Archiv rubriky: informace ostatní

zprávy z jiných webů týkající se života církve a křesťanů

Opatření pro bohoslužby se v nouzovém stavu nemění

Vláda ČR dnes, 25. listopadu 2021, vyhlásila po celém území ČR opětovně nouzový stav kvůli stále zhoršující se situaci pandemie covid-19. Vláda v demisi ho vyhlásila na 30 dní s platností od 26. listopadu 2021 18:00 hod. do 25. prosince 2021 23:59 hod.

Bohoslužby nadále spadají do podmínek podle práva shromažďovacího, jak tomu bylo u předchozích úprav. Platí tedy tyto podmínky podle bodu 15 Usnesení Vlády ČR ze dne 25. listopadu č. 1066:

15. právo pokojně se shromažďovat podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, tak, že

a)  koná-li se shromáždění mimo vnitřní prostory staveb, jeho účastníci se mohou shromažďovat ve skupinách po nejvýše 20 účastnících a dodržují rozestupy mezi skupinami účastníků alespoň 2 metry,
b)  koná-li se shromáždění ve vnitřních prostorech staveb, jeho účastníci musí dodržovat, s výjimkou osob ze společné domácnosti, rozestupy alespoň 1,5 metru a před vstupem do vnitřního prostoru si dezinfikují ruce,

Samozřejmě i nadále platí dřívější povinnost nošení respirátorů či nanorušek.

Pro ostatní akce kulturního a jiného obdobného charakteru (včetně těch pořádaných církví mimo bohoslužby) platí ustanovení bodu 14 tohoto Ustanovení. Podmínky pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor nebo účast osob na hromadných akcích nebo jiných činnostech je definována v bodu 17. 

Usnesení Vlády ČR č. 1066 ke stažení.

převzato z cirkev.cz

Pastýřský list pro 1. neděli adventní

Milé sestry a drazí bratři,

dnes vstupujeme do adventu, začínáme velkou přípravu na nový příchod Krista. Nejde jen o přípravu na Vánoce, které jsou oslavou jeho historického příchodu. Jde i o naši přípravu na setkání s Kristem na konci našeho života či na konci věků, ale taky o jeho vstup do našeho každodenního života, do našich vztahů, do naší společnosti.

Letos prožíváme dvě celocírkevní události: Rok rodiny, který vyhlásil papež František, a synodální proces, který jsme na papežovu výzvu zahájili v říjnu. Svatý otec reaguje na dva velké problémy dnešního světa: přehnaný individualismus a krizi rodiny. Obojí souvisí. Když jsme příliš soustředění na své já, zanedbáváme Boha i druhé lidi a zhoršujeme vztahy. To se odráží i v rodině. Co můžeme udělat pro nápravu? Prožijme tento advent se zvláštním zaměřením na společnou cestu v rodině.

Některé rodiny jsou zvyklé na zasedání rodinné rady, tak jim to nepřijde zvláštní. Udělejme si v době adventní ve všech rodinách každý týden společnou hodinku. Nic násilného. Jen mějme čas jeden pro druhého. Téma hovoru není potřeba hledat. Mluvte o kterémkoliv problému, který někoho v rodině pálí. Neřešte jich však mnoho najednou. Ostatní nechejte na příště. Nebuďte na to sami. Pozvěte krátkou modlitbou do svého společenství Pána Ježíše. Takový host udělá z Vašeho setkání svátek. Před ním se budete lépe ovládat a ukážete laskavější tvář. Nechejte mluvit každého naprosto svobodně a pozorně mu naslouchejte. Nepřipravujte si při tom svou odpověď. Nemluvte dlouho a dejte slovo každému. Pak udělejte druhé kolo, v němž nikdo nebude opakovat to, co už řekl, ale řekne, co ho oslovilo z úst druhých. Budete-li pak chtít udělat závěr, něco rozhodnout, zeptejte se nejprve: Jak by se to líbilo Pánu Bohu? Připomeňte si třeba vhodný citát z Písma svatého. Pokud nenajdete shodu, odložte rozhodnutí na příště. Buďte trpěliví a nemějte špatnou náladu kvůli tomu, že jste nenašli řešení.

Do příštího setkání ať se každý modlí za správné poznání. Možná pocítíte, že Bůh je Vám mnohem blíž, než dřív. Možná Vám dojde, že Bůh k Vám promlouvá i skrze ty, od kterých byste to nečekali. Možná zaslechnete jeho hlas ve svém srdci. Při tom ale dejte pozor, abyste za Boží hlas nepovažovali hlas pokušení těla, světa či ďábla. Vodítkem Vám může být otázka, jestli je návrh v souladu s Božím přikázáním a jestli odpovídá lásce, která hledá dobro druhého.

Příští setkání začněte tím, jak jste prožili poslední týden, co Vás napadlo, na co jste přišli. A dobře poslouchejte, na co přišli druzí. Snad Vám to připadne ACO 2021/09 Příloha č. 1 strana 2 jako nezvyklý úkol. Ale jestli v době adventní děláváme různá cvičení projevů lásky v dobrých skutcích nebo sebeovládání, udělejte si z tohoto programu adventní cvičení, kterým se připravíte na Vánoce. Uděláte novou duchovní zkušenost a Vánoce budou bohatší o nový způsob Boží přítomnosti ve Vaší rodině. Děkuji všem, kteří tímto způsobem přispějí k obnově naší společnosti skrze obnovu vlastní rodiny.

K takovému úsilí každému z Vás ze srdce žehná

arcibiskup Jan

Proč Panna Maria v La Salette plakala?

Podle zpráv dětí k hlavním důvodům jejího zármutku patřilo, že tam místní lidé nesvětili neděli jako den odpočinku. Údajně dětem řekla tato slova: Už tak dlouho za vás trpím. Nemá-li vás můj Syn opustit, musím ho neustále prosit. Ale vy na to nedbáte. I kdybyste se sebevíc modlili, nikdy nebudete schopni vynahradit mi to, co jsem pro vás vytrpěla. „Dal jsem vám šest dnů k práci, sedmý den jsem si vyhradil pro sebe, ale lidé mi jej nechtějí dopřát.“ Proto je paže mého Syna tak těžká. V létě chodí na mši svatou jen několik starších žen. Ostatní pracují v neděli celé léto.

Abychom si to zařadili do souvislostí, po francouzské revoluci roku 1789 se objevily snahy zrušit neděli jako den odpočinku. Roku 1814 se to nakonec změnilo, ale do roku 1830 se Francie opět ocitla v politických nepokojích a neděle byla jako závazný den odpočinku pro všechny pracující uzákoněna až roku 1904. V době zjevení v La Salette většina dělníků mezi nedělí a zbytkem týdne vůbec nerozlišovala.

Práce v neděli se může jevit jako maličkost, než aby kvůli ní Panna Maria plakala, ale církev se vždy snažila klást důraz na naši vrozenou lidskou potřebu odpočinku. Sahá k hlubinám našeho bytí na fyzické i duchovní rovině. V mnoha směrech jsme byli učiněni pro sobotu, den odpočinku.

Roku 1998 napsal sv. Jan Pavel II. o „Dni Páně“ celý apoštolský list a vyhlížel třetí tisíciletí s tím, že zachovávání neděle je pro budoucnost naší víry nezbytnou součástí.

Když muži a ženy třetího tisíciletí poznají církev radostně slavící tajemství, z něhož čerpá svůj život, budou moci poznat Vzkříšeného Krista. Stále obnovováni každotýdenním připomínáním Velikonoc budou Kristovi učedníci moci být stále věrohodnějšími v hlásání evangelia spásy a stále účinnější v budování civilizace lásky.

Chceme-li utěšit bědující Pannu Marii a osušit její slzy, potřebujeme přezkoumat svůj vlastní život a zvážit, jak zachováváme sedmý den. Je pro nás opravdu dnem odpočinku? Neznamená to jenom nepracovat, ale také ponechávat dostatečný prostor pro duchovní uctívání a činnosti, jež našemu tělu a duši dodávají nový život.

Co kdybychom v době, kdy se úzkost a deprese řadí mezi běžné neduhy, přijali Boží radu a odpočívali? Nemělo by to pro nás být snadné?

převzato z https://rcmonitor.cz/

Přednáška kardinála Dominika Duky na eucharistickém kongresu

Vážení přítomní, sestry a bratři, dámy a pánové, milí přátelé,

S ročním zpožděním se setkáváme zde v Budapešti, o které se říká, že je jediným velkoměstem na východ od Vídně a stejně jako Vídeň odpočívá na modrém Dunaji. Je to vlastně dvojměstí Buda a Pešť. Buda s krásným královským palácem a s korunovačním chrámem sv. Matěje a Pešť s bazilikou sv. Štěpána krále, s budovou parlamentu, který upozorňuje každého návštěvníka Budapešti, že se nalézáme v zemi národa, který ctí svobodu a parlamentarismus, který je základním prvkem demokracie.

Setkáváme se zde při Eucharistickém kongresu, který nám připomíná základní heslo dokumentu Papežské komise pro MEK „Eucharistie spása světa“. Není to poprvé, kdy se Eucharistický kongres slaví zde v Budapešti, ale dříve, než si povšimneme historie Eucharistického kongresu v Budapešti, chtěl bych se vrátit k počátkům. Víme zcela jistě, že Eucharistický kongres souvisí se Slavností Těla a Krve Páně, s eucharistickými procesími, které byly často součástí i nedělní večerní liturgie. Myšlenka či vznik novodobé podoby Eucharistických kongresů nás přivádí do Francie do roku 1874 a to do známého středověkého sídla papežů, do Avignonu. Tato eucharistická slavnost se nezrodila jako projekt církevní hierarchie. Může nás překvapit, že první iniciátorkou je žena Marie Marthe Emilia Tamisier. Myslím, že je zapotřebí se ponořit do historie Francie, země nazývané „prvorozená dcera církve“, která však prochází svými velmi pohnutými dějinami. Kalvárie církve začíná jakobínskou revolucí. Datum Eucharistického kongresu v Avignonu nám připomíná pruskou okupaci Francie z roku 1871. Pruská armáda tehdy ponechala Paříž a můžeme říci celou Francii napospas levičákům a radikálům, kteří se inspirovali komunistickým manifestem a Karl Marx jim vyslovil pochvalu. Porážka komunardů je veškerou levicí oplakávána. O skutečnosti, kolik životů museli obětovat její odpůrci, a to jak z řad obyvatel, tak z řad církevních osob, nenalezneme v běžných publikacích ani na stránkách wikipedie jediné slovo. Mezi prvními obětmi komunardů je také pařížský arcibiskup Georges Darboy. Na jaře tohoto roku byl on i jeho společníci blahořečeni papežem Františkem, neboť je to 150 let od jejich zavraždění. Nástupce zastřeleného arcibiskupa pokládá základní kámen ke stavbě chrámu Sacré-Cœur na Montmartre v Paříži. Tento karmelitán a pařížský arcibiskup nám svým statečným postojem připomíná nezapomenutelného a statečného primase Maďarska, ostřihomského arcibiskupa, kardinála Józsefa Mindszentyho, kterého beatifikační proces se chýlí ke konci. Ve chvílích, kdy nástupce Petrův bude slavit Eucharistii zde na Náměstí hrdinů. Ve Varšavě bude blahořečen primas tisíciletí, primas Polski, kardinál Stefan Wyszyński. Omlouvám se za svoji nepřítomnost zde v Budapešti ale z povinnosti a vděčnosti za velkou pomoc, kterou kardinál Wyszyński poskytl v čase komunistické diktatury mé zemi a naší církvi musím být ve Varšavě! Žijeme v roce olympiády. Po oné kruté vraždě před sto padesáti lety pronesl slavnou chvalořeč na mučedníka, arcibiskupa Paříže Georgese Darboye, spoluzakladatel olympijských her vedle barona Coubertina, můj řádový spolubratr Henri Didon OP, autor olympijského hesla „Citius, Altius, Fortius“, který se též účastnil obrany u Verdunu. Deset let poté roku 1881 se ve francouzském městě Lille koná První světový eucharistický kongres. Kongresového jednání se účastní 350 účastníků a eucharistického průvodu necelých tři tisíce lidí. Mezi nimi Mons. De Segure a texaský biskup Dubois. Pokud jsme zneklidněni situací v důsledku čínského koronaviru a nešťastným sledem církevních událostí, které jistě oslabují počet účastníků, nemějme důvod k zármutku. Naopak si můžeme plně uvědomit, že i současný Druhý mezinárodní eucharistický kongres v Budapešti se koná v obdobné situaci jako se konal První eucharistický kongres, kterému předsedal papežský legát státní sekretář kardinál Eugenio Pacelli. Ten, který pak stál na místě svatého Petra v nejtěžších chvílích dvacátého století. V době nacistické a komunistické diktatury. V době, kdy naše země prožívaly okupaci tak jako tomu bylo před sto padesáti lety ve Francii.

Eucharistie, spása světa. V původním jazyce L’Eucharistie salut universel. Rozměr působení Eucharistie, jak můžeme pozorovat, je širší než náš svět, než naše planeta. Proto také Mezinárodnímu eucharistickému kongresu patří nezastupitelná priorita před všemi ostatními slavnostmi, protože můžeme s plným právem vyslovit větu: Ježíš Kristus, Syn Boží, pravý Bůh a člověk, je univerzálním Spasitelem. Je záchranou univerza. Dokument mezinárodní teologické komise nám ve svém druhém článku připomíná hluboké křesťanské kořeny, které jsou úzce spojeny s misijní prací krále sv. Štěpána na počátku 11. století (1000 – 1038). On přičlenil maďarský lid ke křesťanským národům Evropy. Dynastie Arpádovců darovala církvi celou litanii světců a světic a jako příslušník svatovojtěšské Visegrádské čtyřky mohu jen potvrdit, že svatí Štěpán, Gizela, Markéta, Alžběta, Kinga… nás propojují i pouty příbuzenstva s našimi světci, se světci polskými, ale i se světci německé krve. Proto plně platí úsloví: „Naše minulost je naší nadějí, naše budoucnost je Kristus.“ Tato slova jsou stále aktuální. V hymně kongresu z roku 1938 zde v Budapešti věřící zpívali: „Pane, dej, ať se všechny národy a země shromáždí v míru!“ Při této příležitosti se půl milionu lidí modlilo za mír mezi národy proti bezprostřední hrozbě války. Tato slova hymny kongresu zazněla také na Hradčanském náměstí při letošní Slavnosti Těla a Krve Páně, která byla součástí přípravy naší české církve pro účast na Mezinárodním eucharistickém kongresu zde v Budapešti.

Doba koronaviru omezila nejenom naši účast na slavení Eucharistie ale také pro mnohé i možnost setkání, společenství, communio, s Eucharistickým Kristem. Mnozí se domnívali, i z řad kněží, i někteří biskupové, že právě v této chvíli vystupuje do popředí význam slova, promluv, přednášek a různých mediálních poselství. Nepochybuji o významu hlásání Evangelia, ale připomeňme si slova mezinárodní teologické komise: „Eucharistie je pramen, ze kterého tryská evangelizační energie círke. Je nejen vnitřní silou, ale také – v určitém smyslu – plánem. Ona je totiž způsobem bytí, které přichází z Ježíše na křesťana a skrze jeho svědectví se šíří ve společnosti a v kultuře. Aby se to stalo, je nutné, aby si každý věřící v osobním i společném rozjímání osvojil hodnoty, které Eucharistie vyjadřuje, postoje, které vnuká, životní předsevzetí, které vyvolává.“ Na konci této koronavirové doby můžeme dát za pravdu slovům papeže sv. Pavla VI.: „Dnešní člověk raději naslouchá svědkům, kteří něco dokazují činy než učitelům, kteří to vykládají slovy. A učitelům naslouchá jen tehdy, jsou-li zároveň svědky.“ Tato slova platí o našem společném apoštolovi sv. Vojtěchovi, platí i o sv. Štěpánovi a sv. Gizele. Platí o sv. Martinovi z Tours narozenému v Szombathely. Platí o sv. Janu Nepomuckém, o sv. Stanislavu, krakovském biskupovi … Platí také o sv. Janu Pavlu II. Platí o našich Visegrádských primasech – Mindszentym, Wyszyńském, Stepinacovi, Beranovi. Ti všichni nám dotvrzují slova dokumentu: všechna zřídla mé spásy jsou v tobě: účastí na Eucharistii se věřící utvrzují ve víře. Obnovují svou křesťanskou identitu, prohlubují společenství s Kristem a bratry. Křesťané žijící ve společnosti, kde panuje diktatura relativismu, tak mohou se zdviženou hlavou, pokojně a s odvahou, láskou a mírností, podle Kristova příkladu svědčit před světem o pravdě.

Náš Eucharistický kongres se koná v situaci, kdy jsme svědky, že v celosvětové společnosti probíhá barbarský a netolerantní zápas o převrat v naší civilizaci. Základní principy, které vyrůstají z kolébky lidské kultury na křižovatce Afriky, Asie a Evropy, v rodišti Ježíše Krista, jsou odmítány a nahrazovány hodnotami, které jsou v převleku idejemi marxismu, maoismu, anarchismu. Ideologiemi, které popírají jakoukoliv pravdu, tedy i Pravdu a nahrazují ji zlovolnou ideologií, kterou prosazují silou. Často používají i „archaický způsob boje“ – zbraně a demagogii, ale i moderní mediální lynč. Tyto ďábelské zbraně podle jejich představ nerelativizují veškerou pravdu a mnozí se obávají, že tyto zbraně jsou nepřemožitelné. Víme však, že Slovo věčné Pravdy je nepřemožitelné! Skutečnost vždy odhalí všechny náhražky a napodobeniny. A tak platí slova přípravy tohoto kongresu: „Lidem hledajícím Boha, ať už jsou jakéhokoliv společenského postavení, se kongres obrací skrze kérygma, prvotní evangelní zvěst: „Bůh, zdroj veškerého života, který bezvýhradně miluje každého svého tvora, nám posílá svého Syna, Ježíše, Spasitele, zachránce a vítěze.“ Světový eucharistický kongres je díkůvzdáním Kristu, oslavou Toho, který jediný je schopný obětovat život za druhé. A to je Jeho vítězství. Připomenu slova, která nás spojila v našem zápase i vítězství v roce 1989: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

“Naše společné „logo“, kterým začínáme a končíme každý den a otevíráme každou modlitbu je znamení kříže. Ve slovanských jazycích slovo křest je odvozeno od slova kříž. Pro naše předky pokřtěné cyrilometodějskou misií, jejíž hlavním organizátorem byl sv. Metoděj, jmenovaný panonským arcibiskupem a který prošel i přes maďarské území, je slovo křesťan odvozeno z kříže. Kříž je setkáním vertikály s horizontálou. Můžeme říci, že kříž je křižovatkou, na kterou musí vstoupit každý, kdo se rozhoduje na své životní cestě. Můžeme se ptát kudy, vzhůru či dolů, vlevo či vpravo. Uprostřed tohoto kříže vztyčený s rozpjatými pažemi spočívá Kristus a ve středu kříže Jeho tvář. Probodené srdce potvrzuje jediný zákon, zákon lásky, který nám odkázal. Prolévá krev za nás za všechny. Jeho krví zbrocená hlava zdobená trnovou korunou nám říká, že nikdy, ani ve zlomku vteřiny, na nás nezapomněl. Myslel, myslí a bude vždy na nás myslet. Věčný Logos, ukřižovaná Pravda. Ne, nepřesvědčuje nás demagogií, ani pouhými sliby, ani mediální spouští. On je svědek, který nás přesvědčil o Bohu Otci, principu a věčném smyslu univerza. On nás přesvědčil, že Bůh je dobrý, že Bůh je láska. Stejně jako je pravda, protože on je „Já jsem, který jsem.“

Nikdo z nás nestál u kříže, tam za nás stála jeho Matka Panna Maria, apoštol Jan, Maří Magdalena, svědci. Být svědkem je víc než být světcem. Nejprve musím být svědkem abych byl světcem. Ale Bůh nám dává příležitost být pod křížem, být přítomen jako oni. Ano, to je Eucharistie. Zpřítomnění toho, který se pro nás stal člověkem, ale také který pro nás rozevřel svoji náruč na kříži. Ano Eucharistická liturgie má svůj rytmus, má svá pravidla tak jako každý lidský čin. Ale Eucharistie není pouhý rituál, to není pouhá památka, je to skutečnost a proto přítomnost. Tak mohli poznat emauzští učedníci Krista, při lámání chleba, což je nejstarší označení Eucharistie. Chceme-li porozumět Kristově přítomnosti v Eucharistii, přijímáme ve víře slovo, resp. svědectví svědků. Naše křesťanská kultura a civilizace chápe člověka jako bytost, která patří této zemi, ale která v sobě nese jiskru Božího Ducha. Hovoříme o těle a o duši. Teologie i katechismus nás učí, že tajemství Krista, jeho přítomnosti v Eucharistii se děje na základě transsubstanciace, tedy přepodstatnění. Pokud jsme se neponořili do studia antické moudrosti filozofie Sokrata, Platona, Aristotela, pak této terminologii neporozumíme. Pokud ano a přijmeme univerzální pohled na celé stvoření a hovoříme spolu s Aristotelem v řeckém podání „hylé kai morfé“, tedy o látce a tvaru, chcete-li v latině o materii a formě, pak se před vámi nejprve rozprostře, převedeno do slov moderní fyziky a astrofyziky, ona hmota, která se ve svém vývoji dostává až k okamžiku těch mikročástic, které jsou součástí každého z nás. Každý z nás je shlukem mikročástic atomů, ale také molekul a buněk. Víme, že máme jistý tvar, formu, onen princip, který můžeme vidět naznačený v genomu, tedy v struktuře, která volá po logu. A proto se nesetkáváme s davem ale s jednotlivými lidmi, osobami. Proto se nesetkáme se sobím stádem, ale chceme-li soba pohladit, pak pohladíme jednotlivého soba. Hovoříme-li o přepodstatnění, připomeňme si slova učitele církve sv. Tomáše Akvinského: „tam kde lidské smysly slábnou, vítězí víra a rozum osvícený Duchem svatým“. A tak začínáme chápat i plnost slov. Eucharistie je spásou univerza, protože v přítomnosti Krista v Eucharistii se setkáváme pod vnějšími způsobami chleba a vína a uvědomujeme si, co znamená chléb, co znamená nápoj. A touto cestou nás učí teologie, která pracuje s filozofickými komponentami k nahlédnutí do velikého tajemství Ježíšovi přítomnosti, do tajemství Eucharistie. Papež František napsal v encyklice Laudato si‘: „Na vrcholu vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek z hmoty. Nikoliv shůry ale zevnitř, abychom se s Ním mohli setkat v našem vlastním světě… V jednotě s vtěleným Synem v Eucharistii celý kosmos vzdává díky Bohu. Vskutku, Eucharistie je vlastně kosmickým aktem lásky… Eucharistie sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje všechno stvoření. Svět, který vyšel z Božích rukou se vrací k Němu, v radostném a plném klanění. „Eucharistická proměna“ je počátkem konečné přeměny, kam všechno tvorstvo směřuje. Podstatná proměna chleba a vína v jeho Tělo a jeho Krev vnáší do světa počátek radikální proměny jakési jaderné štěpení… V nejintimnějším místě našeho bytí dochází k proměně, která vyvolává přeměnu celého světa a zastaví se až v momentu, kdy Bůh bude všechno ve všech.“ Eucharistický pokrm – Tělo a Krev znamená, že přijímáme živého Krista. Podle biblické antropologie sídlila duše v krvi. Nepožíváme, ale přijímáme! I o tomto výkladu platí slova Martina Bubera, které napsal před 200 lety: „Civilizace zůstane živou do té míry, do jaké zůstane spojena se živým tajemstvím, ze kterého vzešla.“ Evropské civilizace se zrodily z tajemství Kristova. K tomuto živému prameni se máme vracet a připomínat si výzvu sv. Jana Pavla II.: „(Evropo,) v průběhu staletí jsi přijala poklad křesťanské víry. Ta je základem tvého společenského života na principech převzatých z evangelia a její stopy je možno vidět v umění, v literatuře, v myšlení a v kultuře národů. Avšak tato dědictví nepatří jen minulosti; je plánem pro budoucnost, který je třeba předávat budoucím generacím, protože je to základ života osob a národů, které společně daly evropskému kontinentu jeho tvářnost.“

Skutečnost, že se setkáváme s Kristem, s člověkem, Synem Panny Marie, tedy ženy – matky, nám plně rehabilituje obraz člověka podle biblické antropologie, kde člověk je definovaný „jako muže a ženu je stvořil“. A tak společenství věřících vidí v Marii „ženu Eucharistie“, svou nejzdařilejší ikonu a nazírá ji jako nenahraditelný vzor Eucharistického života. To nám připomíná nejenom slova muže církve, teologa a básníka, sv. Tomáše Akvinského, ale myslím, že každému z nás zazní i Mozartova melodie: Verum Corpus natum de Maria Virgine. Na oltáři kněz jménem liturgického shromáždění říká slova kánonu uctíváme slavnou Pannu Marii, rodičku našeho Boha a Pána Ježíše Krista. Spolu s námi takto vyznává mariánský kult i východní liturgie.Naše úvaha o Eucharistii v rámci Mezinárodního eucharistického kongresu je součástí liturgie církve. Církev není pouhou institucí, či jak se někteří domnívají, politickou či ideologickou nebo snad ekonomickou organizací. Eucharistie není myslitelná bez společenství církve, svědků Ježíšových. Eucharistie má univerzální rozměr, její působení přesahuje církev, lidstvo, všechny živé i zemřelé, objímá celé tvorstvo (Kol 1,15-17). Církev, která bude magnetem pro dnešního člověka je církví Eucharistie. Připomeňme si slova francouzského jezuity Henriho de Lubaca, slova, která zazněla na Druhém vatikánském koncilu: „Eucharistie buduje církev.“ Tak popsali církev první církevní otcové. Eucharistie činí církev dynamickou událostí. Instituce, struktura, vytváří církev zkamenělin. Církev bez Eucharistie v době covidu ztuhla, a proto potřebuje rozhýbat. Tak Eucharistický kongres zde v Budapešti může svědčit a musí být výzvou k pravé dynamice života ve svobodě, pravdě a lásce. Budapešť dokázala mnohé ve své historii. V zápase, kdy hájila celou křesťanskou Evropu. V zápase o svobodu víry a slova, o svobodu národa v roce 1956. Proto se domnívám, že je spravedlivé a výstižné i letošní setkání na Mezinárodním eucharistickém kongresu zde. Zde na Dunaji, kde ostrov sv. Markéty spojuje naše křesťanské dějiny.

Amen

převzato z apha.cz

Dům ze skla: Ecclesia discutens

Ani bosenský kardinál Vinko Puljić se nevyhnul dotazům ohledně synodální cesty církve. Tázán na cíle synodálního hnutí, jimiž má být například vytvoření podmínek pro svěcení žen nebo zrušení kněžského celibátu, odpověděl: „Církev, která přestála komunismus, nepotřebuje takové exotické nápady. Tyto postoje opravdu urážejí a pohoršují naše věřící. Nerozumíme církvi, v níž je ‚oběť‘ cizím slovem a Ježíš je zde bez kříže.“

Dům ze skla: Ecclesia discutens

Říká se, že v době studené války měli Rusové v Sovětském svazu kříž bez Krista, zatímco bohatí Američané měli naopak Krista bez kříže. Pokud však již Kristus přece došel víry také v zemích východního bloku i za tehdejších velmi omezených podmínek, pak nejenže mnoho věřících, kněží, řeholníků i laiků prokázalo hrdinství a statečnost osobního svědectví víry, nýbrž rovněž sama církev byla nucena fungovat tak, aby se soustředila prakticky jen na nejnutnější přežití. Jak odlišně byl například prožíván rok 1968 v církvi u nás a v západních zemích! Zatímco v Československu se věřící nadechovali čerstvých doušků náboženské svobody a byli šťastni za církev právě takovou, jaká je, na západ od nás se katoličtí aktivisté oddali marxismem prosáklému revolučnímu hnutí ve snaze po destrukci církevních struktur, považovaných za součást dosavadního šosáckého a utlačovatelského buržoazního světa.

Během dalších desítek let lidé téhož ražení posunuli celý proces dále. Zjistili, že lépe je do církevních struktur pronikat a přizpůsobovat je k obrazu svému. Zatímco se stále více vyprazdňovaly kostelní lavice, o to více se plnily místnosti a sály s koženkovými sedačkami, ve kterých se konala diskusní fóra a debaty, zaznívaly plamenné odsudky dosavadní církevní praxe i odvážné návrhy, jak zcela nově uspořádat církev tak, aby byla bližší lidem, ženám, ekologii, světu, demokracii, chudým. Tento virus postupně zmutoval do rozmanitých podob a v současné době se uhnízdil v požadavcích kladených na synodální proces, neboť se ukázalo, že řádnou církevní cestou nelze dosáhnout kýžených změn i přesto, že papežem je někdo tak otevřený, jako je František.

Problémem je nejen nastolování týchž témat až do omrzení, nýbrž především ztráta základního duchovního směřování církve. Ta se přerodila z modlící se církve (Ecclesia orans) v církev diskutující (Ecclesia discutens). Pro nás, kteří jsme prožili šikanování komunistickým režimem, byla snad tehdejší nepřítomnost úmorného diskutování v církvi „z nouze ctnost“. Je ovšem škoda, že se nechceme nebo neumíme podělit s těmi, kdo po mlácení prázdné slámy tolik touží, že proklábosené hodiny sněmování nejsou pro život církve nutné, a že právě redukovaný církevní život za komunistického režimu nám připomněl to „jediné nezbytné“ (unum necessarium, srov. Lk 10,42). Sám kardinál Puljić diskusi v církvi samozřejmě připouští, avšak jasně ukazuje, kam má diskuse směřovat: „Může se diskutovat o jakémkoli tématu, avšak na základě evangelia, nikoli sekularismu a relativismu. V životě církve se usídlila náboženská svévole, avšak my se musíme vrátit k původnímu evangeliu.“

P. Stanislav Přibyl

16. 07. 2021, RC Monitor 14/2021

Výzdoba oltáře

Plátna: Z úcty k slavení památky Páně a k hostině, na níž se dává tělo a krev Páně ať je oltář, kde se celebruje, přikryt alespoň jedním plátnem bílé barvy, které tvarem, rozměry a výzdobou odpovídá stavbě oltáře.

Květiny: Při výzdobě oltáře se má zachovat střídmost. V době adventní se má oltář zdobit květinami se střídmostí, která odpovídá povaze této doby a která by nepředcházela plnou radost Narození Páně. V době postní je zdobit oltář květinami zakázáno. Výjimku však tvoří Laetare (4. neděle postní), slavnosti a svátky. Květinová výzdoba má být vždy umírněná a spíše než na stolní desku oltáře se má rozmístit blízko oltáře.

Menza: Na stolní desku oltáře se totiž může klást jenom to, čeho je zapotřebí k slavení mše, totiž evangeliář od začátku mše do čtení evangelia; od přípravy darů do vyčištění nádob kalich s paténou, a je-li ho třeba, ciboriem, korporál, pala a misál. Dále se tam nenápadným způsobem umístí to, co je případně potřeba k zesílení hlasu kněze. V nových kostelích se na oltář nemají umísťovat sochy anebo obrazy svatých. Vystavují-li se k veřejné úctě ostatky svatých, ať se nekladou na oltářní menzu.

Svíce: Na oltář nebo vedle oltáře se při každém slavení postaví alespoň dva svícny s rozžatými svícemi, ale může se užívat i čtyř nebo šesti svícnů, zejména při mši v neděli nebo zasvěcený svátek. Jestliže slaví mši diecézní biskup, užívá se sedmi svícnů. Svícny, které se vyžadují pro jednotlivé liturgické úkony, aby se dala najevo úcta a sváteční charakter slavení, se mají vhodně umístit buď na oltáři, nebo blízko něho, s ohledem na stavbu jak oltáře, tak presbytáře, aby bylo všechno harmonicky sladěno a aby věřícím nic nepřekáželo ve snadném pohledu na to, co se na oltáři koná nebo se na něj pokládá.

Kříž: Na oltáři nebo poblíž ať je také kříž s podobou ukřižovaného Krista, dobře viditelný pro shromážděný lid. Je vhodné, aby tento kříž zůstával poblíž oltáře i mimo liturgické slavnosti a připomínal věřícím spásonosné utrpení Páně.

(Všeobecné pokyny k Římskému misálu)

Tak asi ne

Prohlášení českých a moravských biskupů

Milé sestry, milí bratři v Kristu Ježíši,

díky Bohu se situace, která více než na půl roku zásadním způsobem ochromila běžný život naší společnosti, postupně, pomalu, ale nadějně vrací k normálu. Byla to pro nás všechny zkouška víry, důvěry v Pána, ale také příležitost k přehodnocení životních priorit, každodenní rutiny a obrovská šance využít všechny ty dary, které byly doposud skryty. Pro mnohé z nás to byla doba, kdy jsme si z lidského hlediska sáhli na dno, kdy onemocnělo a zemřelo nemálo našich blízkých a přátel. Pokračování textu Prohlášení českých a moravských biskupů

modlitba za ukončení pandemie zazní z vatikánských médií

Začal mariánský měsíc květen. Papež František vyzval k celosvětovému májovému modlitebnímu řetězci za ukončení pandemie covidu-19, tuto iniciativu dnes otevřel růžencovou pobožností v Gregoriánské kapli vatikánské baziliky. Vybídl, aby se připojila mariánská poutní místa na celém světě. 

Vždy v 18 hodin začne na vatikánských médiích přímý přenos, případně záznam modlitby z některého mariánského poutního místa ve světě – jsou mezi nimi francouzské Lurdy, italské Loreto, Fatima v Portugalsku, kam tento „modlitební maraton“, jak iniciativu pojmenoval papež, doputuje 13. května, dále například polská Čenstochová, irský Knock, Medžugorje v Bosně a z mimoevropských třeba brazilská Aparecida, argentinský Lujan, japonské Nagasaki nebo Harissa v Libanonu. Poslední květnový den tento cyklus papež uzavře ve vatikánských zahradách.

K iniciativě, která má podle papeže vystihnout slova o církvi apoštolů (motto pochází ze Skutků – „celá církevní obec se naléhavě modlila k Bohu“ – 12, 5), se připojují i některé biskupské konference včetně české. Její předseda, olomoucký arcibiskup Jan Graubner vybídl správce tuzemských poutních míst, aby rovněž pořádali podobná modlitební setkání a podle možnosti je přenášeli na internetu, aby se k nim mohlo připojit co nejvíce věřících.

zdroj: Vatican news, cirkev.cz

Výzva k modlitebnímu maratonu růžence na poutních místech v ČR

Na přání Svatého otce bude měsíc květen věnován „maratonu“ modlitby s úmyslem prosit za ukončení pandemie, která již svět sužuje více než rok, a také za obnovení společenských a pracovních aktivit. Papež František si do této iniciativy přeje zapojit poutní místa všude ve světě. Z toho důvodu předseda ČBK arcibiskup Jan Graubner vyzývá správce poutních míst na území Čech, Moravy a Slezska, aby se do této iniciativy také zapojili.

V reakci na vřelé přání Svatého otce bude měsíc květen věnován „maratonu“ modlitby s úmyslem prosit za ukončení pandemie, která již svět sužuje více než rok, a také za obnovení společenských a pracovních aktivit. Papež František si do této iniciativy přeje zapojit poutní místa všude ve světě, a ta se tak stala prostředky pro modlitby celé církve. Iniciativa se nese ve znamení biblického citátu „Církevní obec se naléhavě modlila k Bohu“ (srov. Sk 12,5).

Papežská rada pro novou evangelizaci, kterou Svatý otec pověřil úkolem tuto akci zorganizovat, zaslala pozvání všem svatyním světa, aby podpořila šíření této iniciativy v příslušných regionech. Chce tak oslovit kněze, rodiny i všechny ostatní věřící a pozvat je, aby se k této modlitbě přímluvy a naděje adresované Panně Marii připojili. Vedle modlitby svatého růžence provází každý den v měsíci také modlitební úmysl za nejrůznější kategorie lidí, které pandemie nejvíce postihla: za ty, kdo se nemohli rozloučit se svými blízkými, za všechny zdravotnické pracovníky, za lidi chudé, bez domova a v ekonomických nesnázích nebo za všechny zemřelé. To je jen několik úmyslů, které doplní naši modlitbu k Panně Marii.

Lidé v každém poutním místě kdekoli ve světě jsou tak zváni, aby se místním jazykem a podle místních zvyklostí modlili za obnovu společenského života, práce a mnoha dalších lidských činností, které se během pandemie pozastavily. Tato společná výzva má vytvořit řetěz stálé prosby rozdělený podle poledníků celého světa, aby na přímluvu Panny Marie od celé církve nepřetržitě stoupal k Otci.

Vybízím proto správce všech poutních míst v Čechách, Moravě i ve Slezsku, aby se do této iniciativy zapojili. V příloze jsou uvedeny úmysly Svatého otce na každý den v měsíci květnu. Je možné vybrat si den a úmysl a uspořádat tuto modlitbu ve vašem poutním místě, na kterou byste přizvali i věřící. Aby se jich zapojilo co nejvíce, doporučuji dle možností modlitbu přenášet online na Vašich kanálech.

+ arcibiskup Jan Graubner,
předseda České biskupské konference

Zde jsou ke stažení úmysly Svatého otce na každý den v měsíci květnu a přehledy poutních míst ve světě, která byla oficiálně zapojena do modlitebního maratonu růžence.
převzato z https://www.ado.cz/

Pastýřský list k Velikonocům: Buďme nástrojem uzdravení a dárci naděje

„Svět je plný problémů, křesťané ale mají lék na uzdravení společnosti a vakcínu proti nesmyslnosti a krutosti života – jen je třeba dát ji druhým k dispozici. Myslete na přátele, na sousedy, spolužáky a spolupracovníky. Kdo jim nabídne velikonoční radost, když ne vy?“ ptá se arcibiskup Jan Graubner ve svém pastýřském listu pro letošní Velikonoce.

Milé sestry a drazí bratři,

celým světem letí očekávaná zpráva. Ne, není to zpráva, že končí pandemie, ale zpráva, že ukřižovaný Kristus žije. On vstal z mrtvých! Je tedy pravda všechno, co předpověděl, co učil. Mnoho lidí přišlo s krásnými myšlenkami a plány na lepší budoucnost lidstva. On jediný se však dal za svá slova ukřižovat a vstal z mrtvých, jak předpověděl. Můžeme tedy počítat s tím, že i my vstaneme z mrtvých, jak nám slíbil. On ukázal, že i utrpení lze dát smysl, že Bůh nikoho neopustí, i když to tak někdy může vypadat. Ani jemu Bůh neodpověděl, když k němu na kříži úpěnlivě křičel. On mu přesto odevzdal svého ducha. A Bůh ho vzkřísil.

Ti, kteří u toho tehdy byli, prožili zásadní změnu svých životů. Nenechali si to pro sebe, ale roznesli tu zprávu do celého světa. Nedbali těžkostí, ztrát a obětí. I život riskovali a mnozí byli krutě umučeni, ale dobrou zprávu nedokázal už nikdo zastavit.

I naše zkoušky a kříže, nemoci a trápení mohou mít smysl, když je přijmeme s láskou a spojíme s obětí Krista na kříži. I my máme před sebou slavné vzkříšení, když spojíme svůj život s Kristem, jak napsal sv. Pavel: Pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Už při křtu každý z nás dostal Boží život. Na nás je, abychom jej rozvíjeli a upevňovali osobním přátelstvím s Kristem, abychom toto přátelství s Kristem žili taky společně s ostatními, kteří patří do Boží rodiny.

Jestli jsme pochopili dnešní poselství, nemůžeme si nechat pro sebe tak zásadní informaci. Musíme ji předat, musíme ji šířit. To je prvním úkolem rodičů, kteří milují své děti, aby jim předali evangelium jako základ šťastného života. Nestačí je pokřtít a přivést k svatému přijímání. Je nutné je naučit žít jako Kristovi přátelé, jako noví lidé, kteří mají odvahu se lišit od světa. V posledních letech je vidět, že mnozí rodiče nepovažují za důležité vést děti k víře, k účasti na bohoslužbách, k zapojení do života farnosti a posílat je do náboženství. Jsou prý přetížené různými kroužky. Ptejme se však trochu vážně: který kroužek jim více prospěje v životě a jednou, až se budou dívat smrti do očí? Děti jsou pro rodiče prvními adresáty radostné zvěsti evangelia. Jestli je opravdu milují, snaží se jim předat tu nejdůležitější informaci pro budoucnost a naučit je největšímu umění života. K tomu je mimořádná příležitost zrovna dnes, kdy jsou školy zavřené a děti doma.

Podobné by to mělo být mezi manžely. S kým jiným mluvit o klíči k věčnému štěstí, než s manželským partnerem? S kým jiným mluvit o důvěrnostech, které prožíváme ve vztahu s Bohem? Nebojte se doma spolu mluvit o duchovních věcech, o své víře a o svých rozhovorech s Bohem, rozdělit se o zkušenost s jeho slovem, o radost z Boha. Prospěje to atmosféře celé rodiny. Odhalit druhým něco z duchovní důvěrnosti může být náročné, ale obohatí to vztahy, zvláště když budeme mluvit především o věcech pozitivních. Mějte odvahu ke společné modlitbě či četbě Písma svatého nebo jiné duchovní četby. Velikonoční člověk potřebuje vytvářet posvátné společenství. Pak nepropadá do duchovní chudoby a prázdnoty duše, kterou vyplní jen sdělovací prostředky často ubohou zábavou. Velikonoce nabízejí úžasný poklad pro každodenní život.

Vzpomeňte na zkušenosti apoštolů. Ten, který jim slíbil, že bude uprostřed nich, když budou v jeho jménu, se viditelně zjevil mezi nimi, když o něm hovořili. I vám nabízí svou blízkost. Ba ještě víc, jste pozváni být svatou církví a zviditelňovat tak Krista okolnímu světu, dávat lidem příležitost zakusit Boží blízkost ve vašem společenství. Pandemie sice omezuje naše kontakty, ale přesto žijte své společenství s jinými křesťanskými rodinami. Myslete na přátele, na sousedy, spolužáky a spolupracovníky. Kdo jim nabídne velikonoční radost, když ne vy? Ten poklad jsme dostali proto, abychom mohli být užiteční.

Milí přátelé, kteří jste se díky pandemii dostali do samoty. Počítejte s tím, že Zmrtvýchvstalý je s vámi. Stačí ho oslovit. Nemusíte být sami. Mějte radost z toho, že se na vás Bůh s láskou a osobním zájmem dívá. Pozvěte ho častěji k sobě a povězte mu o všem, z čeho máte radost, co vás těší, ale svěřte mu i svá trápení a nezapomeňte děkovat za dnešek i za všechno, čím vás obdaroval a doprovázel v životě.

Svět je plný problémů, které vidíme, kritizujeme a často brbláme. Křesťané mají lék na uzdravení společnosti, mají vakcínu proti nesmyslnosti a krutosti života, jen ji musí dát k dispozici. Velikonoce přinášejí velkou naději pro všechny. Přijměme jejich poselství tak, abychom se sami stali nástrojem uzdravení a dárci naděje v naší rodině, v obci i v celém národě.

K tomu všem ze srdce žehná

arcibiskup Jan