Životní situace

Svatý křest

Křest je první ze  svátostí. Jím se člověk stává Božím dítětem, je vtělen do  společenství církve a  jsou mu odpuštěny dědičný hřích a  hříchy osobní.

Křest je svátost, kterou chtěl a  ustanovil Ježíš Kristus.

O křest můžete požádat kněze nebo ve farní kanceláři.

Křest dospělého

předchází mu katechumenát – tj. období přípravy. Katechumen si má v  delším časovém období ujasňovat svůj záměr, prohlubovat ho pomocí katecheze, pomocí výkladů víry a vyučování.

Křest školní mládeže

požadujeme, aby dítě alespoň nějaký čas navštěvovalo výuku náboženství, než bude pokřtěno

Křest malých dětí

  • Křest dítěte žádají rodiče, ne  babička nebo  dědeček!
  • Důležitá je  příprava rodičů – nechat dítě pokřtít znamená slíbit, že  ho budou v  jeho životě víry doprovázet. Mají si jasněji uvědomit, že  dostali milost víry i  k  tomu, aby  vedli k  víře své dítě. Pokud je jeden z  rodičů nevěřící, nemusí se přípravy zúčastňovat, ale  jsme rádi, když  přijde.
  • Společně s  rodiči se vyplňuje křestní zápis. K  tomu je třeba přinést  Rodný  list dítěte Oddací list rodičů.
  • Pokud  bydlištěm  žadatelé spadají do  jiné  farnosti, tak donést i  potvrzení svého faráře, že  souhlasí se  křtem v  jiné farnosti.
  • Jméno, příjmení a  adresu kmotra nebo  kmotrů.
  • V  naší farnosti křtíme vždy 2.  a  4. sobotu v  měsíci, příprava je v  týdnu před. Vždy ve  středu v  9 hodin nebo  v  sobotu v  9.30  hodin

Dítě může být pokřtěno, i  když rodiče nejsou sezdaní nebo uzavřeli sňatek jen na  úřadě, jsou rozvedení nebo  znovu oddaní, může být pokřtěno i  dítě svobodné matky. Ovšem rodiče si musí uvědomit, že  tento stav není ideální. Řídíme se Ježíšovými slovy:
„Nechte děti přicházet ke  mně, nebraňte jim.“ (Mk 10,14)

Kmotrové: kmotr může být jeden nebo i  více. Křestní kmotrové mají být  přesvědčení křesťané, sami již  pokřtění a  biřmovaní, svobodní nebo  církevně sezdaní.  K  volbě kmotra tedy nestačí měřítko pouhých příbuzenských či  přátelských vztahů. Kmotrové jsou spolu s rodiči povoláni k  tomu, aby podporovali víru pokřtěného po celý jeho nový život svým příkladem a radou.

Pokud mají rodiče opravdový problém sehnat kmotra, který splňuje všechny podmínky, mohou požádat křtícího kněze o  výjimku.

Svátost manželství

Manželství vzniká dobrovolným souhlasem dvou svobodných pokřtěných lidí. Tak se muž a  žena vzájemně přijímají a  dávají, aby  se  stali “jedním člověkem“.

Muž a  žena si vyměňují manželský souhlas v  přítomnosti dvou svědků a  služebníka církve, který souhlas novomanželů přijímá a uděluje požehnání církve.

Manželství vytváří výlučný a  nerozlučný svazek muže a  ženy (manželské pouto).

Dnes je zákonem umožněno uzavřít sňatek v  kostele bez  předchozího sezdání na úřadě.

Svatbu vyřídíte ve  farní kanceláři, kde  Vám také vysvětlíme vše potřebné. Je dobré, pokud  přijdete minimálně 3  měsíce předem.

Co budete potřebovat k  uzavření manželství?

  • potvrzení o  křtu ne  starší půl roku
  • tiskopisy a  potvrzení z  matriky místa oddavek – ne  starší 3  měsíců
  • předmanželský kurz
  • pokud žádný ze  snoubenců (u smíšeného manželství pokřtěná strana) nemá bydliště ve  farnosti oddavek, tak souhlas faráře z  místa bydliště jednoho z nich
  • ovdovělí úmrtní list manžela/manželky
  • rozvedení Rozhodnutí soudu o  rozvodu
  • občansky oddaní Oddací list
  • ostatní dle domluvy

Sňatek v kostele mohou uzavřít římskokatolíci mezi  sebou. Ale také římskokatolík s  nepokřtěným nebo  s  osobou jiného vyznání – u  těchto případů se vyžaduje souhlas ordináře (vyřizuje farář). Souhlas ordináře se vyžaduje i  v  případě, že  se církevní sňatek koná mimo  kostel, je blízký příbuzenský vztah apod.

V  případě, že  římskokatolík uzavře manželství bez  požehnání církve, je tento sňatek církevně neplatný (nemůže přistupovat ke  svátostem). Pokud se rozvede, může uzavřít nové manželství církevně. Má ale také možnost své současné manželstv í konvalidovat – církevně zplatnit.

Pokud již manželé spolu žijí v občanském sňatku delší čas a jeden z nich touží po  církevním sňatku, ale  druhý odmítá, může toužící strana požádat o  sanaci – zplatnění (u  faráře). Podmínkou je, že  odmítající manžel(ka) chce v  manželském svazku setrvat doživotně.

Všechny nejasnosti vám rád vyjasní kněz.

Svátost pomazání nemocných

Je určená zvláštním způsobem k  tomu, aby  posilovala ty, kteří jsou postižení nemocí.

Zvláštní milost svátosti má tyto účinky:

  • spojení nemocného s  Kristovým utrpením, k  jeho vlastnímu prospěchu i  prospěchu církve;
  • útěchu, pokoj a  odvahu, aby  křesťansky snášel utrpení nemoci nebo  stáří;
  • odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve  svátosti smíření;
  • uzdravení, jestliže to prospívá ke  spáse duše;
  • přípravu na  přechod do věčného života.

Církev kromě  pomazání nemocných poskytuje těm, kteří se chystají opustit tento život, pokrm na  cestu (viatikum), eucharistii.

Jestliže nemocný,  který přijal pomazání, znovu nabude zdraví, může v  případě další těžké nemoci tuto svátost znovu přijmout. Během téže nemoci lze svátost opakovat, jestliže nastane zhoršení.

Je vhodné přijmout pomazání nemocných před těžkým chirurgickým zákrokem.

Totéž platí u  starších osob, jejichž slabosti stále přibývá.

Při  slavení této svátosti duchovní maže olejem čelo a  ruce nemocného, mazání doprovází liturgickou modlitbou, kterou  vyprošuje zvláštní milosti této  svátosti. Svátost se uděluje buď jednotlivci, nebo  společně při  mši sv. (oznamujeme předem). Tuto svátost může přijmout jen katolík.

Co udělat v případě, že  chcete přijmout tuto  svátost?

Lidé, kteří mají před  operací nebo  nejsou v  přímém ohrožení života, přijímají sv.  pomazání nemocných po  domluvě s  knězem.

Lidé v  ohrožení života – většinou kněze volají příbuzní nebo  známí. Doporučujeme nečekat na  poslední chvíli. Čím dříve nemocný svátost přijme, tím lépe – kněz vyjíždí co nejdříve. Ale pamatujte, že i tak ne vždy to stihne

Co potřebujeme vědět, aby  kněz přijel včas?

Jméno nemocného, kde  se právě nachází – co nejpřesnější popis, jak se k  němu dostat (přesnou adresu doplněnou o  orientační body, oddělení nemocnice, číslo pokoje, apod.), zda je při vědomí a  schopen přijmout Tělo  Páně (i  v  případě bezvědomí lze svátost udělit).

Svátost se neuděluje zemřelým.

Pohřeb  (není svátost)

Pohřeb a  rozloučení s  blízkým zesnulým je smutnou událostí. Kněz u  pohřbu může přinést pozůstalým naději do  smutku a  bolesti. Modlí se a  přimlouvá za  zemřelého, ale i  za ty, které  smrt ranila.

Věříme, že rozloučení není konečné. Zemřelo pouze tělo, duše žije dál u  našeho nebeského Otce.

Pokud zesnulý věřil v  život věčný – byl křesťanem (věřil v  Boha, byl pokřtěný nebo se na  křest připravoval), měl by být pohřben jako křesťan – s církevními obřady.

Církevní rozloučení může probíhat:

  • v  kostele se mší svatou
  • v  síni na  hřbitově beze  mše svaté
  • přímo u  hrobu, místa uložení urny či  vsypu,

ať už se jedná o  rozloučení před

  • kremací
  • uložením do  hrobu.

Pokud se rozhodnete pro  rozloučení v  síni, máte možnost dát sloužit za  zesnulého  zádušní mši svatou  (po  domluvě ve  farnosti).

Nemějte obavy, že  neznáte všechny úkony při  mši svaté nebo  církevním rozloučení, či že na  pohřeb přijdou i  ateisté.

Jedná se o  poslední službu zesnulému a  nezáleží na  vyznání těch, kteří mu ji přijdou prokázat. Kněz si je této situace vědomý, proto Vás při  obřadech upozorní, kdy  který úkon provádět.

Jestliže si přejete pro  zesnulého církevní rozloučení, upozorněte na  to zaměstnance pohřební služby při  domlouvání pohřbu.

Jistě Vám rádi poradí, jak postupovat dál.

Svátost smíření (svatá zpověď)

Dopustit se  hříchu  znamená  dělat zlo vědomě a  úmyslně.  Hřích je víc než pouhá chyba. Narušuje vztahy člověka k Bohu, k  bližnímu i  k  sobě samému.

Všechny hříchy nejsou stejně těžké, existují myšlenky, slova, skutky a  opomenutí, které  tíží naše svědomí, ale  jsou  všední, protože  člověk je slabý. Říká se jim také lehké hříchy, protože nejsou smrtelné.

Smrtelný hřích  je označení pro takový stav srdce nebo pro  takové jednání, které  těžce porušuje vztahy k  Bohu, k  církvi a  k  lidem.

Aby mohl křesťan, který se takových hříchů dopustil, mít zase účast na stolu Páně, k  tomu se vyžaduje odpuštění hříchů ve  svátosti smíření.

Církev očekává, že  se věřící vyzpovídají z  těžkých hříchů alespoň jednou do  roka (o Velikonocích).  Rovněž vyžaduje,  aby  se křesťan, než přijme ostatní svátosti, nejprve oprostil ve  svátosti smíření od  těžkých hříchů.  I  když nemáme žádná těžká provinění, je dobré pravidelně v  této svátosti předstupovat před  tvář milosrdného Otce. Vyznáváním našich každodenních hříchů, i  když jsou často stejné, jasněji poznáváme své slabiny. Ty jsou dostatečným důvodem, abychom častěji hledali lék, který nám Bůh nabízí.

Proč se zpovídat knězi? Kajícník, který při zpovědi otevře knězi své srdce, ví, že  rovněž mluví s  hříšníkem, jemuž bylo právě tak Kristem odpuštěno; mluví k  němu jako k  svému bratru, ale také jako k  zástupci Ježíše Krista, přítele hříšníků. Při  svěcení jsou k  tomu církví zplnomocněni podle Ježíšových  slov:
„Cokoli svážete na  zemi, bude svázáno v  nebi, a  cokoli rozvážete na  zemi, bude rozvázáno v  nebi.“  (Mt 18,18)

Křesťané se většinou připravují na  první svátost smíření před  prvním svatým přijímáním jako děti. Ale  i dospělí, pokud chtějí poprvé přistoupit ke  svátosti smíření, měli by vykonat přípravu – po  domluvě s  knězem.

Jak se zpovídat?
Pozdrav kněze; před svatou zpovědí udělej znamení kříže a  řekni:

Chvála Kristu

Naposledy jsem byl(a) u  svátosti smíření před…… (řekni kdy – před měsícem … před /kolika?/… měsíci… týdny,… dny).

Pokání, které mi bylo uloženo, jsem splnil(a). Vyznávám se před Pánem  Bohem, že jsem se dopustil(a) těchto hříchů.

(Nyní vyznáváš své hříchy.)

Po vyznání hříchů řekni:

To jsou mé hříchy. Upřímně jich lituji a  s  pomocí Boží se chci polepšit.

Poslouchej, co ti kněz řekne a  jaké ti uloží pokání. Na jeho otázky upřímně odpověz. Kdybys něčemu nerozuměl, sám se zeptej.

Na závěr kněz ti dává rozhřešení slovy:
Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i  Syna  i  Ducha  svatého.

Když je uslyšíš, požehnej se znamením kříže a odpověz

Amen.
S Pánem  Bohem

Svaté  přijímání  (eucharistie)

Svátost ustanovená Ježíšem při  poslední večeři, když o  velikonoční hostině dal svým učedníkům chléb a  víno jako svoje tělo a  svou krev jako památku na  novou a  věčnou smlouvu.

Mše svatá je zpřítomněním Ježíšovy oběti (smrtí na kříži a  zmrtvýchvstáním) v  naší době. Je to událost naší spásy – přítomná a aktuální.

„Kdykoliv se slaví na  oltáři oběť kříže, v  níž byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení“.

Mění se jen způsob – na  kříži to byl dar krvavý, na  oltáři (ve svátosti) nekrvavý. Nejedná se o  žádnou magii. Chléb a víno ve své v nější podobě, tvaru, barvě, chuti, složení jsou znamením Kristovy přítomnosti.

Ježíš v  eucharistii není přítomný materiálně, je však přítomný osobně, neviditelně, skutečně. Přítomný svojí láskou.

II. vatikánský koncil označuje mši svatou jako vrchol a zdroj křesťanského života, tedy jako nejvyšší formu a  zdroj „výživy“ pro život ve  víře.

Na první svaté přijímání je třeba se řádně připravit – informujte se u  kněze.

K svatému přijímání může přistoupit ten, kdo:

věří v  Krista, byl u svaté zpovědi a  snaží se žít podle této víry.

Svaté biřmování

Proč se máme nechat biřmovat?

Biskup uprostřed shromáždění vkládá na  biřmovance ruce, podle prastarého zvyku ho označuje křižmem na čele a  říká při tom: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého.“

Čím více vrůstá křesťan do  své víry, tím více zjišťuje, že musí svou víru chránit v  nových a  neočekávaných zatěžkávacích zkouškách, v  nichž musí obstát. Nezřídka musí čelit otevřenému i  skrytému pronásledování. Na  druhé straně jeho víra není jen jeho soukromou věcí. Naopak – křesťan dluží všem lidem svědectví Slova a  křesťanského života. Může se mu však stát, že síla jeho víry slábne a  někdy se dokonce zdá být u konce. Víra pokulhává za  požadavky, které jsou na  něho kladeny. Život ve víře mu může připadat neradostný a neutěšený, stává se rutinou, přítěží, kterou s  sebou vleče. Na  bližní už z  něho nic nevyzařuje.

Je-li to s naší vírou takové, je zapotřebí dvojího: schopnosti vydržet a  misionářského elánu, tzn. vyspělé, realistické víry, která je misijně aktivní. A  právě tehdy je zapotřebí biřmování. Církev při křtu i  při  biřmování vyslovuje ve j ménu Boha a Ježíše Krista slova víry nad  životem lidí. Církev může tato slova pronést na  základě zkušenosti se silou, kterou Bůh víře daroval. Takovým způsobem se s  pomocí slova a znamení církve stává biřmování Božím  příslibem, že  člověku nebude chybět opravdová síla víry.

Kdo se dává biřmovat, spoléhá se na  tento Boží  příslib a sám  slibuje, že vytrvá a  bude aktivně vydávat svědectví. Biřmování má o  to větší smysl, že  jsme byli pokřtěni zpravidla v  dětském věku, kdy jsme ještě nebyli schopni opravdového rozhodnutí pro  víru.

„Přijmi pečeť Ducha svatého“, slyší biřmovanec při  biřmování. Duch  svatý propůjčuje naší víře i  svou sílu a  zápal.

Nejde o  rychle vadnoucí nadšení, nýbrž  o  střízlivou vytrvalost, která  v  naději na  vzkříšení přijímá břímě života. Nejde tu o  povrchní optimismus, nýbrž  o  hlubokou důvěru v  to, že  Bůh nám bude vždy a  všude nablízku. Žádná lehkomyslná bezstarostnost, nýbrž  pevná důvěra, že  Bůh dává smysl mému počínání, i  když se zdá na  pohled marné.

Sv. biřmování se uděluje jen jednou za  život, kolem  věku, kdy  člověk dosáhne schopnosti sám se zodpovědně rozhodovat (od  14  let, horní věková hranice neomezena) – žadatel musí být pokřtěný.

Sv . biřmování se uděluje společně všem připraveným – v naší farnosti cca  jednou za  dva roky. Sv.  biřmování předchází příprava. Informujte se u  kněze – viz.  adresa farnosti.

informace o dění ve farnosti, zprávy, pořad bohoslužebb