Jedna ozvěna exercicií

Chvála Kristu,

zdravím Vás, otče Gorazde, od nás a ještě jsem Vám chtěla říct (vlastně: dovolila si napsat) pár poznámek – nebo spíš příběh – k letošním exerciciím, ze kterých jsem se vrátila před několika týdny. Omlouvám se, že až teď, ale musela jsem nejprve dohonit zameškanou práci, nemám totiž pak klid na přemýšlení, když mě tlačí jiné věci.

S osmdesátiletou paní z Brna jsme dojely v pořádku autobusem, a právě k téhle cestě a nejen k ní, se chci trošku v myšlenkách vrátit. „Vyhlídkový“ autobus na lince Dačice – Brno je doprava naprosto k nezaplacení, zvlášť když je tak nádherné počasí, jako bylo v tu sobotu, a když člověk nemá zas tak moc příležitostí cestovat v tuhle roční dobu. Ta naše země je tak nádherná, tak různorodá, doslova hýří těmi nejkrásnějšími odstíny zelené barvy, ale i všech jiných, úrodná, zkrátka velmi požehnaná od Pána. Znovu jsem se začala zabývat žalmem 65, který v ekumenickém překladu má nadpis – Ztišením se sluší chválit Hospodina – ale od Vladimíra Bognera je nadepsaný jako Děkování za Boží dary. Tenhle žalm jsem si vymodlila páteční křížovou cestou, a nemá to chybu.

Jedenáct zastavení jsem Pánu Ježíši vyprávěla o tom a prosila za to, co potřebuji já – jak chci být vnímavá k lidem, to jsem Vám už říkala. A u dvanáctého zastavení jsem se zastavila a začala jsem si představovat, co dělala Matka Boží pod křížem. A přišla jsem k závěru, že asi mlčela – a v té chvíli jsem zmlkla, nebo spíš byla umlčena, i já, protože když Pán Ježíš umírá, u toho se nedá nic říkat.

Navíc mě naplnila vzpomínka na mou vlastní zkušenost, když mi umírala dceruška, jak člověk v bolesti zmlkl a vlastně úplně ztratil slova, neměl co říct. Naštěstí je to už dávno, ve svatém roce 2000, a abych řekla pravdu, tehdy jsem prožila jedno ze svých nejdůležitějších procitnutí k vnímání Boží blízkosti (jak jste o tom mluvil v první exerciční přednášce) a teprve teď mi dochází, co to vlastně bylo.

Dítě se mi narodilo 2. března 2000, první čtvrtek v měsíci, který patří modlitbám za kněze, a dali jsme holčičce jméno Marie. Přišla na svět po naprosto normálním těhotenství, kdy nikoho nenapadlo nic mimořádného ani tragického. Snad jenom můj šestý smysl mě upozorňoval na něco neobvyklého, ale rozumem jsem si všechno zdůvodnila, že není důvod k obavám. Až po porodu jsem se najednou dozvěděla, že snad nic v tom děťátku není v pořádku, v tělíčku mu prostě chyběla spousta orgánů, ledvina, plíce, aorta, jiné byly zamotané, nebo nebyly na správném místě. Miminko mi odvezli do Brna a já jsem se s tím naprosto neuměla srovnat.

Byl to do té doby nejhorší šok mého života a Hospodina jsem obviňovala z toho, že při mně nestál: můj manžel i tchyně totiž chtěli, abych šla na potrat, protože už to bylo naše páté dítě, já jsem všechno přemlouvání odmítla a prosadila si svou a dítě si nechala. A teď od Něj tohle, takhle mi uhnout, když já jsem se naprosto spoléhala jen na Něj. Maruška žila osm měsíců, jenom jeden měsíc jsem ji měla doma – květen, jinak byla v nemocnici v Brně na JIP a já s ní nebo s ostatními dětmi doma. A tehdy se mi stalo něco úžasného, co dalo celému tomu utrpení, z lidského hlediska naprosto nesmyslnému, jiný směr a rozměr.

Seděla jsem takhle v křesle a peskovala Hospodina, protože jsem nebyla v stavu mu to odpustit a protože máma, když jde o dítě, je schopná stavět do latě i Boha. A jak jsem mu to tak všechno vypověděla, tak jsem to ukončila výčitkou, ať se nestaví hluchým, že já moc dobře vím, že mě slyší (hrůza – ještě teď se mu omlouvám). A slyšel: praštil se mnou na zem, na kolena, hlavu „do prachu“ na zem a v té chvíli jsem dostala poznání, že to dítě je pro svět(!) velký dar, že Anička Zelíková byla pro svět velkým darem, že Ježíš Kristus je pro svět nesmírným darem – všechny tři vjemy byly jakoby zvlášť, ALE ZÁROVEŇ V NAPROSTÉ JEDNOTĚ V JEDNOM, v JEŽÍŠI KRISTU – neumím to popsat.

A mnou procházely a zahlcovaly mě tak obrovské vlny vděku, lásky, klanění, nikdy jsem nic podobného nezažila. A zároveň mě vedly k poznání, že pro tohle je člověk ve své podstatě stvořen: pro klanění se a děkování Bohu. 

Malé jsem od té doby říkala malá karmelitka, protože tím šestým smyslem (což je Duch svatý) se mi pořád připomínala smírná oběť a protože na jejím tělíčku nebylo zdravého nebolavého místečka – na nevinném děťátku. Přesně jsem si představovala, jak asi trpěla Panna Maria, když jí trýznili a zabíjeli jejího naprosto nevinného Syna, nebylo na něm zdravého místečka…

No, a na tohle jsem dávno trochu pozapomněla, a když jsem ve středu přijela do Kostelního Vydří, tak jsem poznala, že to moje dítě je zde přítomné nějak mnohem víc, a na všechno tohle jsem si díky Vaším exerciciím, díky modlitbám a Duchu svatému postupně vzpomněla, ale před nikým jsem nebyla schopna, a ani nechtěla, o tom mluvit.

Maruška zemřela 31. října 2000, v poslední den měsíce Panny Marie Růžencové, den před svátkem Všech svatých. A tak mě Pán Bůh i Panna Maria vlastně drželi po celou dobu této bolestné etapy na mé životní cestě. Na ní je spousta jiných záchytných bodů, ale to by vydalo na celou knihu.

A to je taky jeden z podstatných důvodů, proč chci žít v Karmelu.

Ach, ani nevím, jestli to všechno, co jsem Vám napsala, má hlavu a patu. Prosím Vás o shovívavost, nejsem žádný spisovatel, jen Vám chci přiblížit ten svůj stav a ty mé postřehy k Vašim exerciciím z mého úhlu pohledu.

A nezbývá nic jiného, než jenom se klanět a děkovat Bohu a zůstávat v Jeho přítomnosti – žalm 65 se k tomu hodí výborně. Dobrořečme Pánu! Bohu díky!

S pozdravem Marie Š.

P.S. Ta moje slova jsou tak ubohá, aby něco takového vypověděla…

(dopis, napsaný asi měsíc po odjezdu z Vydří-v r. 2016)