Misie

Misie

Pákistán (P. Günther Ecklbauer OMI)

Listopad 2011

Zdravím z Lahore v Pákistánu!

Dnes je to náš poslední den na tomto místě a zároveň to byla naše, dalo by se říci, misijní stanice, kam jsem se já a o. Tomáš vraceli po našem misijním putování územím Pákistánu. Dnes jsem také poprvé na internetu. Někdy byl přístup, ale internet moc nefungoval, a navíc nikdy toho času nebylo moc.

Zatím jsme většinu času trávili návštěvami misijních stanic zde v Pákistánu, a zároveň křesťanských kolonií, kde v tom naprosto muslimském světě žijí křesťanské rodiny a skupinky po několika rodinách. Musím říci, jsem plný radosti, že tito křesťané a misionáři, žijící v tak nuzných podmínkách, si uchovávají svou víru. I když jsou jejich život a postavení těžké, protože v tomto muslimském světe nejsou nikdo, jsou lidmi radosti a prostoty.

To, co potěší, je velký počet mladých lidí a dětí ve farních společenstvích. Vždy když jsme se s nimi modlili, pokaždé bylo vidět jejich usebranost. V postoji těla, ze složených rukou vyzařovalo duchovno a hluboký kontakt s Pánem, kterému věří a odevzdávají se mu.

Samozřejmě jsou i problémy. Jedním z největších je negramotnost. Křesťané jsou ti nejchudší, opovrhovaní. Těžko se jim dostává slyšení a práv, mnohdy pracují jako otroci, nádeníci nebo jsou zcela bez práce. Dokonce, i když se starají o nějakou půdu a žijí tam několik let, jejich život je poznamenán strachem a nejistotou, protože v každém okamžiku může přijít policie a půdu i vzít. Křesťané se snaží nějak to vše ustát a bojovat, ale často je to boj s větrnými mlýny.

Co se týká mne samotného, nejvíc mě uchvátila misijní práce na poušti v Derekabadu, kde pracuje misionář o. Günther. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků zde v Pákistánu. Všude prach, chudoba, poušť a pak pocit, že nejsem schopen pomoci. Viděl jsem, jak s tím zde misionáři musí vnitřně zápasit. Je to někdy skličující. Jeden den jsme sloužili mši sv. na poušti ve vesničce, kde žije tak kolem 15 rodin. Pár hliněných domků, venku několik koz, běhající špinavé děti, muži strhaní prací na poli a ženy s dětmi na rukou, připravující jídlo. Po mši bylo pohoštění. Jedno dítě slavilo narozeniny. Dokonce tito lidé koupili ve městě i dort na oslavu. Pak po mši sv. připravili pro všechny jídlo. My misionáři jsme seděli u stolu, a oni jedli na zemi. My jsme dostali maso, a oni... Když jsem se podíval, měl jsem dojem, že maso máme jen my, ostatní lidé jedli jen rýži, pak dostali něco jako omáčku-polévku, a tam snad plavaly kousky z masa. Od toho okamžiku jsem nemohl jist. Ale bylo mi vysvětleno, že to tak je, a díky tomu, že jsme tady, mohou mít tito lidé lepší jídlo než ve všední dny. Normálně si maso můžou dovolit 2x do roka. Po návratu na misijní stanici jsem o tom všem dlouho přemýšlel.

Ale největší šok byl, když za dva dni, v 10 večer, jsem viděl všechny muže z této vesnice na naší stanici. Překonali v noci pěšky vzdálenost 35 km. Od 18 hodin už je tady tma. Nikde není světlo. Přišli, protože potřebovali povzbuzení a povyprávět, co se jim dnes přihodilo: Dopoledne, když byli na poli, přišla policie s jedním muslimem a chtěli jim násilím vzít pole. Hned přiběhly ženy a všichni se začali bránit. Po celém dnu stráveném na poli policie odešla, protože se nechtěla dát s celou vesnicí do rvačky. Díky veliké statečnosti a solidaritě ubránili to málo, co jim patří. Byli šťastní, ale nejistota v jejich srdcích zůstává. Ne vždy to tak končí.

Musím se pomalu rozloučit a prosím o modlitbu za tyto lidi a také za šťastný návrat domů.

P. Marek Adamczuk OMI

19. dubna 2011

Milí přátelé!

Tato fotka ukazuje „poustevnu“ Malých sester Ježíšových v Multanu. Bydlí v jedné uličce se smíšeným obyvatelstvem – žijí tam jak křesťané, tak i muslimové. Každý den přicházejí děti na krátkou návštěvu, když se vracejí ze školy. Také mnoho dalších návštěvníků klepe na jejich dveře.

Řeholnice postavily tento pokoj na střeše svého domu, takže se každá sestra může zde pravidelně na jeden, dva dny, uchýlit do samoty k modlitbě. Každý z nás si potřebuje najít takové místo ve svém pokoji, ve svém domě nebo někde v blízkosti, abychom byli čas od času sami se svým Pánem. Je živý, náš nejlepší přítel, jediný, který nám může dát trvalé štěstí, jediný, který nás může učit lásce, bez které nemůžeme být šťastní ve vlnobití tohoto světa.

Pán ať vám všem žehná!

Váš o. Günther

23. prosince 2010

Milí přátelé,

snad je pro vás těžké rozumět, proč chceme znovu vybudovat malý hinduistický chrám. Tento „chrám“ bude ve skutečnosti jen modlitební místnost a výdaje nebudou přesahovat rozpočet ostatních domů.

Proč jej budovat? Protože zde patří náboženství k životu a Boží dům proto také patří k znovunastolení normálního života. Může být, že se někteří Hindu stanou křesťany, jak se to teďka děje v různých oblastech Pákistánu. Ale tohoto času je budování modlitební místnosti výrazem toho, že je respektujeme a nepomáháme jim jen proto, aby se stali křesťany. Hinduisté jsou zde v Pákistánu nejvíc opovrženou menšinou, a proto jim chceme prokazovat více respektu.

Ať se dokážeme radovat z tohoto respektu, který nám všem prokázal sám Bůh o prvních Vánocích! Požehnané Vánoce!

Váš o. Günther

20. prosince 2010

Milí přátelé, přeji Vám požehnané Vánoce!

Dlouho jsem se neozval. Bylo hodně práce, jak ve farnosti, tak i pro chudé, zvlášť pro ty, kteří byli postiženi povodní či mimořádným deštěm. Naše pomoc postupuje pomalu. Je ještě hodně domů, které musí být postaveny, a hodně střech hliněných domků, které ještě potřebují opravu. Jednu výhodu má tato prodleva: Teprve teď je vidět, kdo zbyl a potřebuje skutečně pomoc. V listopadu jsme objevili zdevastovanou vesnici muslimů, kam do teďka mimo potravin nedorazila žádná pomoc. Anebo jeden příklad z jedné muslimské osady blízko hinduistické vesnice, kde jsme postavili několik domů a kde po Vánocích znovu zbudujeme jejich malý hinduistický chrám: V této muslimské osadě postavili vojáci jednoduché domky. Jedna rodina však stále ještě bydlí ve stanu. Jsou to ti nejchudší ve vesnici, kteří nebyli schopní zaplatit „po(d)platek“ 20-30 Eur místnímu náčelníkovi, který zorganizoval pomoc vojáků…

Měli jsme také bolestné zkušenosti: Skoro každý den přicházejí lidé, aby něco „vyžebrali“, protože si myslí, že teď máme hodně peněz, a chtějí také svůj „podíl“, bez ohledu na to, jestli byli postiženi vodou nebo deštěm. Někdy jim mohu vyhovět, většinou odmítám, někdy s klidem, často ale ve zlosti a tvrdými slovy. Povodeň a možnost pomoct lidem – a závist – nás od našich lidí vzdálila a odcizila.

Přes určité zklamání – nad lidmi, ale i nad sebou, že nedokážu zvládat situaci – jsem stále ještě přesvědčen, že je dobře, že jsme tady, a také, že je Bůh těmto lidem zvláštním způsobem blízko. Když se mě jeden rakouský žurnalista ptal na Vánoce v Pákistánu, odpověděl jsem, že máme tady Vánoce vlastně celý rok, neboť naší lidé jsou – jako oni pastýři, kteří se přišli klanět Ježíši – „na okraji“, chudí a opovržení.

Proto jsou to i moje „vánoční obrázky“: Krása tvrdého a prostého života lidí, kteří ve světě zdánlivě nehrají žádnou roli, kteří jsou však Bohem zvláštním způsobem milováni.

Váš o. Günther

19. listopadu 2010

Milí přátelé,

už jsem zase dva a půl měsíce „doma“ v Pákistánu. I když mně to zahřálo srdce, když jsem byl u vás, a mohl jsem se setkat s tolika přáteli, s vámi, kteří jste mi prokazovali svou lásku a náklonnost dokud jsem pracoval u vás, a také teď, když sloužím chudým v Pákistánu – moje místo je nyní tady v Derekabadu.

Tyto měsíce byly plné práce a starostí o svěřené stádo, do kterého patří naši křesťané, ale i muslimové a Hindové, kteří byli postiženi povodněmi. Právě dnes pojedu do Kot Addu, města u řeky Indus, které bylo zaplavené, abych tam sloužil mši svatou. Na cestě tam navštívím vesnici hinduistů, kde budujeme domy, protože ona vesnice byla úplně zničená vodou. Okolo této vesnice vede asfaltovaná okreska, z které chybí pěkný kus. Velká voda strhla celou silnici i násep, na kterém byla zbudovaná! S takovou silou přišel příval do této oblasti! Dnes pojedeme s katechetou také do další vesnice hinduistů, o které jsme doposud nevěděli. Poprosili nás, abychom se podívali i na ně. Naši křesťané byli méně postiženi velkou vodou, protože většina z nich bydlí v poušti poměrně daleko od řeky.

Přesto pociťují i oni následky oné katastrofy. Nejen, že kvůli dlouhým a silným dešťům spadly střechy a někdy celé domky (naši lidé bydlí totiž v hliněných domcích) anebo byly aspoň značně poškozeny. Ale všeobecně šly ceny nahoru a mnozí ztratili zdroje příjmů. Úrody byly zničeny a trhy, kde mnozí křesťané pracovali jako nádeníci, jsou kvůli tomu víceméně prázdné.

Jinak se mám dobře. Od mého návratu jsem si jen málo odpočinul. Celý den jsme na cestě a často, když se pozdě vracíme, čekají tady na nás lidé před farou. Minulý týden jsem jel na exercicie. Tam jsem si konečně mohl odpočinout a teď se cítím mnohem lépe.

Potkal jsem mladého salesiána ze Slovenska, který také pracuje v Pákistánu. Užili jsme si mluvit „československy“! O. Stanislav Miko mluvil slovensky, já česky – celé 2 hodiny, ve kterých jsme si vyměnili své zkušenosti z misijní práce, avšak také jsme oživli vzpomínky na domov…

Všiml jsem si ve vesnici Hindů, že děti jsou docela špinavé, i v obličeji. Snad kvůli těžkým podmínkám, protože doteď žijí ve stanech a ne všichni mají vodní čerpadlo, anebo ruční pumpu. Naši malí křesťané bývají čistí, aspoň do určité míry, jak je to možné u dětí, které se většinu dne toulají a hrají, anebo hlídají kozy. Ale jsou šťastní.

Přeji vám hodně radosti z dělání radosti druhým! Hodně vám také děkuji za vaše hojné dary, kterými jste mně, a mně svěřenému lidu, pomohli!

Váš vděčný o. Günther

Prosinec 2009

Milí přátelé,

chtěl bych vám dnes popřát požehnanou dobu adventní a s předstihem požehnané Vánoce! Otcové Obláti mi – k mé velké radosti – zavolali k svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie. Tak jsme spojeni přes obrovskou vzdálenost. Chci zůstat s vámi se všemi spojený, vždyť jsem neodešel z České republiky proto, že by se mi tam už nelíbilo, nýbrž proto, abych odpověděl na dlouholeté Boží volání.

Mohl bych vám vyprávět o sobě, svých farnících a naší práci, ale to by z toho bylo zase moc dlouhé psaní. Chtěl bych jen sdílet, co mne oslovilo v evangeliu nadcházející neděle (3. adventní). Co Jan – co Bůh od nás žádá, není nic zvláštního, není nic mimořádného. Dělit se s druhými o to, co mám. Nezraňovat a neutlačovat druhého. Pán žádá od nás pouze trochu lásky v našich každodenních situacích a vztazích.

Velká učitelka v tom je Matka Tereza z Kalkaty, jejímž posláním bylo přinášet světlo a radost k těm nejopuštěnějším a odmítnutým lidem. Dělala to nejen svou prací a službou, nýbrž také – a řekl bych především – se svým úsměvem a svou naprostou pozorností, když s někým mluvila. Ještě v něčem je naší učitelkou: Víme dnes po zveřejnění její osobní korespondence, že prožívala vnitřní prázdnotu a opuštěnost.

Radost, kterou vyzařovala, byla opravdu čistá radost Boží, která září z člověka nebo skrze něho, který se opírá o víru. O víru v přítomnost Pána ve svátostech a rovněž v trpících, opuštěných a odmítnutých, tedy v našich bližních.

Kéž je letošní adventní doba příležitostí, abychom se zase víc učili vyhledávat Pána v našem každodenním životě!

To vám přeje ze srdce váš, za všechnu materiální a duchovní podporu vděčný,

otec Günther

Listopad 2009

Milí přátelé!

Jistě dorazily hodně špatné zprávy z Pákistánu k vám a děláte si starosti o mne. Proto chci vám podat zprávu. Na jedné straně je pravda, že se bezpečnostní situace v Pákistánu zhoršuje. Po atentátu na univerzitě v Lahoře byly školy v celé zemi zavřeny. V našich třech větších školách jsme museli teď zaměstnat ozbrojené strážce, jinak by nám úřady zavřely tyto školy natrvalo. Už před měsícem a půl mi nový policejní důstojník v našem městečku začal vtírat policistu, který by mě ve dne v noci doprovázel. Odmítl jsem to rázně, ukázalo se brzy, že jsem udělal dobře: Dostal jsem návštěvu od rakouských manželů, kteří cestují karavanem do Indie, a když v Balucistánu přenocovali na faře, vyprávěl jim tamější oblát o mně. Pak přijeli sem. Měli s sebou policejní eskortu, a proto jsme byli velmi omezení. Stále byl aspoň jeden policista s námi. Když jsme šli navštívit lidi, děti utíkaly a dospělí byli také nesví kvůli policistovi s puškou. V sousedním okresu působili američtí pastoři mnoho let. Teď se vrátili domů, protože nikdo nemůže dělat pořádnou pastoraci, když má stále ozbrojence za zády, který k tomu ještě pozorně naslouchá.

Ve skutečnosti je náš kraj stále ještě pokojný. Trochu horší je to na Západě od nás, v našich nových oblastech, které nám biskup před měsícem přidělil. Kot Addu (vzdálený od nás 40 km) a Dera Ghazi Khani (vzdálený asi 120 km) leží na obou stranách řeky Indus a patří už do oblasti sousedící s Balucistánem a Jižním Waziristánem, kde probíhá právě vojenská operace proti Talibanům. A ti utíkají před armádou do sousedních oblastí, tedy i směrem k nám. Proto nebudu zezačátku jezdit do Dera Ghazi Khanu, aspoň ne během vojenské operace, a budu posílat katechistu.

Do Kot Addu jsem jel poprvé poslední sobotu a byl jsem velmi šťastný, protože pro takovou práci jsem se tehdy hlásil do Pákistánu. Chtěl jsem sloužit v Balucistánu křesťanům, kteří žijí roztroušeně v muslimském prostředí a někdy celý rok nevidí kněze. Kot Addu (asi 20 křesťanských rodin) a okresní město Dera Ghazi Khani (10 rodin) patřily do Loreto farnosti severně od nás, ale pro velkou vzdálenost ani kněží ani katechisté tam nejezdili. V Kot Addu postavili před 25 lety křesťané malý kostelík v domě jednoho z nich. Bylo to poprvé po několika letech, že tam byla sloužena mše svatá. Křesťanská populace v Kot Addu je docela různorodá: Většina žije v malých domcích a v úzkých uličkách. Ale je tam také několik dobře situovaných rodin. Pozvali mě na večeři do jedné rodiny, která žije v areálu velké elektrárny (je tam celkem 5 rodin křesťanů). Jsou tam domky zaměstnanců, obchody a školy. Vypadá to jako kousek Západní Evropy. Vybavení domku bylo také docela evropské. A ještě něco mi připomnělo Evropu: Když se v kostele nebo domech modlíme, také děti se většinou docela vážně soustředí. Ale v této rodině si děti během modlitby hrály a řádily. Je to asi tím, že se náš život stává roztěkaným, když všechno máme a je mnoho možností. Těžké životní podmínky nás soustřeďují a nasměrují. (Aspoň tehdy, když jsme neztratili schopnost se trochu ztišit. A tato schopnost v Asijcích zpravidla je.) Proto jsem rád, že mohu zatím žít zde a plnit si svůj sen z mládí: Stát se Ježíšovým přítelem a sloužit chudým a opuštěným. Abych tuto misii dobře splnil, prosím o modlitbu!

Váš otec Günther

Červen 2009

Milí přátelé!

Blíží se Slavnost Seslání Ducha svatého. Je to příležitost, abychom se na chvíli zastavili a přemýšleli, o co chceme Pána prosit. Uvědomuji si víc a více, že „duše“ našeho vztahu s Bohem i „tajemství“ skutečného štěstí je vnitřní postoj díkůvzdání – a zároveň poznávám víc a více, jak málo je onen Duch díkůvzdání ve mně živý, jak často se znepokojuji kvůli maličkostem a jak často beru Boží milosti za samozřejmost.

Chci vám všem dnes děkovat za vaše dary, kterými podporujete naši práci, a také za váš zájem a vaši modlitbu. Lidé říkají mezi sebou, že od doby zakladatele farnosti o. Temseye nedělalo se tolik práce, jako teď. Nevím, jestli je to pravda anebo je to jen důsledek lidské vlastnosti, že dobro, co nám dělali druzí (např. druzí kněží), zase zapomínáme. V každém případě je to určité uznání naší práce zde, která je v tomto rozsahu možná pouze kvůli vašim finančním darům i vašim modlitbám, jak pevně věřím!

Pán ať vám všem žehná!

Váš vděčný otec Günther

Březen 2009

Milí přátelé!

Už dlouho jsem se neozval a vím, že čekáte na zprávy z mého písečného ráje, protože se vám jinak z Pákistánu dostává jen spousta strašlivých zpráv v televizi.

Mám se jak obvykle lépe, než si zasloužím, protože Derekabad je okouzlující – pro mě stále ještě jako v první den. A vidím čím dál tím víc, co tady mohu dělat a proč mě Bůh zavedl sem – aspoň na pár let.

Minulý měsíc jsem strávil hodně času mimo farnost. V Multanu byla třídenní konference o liturgii, a pak jsem jel do Lahore, kde se konalo každoroční setkání všech oblátů v Pákistánu. V rámci tohoto setkání byli vysvěceni na kněze 4 mladí pákistánští obláti, takže poprvé jsou domorodci v převaze: 13 pákistánských kněží a 10 misionářů (6 ze Srí Lanky, 2 z Indonesie, 1 z Polska a já). Účastnil jsem se také 3 primicí.

Ve farnosti začala postní doba. Každý pátek je křížová cesta ve všech našich 15 místech. Většinou je vede místní učitel, ale snažíme se, abychom do různých míst jeli aspoň občas také my, kněží, katecheta a br. Akmal, mladý oblát, který půl roku bude dělat svoji pastorační praxi zde v Derekabadu. O. Mukhtar, můj kaplan, pracuje velmi horlivě a obětavě pro naše školy. Usiluje o to, aby se naše English Medium School ve městě stala „High School“ (tedy do 10. třídy), aby mohly holky dokončit školu v naší škole a nemusely po 8. třídě hledat jinou školu. (Máme i chlapce v naší škole, ale jen do 8. třídy, pro vyšší ročníky koedukativní systém není povolený v této islámské společnosti.) Chceme také školu ve farním areálu vést aspoň do 8. třídy, protože kvůli velké vzdálenosti do města – 7 km pěšky v tomto horku – většina dětí končí školu po 5. třídě. O. Mukhtar začal v naší největší vesnici doučovací středisko („Tution center“): každý večer pomáhají 3 – 4 učitelé z našich škol dětem (většinou děvčata), které by jinak chodily 3 km do městečka, odkud by se vracely jen za tmy.

Co se týká boje o půdu, objevila se jistá naděje, protože přijel 4. ledna tohoto roku do naší farnosti ministr pro menšiny a lidská práva v provinční vládě. Je křesťan a slíbil, že bude dělat, co bude v jeho moci. Ale v únoru provinční vláda padla. Hledáme teď jiné cesty, např. najmout opravdu dobrého právníka, aby vybojoval v Nejvyšším soudu uplatnění různých rozhodnutí z minulosti, která bojkotovali místní úředníci. Jsme v časové tísni, protože víme ze spolehlivých zdrojů, že někteří velkostatkáři a další bohatí lidé připravují doklady, aby mohli v několika našich obcích urvat půdu od našich lidí, kteří jsou v podstatě jen ilegální okupanti půdy, a to někteří už 35 let.

Minulou sobotu se mlátili 2 bratři za účasti svých rodin kvůli sporu o kousek půdy holemi a cihlami. Někdy se tu valí na nás každý den nové pohromy. Chce to, abychom si v každé situaci zachovali chladnou hlavu a nenechali se strhnout nějakými emocemi, a zároveň, abychom dělali, co dělat můžeme, ne méně a také ne více. Např. onu minulou sobotu to znamenalo, že jsme my kněží spolu s katechetou navštívili obě rodiny a naslouchali jim a modlili se s nimi, aniž bychom řešili, kdo je v právu a kdo začal. Náš Justice-and-Peace pracovník strávil tehdy celý den s nimi a zprostředkoval – spolu s dalšími lidmi z obce – určité smíření na základě zdejších zvyklostí o významu vesnického společenství.

Můj dopis začíná být zdlouhavý, ale představuje dobrý přehled o našich zdejších činnostech a bolestech. Ale věřím, že z toho dopisu vycítíte alespoň trochu i radost náš kněží, že můžeme našim chudým lidem být užiteční a prospěšní. Věříme, že se my všichni – pastorační tým a nám svěření lidé – přibližujeme našemu Pánu, když takto jdeme navzdory všem těžkostem dopředu.

Přejeme vám všem milostiplnou dobu postní.

o. Günther, o. Mukhtar, br. Akmal a katecheta Emanuel Abbas

Prosinec 2008

Milí přátele!

Adventní doba je už v plném proudu a Vánoce se blíží, takže je nejvyšší čas, abych se vám ozval! V pondělí 8. prosince byla velká oslava v katedrále či stanu vedle katedrály. Autobusy z celé diecéze se sjížděly na „diecézní den“. V předvečer slavnosti se konal i dětský program, kterého jsme se ale tento rok nezúčastnili. Naše komunita (mimo mne ještě kaplan a jáhen) zůstala zde, protože jsme slavili 9. prosince v našem Malém semináři Slavnost Panny Marie Počaté bez Poskvrny dědičného hříchu, tedy svátek naší kongregace. Přijeli i dominikáni, dominikánky, sestry Dobrého Pastýře a Malé sestry Ježíšovy. Mši sv. vedl biskup. Po mši sv. presentovali naši studenti – je jich momentálně 21 – zábavný program. Obdivovali jsme jejich kreativitu. Naši studenti jsou skoro všichni Pandžábci. Jen jeden je mezi nimi Marwari. Pochází z národa, který žije na hranici s Indií, většinou v poušti. Náš student se jmenuje Daniel Saber a je vůbec první bohoslovec ze svého národa. Proto většina jeho soukmenovců nedokáže rozumět jeho rozhodnutí pro život kněze a zvlášť pro celibát, takže bývá Daniel o prázdninách vystavován četným pokusům o přemlouvání, aby odešel ze semináře. Jeho rodina ho samozřejmě podporuje. Jeho bratr je katechista. Malé sestry Ježíšovy strávily jednou před 9 lety v Danielově rodině krásý Štědrý večer „ve velké zimě a velké chudobě“ – dodnes na to vzpomínají s nadšením.

Můžeme zde zase vidět, jakou roli hraje rodina při duchovním povolání. Např. tento rok začaly 4 dívky z naší farnosti svoji formaci v nějaké kongregaci. A všechny 4 mají buď bratra v oblátském semináři či strýce kněze! Pozvali jsme různé kongregace do naší farnosti, aby seznámily děvčata se svými charismaty. Tuto neděli přijedou Sestry sv. Josefa, které působí také v ČR v plzeňské diecézi.

Můj nový kaplan, o. Muchtar Alam OMI, se věnuje nejen školám, ale chodí také denně večer do rodin. Jednou jsem šel s ním do sídliště, kde žijí dělníci továren zpracovávajících bavlnu. Často chodí celá rodina do továrny, tedy nejen rodiče a starší sourozenci, nýbrž také děti od 8 či 10 let. O. Muchtarovi se onen večer podařilo přemluvit rodiče a dostat 3 děti zase zpět do naší školy, která je tam za rohem. Zajímavé je, že tyto rodiny nejsou finančně ne tom moc lépe než lidé, kteří žijí v poušti na vesnicích nebo osamělých usedlostech. Asi je to tím, že ten, kdo má víc peněz, také víc utrácí. Také bývají lidé, kteří pracují v továrnách, dost nemocní. A často se zamilují naše holky do muslimského dělníka a utečou od rodiny.

Moc děkuji za Vaše dary. Většinu z nich jsem používal na opravu poutního areálu, na pouť samotnou a na pokračování zdi kolem pozemku, na kterém naše kongregace chce budovat školní středisko. V poutním areálu byla podlaha z cihel hodně špatná, takže se na tom už nedalo dobře sedět. Na výdaje třídenní pouti naši lidé přispívají finančními dary či živými kozly, které pak prodáme, ale stačí to víceméně jen na jídlo pro všechny poutníky. Na ostatní výdaje (stany, ozvučení, nafta, atd.) nezbylo.

Ptávám se v těchto dnech, co jsem vlastně udělal pro duchovní obnovu naší farnosti během těchto dvou let. Nevidím nic moc… Trochu se mohu vymlouvat na nedostatečné ovládání jazyka. Ale je to i tím, že se nám v mnohotvárné činnosti lehce vytrácí z očí to, co je důležité. Teď v adventní době zase těžko najdeme čas, abychom víc naslouchali Bohu. Ale můžeme Pána prosit, aby On sám nám to podstatně připomněl nějakým způsobem. Když to chceme slyšet, On k nám jistě promluví...

Pán ať Vám žehná! Přeji Vám požehnanou adventní dobu!

otec Günther

Březen 2008

Milí přátelé!

Ačkoli za pár týdnů pojedu do Evropy (celý duben a květen budu trávit v Rakousku a ČR), chtěl bych přece svůj slib splnit a podat Vám nějaké zprávy, protože vím, že si o mě děláte starosti. Bezdůvodně, protože žiji v takovém Zapadákově, že vím o zdejší situaci méně, než vy, co sledujete televizi a noviny.

Tady v našem městečku dostanu jen noviny v urdštině, a proto je nemohu číst – strávil bych celý den rozluštěním. A jinak se tu nic neděje. Dokonce během těchto nepokojů po zavraždění Benazir Bhuttové byla zde pouze stávka. Zapálili na hlavní křižovatce pneumatiky, aby zastavili provoz (který se beztak v celé zemi zastavil). Jinak se tu nic nedělo. Byly i svatby v těchto dnech. Lidé cestovali najatým autobusem (jak je to zvykem při svatbách) v noci. Naštěstí byla už taková zima, že se v noci žádní výtržníci venku nezdržovali… Pro zemi byla smrt Benazir Bhuttové velkou ztrátou – byla osobností. Na druhé straně dá se říci, že Musarrafova vláda za menšiny a za vzdělání celkově víc udělala než Benazir, když byla u moci. Moje osobní zkušenost s Benazirovou stranou (PPP – People´s Party of Pakistan) je špatná. Ačkoli v posledních volbách většina zdejších budou následovat další problémy. Potom stejní lidé obsadili sousední kus půdy křesťana. Zde však neuspěli. Nejen, že naši křesťané muslimy zmlátili, což se doposud nestalo. Naši lidé zavolali na pomoc politiky z Musarrafovy strany, a ti nám pomohli a křesťané dostali půdu zpět.

Ve dnech před Popeleční středou bylo několik svateb. To znamenalo, že několik dní bylo „zabitých“, ale měl jsem radost z toho, že jsem zase trochu víc viděl ze zdejších zvyků při svatbě a že jsem se mohl setkat s lidmi a trochu sdílet jejich život.

V lednu jsem dost času strávil nad účetními knihami, abych konečně pochopil, kam se ztrácejí naše peníze, ale zároveň jsem začal zase víc navštěvovat lidi v jejich domech. Tyto „domy“ jsou většinou z hlíny, bez elektrického proudu, bez záchodu. Přesto můžeme i tam někdy najít televizi – lidé používají starou autobaterii na provoz...

Tyto návštěvy v domech jsou pro mě velmi důležité, protože takto poznávám konkrétní život lidí a učím se jejich jazyk. Srdce těchto někdy krátkých setkání je prostá modlitba – pro lidi to nejdůležitější z mé návštěvy. Většinou chodím s katechetou, který vede modlitbu, a já dávám jenom požehnání. Vždy musím něco přijmout – někdy čaj, ale aspoň vodu. Lidé by byli nešťastní, kdybych od nich nic nepřijal. S přibývající znalostí urdštiny a pandzábštiny mohu víc „naslouchat“. To mi kladl na srdce před třemi a půl roky karmelita z Indie. Byl to tehdy první člověk, s kterým jsem – po zpovědi – mluvil o své touze jít do Pákistánu. Řekl mi: „Není důležité, abys tam hodně dělal, nýbrž abys naslouchal lidem a dával jim čas“. Tento indický karmelita, který žije v klášteře v mém rodném městě a stráví hodně času ve zpovědnici, byl tehdy pro mě živým znázorněním těchto slov a zdrojem povzbuzení na cestě. Přes své potíže s němčinou se dotkl ve zpovědi mého srdce a několika prostými slovy předal jasné poselství. Moc mi tehdy pomohl.

Včera mě překvapila jedna za našich muslimských učitelek v naší English Medium School, kde je můj kaplan ředitelem, s prosbou, abych se za ni modlil, protože první dítě ztratila během těhotenství a teď už dlouho čekají na další a je už trochu zoufalá. Tak prosím i Vás o modlitbu za ni. Pro ženy ve zdejším prostředí je to snad ještě těžší, než pro evropské ženy, když zůstávají bezdětné.

Někteří muslimové mají velkou důvěru v modlitbu kněze. Na jedné straně se leknu, protože tito lidé očekávají „jasný výsledek“ modlitby, na druhé straně nám to připomíná, k čemu jsme my kněží vlastně tady. Osobně mě Hinna, ona učitelka, se svou prosbou potěšila a pomohla mi, protože jsem právě byl zase v pochmurné náladě, a naplněn pocitem neúspěchu a trpkými vzpomínkami z uplynulého roku – jako by věděla, že nejsem ten klasický „borec misionář“, který všechno zvládá a všechno možné vybuduje, že jsem přišel pro něco jiného… A takto mi pomohla pochopit lépe svoje vlastní poslání.

Tak přeji i Vám všem, ať Vám Pán pošle do cesty lidi, kteří Vám připomenou, proč jste právě tam, kde jste – abychom žili lásku právě v náročných podmínkách, a dokonce v situaci nelásky. To Ježíš totiž dělal. A abyste dokázali je vidět a jejich poselství přijmout...

Váš pouštní farář, který se těší na opětné setkání s Vámi

otec Günther

Říjen 2008

Milí přátelé!

Domnívám se, že jsou v těchto dnech kvůli atentátu a smrti českého velvyslance v Islámbádu noviny plné zpráv o Pákistánu. Proto bude vhodné, když se konečně ozvu, abyste věděli, že jsme zde v pořádku. V naší oblasti je jak obvykle klid a žádné pumové útoky se tu nedějí. Máme jiné problémy. Říkal jsem Vám během své dovolené, že křesťané jsou tu „občané druhé třídy“. Právě toto jsme v posledních měsících zakusili. Dvě dívky (10 a 13 let) byly uneseny a teprve po dvou a půl měsících - po mnoha soudních jednáních - byla alespoň ta menší vrácena. Policie a místní poslanec drží naprosto s únosci. V Azizabádu-Sadiqabádu, východní části farnosti, se snaží vyhánět naše lidi, aby uvolnili místo pro vojáky v důchodu. Tři tisíce stromů a stromků bylo skáceno, několik vodních čerpadel ukradeno a prameny zasypány, jeden dům spálený. Policie odmítá napsat zatykač. Když jim někdo vyčítal, že neplní svou povinnost, policejní důstojník odpověděl: „Ty jsi křesťan – ty nám nemůžeš udělat vůbec nic“. Zároveň je ve všem tomto trápení také vidět světlo a Boží milost. Naše křesťanská komunita teď drží víc pohromadě a také znepřátelení lidé dokáží spolu pracovat.

Jinak se snažíme pokračovat ve své práci ve farnosti a pro školy. Jsme teď tady tři obláti. Připojil se k nám jáhen. Shromažďujeme lidi k modlitbě růžence a bohoslužbě slova po domech. Přináší to plody. Chodí pak víc lidí do kostela. Zároveň si přitom víc uvědomuji, že to všechno stále ještě hodně závisí na katechistovi anebo knězích – když tam nejdeme, lidé se nesejdou. Přitom to byla iniciativa lidí, kteří začali katechistu zvát do svých domů, když někdo z nich byl vážněji nemocný, a zvali i sousedy k modlitbě. Zvláštní zkušenost jsem udělal v Mariamabádu, národním poutním místě. Sešlo se tam letos na třídenní pouť šest set tisíc poutníků, mezi nimi také mnoho muslimů. Samozřejmě tam bývá i obrovské množství stánků… Zúčastnil jsem se bohoslužeb, ale z ostatního programu (vystoupení dětí, divadlo, atd.) nevím nic, protože buď jsem zůstal na faře a bavil se s kněžími z různých diecézí, anebo – když jsem šel ven, abych se podíval na program – byl jsem během krátké doby obklopen lidmi, kteří žádali o modlitbu a žehnání vkládáním rukou.

Minulý týden probíhala třídenní duchovní obnova na téma „Udělej poušť zahradou“. Uspořádal ji P. Emmanuel Asi, jeden z nejvýznamnějších teologů zde v Pákistánu.

V těchto dnech uplynulo sto padesát let od narození blahoslaveného Charlese de Foucaulda. Přišli nejen dva knězi a Malé sestry Ježíšovy a Malí bratři, ale také dvacet čtyři laiků, takže jich bylo třicet dva. Byl jsem já a jáhen tyto tři dny bez vlastního pokoje, protože tu nejsme zatím vybaveni na takové skupiny. Hosté byli velmi spokojeni. Pro většinu to byl první pobyt v takové pouštní oblasti.

Pro mne osobně to bylo velké povzbuzení. Zároveň to byla také příprava na pouť za měsíc, protože jsme udělali mnohé drobné úpravy a opravy pro tento program, které bychom jinak začali zase jen v poslední chvíli před poutí. Vyměňujeme také cihly v areálu před naší Lurdskou „jeskyní“, protože se na nich už nedalo sedět v pohodě. Jinak probíhají stavební práce v jiné vesnici, kde koupila kongregace pozemek pro školy. Musíme tam co nejdříve dokončit zídku kolem pozemku, aby půdu náhodou někdo jiný přes noc neobsadil.

Sám cítím, že mi ta čeština tak automaticky „nepadá z pera“, jako dříve, a musím hledat slova. Přesto moje srdce je s Vámi. Když se mě někdo ptá na můj život, pak se zmiňuji vždycky o svém pobytu u Vás, takže mnoho lidí si myslí, že jsem Čech. Například v těchto dnech mi zavolal kněz, aby mi vyjádřil soustrast nad smrtí „Vašeho“ velvyslance.

Nějak pociťuji teď víc, než dříve, určitou vzdálenost od Evropy, protože jsou to dva velmi rozdílné světy a vím, že vlastně nemůžete rozumět tomu, o čem jsem Vám vyprávěl či píšu. Přesto zůstáváme v úzkém spojení, protože jsme spolu prožili léta, která se nedají smazat, a také proto, že se snažíme žít evangelium každý na svém místě.

Pán ať Vám na cestě žehná!

Váš otec Günther

© design Max portman 2005