle Zena odpověď.

Člověk byl stvořen pro věčný život a právě tuto pravdu musí církev hlásat, pokud chce skutečně pomáhat dnešnímu světu. Kardinál proto varuje před relativismem, který podle jeho přesvědčení stále více proniká také dovnitř církve.

A na závěr vyzývá všechny, kdo chápou naléhavou potřebu návratu k jednotě pravé víry, aby pozvedli hlas a podpořili Svatého otce v jeho obtížném poslání. Připomíná naprostou nezbytnost modlitby za papeže. Proto se i my modleme za papeže Lva XIV., aby měl moudrost, odvahu a pevnost při vedení Kristovy církve. A prosme, aby také v České republice a na Slovensku zazníval hlas těch, kteří se nebojí hájit pravdu s láskou, ale také s rozhodností.