Na konci srpna, jsme se vydali s naší farností na pouť do Medjugorje.  Už sama cesta byla zážitkem. Nejen že jsme projeli velkou bouřkou, ale přivezli jsme déšť i na  poutní místo Vepric u Makarské, kde jsme zastavili. Koupání v teplém moři v dešti, to byla romantika. Po šťastném příjezdu do Medjugorje jsme si odpočinuli a brzy ráno se vydali na ranní výstup na Podbrdo. Bylo to po dešti, který jsme sem s sebou po měsíci přivezli, docela náročné, protože kamení klouzalo. Ale všechny jsme Vás vynesli až nahoru i s přáními a modlitbami. Stejně jako při večeru s modlitbou s tisíci věřícími v centru u kostela svatého Jakuba.

Nejen, modlitbami, ale i krásnými výlety jsme žili. Jedním z takových byla Tihaljina, vesnička 30 km od Medjugorje v horách, která skrývá ve svém kostele zasvěceném proroku Eliášovi, malý poklad. Sochu Panny Marie, jejíž tvář je na většině předmětů, které si můžete z Medjugorje odvézt. Je opravdu nejkrásnější, jakou jsem kde ve světě viděla. A podle vizionářů, se nejvíce podobá Marii, která se zde 24.6.1981, šesti malým dětem na kopci Podbrdo zjevila. Cestou zpět jsme se na chvíli zastavili v Parku Pec Mlini, který je malým zapomenutým rájem na zemi. Jen tekoucí voda ve skalách narušuje ticho mezi zelení přírody kolem. Místo jako stvořené k rozjímání.

Hned za svítání jsme potom vyrazili na další výšlap. Tentokrát výstup na Križevac. Někdo v botech, někdo i bez bot. Kdo tu už byl ví, jak promodlená hora to je a kolik tisíc lidí tu přináší svá trápení, prosby i díky. A ten výhled. Hluboký prožitek si odvážíme z Komunity Cenakolo, z místa, kam přichází lidé s mnoha závislostmi, zavržení a ztracení v životě. Přesto, že o komunitě slyšíme i u nás, je dobré navštívit a prožít osobně. Svědectví dvou mužů, kteří prošli touto komunitou, bylo strhující a tlačilo slzy do očí. Závěrečná návštěva Gorana Čurkoviče, který přišel až za námi do penzionu, od něhož kousek bydlí (byl i u nás v Kroměříži v kostele Panny Marie), byla jen třešničkou na závěr a důkazem, že nad nikým nemáme “lámat hůl.”

“Majčino sjelo” – dětský domov, který byl založený pro sirotky z války a i dnes dál slouží dětem. Prožili jsme zde několik mší. Je spojeno se zakladatelem P. Slavko Barbaričem, knězem, s jehož jménem se v Medjugorje setkáte všude. Zůstal v srdcích všech i po své smrti v roce 2000, právě při výstupu na Križevac, kam chodil každý den. Navštívili jsme i jeho hrob.

Stejně zajímavé a poutavé bylo vyprávění sestry Ivanky, při setkání v klášteře, která nám se zápalem vyprávěla o době prvního zjevení jejíma očima, tehdy třináctileté dívky. O tom, co se v malé vesničce mezi horami odehrávalo a jak to sama prožívala. Nikomu nenutila tento příběh, ale popisovala ho tak živě a s takovou radostí, že nás zcela vtáhla do děje. Ona sama je věrným důkazem toho, že kde je Duch svatý, tam je radost a láska která z ní svítí, to dosvědčuje. Popsala bych ji jako světýlko, které hoří ve velké pokoře, ale je si jisté, že ví proč. Pokud chcete posílit svou víru a sebevědomí křesťana, doporučuji se do Medjugorje vydat. Chvíle, kdy se tisíce lidí všude kolem vás polohlasem modlí společně Růženec ve všech jazycích, které vás jen napadnou a nepotřebují překladač, ani tlumočníka. Chorál nesoucí se v tichu krajinou mezi horami. Pokoj a klid, který vládne celým místem je vskutku Boží.

Děkujeme Centru Medjugorje a tím Barboře Němčákové, která tyto cesty spolu se svou maminkou připravuje a poutníky doprovází. Velké díky za všechny.

Tamara Suchánková