nedostatek údivu-o.Bohumil

Dnešní člověk pomalu ztrácí jednu vlastnost, která velice obohacuje lidský život, a tou je umění žasnout. Z dá se mi, že tento talent zůstává v současnosti dětem asi tak do šesti let. Z velkých očí takového malého „piškotka“ čiší bezelstný úžas u rozzářeného vánočního stromečku nad dárky, které pod ním najde. Desetiletý školák už moc nežasne. Vánoční stromek už přece viděl tolikrát, takže celkem nuda. Lamborghini tam zatím není, no tak co.

A to nemluvím o mnoha životem znuděných teenagerech, kteří zažili úplně všechno. Pozorují život jen jakoby z pozice novináře a není už nic, co by je nějak nadchlo a fascinovalo, a někdy jsou na to i hrdí. Kdo ještě v dospělosti dovede žasnout nad zpěvem ptáků, nad pestrými květy nebo nad dětským kočárkem, aby se ohlížel, zda ho někdo v okolí nepovažuje za blázna?!

Když  vzal Ježíš své apoštoly na horu T8bor, kde byl před nimi proměněn, byli apoštolové v úžasu. Když nás zve v neděli ke mši svaté, kde jsou proměněny chléb a víno v Jeho tělo a krev, prožíváme účast na tomto zázraku vcelku netečně. Neumíme žasnout ani zde.

Myslím, že údiv je jednou z věcí, kterou bychom se měli od našich malých lidských „hříbků“ stále učit. Náš život a veškeré Boží stvoření jsou stále hodny obdivu.

Chesterton jednou napsal, že svět nezajde na nedostatek divů, ale na nedostatek údivu. Náš život tady na zemi by měl být takovým úžasným a vděčným výkřikem, než nás Pán Bůh odvede za oponu jeviště tohoto světa do věčnosti a na naši planetu uvede další duše, aby se divily.

o. Bohumil