Svatý křest
Křest je první ze svátostí. Jím se člověk stává Božím dítětem, je vtělen do společenství církve a jsou mu odpuštěny dědičný hřích a hříchy osobní.
Křest je svátost, kterou chtěl a ustanovil Ježíš Kristus.
O křest můžete požádat kněze nebo ve farní kanceláři.
Křest dospělého
předchází mu katechumenát – tj. období přípravy. Katechumen si má v delším časovém období ujasňovat svůj záměr, prohlubovat ho pomocí katecheze, pomocí výkladů víry a vyučování.
Křest školní mládeže
požadujeme, aby dítě alespoň nějaký čas navštěvovalo výuku náboženství, než bude pokřtěno
Křest malých dětí
- Křest dítěte žádají rodiče, ne babička nebo dědeček!
- Důležitá je příprava rodičů – nechat dítě pokřtít znamená slíbit, že ho budou v jeho životě víry doprovázet. Mají si jasněji uvědomit, že dostali milost víry i k tomu, aby vedli k víře své dítě. Pokud je jeden z rodičů nevěřící, nemusí se přípravy zúčastňovat, ale jsme rádi, když přijde.
- Společně s rodiči se vyplňuje křestní zápis. K tomu je třeba přinést Rodný list dítěte a Oddací list rodičů.
- Pokud bydlištěm žadatelé spadají do jiné farnosti, tak donést i potvrzení svého faráře, že souhlasí se křtem v jiné farnosti.
- Jméno, příjmení a adresu kmotra nebo kmotrů.
Dítě může být pokřtěno, i když rodiče nejsou sezdaní nebo uzavřeli sňatek jen na úřadě, jsou rozvedení nebo znovu oddaní, může být pokřtěno i dítě svobodné matky. Ovšem rodiče si musí uvědomit, že tento stav není ideální. Řídíme se Ježíšovými slovy:
„Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim.“ (Mk 10,14)
Kmotrové: kmotr může být jeden nebo i více. Křestní kmotrové mají být přesvědčení křesťané, sami již pokřtění a biřmovaní, svobodní nebo církevně sezdaní. K volbě kmotra tedy nestačí měřítko pouhých příbuzenských či přátelských vztahů. Kmotrové jsou spolu s rodiči povoláni k tomu, aby podporovali víru pokřtěného po celý jeho nový život svým příkladem a radou.
Pokud mají rodiče opravdový problém sehnat kmotra, který splňuje všechny podmínky, mohou požádat křtícího kněze o výjimku.
Svátost manželství
Manželství vzniká dobrovolným souhlasem dvou svobodných pokřtěných lidí. Tak se muž a žena vzájemně přijímají a dávají, aby se stali “jedním člověkem“.
Muž a žena si vyměňují manželský souhlas v přítomnosti dvou svědků a služebníka církve, který souhlas novomanželů přijímá a uděluje požehnání církve.
Manželství vytváří výlučný a nerozlučný svazek muže a ženy (manželské pouto).
Dnes je zákonem umožněno uzavřít sňatek v kostele bez předchozího sezdání na úřadě.
Svatbu vyřídíte ve farní kanceláři, kde Vám také vysvětlíme vše potřebné. Je dobré, pokud přijdete minimálně 3 měsíce předem.
Co budete potřebovat k uzavření manželství?
- potvrzení o křtu ne starší než 3 měsíce
- tiskopisy a potvrzení z matriky místa oddavek – ne starší 3 měsíců
- předmanželský kurz
- pokud žádný ze snoubenců (u smíšeného manželství pokřtěná strana) nemá bydliště ve farnosti oddavek, tak souhlas faráře z místa bydliště jednoho z nich
- ovdovělí úmrtní list manžela/manželky
- občansky oddaní Oddací list
- ostatní dle domluvy
Sňatek v kostele mohou uzavřít římskokatolíci mezi sebou. Ale také římskokatolík s nepokřtěným nebo s osobou jiného vyznání – u těchto případů se vyžaduje souhlas ordináře (vyřizuje farář). Souhlas ordináře se vyžaduje i v případě, že se církevní sňatek koná mimo kostel, je blízký příbuzenský vztah apod.
V případě, že římskokatolík uzavře manželství bez požehnání církve, je tento sňatek církevně neplatný (nemůže přistupovat ke svátostem). Pokud se rozvede, může uzavřít nové manželství církevně. Má ale také možnost své současné manželstv í konvalidovat – církevně zplatnit.
Pokud již manželé spolu žijí v občanském sňatku delší čas a jeden z nich touží po církevním sňatku, ale druhý odmítá, může toužící strana požádat o sanaci – zplatnění (u faráře). Podmínkou je, že odmítající manžel(ka) chce v manželském svazku setrvat doživotně.
Všechny nejasnosti vám rád vyjasní kněz.
Svátost pomazání nemocných
Je určená zvláštním způsobem k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postižení nemocí.
Zvláštní milost svátosti má tyto účinky:
- spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i prospěchu církve;
- útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří;
- odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti smíření;
- uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše;
- přípravu na přechod do věčného života.
Církev kromě pomazání nemocných poskytuje těm, kteří se chystají opustit tento život, pokrm na cestu (viatikum), eucharistii.
Jestliže nemocný, který přijal pomazání, znovu nabude zdraví, může v případě další těžké nemoci tuto svátost znovu přijmout. Během téže nemoci lze svátost opakovat, jestliže nastane zhoršení.
Je vhodné přijmout pomazání nemocných před těžkým chirurgickým zákrokem.
Totéž platí u starších osob, jejichž slabosti stále přibývá.
Při slavení této svátosti duchovní maže olejem čelo a ruce nemocného, mazání doprovází liturgickou modlitbou, kterou vyprošuje zvláštní milosti této svátosti. Svátost se uděluje buď jednotlivci, nebo společně při mši sv. (oznamujeme předem). Tuto svátost může přijmout jen katolík.
Co udělat v případě, že chcete přijmout tuto svátost?
Lidé, kteří mají před operací nebo nejsou v přímém ohrožení života, přijímají sv. pomazání nemocných po domluvě s knězem.
Lidé v ohrožení života – většinou kněze volají příbuzní nebo známí. Doporučujeme nečekat na poslední chvíli. Čím dříve nemocný svátost přijme, tím lépe – kněz vyjíždí co nejdříve. Ale pamatujte, že i tak ne vždy to stihne
Co potřebujeme vědět, aby kněz přijel včas?
Jméno nemocného, kde se právě nachází – co nejpřesnější popis, jak se k němu dostat (přesnou adresu doplněnou o orientační body, oddělení nemocnice, číslo pokoje, apod.), zda je při vědomí a schopen přijmout Tělo Páně (i v případě bezvědomí lze svátost udělit).
Svátost se neuděluje zemřelým.
Pohřeb (není svátost)
Pohřeb a rozloučení s blízkým zesnulým je smutnou událostí. Kněz u pohřbu může přinést pozůstalým naději do smutku a bolesti. Modlí se a přimlouvá za zemřelého, ale i za ty, které smrt ranila.
Věříme, že rozloučení není konečné. Zemřelo pouze tělo, duše žije dál u našeho nebeského Otce.
Pokud zesnulý věřil v život věčný – byl křesťanem (věřil v Boha, byl pokřtěný nebo se na křest připravoval), měl by být pohřben jako křesťan – s církevními obřady.
Církevní rozloučení probíhá v kostele e mší svatou (výjímečně beze mše svaté), ať už se jedná o rozloučení před uložením do hrobu nebo kremaci.
Nemějte obavy, že neznáte všechny úkony při mši svaté nebo církevním rozloučení, či že na pohřeb přijdou i ateisté.
Jedná se o poslední službu zesnulému a nezáleží na vyznání těch, kteří mu ji přijdou prokázat. Kněz si je této situace vědomý, proto Vás při obřadech upozorní, kdy který úkon provádět.
Jestliže si přejete pro zesnulého církevní rozloučení, upozorněte na to zaměstnance pohřební služby při domlouvání pohřbu.
Jistě Vám rádi poradí, jak postupovat dál.
Svátost smíření (svatá zpověď)
Dopustit se hříchu znamená dělat zlo vědomě a úmyslně. Hřích je víc než pouhá chyba. Narušuje vztahy člověka k Bohu, k bližnímu i k sobě samému.
Všechny hříchy nejsou stejně těžké, existují myšlenky, slova, skutky a opomenutí, které tíží naše svědomí, ale jsou všední, protože člověk je slabý. Říká se jim také lehké hříchy, protože nejsou smrtelné.
Smrtelný hřích je označení pro takový stav srdce nebo pro takové jednání, které těžce porušuje vztahy k Bohu, k církvi a k lidem.
Aby mohl křesťan, který se takových hříchů dopustil, mít zase účast na stolu Páně, k tomu se vyžaduje odpuštění hříchů ve svátosti smíření.
Církev očekává, že se věřící vyzpovídají z těžkých hříchů alespoň jednou do roka (o Velikonocích). Rovněž vyžaduje, aby se křesťan, než přijme ostatní svátosti, nejprve oprostil ve svátosti smíření od těžkých hříchů. I když nemáme žádná těžká provinění, je dobré pravidelně v této svátosti předstupovat před tvář milosrdného Otce. Vyznáváním našich každodenních hříchů, i když jsou často stejné, jasněji poznáváme své slabiny. Ty jsou dostatečným důvodem, abychom častěji hledali lék, který nám Bůh nabízí.
Proč se zpovídat knězi? Kajícník, který při zpovědi otevře knězi své srdce, ví, že rovněž mluví s hříšníkem, jemuž bylo právě tak Kristem odpuštěno; mluví k němu jako k svému bratru, ale také jako k zástupci Ježíše Krista, přítele hříšníků. Při svěcení jsou k tomu církví zplnomocněni podle Ježíšových slov:
„Cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi.“ (Mt 18,18)
Křesťané se většinou připravují na první svátost smíření před prvním svatým přijímáním jako děti. Ale i dospělí, pokud chtějí poprvé přistoupit ke svátosti smíření, měli by vykonat přípravu – po domluvě s knězem.
Jak se zpovídat?
Pozdrav kněze; před svatou zpovědí udělej znamení kříže a řekni:
Chvála Kristu
Naposledy jsem byl(a) u svátosti smíření před…… (řekni kdy – před měsícem … před /kolika?/… měsíci… týdny,… dny).
Pokání, které mi bylo uloženo, jsem splnil(a). Vyznávám se před Pánem Bohem, že jsem se dopustil(a) těchto hříchů.
(Nyní vyznáváš své hříchy.)
Po vyznání hříchů řekni:
To jsou mé hříchy. Upřímně jich lituji a s pomocí Boží se chci polepšit.
Poslouchej, co ti kněz řekne a jaké ti uloží pokání. Na jeho otázky upřímně odpověz. Kdybys něčemu nerozuměl, sám se zeptej.
Na závěr kněz ti dává rozhřešení slovy:
Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Když je uslyšíš, požehnej se znamením kříže a odpověz
Amen.
S Pánem Bohem
Svaté přijímání (eucharistie)
Svátost ustanovená Ježíšem při poslední večeři, když o velikonoční hostině dal svým učedníkům chléb a víno jako svoje tělo a svou krev jako památku na novou a věčnou smlouvu.
Mše svatá je zpřítomněním Ježíšovy oběti (smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním) v naší době. Je to událost naší spásy – přítomná a aktuální.
„Kdykoliv se slaví na oltáři oběť kříže, v níž byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení“.
Mění se jen způsob – na kříži to byl dar krvavý, na oltáři (ve svátosti) nekrvavý. Nejedná se o žádnou magii. Chléb a víno ve své v nější podobě, tvaru, barvě, chuti, složení jsou znamením Kristovy přítomnosti.
Ježíš v eucharistii není přítomný materiálně, je však přítomný osobně, neviditelně, skutečně. Přítomný svojí láskou.
II. vatikánský koncil označuje mši svatou jako vrchol a zdroj křesťanského života, tedy jako nejvyšší formu a zdroj „výživy“ pro život ve víře.
Na první svaté přijímání je třeba se řádně připravit – informujte se u kněze.
K svatému přijímání může přistoupit ten, kdo:
věří v Krista, byl u svaté zpovědi a snaží se žít podle této víry.
Svaté biřmování
Proč se máme nechat biřmovat?
Biskup uprostřed shromáždění vkládá na biřmovance ruce, podle prastarého zvyku ho označuje křižmem na čele a říká při tom: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého.“
Čím více vrůstá křesťan do své víry, tím více zjišťuje, že musí svou víru chránit v nových a neočekávaných zatěžkávacích zkouškách, v nichž musí obstát. Nezřídka musí čelit otevřenému i skrytému pronásledování. Na druhé straně jeho víra není jen jeho soukromou věcí. Naopak – křesťan dluží všem lidem svědectví Slova a křesťanského života. Může se mu však stát, že síla jeho víry slábne a někdy se dokonce zdá být u konce. Víra pokulhává za požadavky, které jsou na něho kladeny. Život ve víře mu může připadat neradostný a neutěšený, stává se rutinou, přítěží, kterou s sebou vleče. Na bližní už z něho nic nevyzařuje.
Je-li to s naší vírou takové, je zapotřebí dvojího: schopnosti vydržet a misionářského elánu, tzn. vyspělé, realistické víry, která je misijně aktivní. A právě tehdy je zapotřebí biřmování. Církev při křtu i při biřmování vyslovuje ve j ménu Boha a Ježíše Krista slova víry nad životem lidí. Církev může tato slova pronést na základě zkušenosti se silou, kterou Bůh víře daroval. Takovým způsobem se s pomocí slova a znamení církve stává biřmování Božím příslibem, že člověku nebude chybět opravdová síla víry.
Kdo se dává biřmovat, spoléhá se na tento Boží příslib a sám slibuje, že vytrvá a bude aktivně vydávat svědectví. Biřmování má o to větší smysl, že jsme byli pokřtěni zpravidla v dětském věku, kdy jsme ještě nebyli schopni opravdového rozhodnutí pro víru.
„Přijmi pečeť Ducha svatého“, slyší biřmovanec při biřmování. Duch svatý propůjčuje naší víře i svou sílu a zápal.
Nejde o rychle vadnoucí nadšení, nýbrž o střízlivou vytrvalost, která v naději na vzkříšení přijímá břímě života. Nejde tu o povrchní optimismus, nýbrž o hlubokou důvěru v to, že Bůh nám bude vždy a všude nablízku. Žádná lehkomyslná bezstarostnost, nýbrž pevná důvěra, že Bůh dává smysl mému počínání, i když se zdá na pohled marné.
Sv. biřmování se uděluje jen jednou za život, kolem věku, kdy člověk dosáhne schopnosti sám se zodpovědně rozhodovat (od 14 let, horní věková hranice neomezena) – žadatel musí být pokřtěný.
Sv . biřmování se uděluje společně všem připraveným – v naší farnosti cca jednou za dva roky. Sv. biřmování předchází příprava. Informujte se u kněze – viz. adresa farnosti.