Milí bratři a sestry,

začal školní rok a na faře se znovu rozezněl dětský smích a štěbetání. Netrpělivě jsme vyhlíželi, kolik dětí bude pokračovat v náboženství, kolik dětí přijde nových a kolik jich letos půjde k 1. svatému přijímání. Každý rok s velkou pokorou děkuji Vám, že nám je svěřujete a také Bohu, za to, že nám je skrze Vás přivádí, protože právě děti jsou těmi největšími poklady, které nám Bůh dává, abychom je opracovali, vybrousili, jako ty nejcennější drahokamy, aby zářily k radosti Boží. A často to není úplně jednoduché. My je máme toho spoustu naučit a oni nám zase hodně připomenout.

Výuka náboženství se vyvíjí a má dnes podobu katecheze. Katecheze (z řec. κατέχειν katechein vzdělávat) je celistvá a systematická formace za účelem výchovy víry dětí, mládeže i dospělých ke křesťanské zralosti (Instrumentum Laboris č. 43).

O co ve výuce náboženství jde?

Nejde o „biflování se“ modliteb, není to abstraktní sdílení teoretických poznatků, které je třeba znát nazpaměť jako matematické vzorečky. Je to spíše zkušenost těch, kteří se sami nejdříve setkali s Kristem, který je povolal, aby se stali misionářskými učedníky. Máme trvat na tom, aby jádrem katecheze byla tato skutečnost: Zmrtvýchvstalý Ježíš tě miluje a nikdy tě neopustí,“ řekl papež František na setkání v Římě, nazvaného „Katecheze a katecheté pro novou evangelizaci,“ kde je vyzval ke svobodě a tvořivosti. Říkám dětem, že jsme s našimi otci vlastně takoví zahradníci, kteří zasévají semínka Lásky k Bohu do jejich srdcí, a když je budeme dobře zalévat a starat se o ně, bude z nich na konci roku krásná zahrádka a jednou možná velká krásná zahrada, plná těch nejkrásnějších květin, které budou tvořit vzory stejně úchvatné jako v naší Květné zahradě.

Potřebujeme vaši pomoc

Ale na to „zahradničení“ už nestačíme sami. Potřebujeme i Vás rodiče a prarodiče, kteří děti krom „zalévání“ milým slovem a vlastním příkladem, sem tam ohnutím a zaštípnutím kde je třeba, aby rostly jako vinná réva a dávaly dobré plody (i když se jim to někdy nemusí líbit), vezmou děti i na sluníčko, které květiny potřebují k životu. A tím slunečním světlem myslím v tomto slova smyslu světlo Ježíše a přítomnost dětí na dětské mši svaté, která je upravena právě pro ně tak, aby se tam cítily dobře, aby lépe pochopily evangelium. Je nesmírně povzbuzující vidět přicházet děti do náboženství s radostí a s mnoha zážitky, které touží sdílet a při tom se dozvědět něco nového. Největší odměnou je, když mi řeknou na konci hodiny: „To už je konec? To je škoda.“ 

Je to jejich první „společenství,“ které by ale právě na mši mělo pokračovat. Když přivedete děti a sedíme vpředu s kamarády, neseme dary, modlíme se u oltáře, jsme tam spolu, učíme se tak prakticky nenásilně prožívat liturgii. To je ve třídě na faře nenaučíme. Je to další společný prožitek, který má dětem přinést uvědomění si, že je nám tam ve společenství Ježíše, kamarádů i maňásků andílků dobře a že si i potom budeme mít o čem povídat a na tu další  dětskou mši se budeme všichni těšit. Věřte mi, že takovou mši si prožijete ve větším pokoji i Vy. Když jsem se ale rozhlédla kolem sebe v kostele na poslední dětské mši, která byla plná pohody, krásné muziky s milou promluvou otce Bohouška, opět upravenou dětem a uviděla jen pár dětí (možná byly nemocné) … bylo mi tam samotné v lavici u srdce docela smutno a rozhodla jsem se Vás oslovit. Vás … maminky a táty, babičky a dědečky, tety a strejdy … Dívala jsem se na barevnou tabuli s obrázkem Ježíše a spousty dětí kolem něho a na ty prázdné lavičky kolem. Hluboce se mě dotkla slova evangelia toho dne:

„Když to Ježíš uviděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“(Mk 10;14) Bez Vás ale do kostela ještě nepřijdou…

Často od dětí slyším, že je na mši nebaví chodit, nebo že by šli, ale rodiče neměli čas, protože museli někam jet, nebo šli všichni v neděli na mši dříve, aby maminky stihly uvařit apod. Ale taky slyším povzdechy rodičů, jak je pro ně těžké děti přesvědčit aby na mši chodily. Tak proč si nevyjít vstříc navzájem. Cílem dětských mší je naučit děti chodit do kostela s láskou a ne jen z povinnosti, protože se to prostě podle přikázání v neděli musí. Už jste někdy s někým chodili bez lásky? Asi se teď usmějete a řeknete si, že to je snad něco jiného. Ale není. Láska je jen jedna, má jen spoustu podob.

Proč se zlobit na děti, že nechtějí chodit za Ježíšem z povinnosti. Naučme je … naučme se Ho milovat. Děti jsou svobodné duchem jako někde uvnitř každý z nás, ale za ty roky už jsme zformátovaní jako naše notebooky. Učím děti, že Bůh je láska a ta se musí projevit, nějak zhmotnit, ukázat třeba nějakým činem. A nemusí to být nic velkého, dar nebo velké gesto. Někdy stačí maličkost … jen úsměv, přítomnost ve společnosti toho, s kým je mi dobře, koho mám rád. A často díky úsměvu najdeme i nová přátelství. Láska je klíčem k otevírání srdcí. A my se učíme v náboženství mít druhého rád.  Někdy mě napadá, kdo vlastně koho a co učí. Neučíme je my tomu, proč něco často nejde a hledat si výmluvy?

Zkuste prosím alespoň tyto dvě neděle v měsíci, které jsou určené právě pro ty nejmenší ale zároveň největší naše poklady, přizpůsobit si a vyčlenit čas na mši právě pro ně. Je to čas setkání s Ježíšem nás všech v našem farním společenství, chvíle kdy my všichni probouzíme ta semínka víry a Lásky společně, i v těch našich už dospělých, často ztvrdlých srdcích a věřte mi, že by i nám dospělým prospělo opět takové malé „náboženství“, abychom oprášili nánosy z trápení a každodenních starostí a stali se uvnitř alespoň na chvíli opět dětmi.  Jejich upřímnost, radost, otevřenost a nesmírná touha dozvídat se něco víc o tajemství víry, je výzvou pro další práci a cestu katecheze.

Tento čas ve společenství církve a tou jsme my všichni, je tím nejcennějším co dětem i nám můžete dát a tím pokračovat i v nádherné katechetické práci nás všech.

S láskou Vaše katechetka Tamara+